Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ať se vyplní vyřčená prorokem

slova o proměnění světa.

                                                                                                            Daniil Andrejev  

Tato slova s napětím a jakoby v modlitbě provolává Daniil Andrejev v Doslovu k Železnému mystériu, kde zaznívá neochvějná víra v příchod Božího království, „nového vesmíru“, vykoupeného a proměněného, v definitivní návrat k Bohu, umožňující grandiózní budování, jež se otevírá do věčnosti.

Celá tvorba ruského vizionáře, básníka a myslitele Daniila Andrejeva se stala odhalením mystéria všeobecné spásy i přeměny, dosahovaných skrze období, éry a oblasti dramatického zápasu světlých a temných sil, a nejen zápasu, ale především prosvětlující spolutvorby s Bohem. Protentokrát ponechme stranou ono zjevené v jeho duchovním zření, v „průlomu kosmického vědomí“^[1], v mysticko-uměleckém osvícení, jež se dotýká samotné mnohovrstevnaté struktury našeho planetárního systému či metahistorie Ruska a obraťme pozornost k nábožensko-filozofickým základům jeho vidění světa a úkolů člověka v něm, což se nejzřetelněji projevilo v projektu Růže Světa jako bratrské, transformačně tvůrčí etapy vývoje Země. I zde, v některých svých nejvýznamnějších světonázorových intuicích se Daniil Andrejev ukazuje být dosti blízký myslitelům aktivní křesťanské orientace: Nikolaji Fjodorovovi, Vladimiru Solovjovovi, Nikolaji Berďajevovi, Sergeji Bulgakovovi, Pavlu Florenskému.

Tím prvním a hlavním, čím bychom měli začít, je přesvědčení, které jim bylo všem společné, že ani stvoření, ba ani náboženská éra lidstva, ještě nejsou dovršeny. „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“^[2] – odpověděl kdysi Ježíš židům dotčeným jeho zázračnými skutky uzdravení v sobotu, v den odpočinutí. Pro syny Izraele byla sobota rituálním kalkem tohoto završujícího dne, kdy Hospodin, po šesti dnech nepomíjející stvořitelské činnosti, v sobotu, den sedmý, „přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“^[3]. A náhle, ústy Boha Syna dochází k velikému, lze říci, kosmogonickému zjevení o Bohu, který „pracuje bez přestání“, nepřestává tedy tvořit, vytvářet a podporovat stvořené, ke zjevení o jeho tvoření, které je v jistém smyslu ještě nezavršené.

Vždyť pozvání do království nebeského, tj. přizvání k proměně všeho tvorstva a živlů – není to snad předpokládaný tvůrčí akt Boha, jenž si vyžaduje i lidské spolupráce? „Pod vlivem jednostranně pojaté semitské ideje o tom, že po šesti dnech činnosti nastalo zklidnění Božského tvořivého ducha, bohoslovecké úvahy raději úplně obcházely dokonce i otázku o následné tvořivosti samotného Boha. Tak rčení Boží, zaznamenané v Janově Zjevení, ‚Tvořím vše nové‘ ^[4] – zůstalo jedinečným vzletem, jediným prohlédnutím.

Vůči lidské tvorbě se pak vytvořil naprosto nedůvěřivý vztah, jako kdyby pýcha, které může podlehnout člověk-tvůrce, byla nebezpečnější a zhoubnější, než tvůrčí neplodnost“^[5] – píše Daniil Andrejev v první knize Růže Světa. Berďajev hovořil o osmém dnu tvoření, který se stane společnou boholidskou tvorbou, D. Andrejev o tvůrčí epoše prosvětlení světa, duchovního vzestupu. Autor Růže Světa se přitom domnívá, že chápání budoucího věku jako pouhého pasivního nazírání Boha je ve své podstatě judaistickou úchylkou v křesťanství. Pro židy mělo veškeré stvoření v království Božím skutečně dojít k tomuto kontemplativnímu klidu, jako Tvůrce v sedmém dni, a sobota byla konkrétním, každý týden prožívaným předobrazem tohoto očekávaného klidu a nekonání. Jestliže se však ukazuje, že Bůh nepřestal konat, ale naopak koná a bude konat a tvořit vše nové, pak i nebeské království přijímá jakousi jinou, „od soboty“ zcela odtrženou, nekontemplativní, nikoli blaženě klidnou podobu. Daniil Andrejev se vyjadřuje směle a rozhodně: „Není žádné Božství, umožňující svým věrným služebníkům za odměnu blaženě pozorovat jeho majestátnost.“^[6]

Jak u křesťanských myslitelů, tak u D. Andrejeva je přitom aktivita člověka v ontologických záležitostech, v organizaci dokonalejšího bytí definována samotnou jeho přirozeností, stvořenou podle Božího obrazu a podoby. Člověk je povolán k tomu, aby se připodobnil právě tvůrčí, aktivní povaze Boha. Jak prohlašoval D. Andrejev, „hodnota osobnosti spočívá ve skutečnosti, že obsahuje schopnosti tvorby a lásky, stejné přirozenosti s Božstvím“^[7]. Autor poukazuje na to, že v náboženstvích dosud nebyl smysl daru tvorby dostatečně postižen – ontologicky, metafyzicky, ani mysticky. V jím předkládaném náboženství konce je důležitá právě rehabilitace tvůrčího principu v člověku, a to principu světlého, tvořivého: „každá tvorba, kromě démonické, konané ve jménu svém a pro sebe, je spolutvorbou s Bohem, jelikož tím se člověk zvedá nad sebou, zbožšťuje srdce své a jiných.“^[8] V novověkých západních dějinách se práce a tvorba rozvíjely na nenáboženském základě, zdůrazňuje D. Andrejev, a zde se vskutku zrodila lidsko-božská hrdost, to, co je nazýváno prométheismem. Pro D. Andrejeva je „tvorba nejvyšší, nejcennější a nejposvátnější schopností člověka a je projevem božského jádra jeho ducha“.^[9] A stejně jako aktivně křesťanští myslitelé, i D. Andrejev vřazuje tvorbu a práci do okruhu náboženského ideálu zbožštění, přeměny světa, ontologického vzestupu.

D. Andrejeva s Fjodorovem, Solovjovem, Berďajevem i Bulgakovem sbližuje vztah k náboženství jako dílu: uskutečňujme náboženství! Stejně jako oni, i Andrejev odmítá pokládat křesťanství za náboženství pouhé osobní spásy, doslova „individuálního sebespasení“. V takovém vidění se pro něj zračí jen „duchovní egoismus“, „touha po osobní záchraně při chladné lhostejnosti k jiným“.^[10] Avšak – jak ve své době pronikavě poznamenával Georgij Fedotov – jakmile se objeví nutnost obecné (soborné) spásy, okamžitě vzniká i problém Společného Úkolu. Tehdy musí být zavrženo pasivní, otrocké přijímání jak Boha, tak i role člověka ve světě, jež zahrnuje právě ideu přichystané spásy, kterou je nutné vysloužit si pouze pro sebe, je-li zapomenut Kristův odkaz: nakolik budete milovat a odpouštět svým bližním na Zemi, kolik zde rozvážete tragicky nerozřešitelných uzlů, natolik i vám bude odpuštěno, tou měrou se i vy dočkáte onoho rozvázání v konečném ustavení osudu.

V základu aktivního křesťanství leží intuice rozvíjejícího se, formujícího se, nedokonaného univerza i zření cesty zbožštěného nesmrtelného bytí ke království nebeskému jako přetvářející evoluce, a dějin jako práce spásy. Prozření D. Andrejeva se rovněž ubírají ve směru aktivní, tvůrčí evoluce. Ta je v jeho pojetí uskutečňována ve dvou směrech: vnějším – politicko-sociálně-ekonomickém (harmonizace sociálního života, její zajištění na principech bratrství a lásky jako nových principech bytí) a vnitřním – výchovně-eticko-náboženském, které se na nejvyšším stupni spojují v jedno – v celistvé oduševnění přírody, vnějšího i lidského.

U D. Andrejeva se zřetelně naplňuje princip evoluční posloupnosti: nejdříve má být dosaženo důstojné materiální existence, vzrůstu duchovnosti a kultury, výchovy člověka ušlechtilé podoby, proměny státu na Bratrství, po čemž mají následovat složitější evoluční úkoly spojené s přeměnou povahy světa a lidstva, kdy budou rozvíjeny schopnosti člověka potencionálně v něm uložené, orgány duchovního zraku, sluchu, hlubinné paměti, kdy bude získávána schopnost putování éterického těla po jinomateriálních světech, kdy se lidstvu, slovy samotného D. Andrejeva, otevře „věk Magellanů planetárního kosmu, věk Kolumbů ducha“^[11]. A co víc, „tato cesta vede k takovým zdánlivě neskutečným jevům jako tělesný průnik skrze objekty trojrozměrného světa, létání vzduchem, chůze po vodě, okamžité překonávání obrovských vzdáleností, vyléčení nevyléčitelných a slepých od narození a konečně k tak velice vzácnému a nejvyššímu jevu jako vzkříšení mrtvých. Je tady nabíledni zvládnutí zákonů naší hmoty a podřízení nižších zákonů vyšším, nám zatím neznámým.“^[12] Nejedná se snad o naplnění toho, co Kristus určil lidstvu obdařenému požehnáním, a co tak podtrhoval N. Fjodorov: „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší“^[13]? A nezahrnovaly snad jeho skutky D. Andrejevem jmenované možnosti duchovní moci nad matérií a tělem, nad fyzickými zákony?

To, čeho myslitelé aktivně křesťanské orientace zamýšleli dosáhnout na „nové Zemi“ v procesu stále důkladnějšího ovládání matérie duchem, v procesu pokroku v samotné přirozenosti člověka, to D. Andrejev často vnáší do svých vidění „vzestupných přeměn v jinohmotných vrstvách“, do oněch transformací, jež zde člověk podstupuje: zde také dochází k tomu, co Fjodorov nazýval utvářením či plností orgánů, tj. k získávání dovednosti vytvářet si potřebné nové orgány, měnit, transformovat je v závislosti na prostředí, v němž pobývá, koná a jímž prochází, k získání schopnosti „neomezeného přemísťování“, „ postupné všudypřítomnosti“ („schopnost pohybovat se bez překážky ve všech směrech“ – D. Andrejev^[14]), objevuje se nový typ přijímání potravy, svého druhu nebeská autotrofie („Přijímání potravy se stalo podobným aktu dýchání a doplňování životních sil probíhalo díky světelnému vyzařování stichiálií“^[15]), dochází i k odstranění či zásadní změně přirozeného rozmnožování, jež je „přizpůsobeno novým úkolům“ – tedy k tvorbě nových životních forem namísto „slepého, pohlavního rozmnožování“, o němž hovořil autor Filosofie společného úkolu N. Fjodorov.

Mimochodem, představit nejvyšší proměněné formy bytí, nechat přesvědčivě pocítit jejich krásu a nevýslovnou radost, a současně tím vzbudit touhu k vzestupu, k nebeskému světu – to je neobyčejně těžký úkol. Pro pozemského člověka, jenž po svém, se zvláštní rozkoší dokáže přivyknout dokonce i bolesti a tragice přirozeného smrtelného života (v němž si nestýskáš: jen je třeba se otáčet, odvracetúdery, vystačit si s málem,tužit se…) neexistuje nic toužebnějšího a nic nepochopitelnějšího než je plné štěstí. A jeho nejvyšší stupeň – vrchovatá, nepomíjející, duchovní blaženost se zdá být nejen nedostižnou, ale i mdlou a nudnou. I ve své tvorbě jsou pozemští umělci více doma v tomto našem světě s jeho vášněmi a zápasy, s jeho radostmi a strádáními, jeho špínou, pády a tíhnutím ke světlu, s jeho ohavností i krásou, nezřídka démonizovanou, dotčenou zlem jakožto skrytou pomíjivostí („květy zla“).

Jen zřídka dosahuje zrak umělců a myslitelů až tam, do výšin, aby zachytil alespoň záblesk nesmrtelné nebeské krásy, avšak i tehdy, dojde-li k tomu, barvy zachycující onu toužebně očekávanou realitu zničehonic blednou, expresivita obrazů slábne a začíná panovat atmosféra ctnostné nudy nebo bezkrevné abstrakce (stačí jen srovnat třeba „Peklo“ a „Ráj“ v Dantově Božské komedii).  A právě u D. Andrejeva je život vyšších, prosvětlených bytostí, život v sebeutváření, tvůrčí a duchovní, odhalován v překvapivé různorodosti, bohatství a sytosti barev, v tvůrčí nepřebernosti, zářivosti a jásotu – zkrátka v neodolatelné síle zanícení. V Růži Světa se D. Andrejev ukazuje jako obdivuhodný básník výš a výš stoupajících, tvořivě transcendujících forem a způsobů bytí.

Ostatně, v rámci našeho trojrozměrného světa a lidské existence v něm D. Andrejev, stejně jako ruští náboženští filozofové, rozlišuje dvě vývojové cesty: první je cesta vědecko-technická, se vší necitelností a nedostatečností oné protetické civilizace, která na jejím základě vzniká (člověk zůstává stále stejně nedokonalý a omezený, přičemž jeho možnosti rostou pouze díky „konstruování mechanických pomůcek z odlišné hmoty“^[16], jak konstatuje D. Andrejev, tj. díky konstruování vnějších, umělých „orgánů“ – od mikroskopů a teleskopů až po automobily a letadla); druhou cestou je pak cesta duchovní, vnitřně-biologická, rozšiřující sílu a moc samotného lidského organismu. Jak D. Andrejev poznamenává, této cesty se „tak či onak dotýkaly“ „magie starověku“, „pythagorejství, kabala, východokřesťanské mnišství [zde je zcela zřejmě míněn hésychasmus; S. S.], mnišství taoismu a lámaismu. Zdá se, že nejuvědoměleji si kladli za cíl rozvíjet v sobě právě tyto potence indičtí jogíni“^[17].

Nelze než souhlasit: pouze východní jogínská praxe usilovala o vypracování nejucelenějšího systému metod k ovládnutí procesů nevědomě probíhajících v organizmu, k odstranění vrozených omezení, a to až k osvobození se od zákona přitažlivosti (levitace), stárnutí a smrti. Jinou otázkou je, co a v jaké míře se jí podařilo reálně uskutečnit. D. Andrejev píše: „V lidské bytosti – nejenom v jejím fyzickém těle, nýbrž v celém jejím složitém, různě hmotném konglomerátu – jsou založeny takové potence, jejichž rozvoj by nekonečně rozšířil možnost využívání hmotného prostředí a zcela by změnil vzájemný vztah mezi člověkem a prostorem, člověkem a časem, člověkem a přírodou, člověkem a jinými vrstvami bytí. […] Hrubými, směšně těžkopádnými, vulgárními, primitivními, odporně bezduchými a dokonce kupodivu neracionálními zdály by se technické úspěchy našich dní, jako jsou reaktivní letadla, televize či kybernetická zařízení, tomu, kdo je schopen předvídat člověka, jenž ovládá schopnost andělského létání, duchovního zření či umění okamžitě provádět i ty nejsložitější rozumové operace, a to pouze rozvojem schopností, které dřímají v našem mozku, v našem fyzickém, éterickém a astrálním organismu.“^[18] (Mimochodem, tento výčet Andrejev rozšiřuje také o schopnosti „překonávat nemoci“, „prodloužit délku lidského života dva – až třikrát“, o schopnosti autotrofní výživy a mnohé další).^[19]

Druhá část.