Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Snily se mi často rajské sady,

s větvovím a rudými plody,

světlo a andělské hlasy,

nadskutečné zázraky přírody.

                                   Pojmenovávání zvířat, N. Gumiljov, Ráj (1915)

Sakralizace kultury

Slovo „kultura“ získalo během své více než dvoutisícileté existence stovky variant interpretací, nicméně uchovalo si obecný smysl. Od Cata staršího po Ju. M. Lotmana kultura označuje oblast, v níž se člověk vůči něčemu vymezuje, aby to mohl ovládnout a řídit. S pomocí kultury jako svérázného jazyka člověk tvoří materiální a nemateriální předměty, mění a přizpůsobuje si okolní svět. V širším smyslu kultura zahrnuje též vědu.  

Kultura vznikla v době pádu, kdy Adam s Evou snědli zakázané ovoce: „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi“ (Gen 3, 7). Zahalení beder je tak prvním projevem pozemské kultury v dějinách, umělá kompenzace nově vzniklé vnitřní nedokonalosti člověka (stud znamená pocit neadekvátnosti vůči sobě samému). Adam a Eva zahalili svá nahá těla, aby se tak „chránili“ před rajskou přírodou a Bohem, které se jim od té chvíle zdáli nepřátelskými. Veškeré následné dějiny lidstva jsou vlastně procesem modernizace tohoto zahalování se, tj. vytvářením prostoru z umění, vědy a techniky mezi člověkem a „nepřátelským“ světem. Kultura dělá náš život možným – bez ní by lidstvo nepřežilo. Zároveň se však jedná o bariéru, která člověka odděluje od prvotního, rajského stavu.

Zvláštní roli začala „kultura“ hrát po období renesance, kdy také započal proces sekularizace, tj. postupného vytlačování křesťanského a celkově náboženského pohledu na svět ze všech oblastí života: od umění po vědu. Z ikon se staly smyslové obrazy, touha po duchovním růstu se proměnila v touhu po vědecko-technickém pokroku. Nastala doba, kdy bylo prohlášeno za hlavní zdroj to pozemské, nikoliv božské.

Právě v této době boje s náboženským vědomím se však kultura paradoxně stala jedním z posvátných pojmů a získala pro současného člověka takřka náboženský smysl. Slovo „kultura“ se sice píše s malým „k“, nicméně pronáší se jako by se psalo s velkým písmenem. Zde pramení vysoký společenský status nejdříve umělců a filosofů, a dnes – „organizátorů“ kultury (kurátorů, producentů, galeristů, režisérů atd.), kteří plní téměř kněžské funkce. Snaží se řídit etickými a estetickými ideály života, vytvářejí normy, bojují za to, aby se kultura stala hlavní hodnotou člověka. Jeden známý kulturolog nedávno vystupoval v parlamentu a prohlásil: „Kdyby naše země, když plánuje rozpočet, dala na první místo kulturu, všechny další oblasti by automaticky vzrostly o mnoho procent!... Kultura znamená vzdávat hold Světlu!... Kultura je to nejdůležitější!“^[1]

Současný pád celkové úrovně umění, estetiky a morálky podivným způsobem nijak nebrání upevňování samotného pojmu „kultura“. Ba co víc – kulturu jako sociální fenomén dále zesiluje vědecký pokrok. Virtuální realita, biotechnologie, genové inženýrství a myšlenka umělého zkonstruování člověka (transhumanismus) také postupně stírají hranici mezi kulturou a přírodou.

Když se kultura začíná řídit zákony nejen mrtvé, nýbrž také živé přírody, a to na nejhlubší úrovni, stává se příroda částí kultury a přestává existovat jako oblast mimo kulturu. Pronikáním do tajemství přírody se kultura snaží nahradit je sama sebou, stát se samotnou přírodou.

Současný stav postkultury

Jednou nám kulturologové oznámí, že hranice mezi kulturou a přírodou musí být zrušena, protože nás dějiny vedou ke stavu, kdy se kulturou stane absolutně cokoliv. Tento hypotetický stav lze označit termínem „postkultura“. Postkulturní svět je světem bez náboženství, přírody i kultury, v němž se vše stává novou kulturou, postkulturou. Konec kultury přinese také konec času (kulturní pojem), přijde tedy svérázná věčnost. Postkultura tak představuje pokus o imitaci ztraceného rajského stavu na zemi, zapomenout na prvotní hřích, přesvědčit se, že člověk může s pomocí kultury ze sebe sejmout „oděvy“ a s nimi spojené utrpení, tj. nemoci, strach, smrt. Okolní svět se tak má stát rájem, v němž budou lidé žít tak dlouho a dobře, jak budou chtít.  

Kultura se musí stát všudypřítomnou, totalitární a všepohlcující, aby se v ní člověk ocitl sám, aby neexistovalo nic „vnějšího“ a nikdo ho nemohl sledovat a připomínat mu jeho nedokonalost. V tomto stavu se člověk definitivně odkloní od myšlenky prvotního hříchu, od uznání existence univerzálního mravního zákona, od možnosti vrátit se do ráje skrze přijetí Boha a osobní duchovní proměnu.

Abychom lépe pochopili význam postkultury, musíme se seznámit s tím, jak vypadá její předobraz. Ten postkultura kopíruje vnějškově a nechápe (a nechce) pochopit jeho vnitřní podstatu.

Existovala v ráji kultura?

Pokud náboženství představuje kompenzaci odtržení lidstva od Boha, znamená kultura kompenzaci odtržení od Božského světa. V ráji neexistovaly rozpory, různé jazyky a paradigmata. Obcování s Bohem tak nevyžadovalo zvláštní jazyk náboženství, vztahy člověka s okolním světem nebyly kulturou. Člověk hovořil jazykem Božím a prvotní příroda žila dle zákona tohoto jazyka. V ráji navíc neexistovala naše kultura a tedy ani naše příroda. Copak lze nazvat přírodou to, co tě chápe a podřizuje se ti a člověk s tím komunikuje přímo, bez kulturních „překladatelů“ – umění a vědy?  

Můžeme tak předpokládat, že kultura a příroda v ráji představovaly jeden celek, který nejsme schopni v našem jazyce pojmenovat. To, co bylo v ráji, připomínal kulturu jen částečně – ve skutečnosti šlo o něco zcela jiného.

Jenže Adam přeci „obdělával“ rajskou zahradu a „dával“ jména živočichům. Za co lze tedy považovat činnost prvního člověka, když ne za kulturu?

V ráji neexistovala kultura, nýbrž tvorba

V ráji existovala tvorba. Bůh stvořil člověka jako spolutvůrce světa. Nicméně ať dělal první člověk cokoliv, nikdy se tím vůči přírodě nevymezoval, tvořil společně s ní. Všechno, co tvořil, se stávalo organickým pokračováním světa a neprotiřečilo mu. Tvorba v ráji nebyla „kulturní činností“ v našem chápání, vždyť samotný ráj již byl zvláštním prostorem – „ohrazenou“, „kulturní“ zónou, stvořenou Bohem pro člověka. Uvnitř ní neexistovaly hranice konkrétních prostorů – kultury, náboženství, dokonce ani umění. Sám okolní svět byl největším uměním, řeč člověka poezií, pohyby tancem, život s Bohem – Církví. Převedeno na jazyk teologie můžeme říci, že sám život v ráji představoval nekončící svátost.

V dnešním světě se lze setkat s celou řadou věcí, které připomínají rajskou tvorbu. Například výcvik zvířat, tj. jejich využívání jako pomocníků při ochraně, přemisťování či ke komunikaci (poštovní holubi). Nebo svět rostlin –dává člověku nejen pokrm, nýbrž také přináší svými ideálními formami a barvami duševní radost. Kolik náboženského údivu zažívají vědci, kteří zkoumají zákony přírody! 

Obrázky člověka objímajícího se se lvem, které zaplavují sociální sítě, jitří vědomí pozorovatele, protože si najednou uvědomí normální stav přírody a sebe sama, když „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.“ (Iz 11, 6).

Plození a výchova dětí představují možnost maximálně se přiblížit ke stavu rajského tvoření

Podvědomé rozpomínání se na rajskou „nadkulturu“ může člověka přivést nejen k náboženskému hledání, nýbrž také k přání dosáhnout ráje bez osobního duchovního proměnění, a to tím, že zbožští kulturu a stvoří s její pomocí umělý, postkulturní „ráj“. Jenže postkultura představuje slepou cestu: ani ty nejnovější technologie nejsou schopny nenahradí rajský stav, kdy se příroda dobrovolně a s láskou podřizovala a sloužila člověku. Člověk se tehdy mohl cítit plnohodnotným spolutvůrcem a pomocníkem Boha.

Jediná oblast, v níž je člověku dáno maximálně se přiblížit stavu rajského tvoření, to je plození a výchova dětí, „tvoření“ společně s Bohem nového člověka. Na zemi neexistuje žádná jiná tvorba, jež by byla dokonalejší, krásnější a důležitější, než tato. Protože dítě je jediný výtvor, který se podobá Bohu. právě zde se člověk cítí jako spoluautor Boha a přírody. Tento příklad dokazuje, že skutečná tvorba ve své podstatě překonává hranice pozemské kultury.

Hranice kultury

Prvotnost a nadřazenost lidské tvorby vzhledem k pozemské kultuře nasvědčuje, že tvorba existuje odděleně od kultury – kulturu tedy nelze považovat hodnotou samou o sobě. Skrze kulturu jsou vyjadřovány dobré a špatné lidské pohnutky, jenže v samotném tomto prostoru nefiguruje pravda. Kultura nepřináší pravdy, jedná se o pouhou vynucenou kompenzaci následků prvotního hříchu. A právě proto bychom ji měli chápat adekvátně: jako ke způsobu dočasně skrýt svou „hanbu“ (Ju. М. Lotman a B. А. Uspenskij označovali kulturu za „nezděděnou paměť“^[2]).

Proto nelze považovat kulturu za příliš důležitý projev života, i když to zní současnému člověku poněkud „rouhačsky“. Úkol tkví v tom nezbožšťovat ji – je zapotřebí pouze nenechat ji upadnout do dvou poloh: do-kultury (degradaci ve směru živočišné „divokosti“, kdy člověk ztrácí svou lidskou tvář) a postkultury (apogea vědeckého pokroku, snahou o absolutní nadvládu nad přírodou). Z hlediska mravního obsahu jsou oba jevy totéž: postkultura představuje vysokotechnologické zdivočení svého druhu. Obě „kultury“ se maximálně vzdalují prvotně zamýšlenému a stvořenému a vrcholí dehumanizací, tj. likvidací obrazu a podoby Boží v člověku.

Vzpomínka na ráj koření hluboko v člověku a působí v něm: vyvolává snahu vrátit se do prvotního stavu: skrze smíření se s Bohem a vnitřní proměnu.

^[1] Viz vystoupení Michaila Kazinika: https://www.youtube.com/watch?v=yZFn83pqjkI.

^[2] Лотман Ю.М., Успенский Б.А., О семиотическом механизме культуры, in: Труды по знаковым системам. Тарту, 1971, sv. 5, s. 144.

Originál: Василий Щипков - БЫЛА ЛИ КУЛЬТУРА В РАЮ? vyšla na pravoslavie.ru 17. srpna 2017.

Zdroj: pravoslavie.ru