Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Na takovou otázku mnoho ruských vzdělanců odpoví: obřady. Nesmyslnost takové odpovědi je tak zřejmá, že si nezasluhuje žádné pozornosti. O mnoho blíže k pravdě však nejsou ani ti nemnozí theologicky vzdělaní, kteří by nám jako odpověď uvedli Filioque, papežský primát a další západní dogmata, která Pravoslaví odmítá a také ta dogmata, která neuznávají protestanti a která jsou společná pravoslavným a římským katolíkům. Jako závěr z toho pak vyvozují, že Pravoslaví nemá svoji výlučně vlastní specifickou podstatu, která by ho odlišovala stejným způsobem ode všech západních konfesí.

Protože však evropské konfese historicky vyšly postupně jedna z druhé, je na místě se domnívat, že všem těmto konfesím stejným způsobem chybí určité části pokladu Kristovy Pravdy. Je totiž velice pochybné myslet si, že by jedna hereze, zrodivší se z předcházející hereze, neobsahovala v sobě její část, ledaže by se vrátila do pravé Církve.

Slavjanofilští theologové v čele s Chomjakovem byli první, kteří se pokusili ukázat rozdíl mezi pravou Církví a západními konfesemi nikoliv na základě jednotlivých dogmatických rozdílů, ale obecně na základě skutečnosti, že vnitřní ideál pravé Církve převyšuje církve jinoslavné. V tom spočívá ohromná zásluha Chomjakova jak pro theologii, tak pro Církev, tak i pro osvícený Západ, který jeho zásluhy oceňuje stejně jako ruští náboženství spisovatelé...

Na jedné straně sice uznáváme a obdivujeme theologické a misionářské dílo Chomjakova, ale na druhé straně tvrdíme, že jeho vymezení Pravoslaví, neboli pravého Bohem zjeveného křesťanství v protikladu k západním konfesím, je neúplné. Již dlouhou dobu jsme cítili potřebu jeho pojednání doplnit.

V podstatě leží rozdíl mezi Pravoslavím a jinoslavnými křesťanskými konfesemi mnohem hlouběji (než to vymezuje Chomjakov). Samozřejmě, že dogma o Církvi je velice důležité, vždyť naše společenství skrze Církev se musí ve vědomí věřících neustále obnovovat. Mimo toho však existuje hluboký rozdíl mezi západním nepravoslavným Evropanem a pravoslavným křesťanem také v pojetí přímého vztahu každého člověka k Bohu a ke svému životu. Tento rozdíl proniká až k nejmenším podrobnostem.

Vezměme například spisy o duchovním životě. Můžeme je rozdělit na dvě skupiny. První obsahuje pojednání, které se používají ve školách pro vyučování dogmatické a morální theologie a které jsme převzali od římských katolíků a protestantů, přičemž z nich byly vynechány pouze ty nejhlavnější a našimi církevními autoritami odsouzené omyly. Do druhé skupiny náleží instrukce a pojednání o duchovním životě obecně známé jak vzdělaným vrstvám, tak i prostým lidem a to jak v dnešní době, tak i našim předkům ve víře. Tyto instrukce jsou obsaženy v bohoslužebných, liturgických modlitbách, hymnech a v patristické nauce.

Jedna věc je velice udivující. Mezi těmito dvěma prameny a naukami o duchovním životě nenalézáme téměř nic společného.

Naši diplomovaní theologové neznají Prology, dogmatické hymny, stichiry a kánony, neznají Mineje a životy svatých. A pokud něco málo z toho znají, nepracují s tím ve svém theologickém myšlení, ale přistupují k tomu pouze jako účastníci bohoslužeb a milovníci církevního zpěvu. A přitom je třeba mít na mysli, že tato liturgická literatura, psaná církevně-slovanským jazykem ve velkých a tlustých knihách, je hlavním a téměř jediným pramenem a tvůrcem skutečné, živé, ruské víry a to nikoliv pouze pro prostý lid, ale také pro vzdělance. Ovšem oficiální školská theologie není schopná se k ní přiblížit třebas jenom z čistě psychologického zájmu.

Podívejme se na ty, kteří mezi námi dosáhli dokonalosti, na naše učitele duchovního života jeroschimonacha Ambrože Optinského, otce Jana Kronštadtského a biskupa Theofana Zatvornika. Nejedná se o úzkoprsé fanatiky, ale o vážené absolventy našich seminářů a akademií. A přesto, pokuste se najít v jejich pojednáních odkazy nebo citáty vzaté z prostředí oficiální akademické theologie. Nenajdete žádné, mimo několika málo výjimek.

Předložte jim celé stohy učených knih, aby z nich čerpali pro svá poučení o duchovním životě. Budou se k nim chovat s úctou, ale věřte, nenajdou, co by z toho mohli použít. Stejně tak dopadne i prostý věřící, který se k těmto knihám obrátí s přáním si osvětlit tu či onu stránku svého duchovního života.

Je tedy nad slunce jasnější, že naše akademická theologie sestavená na principech západní theologie - i když v ní nejsou zahrnuty západní omyly - je tak vzdálená skutečnému duchovnímu životu pravoslavných křesťanů, náleží do tak odlišného světa, že nejenom ji není možné používat pro duchovní život, ale dokonce nás k němu nemůže ani přiblížit. Tak by tomu nebylo, kdyby rozdíl mezi západní a pravoslavnou theologií ležel pouze v učení o Církvi. Naopak je to způsobeno tím, že západní křesťanství změnilo samotnou podstatu křesťanského života, jeho smyslu a podmínek.

Když jsem byl rektorem akademie, zadal jsem jednomu talentovanému studentu následující téma: „.... srovnat křesťanskou morálku u biskupa Theofana Zatvornika a Martensena“. Martensen je vážený protestantský kazatel, uznávaný jako výjimečný morální theolog a zároveň je jedním z nejvíce svobodných od západních dogmatických omylů. Biskup Theofan Zatvornik je velice vzdělaný ruský theolog, bývalý rektor Petrohradské akademie. Při srovnání se ukázalo, že křesťanská morálka u prvního autora je podána ve zcela odlišném a někdy dokonce protikladném světle. Výsledek zkoumání byl zformulován tímto způsobem:

Biskup Theofan učí jak vést život podle požadavků křesťanské dokonalosti a západní biskup (sit venia verbo) bere z křesťanství pouze to, co je v souladu s podmínkami současného kulturního života. Tedy první autor hledí na křesťanství jako na věčný základ pravého života a požaduje po každém, aby proměňoval sám sebe a svůj život, dokud nebude odpovídat těmto požadavkům. Druhý autor považuje základy současného kulturního života za nepřekonatelnou danost a pouze v těch otázkách, které poskytují různé možnosti, se snaží vybrat ty, které jsou nejvíce akceptovatelné z křesťanského hlediska.

První požaduje mravní heroismus a zápas, druhý se snaží najít v křesťanství to, co by se nám hodilo v současných životních podmínkách. První nahlíží na člověka jako na pozvaného k posmrtné věčnosti, kde teprve začne skutečný život. Přitom historické danosti současného života jsou pouhou iluzí. Pro druhého je nauka o věčném životě povznášející myšlenkou, která nám pomáhá lépe zorganizovat skutečný život, který se žije tady na tomto světě.

V rozdílném pojetí těchto dvou představitelů, je zachycen rozdíl mezi západoevropským křesťanstvím a pravoslavnou vírou. Pravoslaví vychází z pojetí křesťanské dokonalosti či svatosti a na jejím základě pak hodnotí přítomnou realitu. Naopak Západ je pevně opřen o danost tohoto života a snaží se určit minimum náboženského života, pomocí kterého je možné být spasen – pokud tedy ovšem vůbec existuje věčnost.

Někdo nám namítne: „Neukazujete na chybný a klamný způsob věření, ale na upadlé náboženské rozpoložení Západu. „Odpovíme: Ano, doteď jsme hovořili o rozpoložení, o degeneraci západního náboženského života a myšlení. Nyní přejdeme ke konkrétním principům, které Západ ztratil.

Křesťanství je zápas o dosažení ctností. Křesťanství je perla pro jejíž dosažení prodal rozumný kupec z evangelia celé svoje jmění. V průběhu historie tento zápas sebezapření a přijmutí kříže na sebe bral různé formy. Za Spasitelova života to znamenalo stát se jeho učedníkem a následovat ho. V následujícím období pronásledování Církve to znamenalo vyznat Krista a stát se mučedníkem. A pak od IV. do XX. století to znamenalo vstoupit do světa mnišství.

V podstatě však všechny tyto různé způsoby duchovního zápasu nebyly než nástroje k dosažení jednoho a téhož cíle: Postupně zde na zemi dosáhnout duchovní dokonalosti, což znamená osvobodit se od vášní, dosáhnout bezvášnivosti a získat ctnosti. Stejně jako o to prosí všichni pravoslavní v modlitbě sv. Efréma, kterou doprovázenou poklonami neustále opakujeme v průběhu Velkého půstu.

Apoštol praví: „Taková je vůle Boží – vaše svatost“. Je možné dosáhnout svatost, pouze stačí, abychom ji učinili tím nejdůležitějšímv našem životě, jediným cílem našeho života. Jestli žít, tak pro dosažení svatosti. V tomto spočívá pravé křesťanství. Toto je podstata Pravoslaví na rozdíl od západních konfesí. Východní hereze a zejména monofyzitismus jsou v tomto smyslu, a tedy i co se týče podstaty, mnohem blíže k Pravoslaví než západní hereze. Podržely totiž jako cíl křesťanského života dosažení duchovní dokonalosti. Rozdíly vznikají pouze v nauce o podmínkách k dosažení tohoto cíle.

Je však pravda, že by západní křesťané tvrdili, že není nutné se snažit dosáhnout morální dokonalosti? Cožpak budou popírat, že je nám v evangeliu přikázáno dosáhnout dokonalosti? Nikoliv, něco podobného nebudou tvrdit. Ovšem zároveň je pravda, že to nepovažují za podstatu křesťanství. Také co se týče chápání, co je dokonalost a jakými způsoby jí můžeme  dosáhnout, se s námi rozcházejí v každém slově. Vůbec nás nechápou a nesouhlasí s tím, že je to právě mravní dokonalost, která je cílem křesťanského života a nikoliv pouze poznání Boha (protestanti) nebo služba a správné uspořádání Církve (římští katolíci). To jsou věci, za které – jak se domnívají - Bůh sám jim daruje jako odplatu mravní dokonalost.

Mravní dokonalost se získává cestou intenzívní, obtížné práce nad sebou samým, vnitřním zápasem, odříkáním a zejména pokořováním sebe sama. Pravoslavný křesťan upřímně a usilovně se snažící dodržovat pravidla duchovního života, již tímto samotným faktem postupuje ve velké míře v tomto zápase. Neboť pravoslavný duchovní život je postaven a zorganizován tak, aby sloužil k postupnému umrtvování vášní a skrze Boží milost získávání dokonalosti. Tomu také odpovídá obsah našich bohoslužebných modliteb, příprava na přijímání sv. Tajin, dodržování půstů a obecně ono téměř mnišské uspořádání pravoslavného způsobu života ustanovené v typikonu Pravoslavné církve. Je to ten způsob duchovního života, který byl až do doby Petra Velikého přísně dodržovaný našimi předky a těmi, kteří žijí tuto tradici ještě i do dnešních dnů.

Řečeno prostě: pravoslavná víra je víra asketická. Pravoslavné theologické myšlení – to které nezůstává pouze mrtvým statkem akademického zájmu – ale to, které ovlivňuje náš život a rozšiřuje se mezi lidmi, je zkoumáním cest dosažení duchovní dokonalosti. Především z tohoto úhlu pohledu se v našich liturgických textech, ve stichirách a kánonech přistupuje k dogmatickým výpovědím, biblickým událostem a přikázáním a také k očekávání Posledního soudu.

Samozřejmě, že toto vše není cizí také západním konfesím, ale tam se spása chápe jako vnější odměna buď za určitý počet dobrých skutků (také vnějších), nebo za bezpochybnou víru v božství Ježíše Krista (protestantismus). V jejich pojetí spásy není místa ani zájem přemýšlet o tom, jak je třeba postupně osvobozovat duši od jejího podřízení vášním, jak můžeme krok za krokem vystupovat k bezvášnivosti a dosáhnout plnosti ctností. I na Západě se nacházejí asketové, ale jejich život je proniknut snahou a to dostát bez jasného vědomí dávno ustanoveným disciplinárním požadavkům, za což je jim je slíbeno odpuštění hříchů a budoucí věčný život. A skutečnost, že tento věčný život se slovy sv. apoštola Jana již zjevil, že tohoto požehnaného sjednocení s Bohem se dostihuje již zde na zemi a to právě pomocí neustálého asketického snažení, jak o tom svědčí sv. Makarij Veliký, o tom všem Západ nemá potuchy.

Nevědění se stává čím dál hrubším a beznadějnějším. A tak současní západní theologové ztratili vědomí o tom, že smyslem příchodu Krista na zem je především mravní dokonalost člověka. Zdá se že jsou jakoby posedlí bláhovou nadějí, že Kristus přišel na zem, aby přinesl štěstí lidstvu následujících generací, zatímco On nám zcela jasně řekl, že jeho následovníci budou nést kříž utrpení a že jejich pronásledování ze strany světa, bratrů, sester, dětí a dokonce i rodičů bude neustálé a s přibližujícím koncem světa se bude zintenzivňovat se zvláštní silou.

Všechny ty dobré věci, které na zemi očekávají ti, kteří věří v „pověru o pokroku“ (trefné vystižení S.A. Račinského), Spasitel slíbil až pro věk budoucí. Ovšem ani římští katolíci ani protestanti se s tím nechtějí smířit, a to z prostého důvodu (hovoříce otevřeně), že slabě věří ve Vzkříšení a naopak silně věří v blahobyt tohoto života. Zatímco pro apoštoly je tento život jak pára mizející nad hrncem (Jk 4,14). To je také důvod proč pseudokřesťanský Západ nechce a nemůže pochopit, jak se může pravé křesťanství vzdávat tohoto života následujíce přikázání: „...svlečte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele“ (Kol 3,9)

Moderní křesťané a zvláště křesťanky na to namítají: „Křesťanství je láska k bližnímu a láska znamená společně trpět s druhým v jeho trápeních. Askeze je mnišský výmysl.“ Nebudou se přít o první část tvrzení, jako to dělal Leontijev. Co více, řeknu to tak: Kdyby bylo možné dosáhnout lásky bez duchovního zápasu, bez vnitřního boje a bez vnější askeze, tak by i první i druhé nebylo třeba. Ale láska vyhasla u lidí právě tehdy, když o ní začal mluvit Luther. A tehdy se vyplnilo slovo Písma: „...protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.“ Tam kde se nenachází duchovní zápas a snažení, tam vládnou vášně a nepravosti. A kde vládne hřích, tam dochází k vychladnutí lásky a lidé začínají nenávidět jeden druhého (Mt 24,10).

A teď co se týče druhé části tvrzení. Samozřejmě láska se projevuje především ve sdílení utrpení s bližními. Ovšem nejedná se pouze o to sdílet s ostatními jejich vnější utrpení, ale podílet se na utrpení vycházející z jejich hříšnosti. A taková spoluúčast je možná pouze pro toho, kdo pláče za své vlastní hříchy, tedy pro toho, kdo duchovně zápasí. „Askeze je mnišský výmysl...“ Jedna moskevská dáma to vyjádřila ještě ostřeji: „Celé vaše náboženství vymysleli kněží. Já uznávám pouze Iverskou ikonu a sv. Tryfona, vše ostatní jsou hlouposti.“ Ovšem takové výroky poukazují především na nedostatek pochopení pojmu askeze u naší inteligence.

Tento pojem neurčuje způsob našeho života. Nepředpokládá a není tím myšleno ani panenství, ani půsty, ani život v odloučení. Asketismus, neboli duchovní zápas označuje způsob života, jehož náplní je práce nad sebou samým. Cílem takového života je zničit své vášně: chtíč, sebelásku, hněv, závist, obžerství, lenost aj. A místo toho naplnit svoji duši ctnostmi: čistotou, pokorou, trpělivostí a láskou, která se nikdy nevyskytuje jako osamocená ctnost, ale pouze a jenom jako společnice a koruna či vrchol uvedených ctností.

Je zřejmé, že křesťan toužící jít touto cestou sám pozná, že je třeba, aby se stranil světských rozptýlení, pokořil své tělo a hodně se modlil k Bohu. Ovšem tyto činy nemají žádnou hodnotu v Božích očích. Jsou důležité jen pro nás samotné jako předpoklad pro uchování duchovních darů. Mnohem cennější jsou duchovní zápasy odehrávající se ve svědomí člověka: sebezpytování, sebepokořování, sebeodříkání, sebeovládání, přebývání uvnitř sebe, rozmýšlení o životě po smrti, hlídání smyslů, boj s myšlenkami, pokání, zpověď, nenávist k hříchu a pokušení, cvičení se v duchovním zápase – všechno to, co je tak málo známé současným vzdělancům a tak jasné prostým vesničanům dřívějším i současným.

To je ta duchovní abeceda, o které mluví sv. Tichon Zadonský: „Existují dva druhy učenců a moudrých mužů: První studují ve školách a v knihách a většina z nich je mnohem méně rozumná než prostí negramotní lidé. Neznají totiž křesťanskou abecedu. Bystří svoji mysl, zdobí a vylepšují svoji řeč, ale své srdce nechtějí napravovat. Druzí se pokorně a horlivě učí modlitbou a získávají osvícení Duchem Svatým a jsou moudřejší než filozofové tohoto světa. Jsou zbožní, svatí a Bohulibí. Přestože jsou negramotní, všemu dobře rozumí. Mluví sice prostě a hrubě, jejich život je však krásný a příjemný. Takové křesťany napodobuj. “ (III, 193).

V tomto spočívá podstata pravého křesťanství jakožto životního zápasu. Ta podstata, která se vytratila ze západního křesťanství a která je středem pravoslavné theologické literatury interpretující celé zjevení Boží, všechny události a výpovědi Písma především ve vztahu k procesu získávání duchovní dokonalosti.

Svým vtělením, ponížením a utrpením pro naše hříchy nám Spasitel ve své Osobě a skrze společenství s Ním, přinesl možnost právě tohoto duchovního zápasu a snažení. V něm se nachází naše spása. Někdo se vydává na cestu duchovního života dobrovolně (Fp 2,12) a při plném vědomí. Jiní podstupují duchovní zápas téměř proti své vůli stávajíce se lepšími skrze utrpení, které jim Bůh sesílá a skrze dodržování církevního života. Další se očišťují pokáním až těsně před smrtí. Podstata křesťanského zápasu spočívá v asketismu, v práci nad svoji vlastní duší. V tom také spočívá podstata křesťanské theologie.

Pokud projdeme všechny omyly západního křesťanství, které k nám přicházejí skrze „okno Evropy“, a to jak ty, týkající se dogmatiky, tak i ty, týkající se mravů, uvidíme, že všechny mají svoji příčinu v nechápání křesťanství jako zápasu postupného zdokonalování člověka. To platí pro západní nauku o vykoupení jako o odplatě přinesené Kristem za urážku Božího majestátu Adamovým hříchem. Což je nauka, vycházející z feudálního pojetí rytířské cti, uspokojené prolitím krve toho, který rytíře urazil. Takový je i případ materiálního pochopení svátostí. Stejně to platí i pro nauku o novém prostředku Božího zjevení – římského papeže, ať je jeho osobní život jakýkoliv. Platí to i o nauce o zásluhách. Nakonec to platí také o protestantské nauce o spásné víře spolu s odmítnutí církevní organizace.

Ve všech těchto mylných naukách je jasně přítomen pohled na křesťanství jako na něco cizího pro naše poznání a svědomí. Křesťanství je zde chápáno jako něco podmíněného, jako nějaká smlouva s Božstvím, které z neznámých důvodů po nás požaduje, abychom uznali a přijali jakési nepochopitelné theologické formulace, za což nám bude darována věčná spása.

Abychom se ohradili od přirozených námitek je třeba říct, že západní theologové nadmíru upevnili nauku o plné nepostižitelnosti nejenom Boží podstaty, ale také Božího zákona a snažili se v osobách scholastiků, Luthera a dokonce současníka Ritschela odsoudit rozum jako nepřítele víry. Zatímco církevní Otcové, v dílech například sv. Basila Velikého či sv. Izáka Syrského, pokládají za nepřítele víry nikoliv rozum, ale lidskou hloupost, roztěkanost, necitlivost a tvrdohlavost.

Když teď od dogmatických omylů přejdeme k mravním principů Západu, tak se v některých případech setkáme dokonce s protiklady křesťanských přikázání. Tyto převrácené hodnoty vešly tak hluboko do západního způsobu života (jak jedince tak i společnosti), že žádné kulturní revoluce, které zbořily křesťanské oltáře, zrušily královské trůny, nedokázaly pohnout s těmito krutými a nemravnými předsudky.

Kristus přikazuje odpuštění a západní morálka mstu a prolití krve. Kristus přikazuje pokořovat se a považovat se za nejhříšnějšího ze všech, zatímco Západ staví nejvýše „pocit osobní důstojnosti“. Kristus přikázal, abychom se radovali, když nás budou pronásledovat a hanět, Západ požaduje „obnovení cti“. Kristus a apoštolové nazývají pýchu jako „běsovskou“, na Západě je považována za vznešenost. Poslední ruský žebrák, aťsi je teprve napůl křesťan, který ještě neopustil všechny pohanské praktiky, lépe rozeznává dobro od zla, než morální autority tisícileté západní kultury, která tak smutným způsobem smíchala prvky křesťanství se lží klasicismu.

V základu všech těchto poblouznění leží neschopnost pochopit prostou pravdu, že křesťanství je asketické náboženství. Nechápou, že křesťanství je nauka o postupném přemáhání vášní a o nástrojích a podmínkách postupného získávání ctností. Tyto podmínky jsou jak vnitřní – duchovní zápas, tak i vnější – dogmatická, věroučná stránka naší víry a milost poskytující svaté Tajiny Církve. Všechno toto je zaměřeno k jednomu cíli: léčit lidskou hříšnost a přivádět člověka k duchovní dokonalosti.

Přeloženo z ruštiny: Митрополит Антоний (Храповицкий), Сила Православия, Москва, Институт русской цивилизации, Алгоритм 2012, s. 100-111 (zkráceno).

Zdroj: orthodoxiachristiana.cz