Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Bouři nevole vzbudil úmysl Národního divadla Brno uvést představení slovinsko-chorvatského režiséra „Naše násilí a vaše násilí“, v němž v jedné ze scén Ježíš Kristus znásilňuje muslimku.

Proti uvedení představení se postavili čeští biskupové, vznikla petice požadující zákaz této hry, odsuzuje ji také veřejnost.

Ačkoliv obsahově přináší toto představení další hrůzný doklad úpadku současného umění, rozhodně se nejedná o první takový případ.

Zbořte všechny hranice!

Současné umění nespadlo „z nebe“. Naopak – má za sebou již dlouhou éru postupného úpadku.

První projevy dekadence přišly již ke konci 19. století, prudký vývoj nastal od počátku století dvacátého. Mezi nově vznikajícími modernistickými uměleckými směry se kromě dekadentních tendencí projevovala také tíha k rouhačství, popírání krásy, vyzdvihování gnosticismu, zednářství, ezoteriky a „alternativních“ okultních nauk. Kromě touhy vytvořit „čisté umění“, které již nebude člověka povznášet ani vychovávat, spočívala jejich podstata v oslavě úpadku, morálního rozvratu, sexuální nevázanosti a narkomanii.

Nikdo ovšem tehdy netušil, že se heslo dekadence „Zbořte všechny hranice!“ stane z marginální zábavy znuzených městských intelektuálů heslem celé novodobé společnosti.

Perverze, násilí, pornografie, urážky náboženství

Na konci 20. století jsme již byli svědky celé „kultury hnusu“, podporované mediálně i finančně současnou elitou. „Předvoj“ tohoto „pokrokového umění“ představuje tzv. aktuální umění nebo též „akcionismus“. Kunsthistorička R. A. Galcevová popsala rozdíl mezi skutečným uměním a jeho náhražkou ve své stati Umění hnusu takto:

Umění jako takové a tzv. aktuální umění představují antonyma. O bytostné kvalitě umělecké tvorby, o požitku z krásy (dokonalosti formy) v procesu „nezúčastněného zření“ vskutku nemůže být ani řeč, neboť zde především chybí ona krása. Krása totiž nepředstavuje imperativ novátorského umělce, protože ten si klade úkol přesně opačný: „Zrůdy“, hluk, prach a hnilobný zápach směřují k tomu, aby šokovaly, vyvolaly odpor, zmátly člověka, působily jako hlavolam. Zde nejde o proces zrození uměleckého díla, nýbrž o racionální experiment, laboratorní hypertrofované fantazie, kombinatoriku hotových detailů předmětného světa (dada, instalace, celý pop-art, video-audio-art, mobily, performance, „radikální abstrakcionismus“ aj.) a také imitace psychedelických vizí.

Proto to vše nelze v žádném případě nazvat tvorbou. V nejnovějším novátorství není patrná vynaložená práce, „mlčenlivý souputník noc“, nebudeme-li počítat úsilí vynaložené na vymýšlení dosud nevídaných, neslýchaných postupů, jež mají za cíl roztrpčit publikum (a naopak je vyžadována únavná, psychicky škodlivá práce od recipienta, tedy diváka či posluchače). Jediné, co mají věčné umění a „aktuální“ působení společného, je to, že se nacházejí a někdy dokonce spolu sousedí ve výstavním prostoru.

Ke stálé „tvůrčí výbavě“ nových „umělců“ patří perverze, záliba v násilí a pornografii, „boření společenských tabu“. Celou škálu podob mají urážky náboženství, především ovšem křesťanství.

Jeden z lídrů tohoto směru – a dnes mnohonásobný milionář – Damien Hirst vystavoval svá „díla“ v roce 2012 dokonce v londýnské galerii Tate Modern. O co se jednalo?

Zde krátký výčet „uměleckých děl“:

„The Physical Impossibility of Death in the Mind of Someone Living (Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho naživu), tedy žralok ve formaldehydu, který byl prvním z řady takto pojatých zvířat. Jsou tu stejně naložené krávy a ovce, stejně jako jeho skleněné lékárnické skříně, Crematorium z roku 1996, ohromný popelník se stovkami cigaret a objekt z roku 1991 A Thousand Years (Tisíc let) – hlava krávy v kaluži krve obklopená nedopalky a živými mouchami.“

Obdobný případ viz: Další vlna hnusu: pražská výstava „London Twelve“.

Také naši „umělci“ se ovšem činí. V současné době probíhá v karlovarské Galerii umění výstava Milana Knížáka „Žít jinak“. Výstava obsahuje také koláže s aranžovanými panenkami v sexuálních pozicích, součást tzv. Nové bible, „díla“, které si autor vymyslel a vystavoval již několikrát. Když po zahájení výstavy podala Oksana Gutnerová, Ruska žijící v Čechách, na galerii trestní oznámení s tím, že Knížákova díla označila za dětskou pornografii, spustila tím celou lavinu rozhořčených protestů. Výroky výtvarníka hovoří samy za sebe, jak dnešní elita chápe podobný druh „umění“.

Milan Knížák:

Připadá mi, že je to útok na svobodu médií a na umění, a to je samozřejmě útok na základní hodnoty, které tady máme. Naopak já budu žalovat policii, popřípadě paní z Ruska za dehonestaci, protože to, co se stalo, považuji za něco tak nehorázného, že jsem si myslel, že se to nemůže stát. Když jsem to poprvé zjistil, tak jsem se tomu jen smál. Přišlo mi to jako špatný žert, ale bohužel, žert to není. A skutečnost, že se něčím takovým zabývá policie, považuji za velkou mezeru v našem společenském životě…

Nikdy to nikoho nepohoršovalo. A navíc se jedná o ilustrace k Nové bibli, kterou jsem si sám vymyslel. A jako novou rasu jsem použil mimina. To znamená děti, které se nemohou ani hýbat. Protože jsem měl panenky, které jsem koupil v hračkářství a které mi evokovaly jakousi zvláštní novou rasu. Všechno je to samozřejmě metafora. Umění není o tom, že děláme realistické věci, ale že dokreslujeme nějakou vizi. A pro mě to znamená něco čistého a jemného. Tak bych si přál, aby příští rasa vypadala, jestli někdy nějaká bude.

Kam až může dojít propojení perverze a umění ukazuje „Výstava nahých žen“, kterou po „úspěchu“ na Slovensku přivezl do Prahy v dubnu 2018 organizátor projektu Mário Petreje.

O co se jedná?

Každý výstavní den se svlékne třináct nových modelek, které si návštěvníci budou moci nejen prohlédnout, ale některých se dokonce i dotýkat. V rámci této výstavy proběhne také výstava ‚zakázaných‘ ženských orgasmických portrétů uznávaného fotografa Petra Jedináka, který svá díla fotografuje ambrotypií (mokrý kolodiový proces - jeden z nejstarších fotografických procesů), lákají organizátoři.

Hra „Naše násilí a vaše násilí“

Příprava na uvedení výše zmíněné hry vyvolala diskusi, která je tolik potřebná ve společnosti, jež se právě teď nachází v důležitém a zlomovém období svých dějin. Staré pořádky se hroutí ve všech směrech a nové poměry mohou mít podobu velmi vzdálenou – v horším smyslu – současnosti. 

V Lidových novinách z úterý 15. května 2018 upozornil na širší kontext hry alergolog a klinický imunolog Petr Čáp v článku „Perverze, která nás nikam neposouvá“. Polemizuje jak se záměrem režiséra donutit diváka k úvaze „zda lidé truchlí nad oběťmi teroristických útoků v Paříži a Bruselu stejně jako nad zemřelými v Bagdádu a Kábulu“, tak s obhajobou hry naší „inteligencí“, která se především bojí „cenzury“. Formu sdělení považuje za zcela nevhodnou:

„Zmíněné kontroverzní představení nese obdobné rysy jako nedávná stejně kontroverzní výstava Lidské tělo, kde mrtvá těla byla vystavována záměrně v sexuálních pozicích. Jde o naprosto analogický druh perverzní prezentace, která společnost určitě nikam pozitivně neposouvá a její poselství se jeví jako jednoznačně zvrácené.“

Můžeme se sice tvářit, že jsme nad věcí, že připouštíme také „jiné, alternativní názory“, „nicméně společnost, v níž je vše odtabuizováno a zrelativizováno, pak nerespektuje zhola nic. Důsledky vedou k demoralizaci a úpadku“, dodává.

Doktor Čáp se cítí jako lékař odpovědný za etickou stránku problému:

„To už je dovoleno vše? Nepsané zákony už neplatí? Hranice vkusu a etiky zde byly určitě překročeny. Co bude následovat? Mohou se příště vyznavači stejného pojetí umění těšit na autentické vyprázdnění herců před diváky přímo na jevišti i s patřičným (nebo snad nepatřičným?) naturálním odérem? Kdy padne tabu dětské pornografie?“

Upozorňuje také na ústup širšího morálního a etického kodexu ve společnosti:

„Že se etický rozměr týká jen policistů, hasičů a lékařů a ostatní si mohou říkat, co chtějí i v umělecké nadsázce? Až i ti budou demoralizovaní, zavládne džungle. To už ale bude společnost nejen postfaktická a globálně debilizovaná (Zdeněk Mahler), ale také postliberální. To zavání naivně lákavou představou zcela bezbřehé svobody… Tvůrcům nechci jen lát, ale zdvořile doporučit vrátit se k myšlenkám v Mistru a Markétce Michaila Bulgakova, kde jedním ze smysluplných poselství je, že ,ti, co si myslí, že ďábel neexistuje, se mohou fatálně mýlit‘. A to i ti na divadle“.

Dodejme, že „fatální“ důsledky může mít opakované uvádění této perverzní a rouhačské hry nejen pro diváky, ale také pro zúčastněné herce. Pokud totiž nechápou, s čím si zahrávají, měli by si neprodleně přečíst jiné dílo světového autora, a sice román Kristus znovu ukřižovaný Nikose Kazantzakise. Ne všechny osoby, které na sebe vzaly v rámci pašijových her role biblických postav, čekal v tomto románu dobrý osud…

Nezbytnost morální cenzury

Všechny výše jevy svědčí o několika skutečnostech:

1) současní autoři umění (filmaři, výtvarníci, scénáristé, divadelní režiséři a jiní), zabývající se tvorbou tohoto druhu, zneužívají prostor svobody daný jim společností, v níž žijí a tvoří;

2) většina „elit“ jejich počínání schvaluje nebo dokonce podporuje;

3) podpoře se tento druh „umění“ těší také od různých grantových agentur – vládních, nevládních, evropských;

4) většinové společnosti se podobné výplody hnusí, nicméně nemá možnost jakkoliv ovlivnit jejich nešíření.

V této situaci vyvstává otázka ustavení jisté morální cenzury, která většinovou společnost ochrání před dopadem těchto chorobných, dekadentních a rouhačských počinů. Přičemž není zapotřebí diskutovat, zda morální cenzuru potřebujeme či nikoliv. Sami „tvůrci“ uvedených „děl“ dávají každodenně odpověď: včera bylo pozdě v ustavení takového orgánu.

Zbývá jen otázka, jakou by měla mít taková instituce podobu. Zcela jistě by se mělo jednat o poradní orgán složený z moudrých, vzdělaných a věřících osob, které požívají ve společnosti autority. Morálně integrální osobnosti, na něž většina deleguje pravomoci rozhodovat ve prospěch obecného blaha, pak svými rozhodnutími pomohou ochránit základy naší společnosti lépe, než současná liberální a dekadentní elita.

Začal totiž souboj o samotnou podstatu naší civilizace.

Zdroj: internetové servery