Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Na konci 20. století jsme konečně získali možnost přečíst si a slyšet verše jednoho z největších básníků tohoto věku, vynikajícího představitele ruské kultury, básníka mystického, duchovního a současně nám všem velice srozumitelného. Za duchovní je možné označit jakékoli umění i jakoukoli poezii. Zde má však pojem duchovnosti své hranice. Duchovní poezie v přímém smyslu slova je pomálu. Patří k ní všechna náboženská a – jako její součást – i církevní poezie. Jsou to ony udivující průniky lidského ducha do Božských komnat, kde se už ztrácí vše pozemské:

          Světlo tiché, svaté slávy,

          nesmrtelného Otce nebeského,

          Svatého, Blaženého, Ježíši Kriste.

          Přišedše k západu slunce

          a spatřivše záři večerní,

          opěváme Otce, Syna i Svatého Ducha, Boha.

                             (Postup večerní. S výběrem z oktoichu, Jihlava 2012)

 

Kromě toho je k duchovní poezii možné počítat verše ne více než několika desítek básníků všech dob a míst, kterým se podařilo odpoutat od životní reality a dosáhnout „tichého Světla“, aniž by ztratili spojení se svou dobou a svým místem, a společně vypověděli o obojím. Nalézt hlas Logu dokázalo jen nemnoho poetů.

V některých kruzích Andrejeva definují jako básníka, který je pravoslaví cizí, bezmála jako heresiarchu, mága a pohana, jak je komu libo – jen aby ho přiřadili k úkazům „nové náboženské víry“. To je omyl, jejž je nutno napravit. Mnozí básníci byli v různých dobách vystavováni snahám, jež je měly oddělit od pravoslaví. Dělo se tak skrze pochybnosti o jejich duchovnosti, mravnosti či tématu tvorby. Dobře víme, jaké diskuze se vedly v souvislosti s Puškinem, a přesto říci nebo myslet si, že Puškin není pravoslavný, by bylo rouháním.

V ruské kultuře, která je plně prostoupena Božími Zjeveními – v náboženství, hudbě, filozofii, ve způsobu života a myšlení –, poezie vždy představovala prostředek k poznání Boha. Solovjov, Chomjakov, Merežkovskij, četní básníci Stříbrného věku a po nich i básníci našeho století psali náboženské verše.

Poezie Daniila Andrejeva je duchovní svou podstatou.

Věc se má tak, že každý básník, aniž by byl duchovním a teologem, tvoří svůj svět, skrze nějž sám poznává Ducha Svatého a současně skrze něj vede vstříc Duchu Svatému i druhého člověka. Zde vzniká ona tenká hranice, podle níž jsme schopni definovat danou poezii jako popisnou, náboženskou či duchovní.

Daniil Andrejev byl pravoslavný křesťan svým původem, výchovou i světonázorem. Takovým byl v literatuře i v životě. Po osvobození z vězení se na dva roky stal jeho zpovědníkem věhlasný moskevský starec, protojerej Nikolaj Golubcov. Ten také vyzpovídal služebníka Páně Daniila před jeho skonem a zaopatřil ho udělením svatých Kristových svátostí. Na hrobě Daniila Andrejeva stojí pravoslavný kříž.

 

 

Pravoslaví Daniila Andrejeva prostupuje celou jeho poezií. Jsou zde verše církevněpopisnéhocharakteru, nacházíme zde i neobyčejně pronikavé vize, jež jsou cestami k podnoží Hospodinova trůnu.

Ne nadarmo označoval Puškin svou básnickou inspiraci jako „božskou a svatou“. Autentické cítění básníkova duchovního pouta s jiným, nadpřirozeným světem a rozechvělá mystická nálada, jež se zmocňuje čitatele, svědčí o jeho skutečné náboženskosti.

To hlavní, co z pravoslavné perspektivy sbližuje Andrejeva s Puškinem, je mimořádně hluboká mravnost tvorby. Puškin byl mravní osobností a jak již vyzdvihli mnozí badatelé, hluboce mravní byla i jeho tvorba, ať už se jednalo o lyrické básně, sociálně laděné poémy či pohádky. Dobro a zlo se u Puškina nikdy nemísí jedno s druhým: ctnost je vždy vyvýšena, nectnost a vášně odsouzeny. Tytéž hluboce mravní postoje nacházíme i v díle Andrejeva: zlo je vždy podsvětní, jasně označené, pojmenované pravým jménem. Dobro je naopak vždy zářivé a nepřemožitelné. Osobní Puškinovy pády bývaly způsobeny vášnivostí jeho nátury (v žilách mu tak říkajíc kolovala dvojí krev), která často paralyzovala vůli, nikdy však nezatemňovala jeho mravní vědomí a neuspala jeho svědomí. Andrejevův mravní osud si nevyžaduje komentáře.

Puškinovo vytrvalé mravní obrozování se vždycky opíralo o Bibli, jež pro něho byla ztělesněním pravdy i poezie. Andrejevovo mravní uvědomění se naplňuje v osobních duchovních prozřeních, nicméně ta jsou rovněž neoddělitelně spjata s celým souhrnem proroctví, zákonů a předpovědí, které člověk obdržel v Bibli. Bylo by možné provést speciální analýzu Andrejevových básnických postav a dokázat jejich nepochybný biblický původ.

  Je to i mravnícílevědomost, jež oba velké básníky spojuje. Oba se vždy snaží o upřímnost, usilují o to být sebou samými, oba se shodně pokořují před velikostí božské krásy svých vidění. Inspirace navštěvující Puškina ve chvílích básnického osvícení navozovala posvátné chvění, které očišťovalo a povznášelo duši. V těchto chvílích se opravdově, ve svém srdci, modlil a pokorně se radoval ze svého duchovního rozletu. Náboženské nazírání před Puškinem odkrývá vysoké mravní závazky – být nástrojem vůle Boží (viz např. báseň „Prorok“). Do týchž výšin pozvedá duchovní nazírání i Andrejev.

V člověku neexistují rysy, jež by byly více pravoslavné, než je touha po nadpozemském, dokonalém městě, lhostejnost k lichým pozemským požitkům, neukojitelná touha po pravdě, jásavé přijetí Božího daru života, harmonická celistvost mravní bytosti, citlivost svědomí, smíření se smrtí a snaha obejmout celý stvořený svět. Pokud o Puškinovi hovoříme jako o vpravdě pravoslavném umělci, pak je to proto, že všechny tyto kvality v jeho osobě bezezbytku nacházíme. Tím samým se vyznačuje i umělecká osobnost Andrejeva. Slovy Žukovského – jeho poezie je „náboženství nebeského pozemská sestra“. Rodící se v církevních sborech a hymnech – a o tom se dočítáme u samotného Andrejeva – nadále zní vznešenými nebeskými melodiemi a nepřestává sloužit přímým náboženským cílům. Její sférou je ten ideální svět, jehož zosobnění bychom marně hledali uprostřed ruin, věznic a táborů sovětské epochy. Jestliže církevní poezie v protikladu k pozemským útrapám člověka utváří pevně danou architekturu nebeského města, potom Andrejev tvoří doposud žádným křesťanem nevídané a žádným chvalozpěvem neopěvované podoby Božských prostor,jež leží za hranicemi známého, aby je postavil do protikladu světu, kde už nezůstalo místo ani pro útrapy, ani pro samotného člověka. A jak je Bůh svými prostorami nekonečný, tak je nekonečné i jejich lidské poznání.

Zaměření do světa nepostižitelného, jakož i naléhavé úvahy o smrti, spojovaly Puškina s náboženským živlem, v němž se vše obrací k věčnosti. Mystické tušení onoho světa, jež mu bylo od narození vlastní, vytvářelo příznivou půdu pro vnímání náboženských idejí, avšak samo o sobě, ve své podstatě zmatené a nejasné, mu nemohlo poskytnout pevný, zdůvodněný a ucelený náboženský světonázor, který tak neklidně hledala jeho ušlechtilá, idealisticky naladěná duše a jejž si musel vytvořit zcela samostatně. Pro vyjasnění a upevnění svých náboženských názorů nemohl získat takřka nic ani ze vzpomínek svého dětství, jež proběhlo v atmosféře cizozemských vlivů, ani z tradic své rodiny, jež se nikdy nevyznačovala hlubokou zbožností, a konečně ani z lycea či světského prostředí.

Naproti tomu si Andrejev mnohé z toho, co formovalo jeho pravoslavnou osobnost, odnesl jak z rodiny Dobrovových, kde trávil dětství, tak i z návštěv těch nemnoha přístupných pravoslavných chrámů, které byly vždy – dokonce i v letech tíživé bezbožnosti – navštěvovány moskevskou inteligencí. Utváření jeho konečného církevního světonázoru však bylo násilně přerušeno. Andrejev prochází skrze děsivý masomlýn věznic a lágrů. A právě tam, v tomto vřícím pekle, mu Hospodin odhaluje podivuhodné a neomezené prostory svého Bytí. Zůstávají sami – jen Stvořitel a jeho básník.

Puškinovo bezprostřední živé obcování s Církví se odehrává skrze bratry Svjatogorského kláštera, jehož igumen, svatý starec Iona, si snadno podmanil jeho citlivou duši. Za svého pobytu v Michajlovském se Puškin přátelil také s duchovním vesnice Voronoč, otcem Ilarionem Rajevským. Nechal u něho sloužit panychidu za lorda Byrona. Právě ve Svjatogorském klášteře se zrodil ve světové literatuře nejpůsobivější, plamenný obraz Proroka – apoteóza básníkova pozemského poslání. Všechny katolické postavy Puškinovy tvorby jsou svým duchovním ustrojením blízké pravoslaví.

Vladimír Solovjov, veliký ruský mystik, navštěvoval chrám velmi zřídka. Daniila Andrejevaúčast na „svěřeném ráji“do chrámu přitahuje.

 

          Vlahý večer. Stará ulička,

          ohně a vetchá kaplička…

          Je v ní teplo, pozvolné a šumné

          tóny bohoslužby, jako za dávných dnů.

                              * * *

           Kráčím, nevidím a nevzpomínám si,

           podél pustých a šedých autostrád.

           Kráčím se svíčkou zažehlou,

           ne však jako chlapec – netřímám ji v ruce –

           s něžnou jiskrou víry, ukrytou

            v tom nejtišším, skrytém úkrytu.

Z pravoslavného chrámu básník „zažehnutou svíci“ přenáší do „nejtiššího“, leč nejvýznamnějšího úkrytu – do své poezie.

Andrejev sepsal básnický cyklus Ruští bohové, v němž však neopěvuje předkřesťanskou Rus, ani neidealizuje pohanské bohy. Na tragickém plátně historie, která se odvíjí na nedozírných prostranstvích Ruska, pojmenovává hlubinné lidové síly, odvěké charaktery a jevy. Také předrevoluční ruská kultura se ve svých vrcholných projevech nezalekla cizích souzvuků jmen, které k ní jako ozvěna doléhaly od předků – o čemž svědčí malba, grafika i hudba počátku století. A nikdo přitom neobviňuje Vasněcova, Bilibina, Zvorykina nebo Kalinnikova z anticírkevnosti či pohanské magie.

 

 

Verše Ruských bohů jsou ozářeny jasnou básníkovou vírou v nesmrtelnost i ve věčné nerozborné pouto modlitby a lásky mezi živými a zemřelými. Svým duchem je tato poezie hluboce pravoslavná.

Andrejev je mystik, avšak jeho zření mají jasnou a pevnou formu. Nenarazíme zde na „sněhovou masku“, každé slovo konkrétně označuje jev, jenž je sdílený, konfrontovaný, spojený a sladěný s celým církevním Tělem,a třebas ne s celým světem, pak jistě s chrámem a společenstvím. A jimi je také ono Tělo stvrzeno. Na rozdíl od svých starších kolegů Solovjova a Merežkovského je Daniil Andrejevneobyčejně přesvědčivý.V roce 1950 se obrací na A. Bloka:

 

          Aby hříchu saze

          nezastínily světlo shůry

          zde, v lampě verše,

          v mém mnohohranném krystalu.

          Vypomož umění –

          nehonorované povinnosti básníka,

          utvrď ve skutečnosti,

          co svítilo ve snové mlze!

Před Andrejevem si náboženská poezie často klade otázky a moudře přenechává prostor pro rozjímání. Andrejevova poezie pak zcela zaplňuje čtenářova duchovní prázdná místa, zřetelně se vyjadřuje a nenechává na pochybách. U něj pouze víra v Živého Trojjediného Boha, v BohaZjeveného, ve svatost Panny Marie může zvítězit a posílit člověka v životě i smrti.

          Tak pozdvihuje planeta

          ve zlatosloví společném

          do výšek empyrea

          z hvězd utkanou řízu –

          před Otcem,

          Věčnou Pannou

          a Božským Synem;

          dítě i voják,

          i tvůrce

          i král.

          A roní orodovníci

          za nesčetné živé

          ve světech ztemnělých

          okvětní lístky svých tajemství.

          Pro ty, kdo spí hluboce,

          v temných a kamenných příbytcích,

          do hlubokého vězení,

          až na kraj světa.

Andrejevův rozměr je kosmický. Současně píše jen takové verše, jež nemohou vyvolávat zmatení, pochyby či různočtení. Vše, o čem píše, viděl a pevně uchovává ve své paměti. Jeho poezie se soustředí na Boha a je napsána bezpochyby pravoslavným křesťanem.

          Ó, tichá půlnoci!

          Krajka myšlenek je důkladnější,

          než diamantový vrchol –

          zřejmé je jeho volání…

          Velebí duše moje

          světlo tvé Bože

          a mysl se odívá chválou

          v předivo slov.

A ještě jeden důležitý detail: Andrejev se nehonosí svou zbožností a nevyvěšuje prapory, svou víru vyznává moudře, hluboce a přesvědčeně. Očividně nepochybuje o své konfesní příslušnosti a hned – aniž by ztrácel čas formalitami a jako skutečný vyznavač, básník a prorok – vykračuje vpřed, vzhůru za svou křesťanskou vizí.

 

          S nekončícími svátostmi,

          zde slouží Bohoslužbu,

          sbory daimonů, stichiálií a zvířat.

          Zástupy těch, kdo se povznesli

          do těchto kůrů předobrých.

          Slunci Světa se spoluradují,

          jako teurg-kněz.

          Světelnými prokimeny

          a zářivými akafisty

          křížově protkávají vonný prostor;

          světovými kadidelnicemi

          se v souladu pohybují

          dříve osamoceně pějící

          duše moří a hor.

Tento leckdy zdánlivý panteismus se u Andrejeva podřizuje pravoslavné všeobecnosti. Je to jednoduše z nebe shozený andělský výsadek, ku pomoci moři a horámv boji s morem a hořem. Daniil Andrejev je „skrze chrám“ unášen do „tisícihvězdí“; jeho výstup započíná v chrámu. A básník trpí jeho zhanobením:

          Objímám v slzách neutěšeného smutku

          kopule, z nichž sňali kříže.

Andrejev stavbu dovršuje, avšak z jiného, nehynoucího, nerozlomného materiálu.

          Silami Trojice

          se zde kropí Šádánakár:

          v každém bude završen

          a zde se i odhalí

          dar Pravdy.

Toto básníkovo vidění není fantazií, nýbrž vlastní, protrpěnou pravdou, třebaže ta není ani vědecká, ani bohoslovecká.

V tom tkví neobyčejné poslání básníků a proroků. Mají právo na své vlastní vidění světa, dokonce i tehdy, když se jeví jako chybné, subjektivní.

Poezie Daniila Andrejeva je vlastenecká. Toto vlastenectví však není politické ani šovinistické, jak tomu ve většině případů bývá, ale je naplněno autentickou duchovností a národní osobitostí. Svou povahou je Andrejevova vlastenecká poezie tatáž jako v ruských bylinách, jako v celém povědomí ruského národa, na nějž ještě nedosedl mrak bolševické nenávisti k člověku. Andrejev ví, že nositelem zla není člověk, nýbrž ďábel, a právě to je pravým křesťanským vlastenectvím.

Daniil Andrejev je rovněž autorem knihy Růže světa, díla, jež vyvolává spory a jež bývá řazeno do kategorie teosofické či antroposofické literatury, populární na začátku století a opět módní v 70. letech. Na tomto místě je zapotřebí jistých upřesnění.

Kniha je napsána pravoslavným křesťanem, jehož cílem není vytvořit „učení“ nebo opustit společné řečiště ruské pravoslavné kultury. Naopak, kniha je jejím mimořádně významným projevem. Její pravoslavnou orientaci navíc podporuje celá Andrejevova básnická tvorba.

K vytvoření díla dochází ve vězení, kde existoval protiklad toliko dvou pozic: víry ve Spasitele Ježíše Krista a bezvěrectví. Gigantický kosmický obraz světa, jenž se v knize rozprostírá, Andrejev spatřil z vězeňské cely za „zvonkohry“ zámků a okovaných bot. V takových věznicích, jakými byly ty sovětské, básníci nepřežívají. Přicházejí o rozum. Daniil Andrejev však vězení přestál a z pekla vystoupil s čistým rozumem i srdcem, jež náleželo Kristu. Proto přežil, protože Hospodin před ním odkryl oponu tajemství a provázel ho jako svého času Danta kruhysvé nezbadatelné, nekonečné a blahoslavenéMoudrosti.

Nejspolehlivější cestou k Bohu je cesta církevní. V průběhu dvou tisíc let církev určila a zformovala všechna možná směřování k lidskému poznání Boha. Avšak patrně ne všem je ihned otevřena nejryzejší cesta pravoslavné církevnosti, a tak Hospodin, který miluje člověka, někdy odhaluje Pravoslaví neprotiřečící cestu poznání světa.

Taková je i cesta odhalená Daniilu Andrejevovi ve vězení, v pekle na zemi – cesta ke Kristu, cesta, jež je pouze jeho vlastní.

Jak často v nemoci či hrůze, do nichž nás leckdy uvrhuje realita života, toužíme po divukrásné pohádce. Pohádce, která nás prostoupí teplem, vysvobodí ze sužující tělesnosti. Když čteme Růži světa, může nás ovládnout pocit, že oním pohádkovým teplem Hospodin ohřál tělo i duši trýzněného básníka. V Růži světa proto nelze spatřovat žádnou antipravoslavnou mýtotvorbu, ani žádné teosofické učení, jež je knize často připisováno.

Růže světa je darem Božím, díky němuž básník vyšel z pekla živ a zdráv. Ústředním motivem románu je Světový Logos, Kristus. Andrejevovým obecným směřování je směřování ke Kristu. Růží světa, i při vší její překvapivosti a zvláštnosti, proniká skutečná duchovnost celé Andrejevovy tvorby.

Právě ona duchovnost v pravém významu tohoto slova, o níž jsme hovořili na začátku, vyděluje Daniila Andrejeva z celé ruské poezie. Není to duchovnost pronikavého vidění, ani trýznivého hledání pravdy. Je to duchovnost danosti bytí v Kristu, duchovnost spásy a věčného života v Království Božím. Daniil Andrejev to vše stvrzuje svou tvorbou a řadí se tím mezi ty nemnohé básníky všech míst a časů, kteří lidstvu posloužili prorockou službou.

Básníci, klenoucí mosty mezi zemí a nebem, se mezi sebou podělili o různé funkce: jsou básníci-umělci, básníci-učitelé, básníci-mučedníci. Daniil Andrejev náleží k básníkům-prorokům. Ba snad dokonce v tom se projevila jeho hluboká přináležitost k pravoslavné kultuře.

Ve svém duchovním odkazu píše:

          A v zeleni libě vonící

          drahých a skrytých míst

          postav jednoduchý dřevěný

          osmiramenný kříž.       

Básník prosí Boha:

         Přenes nás, Hospodine, skrz antikristův věk,

         bez rouhání a pádů přenes nás!

Můžeme tedy říct, že v tvorbě Daniila Andrejeva nebylo nic rouhavého, a z pravoslavné perspektivy se tato tvorba jeví jako geniální přínos ruské a světové kultuře.