Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nedávno jsem v televizním rozhovoru použil v nadsázce srovnání víry ve svaté ostatky s očkováním, abych ukázal, jak relativní je to, co považujeme v případě nebezpečí za nejlepší ochranu.

V duchu rozdělení naší společnosti jsem obdržel souhlasné i nesouhlasné reakce. V jedné mi kdosi nadával těmi nejpokleslejšími výrazy a pak uzavřel, abych mu v rámci jeho duševního zdraví neodpovídal. Jiný mistrovský důkaz, jak nestranně a věcně umíme diskutovat, byl názor, že mi měkne mozek a navíc nejsem žádný odborník, protože v jakési zahraniční databázi pro inovace nenašel pisatel žádný můj vědecký článek. A perla nakonec, prý jsem tím prokázal, že jsem Putinův agent, Jaksi jsem nepochopil, jak mohu slovy o svatých ostatcích přisluhovat postkomunistickému Kremlu, ale budiž.

Zaslepenost víry je vždycky hrozná a tím spíše si myslím, že mé srovnání nebylo tak docela od věci. Pominu fakt, že se už zjevně neumíme dívat na svět kolem sebe s humorem a ironií. Nadsázka je dnes často znamením nekorektnosti a zaostalosti, protože se staví proti jakémusi vznešenému dílu. Ne každý však chce vážné věci zlehčovat, což chápu, i když smích vždycky v minulosti dokázal překlenout hrůzy, které ničí lidskou duši. Nicméně má nadsázka v onom hovoru měla hlubší význam. Nemysleme si, že jsme na vrcholu poznání a že to, co dnes tak vyzdvihujeme, je opravdu to nejlepší, co kdy bylo, je a bude. Chybí nám pokora.

Ostatky světců a mučedníků mají svou dlouhou tradici a vývoj, jak je křesťané chápali a vnímali jejich vliv na svůj život. Raně křesťanská úcta k zemřelým mučedníkům, vyjadřovaná tím, že se bohoslužby konaly na jejich hrobech, se v průběhu staletí stala úctou k ostatkům obecně. Od počátku víry platilo, že ostatek zprostředkuje Boží milost a úctou k němu si křesťan vyprosí Boží pomoc.

Existovaly desítky pojednání předních církevních autorit, které se zabývaly pozitivním vlivem ostatků na křesťanstvo. Pouze svatý ostatek dával legitimitu oltáři a tedy i chrámu. Bez něj by to místo nebylo hodno bohoslužby. Tohle dogma potvrzovaly všechny vědecké kapacity středověku. Později se funkce ostatků rozšířila i na ochranu jednotlivce. Ostatky chránily nositele proti moru, před nebezpečím, prospívaly úrodě, úspěšnému porodu, chránily před otravou jedem a tak podobně. Teologie jako nezpochybnitelná věda stála bezvýhradně za ostatky.

Proto se záhy staly nesmírně výhodným byznysem. Běžně se dokonce prodávaly na jarmarcích. Každý křesťan měl mít svůj osobní škapulíř, relikviář či šperk, v němž byl ostatek uložený. A běda tomu, kdo by o nich zapochyboval! Byly výsledkem vědeckého bádání a zpochybnit je bylo kacířství. A co s kacíři? Snadná odpověď! Pokud však náhodou ostatek nezafungoval, nebyla to jeho vina, ale vina člověka, protože si ho dostatečně nevážil, jeho víra nebyla pevná a prohřešil se proti Bohu.

Úcta v ostatky dosáhla vrcholu ve 14. století. Za ostatky se bily nejvýznamnější osobnosti té doby. Jedním z největších středověkých sběratelů byl třeba náš Karel IV., který do Prahy programově dovezl ostatky desítek světců a mučedníků. To přece byl neklamný důkaz toho, že fungují a nelze se jim vysmívat!

Uctívání ostatků začali kritizovat církevní reformátoři už na konci 14. století, protestantismus je pak zcela odmítl. Dnes tedy víme, že to byla iracionální záležitost, v níž se ideologie spojovala se zájmy církve, světských vládců a obchodníků. Prostě, byla to pověra. Je však nutno říci, že i když svaté ostatky nemohly být skutečným lékem, mnoha lidem pomohly. To proto, že v jejich účinek bezmezně věřili. Dnes už věda běžně pracuje s pojmy jako je placebo či nocebo, stále víc pozornosti poutá psychosomatika, studující vztah duše (podvědomí) a fyzického těla.

Za pět set let, až věda pokročí o míli dál, než jsme dnes, se budou lidé nejspíš dívat na naše snažení stejně, jako my dnes na středověkou víru. Středověké ostatky jako prostředek proti moru byly ve své době také výsledkem vědy. Někdy fungovaly, někdy ne. Naše vakcíny někdy fungují, někdy ne. Je snad rozdíl v tom, že máme řadu studií o jejich fungování? Existují řady teologických studií o fungování víry jako ochrany proti nemocem. Věř a víra tvá tě uzdraví.

Po neúspěších vakcín, které nezabrání onemocnění očkovaného, se začalo tvrdit, že ale snižují riziko těžšího průběhu nemoci. Jak se to dá změřit? Je to jen věc víry. Očkovaným může tohle dogma pomoci, aby věřili, že to s nimi není tak špatné, jak by mohlo. I toho si už vtipálkové na internetu všimli, a protože Češi jsou „smějící se bestie“ (naštěstí!), tak jsem našel následující žertík.

Vývoj prognóz o fungování očkování:
Očkování tě ochrání na 100%
Očkování tě ochrání na 70%
Očkování tě ochrání na 50%
Očkování tě neochrání, ale zabrání přenosu
Očkování nezabrání přenosu, ale neonemocníš
Onemocníš, ale neskončíš zaintubovaný
Skončíš zaintubovaný, ale nezemřeš
Umřeš, ale dostaneš se do nebe, protože do nebe se dostanou jen očkovaní.

Chce se mi dodat: „Amen!“

Věda má své hranice a jen hlupák by si myslel, že nám dá nesmrtelnost. Jsme bytosti smrtelné a to, co nás obklopuje, je velice složitý systém, v němž je zakódována i naše smrt. Můžeme ji oddálit zdravým způsobem života, tím, že se budeme vyhýbat škodlivinám a blbcům, že se budeme radovat z maličkostí a budeme si vážit každého hezkého dne, který prožijeme. Oddálit ji mohou i některé lékařské metody, jenže medicína není čarodějnictví! Něco umí, něco ne. A virus je hajzlík, nad kterým zatím věda neumí zvítězit a očkování je jen jeden z pokusů, jak se s viry vyrovnat. Zatím nic moc (což platí i o chřipkách). Virus totiž mutuje rychleji, než proběhne laboratorní výzkum. O ověření nemluvě.

Jedním z účinných prostředků je psychická odolnost. Nepodléhat strachu, protože ten zabíjí stejně jako virus. Je zločinem světových elit, co kolem téhle pandemie mediálně rozpoutaly. Ano, nemoc tu je a jak je zřejmé, naše věda nestačí na to, aby ji účinně a rychle zlikvidovala. A tak si politici, někteří vědci (hlavně ti, co tak trochu zapomněli na Hippokratovu přísahu, v níž se o zájmech farmaceutických firem nic nehovoří), novináři a různí vládní podržtaškové vymysleli, že se postaví do čela boje za naši záchranu. Chrlí opatření, která nemají logiku a nejsou kompatibilní, plují po povrchu a špatnou situaci ještě zhoršují. Hlavně že se něco dělá a ti nahoře mají pocit moci!

Něco se zakáže, něco ne, hrajeme si na to, že nositel svatých ostatků je světec a čistý jako lilium, zatímco odmítač ostatků je nečisté hovado, které musíme odvést na jatka, aby na světě zazářila duha míru a štěstí. Kacíře je třeba ve jménu víry postavit na hranici, protože pak ostatky světců zachrání křesťanstvo!

Soudný čtenář jistě chápe, že tahle esej je literární útvar, v němž se směšuje nespojitelné a nejsem vůbec proti ničemu. Jen tak uvažuji, pokud tu mluvíme o ostatcích světců a mučedníků a víře vůbec. Není to návod, protože nejsem autorem žádných impaktovaných teologických studií. Prosím jen čtenáře, aby nepropadali depresím.

Zdroj: vlastimilvondruska.cz