Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

I

Ve starověku se věřilo v cykličnost času. Svět je obnovován po každých sto deseti letech, bez ohně, bez katastrof. Starý věk je střídán zrozením nového. Jeden z takových předělů připadal na roky vlády císaře Augusta. Byly slavnostně konány „stoletníhry“. Tehdy také Horatiussložil hymnus novému století – Carmen saeculare, který byl v rámci svátku předváděn sbory mládenců a dívek. Tentokrát čísla poetu neoklamala. Nový věk se skutečně zrodil.

To budoucí je vždy okolo nás, stejně jako to minulé. Události vrhají svůj stín daleko. Po minulosti zůstávají stopy, budoucnost promlouvá znameními. Jen je těžší pochopit jejich jazyk. Svět je plný ještě nezrozených, rodících se forem. Jejich les šumí a přehlušuje šelest padajícího listí minulosti. Nezrozené formy jsou nekonečné, rozmanité a protikladné. Vedou mezi sebou neustávající boj o život. Mnohým z nich je souzeno zemřít ještě před narozením, jako nedonošencům království idejí, zato jiné jsou jedna ke druhé přitahovány vnitřním příbuzenstvím. V jejich souzvuku je zřetelně slyšet Idea. Jestliže idea triumfuje a za práh existence vytlačuje všechen vlnící se chaos nepřátelských forem, stává sepočátkemkultury.

V každé veliké ideji je potence vlastní kultury, ale ne všechny se do kultury převtělí. Symbolismus v sobě bezpochyby nesl možnosti i vůli ke kultuře. Jeho hlasatelé sami sebe chápali jako proroky nového století. Nicméně symbolismus se ukázal být svatounemocí jedné generace, nemocí nepochybně tvůrčí, ale dávno přestálou. Nová generace s výsměchem šlape po hrobech otců, aniž by jen tušila, komu vděčí za svůj život.

To nabádá k ostražitosti. Nelze posoudit, co hlasy budoucnosti, které zachytáváme ve svém okolí, přinášejí – novou kulturu či nové nadšení, novou křeč úpadkového století? Uvolní snad současná generace, dítko války i jeho oběť, místo generaci jiné, která vyzdvihne tradici dědů? Nikoli, hlasy zaznívaly už dlouho před válkou. Válka nezrodila nový život, nýbrž ona sama byla tímto životem zrozena, či přesněji, jsou to porodní bolesti zrodu nového člověka. Válku prorokoval Nietzsche i Wagner, s vroucí dychtivostí ji celý život očekával Péguy. Ve světle války se vyjasňují mnohé jevy konce19. azačátku 20. století, které v blahobytu mírové civilizace ohromovaly jako recidiva barbarství. Tak dlouho nošené dítě slibuje, že bude silné a odolné, chce žít až do doby, dokud v naší kultuře nezůstane kámen na kameni, dokud nově nepřebuduje svět.

Přebuduje či zničí? To je to, co nevíme. Ztroskotání kultury je možné v jakýkoli moment jejího života. V naší napjaté a vyostřené době je pak život kultury vystaven obzvláštním rizikům. Podstatné je nicméně to, že v hlomozu nových hlasů, přinášejících smrt starého života, je možné zachytit nový rytmus, tóninu, shodu: samotnouideu. Idea je již dána, kultura určena. A třebaže nelze s jistotou říci, zda tato kultura bude někdy uskutečněna, je možné už rozeznávat některé její rysy. Jsou rozptýleny všude, v umění, jež je vždy prorocké, v duchovní skladbě nových generací – po roce 1914 – v novém vkusu, v módách davu, v politických formách nové doby.

Dvacátý contra devatenáctý. Dvacáté století stojí proti století devatenáctému, jež je vymezeno daty 1789 a 1914. Evropa už dlouho nepoznala takovou propast mezi otci a dětmi, což připomíná propast mezi idealisty čtyřicátých let a nihilisty let šedesátých v Rusku. Nicméně v Rusku byla roztržka mezi generacemi zmírňována uklidňujícím působením právě zmíněné Evropy. Rány, které Evropa utržila, nemá kdo zacelit. A ještě jedna otázka: je to pouze 19. století, které odchází na věčnost?

Co odumírá a co je ničeno? Intelektualismus či vědecká kultura čtyř století; estétství, vytříbenost a složitost tvorby spolu s estetickou orientací samotného individua, lidskost a svoboda – to vše společně je nazýváno humanismem a už dávno bylo prohlášeno za hodné zničení.

Je pravdou, že tyto velké hodnoty notně zvetšely. Věda se do nekonečna stávala komplikovanější, stále více ztrácela organizující propojení a neforemná kupa materiálu určeného k výstavbě, se při pozbytí architektonického plánu měnila v beznaděj. Estetická citlivost pojímala pouze kusé elementy světa nebo se hroužila do bezvýchodných uliček „prožitků“. Tajemství tvoření se ztrácí spolu s celostním pojímáním života. Zde, stejně jako ve vědě, slabost konstruktivní vůle předurčuje k tvůrčí neplodnosti. Humánnost, či morální citlivost, odhaluje sebe samu jako mravní vřelost – jako strach (často egoistický) z utrpení, jako neschopnost působit člověku utrpení při ještě zřejmější neschopnosti milovat jej. Nakonec se i svoboda, při ztrátě vyššího smyslu, stává svobodou pochybování – svobodou volby při nemohoucnosti volbu učinit, svobodou k dobru či zlu při lhostejnosti k dobru i zlu, tj. stává se svobodou, jež neosvobozuje, svobodou přízračnou.

A přesto nelze beze smutku pomyslet na ony hromady překrásných věcí, které jsou patrně odsouzeny k zániku. Na muzea, která čekají na žháře, na knihy, jež už nejsou pergamenové, na jemné papírové listy, jež se stávají snadnou kořistí červů. Zde je zaznamenána heroická sebeobětavost staletí. A kdo přichází, aby je nahradil? Není to nový barbar, bytost s ocelovými svaly a malým mozkem? Není to bestialita, utvrzovaná na troskách království lidskosti? Je příliš lehké nevidět v onom novém nic, kromě popření starého, kromě barbarství, krutosti, triumfu živelnosti, duchovního a sociálního otroctví. Vskutku, dusíme se tímto krutým vzduchem – my, kteří jsme přivykli atmosféře duchovní svobody a chuti vybrané kulturní stravy. Ve Francii se na cizím vzduchu Impéria dusili lidé starého režimu, kteří přežili teror. „Kdo nepoznal salóny staré Francie, ten nepoznal slast života.“ Nicméně toto Talleyrandovo povzdechnutí by mělo připomenout, že samo 19. století nejen zničilo slasti salónů, ale přineslo také nové hodnoty, jež byly Talleyrandům nedostupné. Rovněž 20. století ničí více, než jen salóny. Ničí samotné základy staleté kultury. Co nám tedy přináší namísto toho?

Pozorně se zahleďme do chaosu nových forem, abychom spatřili jejich ideu.

Nyní ještě není čas, abychom ji správně pojmenovali. Při hledání v arzenálu starých slov zjišťujeme, že je nutné ji opsat jako primát vůle, dynamismus, aktivismus, energismus. Umění, jako vždy první, už dávno vyznačilo novou dobu – svou úderností, hutností, nasyceností slova, principem spádu, maximální jasností. Byly to ale pouzí zvěstovatelé. Nový člověk se plněji vyjadřuje v životě než v umění, čímž stvrzuje práva života činného nad životemnazíravým. Nikoli umělec a nikoli myslitel, nýbrž voják, organizátor, atlet jsou hrdiny naší doby. Mladíci se tísní na technických oborech a ženám přenechávají filozofická a filologická auditoria. Industriální magnáti – Stinnes,Ford – jsou oslavováni jako tvůrci, vůdcové a vládcové myšlenek. Spengler má pravdu, když techniku ukazuje jako moderní sféru evropského génia. Pravdu ale už patrně nemá, když ji počítá k civilizaci, tj. k poklidnému zániku staré kultury. V Evropanovi se probudil voják, který vyhledává hrdinství. Pro novou aktivitu je mimořádně příznačná revoluční či kontrarevoluční metoda řešení politických problémů. Není jisté, zda to všechnohrozíničením, na každý pád ale neslibuje pokojné štěstí.

II

Hloubka probíhajícího zlomu je nejvíce patrná v tom, jak proměňuje především člověka v samotných základech jeho povahy.

Odcházející epocha byla věkem duševnosti. Tělo bylo v opovržení. Bylo utěšováno, vyživováno a hýčkáno, jako milované domácí zvíře, avšak jako ke zvířeti se k němu člověk i choval. Věřilo se, že duchje podřízen tělu a zdálo se, že není možné ani připustit myšlenku, že tělo může být jeho nástrojem. Nicméně moc nad „duchem“ nijak nezvyšovala hierarchické postavení těla. V nadvládě nižšího nad vyšším, v uznání této nadvlády se projevovalo opovržení jak jedním, tak i druhým. Byly kultivovány přechodové sféry už tak poškozené duchovnosti, jako rozumovost a citlivost. Jestliže pro první bylo tělo především nástrojem smyslového vnímání světa (tj. přírodních věd), pak pro druhou představovalo prostředek požitků. Odtud pak vyvěrá erotický vztah k tělu. Ono vytyčení problému obrody těla, jak je znal konec 19. století, bylo jednostranně sexuální. Po obrození toužilo slabé, neřestné tělo. Dokonce i tehdy, když bylo tělo nazýváno nadneseně, čímž se mu dodávalo křesťanského posvěcení, nesl se od něj zřetelný zápach tlení.

Procitnutí vůle, jako třetí a panující síly duše, okamžitě změnilo její postavení k tělu. Ne náhodou je zkušenost vůle s největší bezprostředností dosažitelná v motoricko-tělesných vjemech. A rozvitá vůle, uvědomující si sebe samu, nemá z ničeho větší radost, než ze zkušenosti tvůrčí nadvlády nad svým tělem. Láska vojáka k fyzickým cvičením i fyzické odříkání askety tkví ve volním vypětí. Naše doba křísí obě formy askeze.

Především je to askeze v helénském smyslu, nyní nazývaná anglickým slovem „sport“. Samotné toto slovo zní ruskému uchu vulgárně a tato okolnost nedeformuje vnímání celé věci méně než dědičná fyzická degenerace ruského inteligenta. S plným stylistickým oprávněním bychom mohli hovořit o agonistice. Vnitřním vztahem, svým významem v sociálním životě, současná agonistika připomíná tu starověkou. Desítky tisíc diváků se hrnou na olympiády, na mistrovství světa. Celé národy s rozechvěním očekávají výsledek zápolení, který jim vyměří díl cti a místo v rodině národů, tak jako vědecké objevy světového významu, jako knihy velkých spisovatelů. Řekové si cenili poetů jinak, než jak si je cení naše doba, nicméně atletů si asi vážili ještě víc. Alespoň, nakolik je možné soudit podle dochovaných památek. Na rozdíl od humanistů jim bylo jasné, že lepší je být Achillem, než Homérem, který Achilla opěvoval. 19. století, které (vyjma Anglie) pozbylo potěšení z tělesného zápolení i jeho krásu, tuto skutečnost nemohlo pochopit. Pro něj byla Ilias i Píseň o Rolandovi v podstatě jen pohádkou pro barbary. Bylo toho ale tak málo, co 19. století nemohlo pochopit? Náboženské mystérium se mu zdálo být přežitkem divošského náboženství a spolu s tím jak zapomnělo na radost tělesného úsilí, odnaučilo se chápat i smysl tělesné lásky.

Pro současného člověka sport není zábava, ani podívaná – je to takřka náboženství. Je zapotřebí číst básníky sportu, jakým byl například Montherlant, abychom se o tom přesvědčili. Celé tajemství spočívá v tom, že na agonistiku je třeba začít pohlížet zevnitř, nikoli očima diváka, nýbrž účastníka zápolení. Morální závažnost, dokonce tragičnost zápolení, pak nemůže neimponovat. Z agonistiky vyvěrají proudy ozdravující mravní energie. Agonista, chystající se k zápasu, prochází těžkou zkouškou zdrženlivosti, jež se týká žen, vína, nevinných radostí života. Celé měsíce se oddává těžké námaze tréninku, nepatří sám sobě, úplně pohlcený jednou myšlenkou: zvítězit! Pokud je členem družstva, pak v něm toto družstvo pěstuje návyky sebezapření, nezištné sociální služby, ideálního přátelství. Vždy a ve všech druzích sportu je podporována přísná etika zápolení, etika hřiště, ringu, etika čestné hry – nové rytířství. A nakonec, v rozhodujících okamžicích, vteřinách nezná povinnost sportovce slitování a vyžaduje napětí posledních sil. Zvítězit nebo zemřít! Pokusme se v mysli strávit osmnáct hodin se ženou, která přeplavalaLa Manche. V bezbřehém oceánu, v noční temnotě, uprostřed smrtelné únavy, kdy se vyčerpaný člověk tak lehce poddá pokušení uchopit lano záchranného parníku... Myslím, že Řekové by této ženě nestavěli pomníky, ale oltáře.

Zmiňme i nebezpečí. Idea rekordu, abstraktního „úspěchu“, jenž nemá cíl, může mrzačit tělo i osobnost. Současná agonistika je nesmírně vzdálená helénské harmonizaci. V podobě nekonečně se zvyšujícího rekordu se projevil nejen zákon kapitalistické konkurence, ale i absolutní charakter křesťanské (faustovské?) kultury, která se nesmiřuje s konečným, nezná omezení. Náboženská prázdnota nekonečnosti ji nicméně činí sférou démonických sil a vzlétnuvšího Ikara tak předurčuje k zániku.

 III

Bylo by chybou se domnívat, že z rozpadu staré duševnostitěží pouze tělo. Diktát vůle osvobozuje i spoutané síly ducha, které po staletídřímaly ve skrytu duševnosti. Psychologie ani netušila o jejich existenci. Jejich probuzení se nyní uskutečňuje na rozličných cestách: na cestě východního gnosticismu, církevní mystiky i vědeckého, empirického poznání. „Neznámé“, číhající na člověka, nahánějící mu strach, přistoupilo až do jeho těsné blízkosti a začíná dokonce ztrácet svou tajuplnost. Člověk v sobě samém objevil síly, které mu připadaly magické. Jestliže je „metapsychika“ nevyložila, pak jistě ukázala podmínky jejich působení. Mnohem důležitější ale je, že ve světě podle všeho, narůstá počet lidí, obdařených záhadnými schopnostmi: vnuknutími, jasnovidectvím, telepatií. Zdá se, že člověk se přerozuje před našima očima, když v něm raší pupeny nových smyslů a sil, jež byly doposud dostupné pouze mimořádné duchovní zkušenosti. Materialismus je ničen empirií, v útrobách té nejmechaničtější z civilizací začínají působit nejmocnější energie – energie ducha.

V jakém vztahu je tato renesance ducha k renesanci těla? Můžeme mluvit o boji bipolárních jevů současné kultury? Nemyslím si to. Ještě nejsou k dispozici přesvědčivá fakta, která by promlouvala o jejich obecném směřování, nicméně objevení těla v askezi samo o sobě napomáhá objevení Ducha. Zdá se, že ne nadarmo zkušený Maeterlinck, jeden z nejvnímavějších lidí minulé epochy, hledá smysl doby na obou cestách: v agonistice a ve vědeckých výzkumech duchovního světa. Existují rovněž objektivní, třebaže velice jemné ukazatele. Takovým je význam tělesné kultury, tělesných cvičení v asketice indické jógy i pravoslavné onomatodoxie. Taková je idea rytmického, muzikálního vedení těla, která se v různých formách etabluje v současné pedagogice. Jakkoli jsou tyto proudy od sebe vzdáleny, projevuje se v nich společný úmysl, učinit z těla poslušný a zcela citlivý nástroj ducha, při využití přirozené rytmičnosti jeho organických pochodů – dýchání, motoricko-svalových impulsů.

Nebezpečí? Jsou zcela očividná. Probuzení ducha nehovoří nic o jeho kvalitě. Jaké jsou ony objektivní energie, se kterými osvobozující se duchovní člověk vstupuje do kontaktu? Zbavený Ducha svatého, stává se kořistí temných sil. Je to stará zkušenost mága – z vládce duchů se stává jejich otrok.

Mimochodem je třeba podotknout, že nová volní orientace člověka v sobě nese možnosti rozkvětu metafyziky a umění. Za oslabením vědecké tvořivé síly může následovat její mimořádné obrození, živené příslibem znovu nalezené celistvosti, potřebou vtisknout pečeť člověka do tváře země, vše pojmenovat. Metafyzice 19. století, vedle ztráty kontaktu se samotným metafyzickým světem, ze všeho nejvíce chyběla smělost vůči kosmu. 20. století dobývá metafyzický svět skrze zkušenost a má dostatek víry ve vznešenou povahu člověka.

Zhroucení estetiky ještě neznamená smrt umění. Autentické umění je nepřítelem estetiky. Tím, jak se stává svobodnější, jednodušší, surovější, si uvolňuje křídla, setřásá náklad ztěžklých tradic. Nyní je vše v rozkladu, ale v chaosu už se rýsují pevné formy především dekorativního umění. Zde už 20. století vstoupilo na novou cestu. Řada je na architektuře, umění náboženské celistvosti. Možnosti architektury jsou shodné s možnostmi metafyziky. Malířství ale musí ještě čekat. Nejdříve je třeba, aby byly zbudovány zdi pro fresky a až na základě nového citu pro prostor mohou být řešeny čistě malířské úkoly. 

IV

Přerod člověka je ovšem tématem daleké budoucnosti, pouze nastiňovaným v současnosti. Současný člověk se ještě podstatně neodlišuje od dřívějšího homo Europaeus: s oslabenými centry rozumu a citu je trochu více než zvíře, trochu více než duch. Jeho probuzená vůle je stále objektivní; orientovaná na vnější, přírodní a sociální, svět. Na první pohled neexistuje žádná trhlina mezi převládajícími zájmy 19. a 20. století. V ekonomice, technice, v přírodních vědách se nové století jeví jako umocnění svého předchůdce. Je to však jeden z případů, kdy se kvantita mění v kvalitu.

Ekonomika, technika, příroda přestaly být mrtvou masou, jež zplošťovala lidskou osobnost. V okamžiku, kdy jsou ony masy odlehčeny, oduševněny, mění se na energie, na proudy sil, jež prostupují člověka a osvobozují ho.

Tato skutečnost je nadmíru zřejmá v přírodních vědách. Svět matérie se rozložil před našima očima, poté co se proměnil v oceán energie. Příbuznost mezi vyzařováním „materiálních“ energií látek a objevující se energií ducha se stává stále citelnější. Již je nastolena otázka jejich spojení, otázka bezprostřední moci člověka nad přírodou.

V technice, s objevem nových zdrojů energie, dochází k překlenutí neblahé složitosti, objemné konstrukce. Děsivý sen člověka jako pouhého přívěsku stroje je u konce. Zjednodušený, odlehčený stroj se mu začíná podvolovat. Nejlépe je to vidět na dopravních prostředcích aspojích. Tratě bez kolejí, telegraf bez vedení, před člověkem se rozkládá svobodný prostor, jako se před kočovníkem rozkládá step... S automobilem se vrací stepní,již ocelový, oř. Pilot brázdí nebe, jako Viking ještě neprobádaná moře. Pro ovládání nového stroje je od člověka požadováno nesmírné napínání pozornosti, rozhodnost a odvaha, které jsme v historii přivykli chápat ve spojení s údělem vůdců, vojevůdců a diktátorů. Současný pilot, ba i řidič jsou blízkými příbuznými válečníka vzdálených, hrdinských dob; nikoli válečníka, osvobozeného od zvířecí zuřivosti (furor teutonicus), tedy nikoli řadového vojáka, nýbrž vojevůdce. Každý dělník je povolán k tomu stát se technikem. V této armádě práce nosí řadový voják v torbě maršálskou hůl (Amerika).

Moderní technika je nebezpečná. Dávno už přestala sloužit komfortu. Je předurčena k tomu, aby na maximum umocnila práci člověka, jeho aktivitu. Vznáší obrovské požadavky na nervovou odolnost a sebeovládání, dokonce i těch, kteří pouze využívají její zrádné „služby“. Co však říci o vojácíchpráce? Člověk se podivuje oné sumě heroismu, jež je ve světě na frontách práce vynakládána. Jsou to skutečné boje. Technické hrdinství každodennosti – to je úplná bitva naMarně. A těch obětí! Jak zákeřný je tento výbušný živel, člověkem vyvolaný k životu!... Je možné říci, že lidstvo vytvořilo umělou bouři a nyní žije v oblasti, kterou nepřetržitě pronikají blesky.

Osobnost triumfuje v technice a triumfuje rovněž v hospodářství. Hospodářství, jež bylo neosobním živlem, či se ekonomům 19. století takovým zdálo být, se ukazuje jako zvláštní sféra tvůrčích sil jednotlivce. Zpoza hospodářství se stále viditelněji vynořuje hospodář, „hospodařící subjekt“. Namísto očekávané mechanizace akcionářských a trastových forem, nastupuje éra industriálních vládců, organizátorů, koncentrátorů.

Klasický buržoa, který počítal úroky, přisvojoval si výsledky cizí práce, je nyní kapitánem, jenž každý den podstupuje bitvy, je člověkem ocelových nervů a gigantického úsilí. Sebemenší chyba hrozí krachem jeho „díla“, jeho vlastního života, blahobytu tisíců lidí. Zato šťastný nápad zúrodňuje pustiny a kultuře odhaluje celé světadíly. Moc dědičného kapitálu, plného měšce ustupuje do pozadí před osobní genialitou. Ze Stinnesových miliard dědicové nezískají nic, současní králové začínají jako řidiči, jako pouliční čističi bot.

Toto objevení osobního živlu v hospodářské sféře se zdá být vražedné pro socialismus (marxismus), který vsadil svou kartu na hospodářský automatismus. Před socialismem v celé své velikosti vystupuje problém hospodářského organizátora. Nicméně v současnosti se vzmáhají i síly schopné převést sociální problém z teoretických konstrukcí do reality. 20. století se k tomuto problému velice přiblížilo a pro jeho řešení disponuje novými předpoklady. Minulé století vycházelo z kategorií práva revoluce, zákonodárných reforem. Nové století s sebou přináší nové sociální vědomí: objevenoupsychologii kolektivu.

V

Dosud jsme lidskou osobnost zkoumali v umělé izolaci. Nicméně, jestliže i pro 19. století byl Robinsonklasické politické ekonomie škodlivým východiskem, pak ve století 20. jsou takoví Robinsonipošetilostí.Svět už dlouho nepoznal tak hustou síť křižujících se vláken, jež spojují lidi. Jako by kdosi velitelsky vykřikl heslo: sdružte se! Jakoby strach z prázdnoty, úzkost osamělosti nutily všechny, aby se jeden ke druhému tiskl ještě těsněji. Je až nemožné vyjmenovat všechny současné formy spolčování: strany, odborové svazy, družstva, společnosti, ligy, sekty, tajné řády, náboženská bratrstva, kroužky.

Některé z těchto organizací jsou dědictvím minulého století a ještě v sobě nesou rysy jeho mechaničnosti (například parlamentní strany), jiné jsou, pro naši kulturu, něčím podstatně novým. Takové jsou náboženské spolky – církevní, zednářské, okultní, takové jsou bojovné, politické svazy, které si kladou za cíl získání moci – nacionální, fašistické, komunistické „strany“ (ve své podstatě už nikoli strany).

Pro budoucnost mají zvláštní význam svazy mládeže. Vidíme také, že nové typy bojovných spolků mládeže nezahrnují pouze její politické vrstvy: fašisty a komunisty. Existují svazy katolické, existuje neutrální skauting. Připočtěme ještě početné sportovní spolky a náboženské kroužky mládeže. Všechny tyto nové typy sdružení se výrazně odlišují od těch dřívějších, které nám odkázalo 19. století. Nejedná se o dílčí, speciální organizace. Objímají, regulují celý život osobnosti, dokonce i tehdy, když si kladou vyhraněné cíle. Dříve se osobnost snažila zůstat sama sebou a své rozličné potřeby uspokojovala v rozličných organizacích. Nyní se účast v několika sdruženích současně stává stále obtížnější. Každé z nich usiluje o to, stát se pro osobnost jejím výhradním celkem, podobně jako je tomu v případě rodu, rodiny, národa. Je to základ organické struktury společnosti, kde jedinec žije pouze v kolektivu a nadto v kolektivu vyhraněném. Sama sebou se nabízí analogie se středověkým bratrstvem, antickou hetairií a kultovními sdruženími (thiasoi). Ovšem s tím rozdílem, že rod i rodina se nyní rozpadly a v dálce není vidět žádná síla, jež by byla schopna je znovuzrodit. Nikoli pokrevní, nýbrž svobodně volený svazek se stává jediným duchovním útočištěm osobnosti. Ostatně, svoboda je zde relativní, nebo přesněji, vše se zde omezuje na akt volby, jímž je určována celá budoucnost. Napříště je už od člověka vyžadována věrnost a poslušnost – disciplína vojáka.

Zde se přibližujeme k rozhodujícímu momentu. Současný člověk svobodu nepotřebuje. Zrazuje ji na každém kroku, v politice, ve společenském životě, v náboženství. Svoboda je pro něj znevážené slovo, symbol neblahé nemohoucnosti, buržoazní anarchie. Tento člověk svobodu odmítá právě proto, že chce konat. Neopodstatněně se domnívá, že aktivita, volní orientace jistou svobodu vyžaduje. Tomu ale odporuje veškerá zkušenost vojenských společenství: antické disciplíny, přátelské věrnosti, vazalství, moderní armády. Aby bylo možné konat, je zapotřebí mít celistvou, nerozštěpenou vůli, být prost pochybností. Aby bylo možno ve svém konání dosáhnout maximálních výsledků, je nutné sloučit svou vůli s vůlí druhých, podřídit ji celku. Důsledný revolucionář se podrobuje stejně lehce, jako voják, jenž prošel vojenským drilem. Svobodu potřebuje myslitel, drásaný protikladnými podobami pravdy. Svoboda je normou při hledání ještě nenalezeného. I umělec se může lehce a radostně odevzdat kolektivnímu vědomí, oslavovat ho a cítit nárůst sil, jež pramení z účastenství na sociálním. Nicméně, jestliže v umělecké tvorbě je nutný ještě boj antinomických momentů, škodlivých pro kolektiv, pak voják, revolucionář, budovatel je poslušný od přírody, požaduje dogma a vůdce. Hlavně nepochybovat, nespouštět zrak ze světlého bodu a držet krok, kráčet v semknutém šiku. Ať žije Lenin! Ať žije Mussolini! Vůdce uzrává v kolektivu, uzrává v masách a od okamžiku, kdy je zrozen, v něm masy spatřují nadčlověka. Někdy se zdá, že všechna síla určitého vůdce spočívá ve víře na něj soustředěné, v energii milionů vůlí, že zanechanýsám sobě ihned padne, stejně jako figurka umírajícího jarmarečního čerta zdechne bez vzduchu.

Tak je řešen viditelný protiklad mezi růstem aktivních sil jedince, dynamismem kultury a růstem kolektivního vědomí, principů autority a poslušnosti. Ve své podstatě je svoboda fakticky uskutečňována jen nemnohými – vůdci – pro něž se její hranice neobyčejně rozšířily na úkor pohlcené svobody milionů. Masy zažívají svobodu v triumfu díla, ve vědomí plné realizace svého úsilí – svobodu kolektivní bytosti.

Je zřejmé, jaké možnosti se zde odkrývají pro řešení sociálního problému. Individualismus, zapřísáhlý nepřítel socialismu, je již mrtev. Jedinec nemá žádná nezadatelná práva, jež by mohl postavit do protikladu ke společnosti. Nejméně ze všeho pakprávasvatého nezcizitelného vlastnictví. Stát nového typu má plnou svobodu a moc k tomu, aby uskutečnil vpád do ekonomických vztahů, aby zbořil „nabytá práva“. Na straně druhé – v sílících buňkáchnové sociální tkáně, v průpravě nového spojenectví – je jedinec opětně vychováván pro sociální život, pro společenskýstyk. Život vstupuje do oblasti zespolečenštění.

Nevím, zda je možné nazvat socialismem pohyb k těmto novým formám života. V každém případě, budoucnost podle všeho nenáleží revoluční duši socialismu, která jej spojuje s tradicemi roku 1793, nýbrž té jeho duši, která se, zastoupena zakladatelem Saint-Simonem, zhlíží ve středověké, katolické minulosti. Ve střetu konzervativních a revolučních sil naší doby především hyne síla třetí – liberalismus. A oba přeživší protivníci ve vzájemném boji, jako Dantovi lidé plazi, měnící svá těla, přecházejí jeden do druhého (Peklo XXV), v měňavé hře černých a rudých barev.

Možná, že řešení sociálního problému se chopí konzervativní síly; je takřka nepochybné, že onen problém bude řešen konzervativními metodami. Avšak, bude ho řešit stát? A jaký tento stát bude?

V tomto ohledu je vše nejasné, vše je v kvasu. Je možné pouze zpozorovat jednotlivé zápolící tendence. Když sledujeme tvrdý boj politických stran, které zleva i zprava likvidují veškeré formy právního státu, občanské války, diktatury vůdců, snadno docházíme k závěru, že nová státní forma, jež nutně nahradí parlamentarismus, bude více či méně demokratickou despocií. Despotismus je obvyklým vyústěním občanských válek a přirozeným plodem kultury silné osobnosti. Sociologická linie Caesar – Bonaparte – Mussolini svádí svou přímostí. Přízrak nové, sociální monarchie se vznáší ve vzduchu. Nicméně existují i protikladnéukazatele. Pokud byla naše sledování nových procesů přerodu sociální tkáně správná, pak by jeho výsledkem měla být organická, rozčleněnástruktura společnosti. Despotismus – nikoli patriarchální, nýbrž revoluční – se rozvíjí v atmosféře sociální prázdnoty, ve zautomatizované a beznadějně nivelizované společnosti. Nová společnost – třeba demokratická – směřuje k pučení: k vytvoření silných elementárních buněk. Tyto buňky musí, v náhradu za uhašený cit pro osobní svobodu, omezovatspádystátu – a co víc, musí podrývat samotnou formu státní suverenity, na niž jsme zvyklí. Stát, jako sjednocenísvazků, jako rovnovážné centrum složitých duchovních sil, nemůže být despocií. Jako takový typově připomíná spíše středověký stát či komunu než antické či francouzské impérium. Diktatura politických stran a vůdců může být za těchto podmínek přechodem nikoli k autokracii, ale k republice „rad“ či „gild“, k organizované hierarchičnosti, jež je spravována štábem technických specialistů a organizátorů. 

VI 

Ale i toto je hudba daleké budoucnosti. Blízké dny neslibují mír, nýbrž meč, krutý zápas společenských tříd a principů. Unese nalomená společnost tento krutý zápas? Nezahynou v konečném konfliktu, spolu s právními normami dřívějšího státu, spolu se samotnou civilizací i všechny zárodky nové svazovosti? Zde, konec konců jako všude, žijeme uprostřed nebezpečí, uprostřed vojenských orgií na sudu s prachem. A tento politický dynamit je maximálně ničivý. Když si navíc představíme, že občanské války propukají na pozadí do krajnosti vyostřených národních antagonizmů, že Evropa sama představuje válečný tábor, klokotající nenávistí, potom je vskutku těžké být v naší době optimistou. Optimismus se stává svého druhu bláznovstvím, směšným posláním, jež je třeba jako poslání, jako hrdinský úkol nést.

Ať už člověk upře svůj pohled kamkoli, všude spolu s bolestivým zrozením nových forem života vidí i jejich rozpornost, jejich vnitřní výbušnost. Exploduje stát, exploduje i technika. Probuzení těla i probuzení duše může stejnou měrou vést k narušení, ke zlomu lidské povahy. Všude se na svobodu vydraly démoni, kteří čekají, aby mohli rozsápat ještě nenarozeného Dionýsa. Démonismus je obecným pojmenováním všech ničivých sil naší doby. 19. století strádalo vnitřními jedy rozkladu, které účinkovaly pomalu. 20. století může zahynout znenadání, obrátit se v prach ve všeobecném požáru konfliktu vzájemně si odporujících sil.

V podstatě existuje jen jedna šance na záchranu. Otázka spočívá v tom, zda jsou všechny tyto titánské síly schopny se sjednotit okolo jediné dominanty. Zda svět nalezne svou dávno ztracenou celistvost. Společné centrum, společný organizující princip života, který by vzájemně se drásající energie přivedl ke shodě, ukázal by všemu své místo, svá práva, svou relativní hodnotu ve světě absolutního. Takovým centrem může být pouze živé náboženství, sociálně silné, nikoli náboženství jednotlivců, ale národů – tj. Církev. Existují v současné společnosti předpoklady pro obrození Církve?

Úmyslně jsme doposud v analýze soupeřících sil křesťanské Církve obcházeli. Je jasné, že jejich význam je neměřitelný s významem zednářských lóží a teozofických společností. Nicméně, v duchovním životě Evropanů zní křesťanský, resp. církevní hlas, stále hlasitěji. Hrozba záplavy východními gnostickými kulty, jež tu byla před válkou, se ztrácí. Křesťanská Církev sklízí plody obrody ducha, jež už dávno započala na kulturních výšinách. Neklidné proudy mysticismu, náboženská hledání pohmatu, potmě (19. století) jsou nahrazena aktivní a čilou službou nabyté – věčné – pravdě. Filozofie a přírodní vědy živé víře postupně odstranily všechny překážky, které se zdály být nepřekonatelné. To, co ještě není vyhlazeno, co díky současné apologetice nedošlo smíření, je vinou úpadku zvídavosti, vinou obecné nedůvěry k intelektu, snadno přijímáno s důvěrou, se zavřenýma očima.Aby bylo možné konat, aby bylo možné žít, je nutné věřit. A aby bylo možné zakořenit v národní historické půdě, je třeba přijmout víru otců, přesněji předků – a to je možné činit snadno, bez narušení. V tomto ohledu jsou mimořádně názorné studentské ankety ve Francii. Mladí lidé, takřka všichni do jednoho, se v dotazníku náboženských přesvědčení označili za katolíky. Na vysokém duchovním stupni a v nejaktivnějších vrstvách inteligence se návrat k Církvi stal již uskutečněným faktem. Za deset let ona mládež na univerzitách obsadí katedry veteránů pozitivismu a idealismu a všechna organizace kultury, všechen vliv na lidové masy, ještě oddané ateismu, bude v rukách Církve. S analogickými jevy obrody církevního života se setkáváme i v jiných zemích. Takovým je pozoruhodné hnutí anglickýchkatolíků, jež se zrodilo v High Church. Hnutí, které usiluje o překonání rozkolu Reformace prostřednictvím sblížení s římským katolicismem na straně jedné, na straně druhé, s východním pravoslavím. Takové jsou i některé církevně orientované proudy uvnitř německého protestantismu. Směr historické magistrály nevzbuzuje pochybnosti.

S ohledem na kulturní problém je nesmírně důležité, že toto církevní hnutí na Západě je proniknuto silným sociálním aktivismem. Třebaže i asketická mystika byla rehabilitována, přece jen to není světu odcizená meditace, nýbrž aktivní hrdinství, misie ve světě, které získávají všechny živé síly západního křesťanstva. Všechny náboženské síly jsou vrženy na frontu boje s ničivými, démonickými silami. Křesťanství se, tak jako ve středověku, snaží ovládnout živly světa, organizovat je, podřídit je jediné Pravdě. V Anglii se přívrženci Církve z řad studentstva zaobírají sociálními otázkami a řeší je v duchu radikálního demokratismu dělnické třídy. Francouzská katolická mládež se horlivě věnuje sportu, jelikož v něm spatřuje prostředek morální a fyzické obrody vlasti. Nesmíme rovněž zapomínat na pozici, kterou katolická Církev zaujala proti fašismu, proti krajnímu nacionalismu. Centrum je již nalezeno: rovnovážné centrum, organizující, zmírňující, ukázňující princip v chaosu bouřlivého živlu. A tak jak je Církev ochránkyní tradice, živou pamětí, je současně i zárukou toho, že pouto mezi pokoleními nebude přetrženo. Humanismus nebude zatracen úplně, protože i on okrášlil křesťanskou mysl a křesťanský život mnoha staletí. Církev je prostornou lodí a možná, jako na úsvitu středověku, na ní ještě jednou nalezne útočiště před světovou potopou nejen po sedmi párech čistých, ale i po páru ne zcela čistých species kultury, jež odchází na věčnost. Cenou za záchranu před smrtí je i zde zřeknutí se svobody. Katolictví je nejautoritativnější ze všech křesťanských Církví a jeho současný patos – hovořím o patosu náboženském – je konec konců patosem poslušnosti, nikoli svobody. I když u nás je hlavně podceňovánakulturní šíře katolicismu, pravdou zůstává, že v náboženském smyslu má katolicismus sklon významně snižovat význam svobody. Kultura, v jejímž čele katolicismus stojí, nutně přijímá autoritativní charakter. Snížení významu svobody je snížením významu osobních tvůrčích sil, asketickým okleštěním ducha. Je to bezprostřední reakce křesťanského vědomí – odplata za odpadlictví humanismu.

Křesťanství je náboženstvím svobody a tuto skutečnost z něho nelze nijak vyloučit. Je možné ho zahalit do drahocenných říz, zakovat do zlacené schrány – teologie, práva, politiky – ono si však uchová svou ohnivou přirozenost. A neexistuje žádné kamenné město, vystavěné na křesťanském mystériu, které by dříve či později nebylo v tomto ohni roztaveno.

Záležitost svobody, prohrávaná ve světě politiky, splývá se záležitostí křesťanství. Právě křesťanské vyústění naší kultury svobodu zachraňuje, třebaže na čas přikrývá její pochodeň nádobou. 

***

Když jsem zde hovořil o současné kultuře, ani slovem jsem se nezmínil o Rusku. Považoval jsem za důležité ukázat, že i na Západě, který je nyní zvykem pohřbívat, existují ještě živé síly, že existuje vlastní idea kultury. Dostačují-li tyto síly k tvorbě nového, nevíme. Jaký význam může mít Rusko v procesu zrodu nové kultury? Jestliže principy svobody neleží v její minulosti, pak jsou v jejím náboženském podloží, v pravoslaví. O tom by bylo možné hovořit dlouho. Patrně je ale na to ještě brzy. Nynější Rusko má své bolesti, své cesty. A je možné, že předtím, než bude schopno vnést do hrdinského úsilí Západu svoji vlastní, očištěnou a zralou zkušenost, bude nuceno se na svých cestách se Západem na čas rozejít.

Přeloženo z: „Сarmen saeculare“, in: Г. П. Федотов, Собрание сочинений в двенадцати томах, sv. 2, Moskva 1998, s. 70–86 (překlad M. Siažik).

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.