Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Kniha Růže Světa Daniila Andrejeva dosvědčuje ještě jednu obzvláště originální variantu „petrohradské“ historiosofie. Danou variantu charakterizují tří specifické zvláštnosti: první – „petrohradské“ je zde uchopováno jako určující princip „ruského“, jako jakési svébytné – pokud ne všechno, pak hlavně – osud Ruska usměrňující centrum, a to nezávisle na tom, jaká jsou přání a úmysly Ruska empiricky reálného. Druhá – „petrohradské“ (jakož i „ruské“) je ve své podstatě nahlíženo nikoli v historické, nýbrž v metahistorické rovině (přičemž důležitý zde není pouze fakt, že meta-historie je „metafyzikou“ historie, ale i to, že namísto principu kauzality je k objasnění využíván princip teleologický)^[1]. Třetí zvláštností je metahistorická metoda výkladu „historických“ faktů i zmiňovaná role intuice v odhalování tajemství metahistorického.

Tak jako stojí v centru „ruského“ tzv. „petrohradský“, tak i v centru „petrohradského“ figuruje fantastická postava Petra, která venkoncem předurčila vrcholné vzlety „petrohradského“ období ruských dějin a zasela i ono „zlé“ sémě, předurčující netoliko tragédii Petrohradu, ale i celého Ruska. Konflikt mezi dvěma involtacemi – demiurga a démona státnosti, jenž byl posilován negativními specifiky imperátorovy osobnosti, především všepohlcujícím duchem násilí, už na samém počátku položil základ tomu, co skončilo explozí. Daniil Andrejev konstatuje: „Ať byla figura tohoto imperátora jakkoli grandiózní, ať byla jeho činnost nezbytná z hlediska prozřetelnosti, přesto dvojakost involtací, přijatých jeho tlukoucím srdcem, bohatýrskou vůlí a prozíravým, leč utilitárním rozumem, přeměnila rodomysla na dvojakou bytost, před níž zůstaly brány Synklétu zavřeny.“ Základní ideje petrohradské metahistorie v Andrejevově pojetí zde mohou být naznačeny jen stručně. Metahistorie petrohradského impéria připadá na druhý wicraor, období, určované wicraory, mocnými, intelektem obdařenými a zlem naplněnými bytostmi, démony velmocenské státnosti, kteří v dějinách sehrávají ohromnou, nicméně rozpornou, dvojakou roli. Podstata situace, jež se utvářela po období Smuty, spočívala ve fatální nemožnosti vytvoření světlejších sil, jež by byly schopny ochránit národ před nebezpečím zvnějšku a nesváry uvnitř.

Celá tato situace dospěla k tomu, „že druhý wicraor Ruska spolu se svými lidskými nástroji – nositeli státní moci – byl zvolen prozřetelností jako nejmenší zlo“. Rusko bylo dědičnou monarchií, dynastie se proto přirozeně ocitala v postavení hlavního nositele wicraorovy vůle. Avšak dynastická linie byla reprezentována živými lidmi různých charakterů a ctností, což podmínilo vytvoření jakési škály rozličných stupňů involtace. Střetnutí vůle wicraorů s živou pestrostí lidských sklonů se ukázalo být „jedním z tragických vnitřních rozporů tohoto společenského zřízení, jež chránil a upevňoval wicraor a v jehož čele mohl stát jen dědičný monarcha. Princip dědičného absolutismu se ukázal být velmi nedokonalým, nespolehlivým, pokřivujícím uskutečňování metahistorického plánu wicraorů stálými zásahy náhod.“ Právě v této sféře démon velmocenské státnosti už před Petrem I. komplikoval svoji situaci vykročením z hranic etiky, a to jak vinou amorálnosti, jež je wicraorům vlastní, tak i v důsledku nepochopení karmického zákona viny a odplaty, zločinu a trestu. V řídkých případech je karmický řetěz překonán zásahem mocných sil Prozřetelnosti, a tento jejich vpád mohl být jakousi „vnější“ rezervou.

Takovou byla situace v době, kdy se Petr stal ruským carem. Ignorování karmického zákona, na povrchu se projevující defektem „etického“, ztrátou instituce spravedlnosti, komplikovalo situaci ještě více. „Petr I. stejně málo jako jeho neviditelný inspirátor tušil, jaký zavazuje uzel zabitím svého syna Alexeje.“ V deníkovém zápisu A. Bloka z 10. března 1910 v souvislosti s Puškinovou poémou stojí: „Měděný jezdec – všichni jsme zasaženi vibracemi jeho mědi“. Ale už více než jedno století před napsáním a publikováním této poémy nesla petrohradská metahistorie důkaz o vlivu vibrací Petrova násilnického ducha: ze třinácti monarchů, kteří po něm usedli na trůn se čtyři chopili moci v důsledku převratu, šest z těchto třinácti zemřelo násilnou smrtí; mechanismus následnictví byl nadlouho rozvrácen, palácové převraty se na dlouhou dobu staly spíše pravidlem než výjimkou z něho. „[…] Střetnutí vůle wicraora a nepochopitelného mu zákona lidské karmy vytvářela druhý protiklad toho společenského zřízení, které on chránil a upevňoval. […] To však ještě pořád není to hlavní. […] Cíl ideální tyranie se nejprve rýsoval druhému wicraorovi jako vzdálený sen. Počínaje dobou Petra Velikého je však patrné kolísání velmocenského démona mezi pokusy vyplnit vůli demiurga a sledovat svůj záměr přetvoření státního aparátu v aparát tyranie.“ Ruský wicraor definitivně vstoupil na cestu zkázy: Jarosvětova sankce byla ztracena a ruský wicraor se stal předurčeným k historickému zániku.

Tato předurčenost se projevila v „ideové nicotnosti“ druhého démona státnosti a sama tato nicotnost činila historickou situaci ještě více bezvýchodnou. V době Petrova nástupu na trůn se u ruského národa projevilo „nejasné, leč mohutné pociťování světových prostor, což se podobá dýchání oceánu, pronikavému, slanému a bujnému větru, který náhle vtrhne do světa uzavřeného po mnoho století. […] Epocha Petra spásně převrátila představu Rusů o lidstvu […]; vlastní nadnárod […] podle rozsahu, podle velikosti území, podle pocitu dřímající v něm síly je jistě předurčen k čemusi velikému a je donucen spěšně dohánět zanedbané.“ Idea veliké budoucnosti Ruska poletovala vzduchem a brzy byla také proklamována. Avšak otázky – „jaký obsah je vložen do pojmu ‚velké budoucnosti‘ Ruska? Jakým kulturním nebo sociálním obsahem se naplňuje?“ – nebyly zodpovězeny a ty výsledky, jež mohly být vnímány jako praktická odpověď, překvapovaly „ideovou nicotností“. Démonický duch velmocenské státnosti nevyhnutně deformoval ideu velikosti, líčil svody a nejmenší zlo proměňoval ve zlo největší – v cestu záhuby. Konečně i v mezích samotné ruské a petrohradské metahistorie byly následky působení tohoto ducha zhoubné. „První důsledek je ekonomický a kulturní. Je to špatná úroveň materiálního zabezpečení a jí odpovídající úroveň životních potřeb. […] Druhý důsledek je mravně psychologický. To jsou stabilní a do psychiky lidových mas hluboce zakořeněné návyky otrockého vztahu ke světu: absence komplexu občanských citů a idejí, ponížená pokora, neúcta k osobnosti a konečně tendence k despotismu v případě, kdy náhoda vynese otroka nad jeho obvyklé postavení. […] Třetí důsledek je v širokém smyslu religiózní. Z otrocké psychiky, z ubohosti požadavků a aspirací, z úzkosti rozhledu a z nouze vyrostla paralýza duchovně tvůrčího impulsu. Nelze sedět u louče s břichem nafouklým hlady, s mozkem neobohaceným žádnou knihou a obklopen hloučkem hladových a nahých dětí a vytvářet ‚duchovní hodnoty‘.“ To vše platí nehledě na skutečnost, že národ v osobách svých „nejvýznamnějších představitelů“ dokázal „duchovní nadání“ i „hloubku a záběr náboženských možností“!

V tomto bodě můžeme předpokládat dvě pravděpodobné námitky. Co s tím má co do činění Petr a co Petrohrad? Jedno už existovalo před nimi, to druhé zase za Petrovy vlády ještě nebylo, a vzniklo až později. Odpovědět na tyto otázky můžeme přibližně takto – do činění s tím mají to, že právě přes Petra i přes jeho dítko Petrohrad, nesoucí v sobě jak demiurgického Petrova tvůrčího ducha, tak i vše „zlé“ násilí „divotvorného stavitele“, prošel hlavní a určující proud ruských dějin a vtáhl do sebe vše, co si z nich mohl vzít, a jakmile Petrohrad uchopil toto dědictví a přijal ho za své, musel nutně působit jako subjekt geniální tvorby i jako subjekt zlé vůle.

Tvorba – v každém případě ta, která byla spojena s vysokými vzlety uměleckého, vědeckého, filosofického i náboženského génia – proto vždy probíhala nad propastí. Rusko ale nehubil tento tvůrčí génius se svými vzlety, nýbrž zlá vůle a ona strašlivá trhlina mezi nimi, trhlina mezi tvůrčím „vrchem“ a destruktivním „spodkem“, kterou se v průběhu celého „petrohradského“ období ruských dějin – jehož dědictvím byla – až dodnes nepodařilo vyplnit „středním“ organickým elementem. A je tu ještě jedna odpověď, která doplňuje tu předcházející: meta-historie nemůže svůj objekt nahlížet vně jakéhosi širšího panoramatu, vně jeho „preexistence a existence posmrtné“.

A v kontextu tohoto panoramatu je právě zvláště zřetelně vidět, že jistý rozhodující zlom, o němž jsme hovořili výše a jehož význam nemohl být a také nebyl pochopitelný v úzkém rámci druhého „petrohradského“ wicraora, natož v době Petrovy vlády, proběhl právě za Petra a v Petrohradu. A Petr zde byl aktivním činitelem: nad vší pochybnost se vztyčoval nad proudem historie (nikoli metahistorie!) a nebyl třískou tímto proudem unášenou. Totéž bychom mohli říct o Petrohradu. Je nepochybné, že tato aktivita před tváří dějin vypovídá o velikých tvůrčích možnostech Petra i jeho města. Nicméně právě tato aktivita nedovoluje zbavit Petra odpovědnosti a viny (podle kierkegaardovských kritérií není Petr vinný, aledopouští se zločinu), jež jsou očividné z hlediska metahistorického celku, o němž nejlépe vypověděl sám Daniil Andrejev.^[2] V žádném případě nelze zapomenout na vše to, co si mysleli a mohli by o Petrohradu vypovědět (a někdy také s nářkem a proklínáním vypovídali) ti, jejichž život byl tímto městem zničen, ti, kteří v něm živořili, trpěli a hynuli s odvoláním na „historickou nutnost“, zájmy státu či požadavky pokroku… Stejně jako nelze zapomenout ani na to, co bylo obrácenou stranou tohoto utrpení,onoho nikoli nutného přebývání nad propastí – totiž na největší rozpuk tvůrčího génia, tak draze zaplaceného.

Vrátíme-li se od metahistorie k historii, od metafyzického Petrohradu („meta-Petrohradu“) k reálně empirickému městu, musíme mít to vše neustále na paměti, neboť zde se rodí evangelijně-raskolnikovská otázka o ceně krve^[3].