Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

IV. MANŽELSTVÍ A EUCHARISTIE

Pokud raná Církev, jak jsme viděli, považovala manželství za „tajinu,“ předjímající radost Království Božího, jak vysvětlíme skutečnost, že nepoužívala žádný speciální obřad, či službu k jeho ustanovení? Namísto toho uznávala manželství za uzavřené na základě zákonů světské společnosti. Nikdy se nepokusila tyto zákony zrušit, ani rozbít sociální řád, který je ustanovil.

Odpověď na tuto otázku spočívá v rozdílu mezi ne-křesťanským a křesťanským manželstvím. První bylo uzavřeno mezi dvěma pohany, zatímco druhé bylo sjednáno mezi křesťany; rozdíl leží ve způsobu, jakým bylo manželství uzavřeno. Sv. Pavel nám připomíná, že Bůh nežije ve „chrámech zbudovaných člověkem,“ ale že „naše těla jsou chrámem Ducha Svatého.“  Když se skrze manželství stanou muž a žena „jedním tělem,“ je jejich svazek, jsou-li oba součástí Kristova Těla, zpečetěn Duchem Svatým, jenž přebývá v každém z nich.

Eucharistie z nich činí členy Kristova Těla.

Spojení mezi manželstvím a Eucharistií je zmíněno v příběhu svatby v Káni Galilejské (J 2,1 – 11), ve čtení, které obsahuje i současný obřad „korunování.“ Tento text je jedním z mnoha textů Janova Evangelia, který poukazuje ke křtu a k Eucharistii: jako je voda proměněna ve víno, tak může být hříšný život člověka proměněn přítomností Krista v novou realitu Království.

Křesťanští spisovatelé – ti samí, kteří uznávají právní platnost občanského manželství „podle zákonů“ – potvrzují, že právě Eucharistie dává manželství konkrétní křesťanský význam. Tertullian (druhé století) píše, že manželství „je uchystáno církví, potvrzeno obětí (Eucharistií), zpečetěno požehnáním a vepsáno anděly do nebe“ (To His Wife, II, 8:6-9). Každý křesťanský pár toužící po svatbě, prošel formalitami občanského zaregistrování, které dalo manželství platnost v sekulární společnosti a při své účasti na pravidelné nedělní liturgii obdržel, za přítomnosti celého křesťanského společenství biskupské požehnání. V té chvíli se jejich občanská dohoda stala též tajinou,“ mající věčnou hodnotou, transcendující jejich pozemské životy, jejich manželství již není vepsáno pouze do světských „registrů,“ ale i „do nebe.“ Stalo se věčným spojením v Kristu. Stejný postup je zaznamenán v dopise slavného mučedníka, biskupa Ignáce Antiochijského (100 n.l.): „Aby bylo manželství uzavřeno podle Hospodina, a ne jen dle lidského přání, musí být ti, kdo se oženili spojeni s vědomím biskupa“ (To Polycarp, 5:2).

To, co uskutečňuje „tajinu“ nemusí být nezbytně soubor konkrétních viditelných gest završených opravdovým duchovním. Církev sama – tajemné sjednocení Boha s jeho lidem – je ve skutečnosti Tajinou, Tajemstvím spásy (viz. Ef 3). Když je člověk skrze křest začleněn do tohoto spojení, jedná se o „tajinu,“ neboť se Tajemství spásy vztahuje k individuálnímu závazku tohoto člověka. Avšak všechny tyto individuální „tajiny“ jsou „završeny,“ jak píše velký pravoslavný mystik a teolog čtrnáctého stolení Nicholas Cabasilas (On the Life in Christ PG 150, col. 585B), v Eucharistii. Jak často zmiňují Evangelia, je Eucharistie svatební hostinou; dle Cabasila: „Svatba, ke které vede Ženich Církev jako panenskou Nevěstu je nejoslavovanější….když jsme se stali tělem Jeho těla a kostí z Jeho kostí“ (ibid., col. 593D)

Křest, stejně jako i dnešní obřad svěcení na diákona, kněze či biskupa se v rané Církvi konal během Liturgie. Tak tomu bylo původně i u sňatku. Pouze takovéto chápání křesťanského manželství, co by nedílné součásti Tajemství, jehož je Eucharistie „završením,“ může vysvětlit kanonické předpisy stojící proti „smíšeným manželstvím, druhému sňatku,“ atd. Tato manželství nemohou být plně tajinná. Nemohou být začleněna do Eucharistie, slovy občanského práva, nemohou být dokonale „legitimní.“

Pokud bude obnoveno původní propojení mezi sňatkem a Eucharistií, odstraní se ze současné pravoslavné praxe mnoho zmatků a nedorozumění týkajících se manželství. Teoreticky si pravoslavná tajinná teologie – dokonce i ve své scholastické, „učebnicové“ formě – v uznání kněze za „vykonavatele“ tajiny manželství uchovala, oproti římsko-katolíkům, toto propojení. V opozici jí stojí středověké teologické učení západu, které způsobilo přijetím – jako i v mnoha jiných případech – Římského práva za základ tajinné teologie zmatek: manželství je „smlouvou,“ kterou uzavírá muž a žena, jež jsou tím pádem „vykonavatelé“ tajiny, kněz je pouhým svědkem. Manželství, jako právní smlouva, je rozlučitelné pouze smrtí jednoho z partnerů, dokud však oba žijí, nelze ji zrušit. Nerozlučitelnost, je vlastně jediným křesťanským příspěvkem k římsko-katolickému pojetí manželství. Ukončeno smrtí, přijato lidským souhlasem – v převládajícím pohledu Západu, je manželství pouze pozemskou záležitostí týkající se „těla,“ nevhodné ke vstupu do Království Božího. Lze se ptát, zda takto chápané manželství je ještě stále tajinou. Tvrdí-li pravoslavná církev, že vykonavatelem tajiny manželství je kněz, stejně tak, jako je vykonavatelem Eucharistie, implicitně tak integruje manželství do věčného Tajemství, kde jsou hranice mezi nebeským a světským zrušeny, a kde získávají lidská rozhodnutí a činy věčný rozměr.

Paradoxně si však římsko-katolická církev uchovala starokřesťanskou liturgickou tradici; manželství mezi dvěma římskými katolíky je uzavíráno za přítomnosti lidu. Ten je vyloučen pouze v případě smíšených manželství. Podobná obnova tradice v pravoslavné církvi, by prospěla pravoslavné teologii manželství jistě lépe než právní koncepty, které převládaly v době, kdy římsko-katolická teologie přestala pohlížet na svoji liturgii, jako na zdroj teologie!

V jistých, velmi extrémních situacích se pravoslavná církev i dnes nachází ve stejné pozici, jakou měla během prvních staletí. Například v Sovětském svazu – kde je služba „korunování“ v rámci Církve z důvodu perzekuce náboženství státem nemožná, kde je ale možné účastnit se anonymního přijímání Eucharistie bez upozornění úřadů – církev toleruje manželství křesťanů uzavřená bez oficiálního církevního obřadu. Díky okolnostem je tato tolerance legitimní. Všude tam, kde má církev možnost provádět obřad korunování, by měla být jiná praxe zcela nepřípustná. Přistupování k Eucharistii vždy znamená, že daný pár je nejen sezdaný z církevního hlediska legitimně, ale že chce žít v souladu s evangeliem. Stejná logika platí i pro nepravoslavné páry, které vstoupí do Církve. Pokud je to nutné jsou pokřtění, či sjednoceni, či pouze vyznají svoji pravoslavnou víru, nejsou však znovu oddávání, protože jejich společné přijetí Eucharistie znamená, že jim Církev žehná jako manželům, jako muži a ženě. Praxe „znovu sezdávání“ manželských párů je zapříčiněna pouze naprostým nepochopením pravoslavného učení o manželství. 

V. SVATBA JAKO ODDĚLENÝ OBŘAD

Až do devátého stolení neznala církev žádný se sňatkem související obřad, který by byl oddělen od eucharistické liturgie. Pravoslavný pár se po vstupu do občanského manželství účastnil Eucharistie, a toto přijímání bylo – dle Tertulliana – pečetí manželství, zahrnujíce všechny křesťanské odpovědnosti, o kterých jsme hovořili výše.

Od čtvrtého století se objevují u východních křesťanských spisovatelů zmínky o existenci speciální tajinné bohoslužby: obřadu „korunování,“ který se konal během eucharistické liturgie. Podle svatého Jana Zlatoústého jsou koruny symbolem vítězství nad „vášněmi;“ křesťanské manželství – tajina věčnosti – totiž není uzavíráno „podle těla.“ Z dopisu sv. Teodora Studity (zemřel 826) se dozvídáme, že po korunování následovala krátká modlitba, kterou četl biskup nebo kněz během nedělní liturgie, „před vším lidem.“ Toto je text modlitby zmiňované sv. Teodorem: „Ty sám, Hospodine, vystři ruku sovu z výsosti, kde přebýváš a sjednoť služebníka a služebnici svoji. A daruj těm, které jsi spojil, jednotu mysli, korunuj je, jako jedno tělo, učiň jejich manželství počestným, zachovej jejich lože neposkvrněná, dej, aby společný život bezúhonně žili.“ (Letters I, 22, PG 99, col. 973). Liturgické knihy pocházející z tohoto období obsahují několik krátkých modliteb, podobných té, kterou uvádí sv. Teodor. Tyto modlitby měly být čteny během liturgie.

Objevení krátkého obřadu korunování však neznamenalo, že byl okamžitě používán při uzavírání všech křesťanských sňatků. Sbírka zákonů, známá pod názvem Epanagoge, kde se do podrobnosti popisuje vztah církve a státu – jejímž autorem je nejpravděpodobněji patriarcha Fótios (857 – 867, 877 – 886) – povoluje křesťanům tyto tři možnosti uzavírání manželství: „Manželství“, píše Fótios, „je svazkem mezi mužem a ženou, je jednotou po celý život; je uzavřeno požehnáním, korunováním, nebo dohodou“ (XVI, 1). Mezi šestým a devátým stoletím předávalo státní zákonodárství Církvi stále více moci nad uzavíráním sňatků (viz například Justiniánův zákon 64), nikdy však neučinilo z „korunování“ zákonnou povinnost.

Na počátku desátého století, byl v tomto bodu učiněn zásadní posun, časově se změna shoduje s oddělením obřadu korunování do Eucharistie. Co způsobilo tyto zásadní změny, které, pokud neproměnily smysl samotného manželství, tak přinejmenším k němu změnili přístup většiny věřících?

Odpověď můžeme snadno nalézt v císařském výnosu, který tyto změny vyvolal. Byzantský císař Lev VI. (zemřel 912) vyjádřil v novele 89 (novela: „nový zákon“) lítost nad skutečností, že předchozí legislativa považovala adopci dětí a manželství za striktně světskou záležitost.  Oba akty – nařízení se týkalo pouze svobodných občanů, nikoliv otroků – budou počínaje tímto nařízení uzavírány pouze církevním obřadem. Sňatek, kterému nepožehná Církev „nebude považován za manželství,“ ale za nelegitimní konkubinát.

Některé body výše citovaného textu si zaslouží naši pozornost – kupříkladu podobnost mezi manželstvím a adopcí dětí, či skutečnost, že se nový zákon netýká otroků. Největší dopad měla vyhláška na samotnou Církev, která dostala odpovědnost za právní uzavírání sňatků. I když bylo v devátém století propojení mezi Církví a státem ve všech křesťanských zemích dosti běžné, byla takováto odpovědnost dosti neobvyklá. Změna byla opravdu zarážející. Před nařízením císaře Lva IV. mohli občané legálně vstupovat do manželství bez souhlasu Církve (jednalo se o druhá, či třetí manželství, nebo manželství smíšená).  Jednalo-li se o křesťana, bylo důsledkem jeho činu období pokání a exkomunikace (jak uvidíme později), neporušoval tím však žádný zákon. Nyní však Církev musela určovat právní status manželství, a to i těch, která byla v rozporu s křesťanskými normami. Tato nová situace vložila v zásadě do rukou Církve dohled nad morálkou všech občanů, v praxi to pro Církev však znamenalo, že musela – protože tito občané nebyli světci – nejen žehnat sňatkům, se kterými nesouhlasila, ale dokonce je i rozlučovat. Rozdíl mezi „světským“ a „posvátným,“ mezi padlou lidskou společností a Královstvím Božím, mezi manželstvím, co by smlouvou, a manželstvím jako tajinou, byl částečně zničen.

Církev musela za tuto nově nabytou sociální odpovědnost zaplatit vysokou cenu, musela „sekularizovat“ svůj pastorační přístup k manželství a prakticky se vzdát udělování pokání. Cožpak Církev mohla odmítnout udělit požehnání sňatku ovdovělým, pokud by toto odmítnutí znamenalo na rok, či dva ztrátu občanských práv? Jakmile se tajina manželství – udělovaná Církví – stala právně závaznou, přišly na řadu kompromisy všeho druhu; současně se obraz manželství, co by jedinečného a věčného pouta – odrážejícího jednotu mezi Kristem a Církví – vytratil z pastorační praxe a ze svědomí věřících. Sám císař Lev IV., autor tohoto zákona, si v roce 906 na Církvi vymohlčtvrtý sňatek se Zoe Carbonopsinou.

Jediný kompromis, který Církev nemohla učinit, bylo snížení svatosti Eucharistie: nemohla například připustit přijímání ne-pravoslavných párů, či párů vstupujících do manželství podruhé. Tak musel vzniknout obřad sňatku, oddělený od Eucharistie.  Jelikož se záhy po ustanovení církevního sňatku, jako právního požadavku, vytrácí zřejmá jednota mezi sňatkem a Eucharistií, stává se tato změna přijatelnější.

Nicméně ani zákonu Lva IV. se nepodařilo úplně odstranit možnost sňatku křesťanů, skrze účast na Eucharistii bez separátního – a často drahého – obřadu „korunování.“  Zákon se však netýkal otroků, tj. více než poloviny populace říše. Tento rozdíl mezi manželským zákonem týkajícím se otroků a svobodných občanů byl odstraněn císařem Alexem I. Comnenem (1081 – 1118), který vydal zákon umožňující vykonávat obřad „korunování“ i pro otroky.

Vytvořením od Eucharistie odděleného obřadu „korunování“ Církev nezapomněla na původní vztah mezi sňatkem a Eucharistií. To je zřejmé z textů sv. Symeona z Tessaloniky jenž citujeme níže. (příloha IV.). Starodávná forma svatebního obřadu, pokud toho byl manželský pár hoden, obsahovala přijímání předem posvěcených Darů. Přijímání předcházelo zvolání kněze: „Předem posvěcené Svaté svatým!“ a bylo zakončeno společným zpěvem: „Okusil jsem z kalichu Hospodinova.“ Svatební obřad obsahující přijímání předem posvěcených Darů byl Církví praktikován až do patnáctého století: zmínky o něm nacházíme v řeckých služebnících z třináctého století a v slovanských knihách až do patnáctého století. V případě, kdy manželský pár nebyl „hoden“ – tj. v případě, kdy uzavírané manželství nebylo v souladu s církevními normami – obdrželi místo Darů pouze společný pohár vína, požehnaný knězem. Tato praxe – podobně jako rozdávání posvěceného chleba, či antidoru na konci liturgie, věřícím, kteří nebyli „hodni“ účastnit se přijímání – se stala a stále je v pravoslavné církvi všeobecně platnou. Avšak i současný obřad zachoval několik bodů svědčících o původní souvislosti s Eucharistií. Začíná, stejně jako Liturgie zvoláním:  „Blahoslaveno budiž Království Otce i Syna i Svatého Ducha,“ přijetí společného poháru předchází, stejně jako přijímání během Eucharistie, zpěv modlitby Páně.

Ve své kanonické a praktické tradici Církev vzpomíná skutečnost, že Eucharistie je skutečnou „pečetí“ manželství. Manželství uzavřená před křtem, tj. bez spojitosti s Liturgií, nemají žádný sakramentální význam. Nově pokřtěný křesťan může uzavřít druhé manželství s křesťanskou ženou a stále může být uznán za kandidáta pro kněžské svěcení, stejně, jako by byl ženatý pouze jednou (apoštolské pravidlo 17). Na druhou stranu není ne-křesťanský pár, vstupující skrze křest, myropomazání a přijímání, znovu oddáván: jejich společné přijímání Eucharistie je křesťanským naplněním „přirozeného“ manželství uzavřeného mimo Církev.

Propojení sňatku a Eucharistie musí dnes být – a lehce může – opět obnoveno. Je snad lepší způsob, jakým má Církev ukázat svým dětem skutečný tajinný význam úkonů, kterých se účastní?

První část.

Druhá a třetí část.

Zdroj: pravoslavnaolomouc.cz