Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Pravoslavná spiritualita dělí lidi do dvou skupin: člověk duševní a člověk duchovní.

Duševní člověk žije věcmi tohoto světa, vše posuzuje podle svých vášní a dle náklonností svého pokaženého srdce. Nikdy nic nemůže vidět tak, jak to opravdu je. Z hlediska smýšlení asketů je duševní (nebo tělesný) člověk cosi jako polorozumná bytost čili poloviční blázen. Je to stav oddělenosti od Boha.

Duševní či tělesný člověk je v myšlení našich otců pojem blízký pojmu bláznovství, šílenství, protože žije v klamech. To není přehnaná formulace.

Známe tři příčiny bláznovství:

a) poškození mozku, hormonů atd.;

b) posedlost zlým duchem (to bývá důsledek vážného hříchu či vzpoury);

c) vášně dovedené do logického konce.

Poslední dva body se velice úzce dotýkají stavu „duševního člověka“.

Duchovní člověk vidí věci tak, jak opravdu jsou. Žije v pravdě, která vysvobozuje člověka z žaláře klamu. Pravda je stav správného duchovního zření. Není tedy tím, za co pravdu prohlašují duševní lidé, pro které je pravda to, co je doloženo svědectvím nebo důkazem. Lidé, kteří jsou sami obelstěni, nemůžou svědčit o pravdě - ani o duchovní pravdě ani o pravdě materiální. Když posloucháme svědky nějaké události, vidíme, jak často se podávaná svědectví liší. Každý vidí a slyší tak, jak to rezonuje s jeho vnitřním stavem. A co se týče historické pravdy, o níž jakoby svědčí historické záznamy, archeologické nálezy či tradice? Hodnocení historie se většinou vytříbí tehdy, když se většina dokumentů a dokladů ztratí, svědkové vymřou, archivy shoří. Zůstanou jen střípky, z nichž si můžeme poskládat skoro cokoliv, co se nám zamane. Pak z těchto střípků sestavíme takový obraz, který odpovídá ideologickému zadání, jak má historie vypadat, a říkáme tomu vědecká shoda - čili pravda. Ta se upravuje a mění podle toho, jak se střídají ideologické zakázky - čili dle měnících se politických režimů či dle vývoje ducha doby.

Skutečná pravda je skryta v očišťování srdce od vášní, neboť tím se každému otevírá duchovní zření, které není závislé ani na svědectví bloudících lidí ani na zachovaných historických artefaktech.

To je stav, k němuž nás vede pravoslaví. Myšlení a zření křesťana jsou postupně osvobozovány od vášní. Začíná vidět pravdu o Bohu, o člověku a o světě. Tento duchovní stav se v člověku rodí za pomoci metodiky, kterou podává pravoslavná spiritualita, a za pomoci léků, které podává v církvi Pán Ježíš Kristus. Chceme-li vidět naši duchovnost zosobněnou, pak stačí číst životy svatých. Tam se můžeme dozvědět, jak to vypadá, když se člověk sjednocuje s Bohem, když v něm působí Duch Svatý.

Stav duchovního člověka, k němuž se snažíme dospět, můžeme směle prohlásit za stav duchovního zdraví. Jak se dozvíme, co je zdraví a co je nemoc? Např. porovnáním se vzorem, který vidíme ve stavu prvostvořeného Adama, ale především při srovnání s dokonalým člověkem, jehož vidíme v Ježíši Kristu. To je normální lidský stav. Naproti tomu stav „duševního člověka“ můžeme považovat za nemoc, za smrtelnou chorobu, za infekci, která rozkládá naši duši. Dalším důvodem k tomu, abychom mohli směle prohlásit stav „duševního člověka“ za nemocný, je jeho neschopnost žít bez hříchu, což svědčí o nemoci ochrnutí duše. A konečně další jasnou známkou nemocného stavu našeho lidství je utrpení, bolest a smrt, jimiž se sice nevyhne nikdo, kdo se sem narodí, ale tomu, kdo zemře ve stavu „duševního člověka“ hrozí, že bude jeho utrpení, bolest a smrt (tj. oddělení od zdroje života) pokračovat i po jeho zesnutí. Duše totiž bolestivě tleje vášněmi tak, jako se tělo po smrti rozpadá v hrobě.

Z toho všeho je zřejmé, že záchrana člověka pro věčný život je spojená s jeho léčením - čili přechodem ze stavu nemocného do stavu zdravého. V této terapií spočívá podstata církevního života. Jak si ale ověřit, že se s námi toto děje, že se uzdravujeme? Víme přece, že i v církvi můžeme prožít svůj život v pokrytecké „zbožnosti“ nebo dokonce jen čistě formálně. Proto bychom měli mít nějakou možnost zhodnotit probíhající léčbu. Především si připomeňme, že jen nepokrytecká víra přináší uzdravení. Co je to nepokrytecká víra? Je to víra, která není jen názorovou proklamací či ideologií, kterou můžeme třeba i dost vášnivě prosazovat a bojovat za její rozšíření. Skutečná křesťanská víra se začíná dít tam, kde lidé mění své životy od samotného kořene, přemáhají svou vůli, upravují život dle Božích přikázání, mění se jejich způsoby i stav nitra. Pán Ježíš definoval rozdíl mezi křesťanskou vírou a pohanstvím tím, že se člověk nechová dle lidské spravedlnosti, ale dle lásky. Překonává svou přirozenost a povznáší se k nadpřirozenému způsobu života. Tím se nemyslí nějaké senzační zázraky, ale např. stav lidského srdce, které miluje i nepřátele a neodplácí křivdy.

Stačí tedy, abychom si upřímně zhodnotili, jaký máme ve svém nitru vztah k těm, kteří nám nejsou sympatičtí nebo nám dokonce škodí či ubližují, a hned víme, do jaké míry jsme vůbec křesťané. A když se rozhlédneme po církvi, uvidíme, jak málo je v církvi křesťanů. Reálný stav církve je při aplikaci měřítka, které nám dal Ježíš Kristus, úplně jasný, - velká část věřících jsou pohané proklamující křesťanskou ideologii.

Další známkou úspěšné terapie je pokora. Víra musí člověka měnit k pokoře. Askeze a půsty jsou úplně k ničemu, když nepřivedou člověka k poznání svých hříchů, své ničemnosti, hluboké nemoci a potažmo k pokoře. Víra tedy má dávat člověku poznání a pravé poznání jej přivede k pokoře. Poznání, které nedává pokoru, je falešné a víra nedávající neklamné poznání je prázdná. (Viz o tom vyprávění starce Paisije v závěru článku.)

Soudíme spravedlivě, své hříchy nevidíme. Pravé poznání začíná vždy tím, že člověk uvidí své vlastní hříchy. Když ráno otevřeme oči, všimneme si nejprve toho, co je kolem nás v místnosti, a pak teprve toho, co je venku za oknem. Stejně je tomu, když se otevře duchovní zření duše; vidí nejprve to, co je nejblíže, čili co je v duši, jak to v ní vypadá. To první, co duše pozná, když prohlédne, je její vnitřní stav - stav rozvratu, tlení a zkázy. To každého, kdo to uzří, natolik zaměstná, že nemá už čas, ani síly, ani náladu zabývat se hříchy druhých lidí. Jinak řečeno - stav, kdy se křesťané cítí být spravedlivými a berou do svých rukou právo soudit a posuzovat a případně i trestat hříchy ostatních, je stavem slepoty. Je to smutný pohanský stav neprozřelosti. Myslím, že drtivá většina problémů, které máme v církvi, pramení z úporné duchovní slepoty nás křesťanů.

Abychom se vrátili ještě k těm příznakům, jimiž se projevuje milost, když působí v člověku (působení milosti a úspěšnost duchovní terapie, o níž hovoříme, jsou dvěma stranami téže mince). Jednou ze základních známek uzdravování lidské duše je, že nás to táhne do chrámu, na bohoslužby, k modlitbě, ke svatým Tajinám. Zde je důležité nezaměňovat tuto známku s horlivostí neofytů. Pokud však i po mnoha letech, co žijeme v církvi a chodíme na bohoslužby, pocítíme, že nás to mocně „táhne“ na liturgii, že toužíme pobývat v chrámu, že bychom si přáli, aby služba snad ani neskončila, pak je to dobré znamení, že se naše duše snad očišťuje, ožívá a sílí.

Chrám je něco jako ordinace nebeského Lékaře, při bohoslužbách se nám podávají léky. Kdo si bolestně uvědomuje svou nemoc, touží po lékaři, po lécích a léčbě. Každý, kdo se ocitne v chrámu, může sám na sobě uvidět diagnózu svých nemocí, protože duchovní energie bohoslužby donutí naše choroby, aby se projevily.

Jiným projevem reálného uzdravování lidské duše je kromě nadpřirozené schopnosti člověka odpouštět i ztráta závisti. Cítíš-li, že od Boha všechno dostáváš a nic více nepotřebuješ, nemáš proč bys někomu cokoliv záviděl. Ztrácíš samu schopnost závidět. Dále ztratíš touhu prosadit svou vůli. To vše plyne z hlubokého poznání, jemuž se lidská duše otevírá, když do ní vstupuje milost. Poznání nám dává nahlédnout krátkodobost a pomíjivost všeho, co zde je. Není třeba plýtvat svými vnitřními silami na usilovné prosazování svých - třeba i dobrých - představ. Jediné, co má smysl, je zachránit svou duši a pokusit se dle možností přispět k záchraně dalších lidských duší (snažit se o to smíme do té míry, pokud to nehubí naši vlastní duši - to je pravidlo svatých otců). Vše ostatní, co můžeme či nemůžeme pro druhé a pro svět učinit, nám řekne láska.

Ještě dalším projevem působení Boží milosti v duši člověka je touha po čistotě. To je v dnešní době vskutku zázrak. Pojme-li někdo v ošklivost vášně a všude přítomnou mravní nečistotu, a rozhoří-li se v něm čistý plamen touhy po mravní a duchovní čistotě, je to bezesporu jeden z nekrásnějších projevů působení Ducha Svatého v lidském srdci. Sleduješ-li stezku čistoty, ona tě všemu naučí. To je pravá filosofie.

* * *

Velký půst je příležitostí zhodnotit svůj duchovní stav. Zjistit objektivní metodikou, zda zůstávám duševním člověkem, nebo rodí-li se ve mně duchovní člověk. Vyhodnotit si výše popsaným krátkým testem, jestli jsme stromem dávajícím dobré ovoce, nebo zdali jsme neplodným fíkem, jehož budoucností je oheň.

P. S.

Starec Paisij jednou vyprávěl o egoismu, nesprávné důvěře ve vlastní myšlenky a o knězi, který dělal zázraky, a přesto se nechal poučit, a tak ukázal pokoru. Je to ilustrace k tezi, že askeze sama o sobě není Bohu ani člověku potřebná. Je to prostředek, který má pomoci prohlubování zbožnosti. Nic více, nic méně. Ct. Paisij vypráví o knězi, který se vlivem jakéhosi omylu nepostil před svatým přijímáním, ale přesto dosáhl takové svatosti, že konal zázraky. Svědectvím pravosti jeho zbožnosti byla jeho pokora. Takže teď to vyprávění svatého starce Paisije:

„V Jordánsku žil jeden velmi prostý kněz, jenž konal zázraky. Modlil se za nemocné lidi a nemocná zvířata a oni se uzdravovali. Přicházeli k němu i muslimové, když onemocněli, a on je také uzdravoval. Tento kněz, ještě před tím než začal sloužit bohoslužbu, pil kávu, jedl trochu sucharů, ale po liturgii už celý den nejedl nic. Jednou se o tom dozvěděl patriarcha a pozval si ho kvůli tomu na patriarchát. Šel tedy, aniž by věděl, kvůli čemu ho požádali, aby se dostavil. Před tím, než si ho patriarcha k sobě zavolal, čekal společně s jinými v jedné místnosti. Venku bylo veliké horko; okenice byly zavřené a jedinou škvírou pronikal dovnitř sluneční paprsek. Tehdy si ten kněz pomyslel, že je to provaz. A jelikož se zpotil, sundal si svoji řízu a pověsil ji na paprsek. Jakmile to spatřili ostatní, kteří tam seděli, byli z toho v rozpacích. Oznámili tedy patriarchovi: „Kněz, který jí před Božskou liturgií, si přehodil svou řízu přes sluneční paprsek!“ Patriarcha si ho pozval k sobě a začal se ho ptát: „Jak se ti vede? Jak často sloužíš? Jak se připravuješ k Božské liturgii?“ „Čtu hodinky, konám poklony, pak si dám kafe a trochu se najím a poté sloužím.“ „Proč to takhle děláš?“ zeptal se ho patriarcha. „V případě, že se najím chvilku před Božskou liturgií,“ řekl kněz, „když spotřebovávám, co zbylo v svatém kalichu, zůstává Kristus navrchu (tj. eucharistie je v útrobách nahoře). Kdybych však jedl po Božské liturgii, byl by Kristus vespod!“ Měl dobrý důvod! Patriarcha mu řekl: „Ne, toto není správné. Nejdříve spotřebuješ svaté Dary, a pak se trochu najíš.“ Kněz učinil pokání a přijal to, co mu řekl patriarcha.

Chci tímto říci, že byl ve stavu, kdy konal zázraky, ale zůstával prostým; neprosazoval svou vůli. Kdyby věřil svému rozumu, mohl si říci: „Modlím se za lidi a zvířata a oni se uzdravují, konám zázraky; co mi patriarcha bude říkat? To, co si myslím já, je lepší, jinak by přece Kristus skrze mne nekonal takové divy.““

Pro Krista tudíž nebylo důležité, jestli se onen kněz postí před liturgií nebo po liturgii, ale shlédl na jeho pokoru, a proto skrze něj činil zázraky. My se posťme, jak umíme nejlépe, ale pamatujme při tom bez ustání, že výsledkem našeho snažení musí být pokora, abychom se Pánu Ježíši zalíbili jako jeho praví služebníci.

Zdroj: ambon.or.cz