Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Chestertonova esej „Vlastenecká myšlenka“ vyšla poprvé roku 1904 ve sborníku Vlasteneckého klubu England: A Nation, který redigoval Chestertonův přítel Lucian Oldershaw. Podle slov Chestertonova bratra Cecila se stalo vydání sborníku jediným počinem Vlasteneckého klubu. Uvedená esej nebyla podle všeho dosud do českého jazyka přeložena. 

Skepticismus posledních dvou staletí zaútočil na vlastenectví stejně jako na všechny další náruživosti, jimž se alespoň teoreticky oddává lidstvo. V případě vlastenectví se jednalo o útok pozoruhodný a nevšední, protože vycházel z tábora moderních spisovatelů, kteří nejsou sprostými skeptiky, ale vyznávají jakousi přirozenou víru ve filosofii a politiku. Tolstoj, možná největší ze žijících Evropanů, úspěšně založil školu, která, nehledě na její omyly (a není jich málo ani nejsou malé), vykazuje všechny rysy velkého náboženství. Stejně jako jakékoliv velké náboženství je pozitivní, veřejná, a především paradoxní. Tolstojovec se vyžívá v hlásání nejtěžších nauk svého vyznání s temnou a velkolepou radostí, kterou svět už téměř čtyři sta let nepoznal. Říká-li: „Nikdo nemá hnout ani palcem, dokonce i když se jedná o obranu jeho vlasti,“ zaznívá z toho podobné potěšení, s nímž Tertulián pravil: „Credo quia impossible“ [„Věřím, neboť je to nemožné“]. 

Tato významná a stále rostoucí sekta, spolu s mnoha moderními intelektuály nejrozličnějších škol, přímo napadá myšlenku vlastenectví jakožto neslučitelnou s širším citem lásky k lidstvu. Pro ně je dílčí vždycky nepřítelem obecného. Pro ně je každý národ soupeřem lidstva. Pro ně je, nikoliv výjimečně, každý člověk soupeřem lidstva. Tak trochu se matně podobají jistému druhu lidí, kteří tvrdí, že člověk nemá chodit do kostela, protože Bůh je všudypřítomný, a v kostele ho nikdo nenajde.

Představme si dva lidi, kteří se ztratili někde v pustině. Už je tma a navíc začalo pršet. Najednou spatří světlo nad vchodovými dveřmi. Vydají se za ním a uchýlí se do podivného domu, v jehož zdech vládne dobrá nálada. Třeba jeho obyvatelé slaví zrovna nějaký svátek nebo se jen tak vesele baví; snad připravují soukromé divadelní představení nebo hrají mariáš. Jeden z pocestných přiloží bezděčně a ochotně ruku k dílu, chopí se náruživě karet nebo si načerní tvář pro divadelní vystoupení a rozesměje přítomné děti. A udělá to proto, jelikož cítí k celé shromážděné společnosti náklonnost. Druhý pocestný ale řekne: „Miluju tuto společnost tak moc, že nemohu snést, aby se při mariáši štěpila; natolik miluji nádhernou lidskou tvář, že si nepřeji, aby byla pokryta sazemi nebo líčidlem; nevyzvu žádnou z žen k tanci, neboť by to znamenalo udělit jedné zvláštní výsadu, a já vás miluji všechny stejně.“ První z pocestných bezpochyby rozveselí celou společnost více. A neprojeví také vůči celé společnosti více lásky? 

Každý z nás byl vskutku ztracen v šedé pustině věčnosti a hleděl na vchod této země, nad níž se vznášela lampa slunce. Uvnitř jsme našli společnost lidstva, která holduje určitým starobylým slavnostem a pravidlům, jistým soutěžím a odlišnostem. A stejně jako v předešlém případě lze této společnosti nabídnout dva druhy lásky. Povýšenec prohlásí, že se s přítomnými spojí v jejich jednotě; dobrý druh se k nim připojí v jejich odlišnostech. 

Spatřují-li zbloudilí hosté v odlišnostech něco naprosto nemravného, něco zcela obřadně nemístného, pak bezpochyby musejí protestovat; ale neměli by nikdy protestovat kvůli tomu, že odlišnosti jsou odlišnostmi, a tudíž v určitém smyslu výlučné, nebo proto, že obřad je obřadem, a proto z jistého pohledu nerozumný. Pokud má cizinec v domě mravní výhrady, například hrát o peníze, měl by zdvořile odmítnout, ovšem neměl by se vyžívat v odmítání. Neměl by se ptát: „Proč jsem se stal nahodile spoluhráčem toho a toho?“ Nemá říkat: „Jaký je rozumný rozdíl mezi kulemi a zelenými?“ Miluje-li opravdu svůj druh, pak bude, nakolik jen může, hrát i ty nejmenší role, které mu budou v oné veliké hře světa svěřeny. Uchová si radostný a nadšený konzervativismus; vrhne se do národnostního sportovního soupeření; s potěšení bude navštěvovat starobylá náboženská představení.

Jelikož to moderní intelektuálové, kteří odmítají vlastenectví, nedělají, obestírá jejich lásku k lidem zvláštní chlad a neopravdovost. Když se jich ptáte, jestli milují lidstvo, pak bezpochyby upřímně odpovědí, že ano. Ale když se jich zeptáte na jakoukoliv třídu, z níž se lidstvo skládá, zjistíte, že je všechny nenávidí. Nenávidí krále, nenávidí kněze, nenávidí vojáky, nenávidí námořníky. Nedůvěřují vědcům, odsuzují měšťáky, lámou hůl nad dělníky, avšak uctívají lidstvo. O lidstvu ovšem hovoří, jako kdyby se jednalo o jakýsi podivný cizí národ. Ve svém vynášení podivné rasy zvané lidstvo se stále více a více vzdalují lidem. Ve snaze být humánními přestávají být lidskými. 

Pravdou totiž je, že všeobecnosti lze dosáhnout spíše tím, že sami budeme usilovat o co nejlepší vztahy s naším bezprostředním okolím. Člověk, který miluje vlastní děti, naplňuje mnohem více všeobecný řád, než ten, kdo chová v náruči hroší mládě nebo vozí v kočárku malého krokodýla. Neboť člověk tím, že miluje své děti, dělá ve své podstatě něco (mohu-li použít takový obrat) neskonale více hrošího, než když chová hrocha; dělá to, co dělají hroši. A stejné je to s vlastenectvím. Člověk, který miluje lidstvo a přehlíží vlastenectví, přehlíží lidstvo. Člověk, který miluje svou vlast, možná neplýtvá skvělými lichotkami na adresu lidstva, ale skládá mu největší z lichotek – napodobuje ho. 

Základní duchovní přednost vlastenectví a podobných citů spočívá v tom, že prostřednictvím nich jsou všechny věci milovány dostatečně, neboť jsou všechny věci milovány jednotlivě. Kosmopolitismus nám dává jednu vlast, která je dobrá; nacionalismus nám dává stovky vlastí, a každá z nich je ta nejlepší. Kosmopolitismus nabízí pozitiv, vlastenectví chór superlativů. Vlastenectví nezačíná s chválou světa u nejvzdálenějších věcí, nýbrž u nejbližších, a díky tomu vede k jedné snad nejpodstatnější z pozemských úvah, tj. že vše na světě si zaslouží patřičné uznání. Ať už se na nějakém osamělém ostrově nachází podivuhodně utvářená hora, ať už roste v nějakém zapadlém pralese dosud nepojmenované ovoce, vlastenectví je zárukou toho, že nic neskončí v temnotě, aniž by nebylo zvěčněno v písni. 

Existuje ale další mnohem výraznější rozdíl, jenž nás vede k tomu, abychom stranili těm, kteří hájí myšlenku vlastenectví jako takovou proti jejím odpůrcům. Jsou dva způsoby, jak může rozumný člověk přistupovat k otázce střídmosti, která je cílem morálky ve všech oblastech – ve vínu, ve válce, v lásce, ve vlastenectví; tato střídmost velí, nakolik je to možné, aby se víno vyvarovalo opilství, válka masakrů, láska rozmařilosti a vlastenectví sira Alfreda Harmswortha[1]. Jeden způsob, jejž zastávalo od počátku dějin nemálo upřímných lidí, lze nazvat „abstinenční metodou“; tedy, že je lepší se s ohledem na zřejmé nebezpečí beze všech těch skvělých dějinných vášní obejít. Stoupenci druhé metody (mezi něž se řadím i já) naopak prohlašují, že jediný úspěšný způsob, jak se vyhnout nebezpečí, spočívá v důkladném pochopení a prožití oněch vášní. Tvrdíme, že s každým velikým citem souvisí i jistý strach, který je, spolu s představivostí, nejsilnější možnou brzdou přemíry; tvrdíme, že k tomu, aby se člověk obával války, je třeba něco o válce vědět; k tomu, aby se obával lásky, je třeba něco o ní vědět; že k tomu, aby se člověk vyvaroval nemírného pití vína, má jej vnímat jako ošidné potěšení, a stejně tak je tomu i s vlastenectvím. Druhá strana je toho názoru, že nejlepší zárukou umírněnosti je připnout si modrou stužku[2]; my tvrdíme, že nejlepší zárukou je narodit se v zemi, kde se pěstuje víno. Oni říkají, že nejlepší zárukou čistoty je slib bezženství; my tvrdíme, že nejlepší zárukou čistoty je se zamilovat. Oni prohlašují, že nejlepší zárukou, jak se vyhnout lehkomyslné bojovnosti, je vzdát se boje; my tvrdíme, že nejlepší zárukou je jednou si to zkusit. Oni tvrdí, že nemáme brát svou vlast vážně, abychom dokázali přehlížet nicotné drzosti; my tvrdíme, že ji máme brát velmi vážně, abychom to dokázali. Je to jako mohamedánské a křesťanské pojetí střídmosti. Mohamedánství udělalo z vína jed; křesťanství z něj udělalo svátost. 

Mnoho moderních humanistů se děsí národnosti jakožto matky válek. V jistém smyslu tomu tak je, stejně jako v případě lásky a náboženství. Lidé vždycky bojovali za věci, které jim ležely na srdci, a v řadě případů oprávněně. Ale je zde další věc, na kterou by se rovněž nemělo zapomínat: s tím, jak lidé nabývají rozumu, musejí si uvědomit, že je bláhové vystavovat násilnému souboji zcela základní a duchovní city. Lidé mohou bojovat za rozumové záležitosti, protože v takovém případě vítězství snad i něco prokáže. Ale iracionální záležitosti jsou příliš jemné k tomu, aby se za ně násilím bojovalo, neboť vítězství nic nedokazuje.

Když lidé poprvé zakusí nádherné a znepokojující city, je jejich přirozeným pudem, jejich prvním a nejpřirozenějším a nejrozumnějším pudem, zabíjet lidi. A tak například romantická láska prošla stejným dějinným vývojem jako vlastenecký cit. Když středověký rytíř nebo trubadúr pocítil sílu spočívající v čisté a monogamní lásce, která neskonale přesahovala pouhé zvířecí choutky, ihned se chopil kopí a vyrazil do okolí, nabízeje, že zabije každého, kdo popře, že se zamiloval do té nejskvělejší osoby. Nedomnívám se, že by romantická láska od těch dob nějak upadla; lidé však došli k jistému závěru, přesvědčili se nikoliv o tom, že tato láska je příliš bezvýznamná, než aby se za ni bojovalo, nýbrž že je důležitá víc, než aby se za ni bojovalo. Lidé se přesvědčili, že v otázkách těchto citů je, tak říkajíc, veškerý boj neúčinný, neboť bojovník nikdy nepřijme jeho výsledek. Každý z nás je přesvědčen, že jeho vlast je nejlepší, stejně jako se asi každý z nás domnívá, že jeho matka je nejlepší na světě. To, že si to myslíme, ale ještě neznamená, že to začneme nějak ověřovat pomocí násilí. Nevysíláme své matky, aby spolu zápasily v nějakém amfiteátru. I kdyby jedna matka porazila druhou matku, nikdo by na tu svou kvůli tomu nezměnil názor, a měl by pro to ty nejskvělejší důvody. To je jediná závažná námitka proti instituci soubojů. To, že souboj zabijí lidi, se mi zdá jako nepatrná maličkost; to úspěšně zvládají také fotbal, hon na lišku a londýnské nemocnice. Jediná rozumná výhrada proti souboji spočívá v tom, že vyžaduje nejbolestnější a krvelačný postup k řešení sporu, přičemž ho neřeší. Proto se domnívám, že správná cesta k tomu, jak se v případě vlastenectví vyvarovat vedlejších krajností, je stejná jako u sexu či ve válce – tj. něco o něm vědět. Stejně jako se nikdy nepodaří zcela vymýtit moc sexu a pití vína, nelze nikdy vyloučit takovou věc, jako je vlastenecká válka. Ale právě stejně jako zamilovaný muž zjistí, že je nelehké složit naprosto zoufalou báseň o flirtování, tak i všechno to řečnění o Union Jack[3] a anglosaské krvi, které tolik bavilo novináře této země v posledních šesti letech, bude znít prostě nemožně tomu, kdo si alespoň na okamžik představí, jak by to asi doopravdy vypadalo, kdyby se na Box Hill[4] utábořila nějaká cizí vojska. Lehkovážné a nezávazné tlachání o národních vítězstvích je pro lidi, kteří smýšlejí stejně jako já, jenom svědectvím toho, že zde schází skutečný zápal. Průměrný občan, ať už vyznává jakékoliv politické barvy, bude považovat takové řeči za projev přehnaného vlastenectví. My říkáme, že je to projev nedostatečného vlastenectví. 

Proto kosmopolitovi, který vyznává lásku k lidstvu a nenávidí upřednostňování vlastního, odpovídáme: „Jak můžeš milovat lidstvo a nenávidět něco tak lidského?“ Namítne-li, že v jeho očích je upřednostňování vlastního hříchem a je to lidské pouze ve stejném smyslu, jako je lidským bití manželky, odpovíme, že pak vyznává naprosto jiný mravní zákon než my a že v tom případě nemá v našem rozhovoru téměř žádný smysl používat slovo „hřích“. Když řekne, že to není přímo hřích, ale je to hloupé a úzkoprsé, odpovíme, že to je věc pohledu, přičemž pro nás je jeho pohled úzkoprsý až k zalknutí. A budeme se za něj modlit, aby se jednoho dne vymanil z tísnivé kobky kosmopolitního světa a objevil rozsáhlá pole a nekonečné nebe nad svou vlastí. A pokud nakonec prohlásí, což zcela jistě učiní, že je nerozumné dávat přednost jednomu místu před jiným a že není jisté, co je a co není národ, odpovíme: „Tímto znamením jsi přemožen; tvoje slabost spočívá právě v tom, že nepoznáš národ, ani když ho vidíš. Existuje mnoho milostných pletek, existuje mnoho druhů písní, ale obyčejní lidé poznají milostnou pletku nebo píseň, když se s ní setkají. Vědí, že konkubinát nemusí být nutně milostnou pletkou, že míchání veršů nemusí být nutně písní. Nerozumíš-li nejasným slovům, zasedni mezi pedanty a nech práci na tomto světě lidem, kteří jim rozumějí.“ Je lepší nazvat občas nějakou horu kopcem a nějaký kopec horou než se nacházet v myšlenkovém stavu, kdy se člověk domnívá, že na světě nejsou žádné hory, protože nebyla pevně stanovena výška toho, co je horou.

 Převzato z England: A Nation. Londýn 1904.

Přeložil Isnard Kievit. 

[1] Alfred Harmsworth (1865–1922) byl britský novinový magnát, který v The Times, Daily Mail a dalších svých listech zastával krajně protiněmecké a militaristické postoje. Deník The Star o něm napsal: „Lord z Northcliffu toho vedle německého císaře udělal ze všech lidí nejvíce pro rozpoutání války.“

[2] Modrou stužkou je zde myšlena kokarda, kterou na znamení abstinence zavedl americký protestantský kazatel Francis Murphy (1836–1907).

[3] „Union Jack“ je název pro vlajku britského impéria.

[4] Box Hill je kopec vzdálený zhruba třicet kilometrů od Londýna.