Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Daniil Andrejev se nejednou zmiňuje o transfyzickém putování. Jedná se o symbol knihy Růže Světa, tzv. smysloobraz, kterýmžto slovem J. E. Golosovker, autor Spáleného románu (pravděpodobného předobrazu Bulgakovova Mistra) překládal německé „Sinnbild“, označující slovo „symbol“. Daniil Andrejev píše:

„Právě ve vězení pro mne začala nová etapa metahistorického a transfyzického poznání.[…] Hlubinná paměť začala do vědomí posílat stále zřetelnější obrazy, ozařující novým smyslem jak události mého osobního života, tak i události dějin a současnosti. A nakonec, když jsem se ráno probudil po krátkém, leč hlubokém spánku, věděl jsem, že spánek byl naplněn nikoli sny, nýbrž něčím zcela jiným: transfyzickým putováním.“^[1]

„Putování“ nás vedou k Andrejevovu románu Poutníci noci, jenž se stal důvodem autorova zatčení a který byl po skončení vyšetřování zničen. „Putování“ je pro Daniila Andrejeva jedním z klíčových slov. Není náhodou, že i ve své legální literární činnosti tíhne k psaní knih o cestování a cestovatelích. Rovněž hrdina románu Poutníci noci, archeolog Saša Gorbov, je konec konců poutníkem; jeho cesty z Moskvy do Trubčevsku a z Trubčevsku do Moskvy jsou skutečným putováním. Pro básníka Olega Gorbova jsou zase svůdnými putováními setkání s exotickou, euroasijským vzezřením obdařenou Imar (žije v téže andrejevovské Moskvě, ale její bucharský župánek, fialový se žlutými vlnkami, jakoby vtahoval do říše Příběhů tisíce a jedné noci; v očekávání Olega čte Imar Feuchtwangerův román Nepravý Nero, jenž je prodchnut oním kouzlem Východu).^[2]

Poutníci noci upomínají na skutečnost, že román byl původně knihou putování při hledání Svatého grálu, jak o tom svědčí básnické romány Chrétiena de Troyes či Wolframa von Eschenbacha. Hlavním pramenem zpráv o Grálu je doposud právě román, nikoli pozdější početná pojednání na toto téma. Růži Světa, svou vězeňskou knihu, Daniil Andrejev označuje jako traktát,^[3] nicméně tato druhá kniha, následující po Poutnících noci, není druhou pouze v chronologickém smyslu, je to i druhá kniha jednoho románu, jelikož Růže Světa je zjevně knihou putování. Putování po světech odplaty, světech vzestupné řady i světech nejvyšších, ačkoli poutník sám je vězněn v politickém izolátoru, ve vězeňské cele. Je tu až záhadná rezonance Růže Světa s románem Jacka Londona Tulák po hvězdách (The star-rover) – rezonance snad neuvědomělá, jakkoli se jméno amerického romanopisce v Růži Světa objevuje. Tulák po hvězdách se vydává na svá transfyzická putování (termín Daniila Andrejeva je tím nejpřiléhavějším) nejen z amerického vězení, ale i z pevného sevření „svěrací kazajky ze silné plachtoviny s mosaznými oky na okraji“^[4]. Ve Francii se bije v soubojích, zažívá čarovnou lásku v Koreji, je přítomen Kristovu ukřižování a vzpomene i na Svatý grál,^[5] tajuplný pramen každého románu, ať už pojednává o čemkoli.

V současném běžném užití je slovo „román“ chápáno jako synonymum takříkajíc přípustné či dokonce uzákoněné fikce, z jakéhosi důvodu považované za realismus. Ve svých počátcích však román neměl s fikcí nic společného a byl přijímán jako vyprávění o událostech vrcholně reálných, dokonce reálnějších než všední život. Právě tímto způsobem čte romány Don Quijote a Cervantes na této skutečnosti zakládá hlavní kolizi svého díla, psaného zrovna v době, kdy v dosavadní básnické realitě začala být spatřována fikce. Mimochodem, pro Daniila Andrejeva je i Don Quijote absolutně reálnou osobou, která již dávno přebývá v Synklétu Světa.^[6]

Je pozoruhodné, že román samotného Daniila Andrejeva vyšetřovatelé státní bezpečnosti posoudili nejen jako protisovětské dílo, ale bezmála i jako materiály reálně existující protisovětské teroristické skupiny: „Obvinění se opíralo převážně o román D. Andrejeva Poutníci noci, na němž pracoval od roku 1937 do roku 1943“^[7]. To je svým způsobem velmi přesvědčivé potvrzení původního, pravého realismu, jenž je románu v jeho počátečním pojetí vlastní. Takový realismus se shoduje s realismem středověké nauky o univerzáliích, která v souhlase s Platónem spatřuje v idejích-předobrazech realitu.

Dané učení, jehož přívrženci byli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský, se tedy formovalo prakticky současně s básnickým románem středověku. Na straně druhé je pro básnický román zásadní, či dokonce substanciální určitá souvztažnost fenoménu a symbolu, či přesněji jejich nesoulad. Andrej Bělyj ve svém dopise N. I. Petrovské napsal: „[…] mystika nemůže souhlasit s nutností vnějších fenoménů. Ani Kristus, Buddha nebo proroci nepořádali seance, a pokud konali zázraky, pak měly tyto zjevně reformátorský význam, tj. byly symboly [smysloobrazy; V. M.], nikoli fenomény.“^[8] V současném čtení Růže Světa se střetávají, dle mého názoru, dvě stejně zkreslující tendence. Jedna z nich připisuje Růži Světa fantastičnost, pouze ilustrující abstraktní ideové či dokonce ideologické konstrukce; druhá naopak realistické, reálné symboly knihy zaměňuje za vnější fenomény, čímž ji redukuje na reportáž o kontaktech s mimosvětským, na svého druhu medijní záznamy. 

A přitom platí, že přijmeme-li Růži Světa jako román v původním básnickém smyslu, teprve pak pochopíme a oceníme knihu jako filozofické krédo i jako pramen mystické informace, což je charakteristické pro ruskou nábožensko filozofickou tradici, jež slučuje filozofické myšlení s uměleckou formou.

Existuje zjevná analogie mezi Růží Světa a starofrancouzským Románem o růži (autorů Guillauma de Lorrise a Jeana de Meunga; 13. století). Znám je rovněž Andrejevův soustředěný tvůrčí zájem o Titurela a Parzivala, hrdiny básnických románů Wolframa von Eschenbacha. Současní badatelé opět hledají v románech Chrétiena de Troyese a Wolframa von Eschenbacha vědomosti o Grálu, a nikoli pouze básnické fantazie. Nicméně tyto vědomosti se zakládají na tom, že jak autor Parzivala, tak i autor Percevala byli básníci. Stejně tak je i Růže Světa napsána básníkem a toto slovo pro Daniila Andrejeva nabývá svého opravdového hlubinného významu; básník je nositelem zvláštního mysteriózního vědění; básník nevymýšlí, neskládá, nýbrž nazírá, uhaduje realitu.

Takový pohled na básníka je naprosto tradiční. V Platónově dialogu Ión čteme:

„Básník je totiž lehký tvor, okřídlený a svatý, schopný tvořit ne dříve, než se dostane do nadšení a vytržení, a když v něm již není rozumu; dokud však má tento statek, každý člověk je neschopen básnicky tvořit a věštit. […] Tedy tvoří a mluví mnoho krásného o věcech, […] ne odborným uměním, nýbrž z božího údělu […]. Neboť to nemluví z odborného umění, nýbrž působením božské síly […]; proto pak bůh jim odnímá rozum, když užívá jich i věštců a božských hadačů jako služebníků, abychom my posluchači věděli, že to nejsou oni, kdo mluví ty tak vzácné věci, oni, v kterých není rozumu, nýbrž bůh sám je ten, který mluví, a skrze ně zaznívá jeho hlas k nám.“^[9]

Není proto náhodou, když se Daniil Andrejev s pokojnou důstojností doznává: „Dávno jsem si zvykl, že mne pokládají za blázna“,^[10] a po svém tak připouští pravdivost Sókratových slov z dialogu Ión. Není snad tragikomičnost Dona Quijota v tom, že je bláznem (či v mysteriózním smyslu informovaným) tak jako básník – aniž by básníkem byl? Daniil Andrejev obdivuhodně podchycuje Sókratovu promluvu: „Zde se dostávám k faktu, který vyvolá téměř v každém, kdo čte tuto knihu, nutně výbuch negace či dokonce hněvu. Jestliže však nelze vyhodit z písně slova, pak ani nelze vyhodit myšlenky z této knihy. Takže ty bytosti, o nichž mluvím jako o nižší rase daimónů, lze částečně vymezit jako metapředobrazy některých hrdinů světové literatury a umění v Enrófu. Stává se, že intuice umělců v Enrófu, která je však vlastní pouze géniům, nahlíží svým zrakem až do Žeramu, uvidí některou z těchto bytostí a zachytí tento odraz v umění.“^[11] Tato Andrejevova slova beze sporu navazují na slova Sókrata: „[…] Podle mého zdání nám bůh nejlépe ukázal, abychom nebyli na pochybách, že tyto krásné básně nejsou lidské ani díla lidí, nýbrž božské a díla bohů, a básníci že nejsou nic než tlumočníci bohů, jsouce posedlí každý od některého z nich.“^[12]

Na základě takového vzájemného působení či intuitivních vztahů dochází v Růži Světa k definování zvěstovatelství: „Zvěstovatel je ten, kdo inspirován daimónem dává lidem procítit pomocí obrazů umění v širokém slova smyslu […] pravdu a světlo, linoucí se ze světů jiných“.^[13] Zde se ostatně rýsuje i rozdíl mezi Daniilem Andrejevem a Platónem. Pro Platóna má poezie božský původ, což ovšem neznamená, že je božská; zdaleka ne vždy se jedná o „pravdu a světlo, linoucí se ze světů jiných“, spíše bychom řekli, že takto není Platónem vnímaná nikdy. Jak vypozoroval francouzský básník René Daumal, autor ezoterického románu Hora analogie, Sókratés v dialogu Ión o poezii nehovoří bez ironie.^[14] Další Platónovy dialogy před poezií přímo varují. Poezie je bláznovství, sesílané sice bohy, avšak tím spíš nebezpečné, a proto v dobře uspořádaném státě nežádoucí. V tomto duchu se nesou i známé Pasternakovy verše:

Zbytečně ve dny velké rady,

kdy nejvyšší vášni podléhají města,

ponechána jest vakance básníka:

je nebezpečná, pokud není prázdná.

                                                                        (B. Pasternak, patrně báseň B. Pilňakovi, 1931)

Daniil Andrejev mohl tyto Pasternakovy verše znát, a dokonce je nejspíš znal. Je nicméně zajímavé, že Boris Pasternak mezi básníky, jimž je v Růži Světa věnována pozornost, chybí, bez ohledu na jeho velkou popularitu, jíž se ve třicátých letech těšil mezi inteligencí, pokoušející si zachovat alespoň náznak duševní nezávislosti. Vzbuzuje to dojem, že jmenovitě Pasternak „poutníky noci“ neinteresuje, ačkoli někteří lidé v samotném Daniilu Andrejevovi nacházejí podobnost s jeho osobou: „… Pasternakovi je trošku podobný.“^[15] O. Mandelštama Andrejev zmiňuje spolu s Kljujevem, Klyčkovem a dalšími jako oběť represí, aniž by věnoval pozornost jeho poezii. Marina Cvetajevová v Růži Světa prostě chybí. Skutečné rozpaky pak vzbuzuje fakt, že v celé knize nenalezneme třebas jen zmínku o Anně Achmatovové.

Vztah Daniila Andrejeva k různým básníkům je velice úzce spojen s jeho zkušeností zvěstovatelství. Vladislav Chodasevič (který mimochodem mezi básníky Růže Světa také chybí) spojoval počátek ruské poezie s Lomonosovovým „požehnaným jambem“:

A první zvuk Chotynské ódy,

stal se nám prvním výkřikem života.

                                                                                            (Chodasevič, Nikoliv jambem čtyřstopým)

Daniil Andrejev po zásluze oceňuje „průlomy kosmického vědomí“^[16] v Lomonosovově tvorbě, nicméně velká ruská literatura podle jeho mínění započíná Děržavinovou ódou Bůh.^[17] Tento rozdíl mezi Daniilem Andrejevem a Vladislavem Chodasevičem je významný. Pro Daniila Andrejeva není v literatuře hlavní sama literatura, nýbrž to, co je nad, v souhlase s Platónem či Blokem:

Zlá nebo dobrá jsi?

Veškerá jsi nezdejší…

                                                                                                       (A.  Blok, K múze)

V této souvislosti básníkův osobní talent, jeho sebevyjádření, nevzbuzuje u Daniila Andrejeva zvláštní zájem, dokonce i když něco podobného připustí. Avšak pokud se ono sebevyjádření rozbují či je absolutizováno, pak začíná Daniila Andrejeva znepokojovat, jak je tomu v případě Balmonta, Brjusova, Igora Severjanina a Majakovského, kteří podle jeho názoru zaměňovali žádoucí za skutečné: „Každý z těchto deklamátorů je přesvědčen, že genialita je kvalita neoddělitelná od jeho osobnosti, kvalita, jíž nepochybně dosáhl.“^[18] Takové smýšlení je pro Daniila Andrejeva nepřijatelné. Spatřovat v tvorbě svůj vlastní úspěch – to je omyl, ba dokonce rouhání: samozvanectví geniality.^[19]

Tvorba, tím spíš zvěstovatelství, vyžaduje pokoru. Hlubokou sympatii Daniil Andrejev chová k tvorbě básníků třebas ne geniálních, ale podřízených vyšším vnuknutím a schopných je ocenit. To je také důvod, proč je mu bližší Maximilian Vološin než Pasternak či Mandelštam. „Mnozí zvěstovatelé se kromě toho vyznačovali nikoliv uměleckou genialitou, nýbrž pouze talentem“^[20] – konstatuje Daniil Andrejev. Mezi zvěstovateli vyzdvihuje i „takového skvělého, byť ne geniálního básníka, jako je A. K. Tolstoj“, a zmiňuje jeho „nádherné“ verše: „Domníváš se, umělče, marně, že tvůrcem jsi ty vlastních děl.“^[21]

Tímto způsobem se v Růži Světa odehrává diferenciace básníků na ty, kteří jsou oddáni vyššímu principu a na ty, kteří se spokojují sami se sebou. Podle Daniila Andrejeva to byl Puškin, který „poprvé v celé šíři položil specificky ruskou otázku, jež se v budoucnu stane otázkou světovou – umělce jako zvěstovatele nejvyšší skutečnosti“.^[22]

Nicméně v románu Daniila Andrejeva o básníku, který vystupuje v různých podobách a pod různými jmény, ačkoli je to v podstatě stále tatáž osoba (jako u Rilka, kde „je konec konců pouze Jeden, onen Nekonečný, jenž se jednou tady, jindy zase tam v různých dobách vyjevuje tu v jednom, tu zase v druhém duchu, jemu podřízeném“^[23]), se v Růži Světa objevují dva opravdoví hrdinové: Lermontov a Blok. To oni proměňují vyprávění Daniila Andrejeva o ruské poezii v román, navracejí ho do rodného lůna, kde se pohybují poutníci noci. U Lermontova jsou patrné dvě tendence: píseň Anděla, „jenž nese jeho duši na zemi a pěje tu píseň, kterou ‚nemohly později nahradit nudné písně pozemské‘“^[24] a „revoltující tendence […] bolestných, drásavě pesimistických úvah“^[25]. Úplně stejně. jako je tomu u Bloka, kde „zároveň […] s růstem umělecké úrovně probíhá hluboký duchovní pád.“^[26] Blokův pád je spojen s Petrohradem, zdejším i tím nepozemským, a završuje se poémou Dvanáct, která „neobsahuje ani prvky proroctví, ani obyčejné historické prozíravosti. Dvanáct – to je poslední záblesk lampy, v níž není více olej […].“^[27]

Tragické obrazy básníků z Růže Světa nutně vnukají myšlenku, že kromě samozvanectví geniality dochází i k samozvanectví zvěstovatelství. Daniil Andrejev píše: „Zároveň s tím, jak církev ztrácela význam duchovní vůdkyně společnosti, vznikala nová instance, která brala tuto povinnost na svá bedra a která si ji v osobách svých nejvyšších představitelů zcela zřetelně a jasně uvědomovala. Touto instancí je zvěstovatelství.“^[28] Slovo „církev“ (ne náhodou s malým písmenem) se zde vyznačuje nepřijatelným dvojsmyslem. Pochopitelně se nejedná o tu Církev, o níž Kristus říká: „… a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16: 18). Co zvěstovatel zvěstuje, když ne tu Církev, o níž apoštol Pavel pronáší: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 K 3: 16).

Daniil Andrejev to jistě dobře věděl. Tragédii takového zvěstovatelského samozvanectví vyobrazil v tomtéž románu Poutníci noci. Básník Oleg Gorbov si myslí, že napíše novou liturgii, ale nakonec sešit s podobnými pokusy spálí. Mohlo by se zdát, že román Poutníci noci postihl stejný osud, že rukopisy ve skutečnosti hoří velmi dobře. Avšak jak čteme v Příběhu spáleného románu – „jakkoli byl rukopis zničen, nebylo možné zničit román“^[29]. Při posuzování Růže Světa vidíme, že to my jsme poutníky noci a román pokračuje dále.