Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

První část přednášky, kterou proslovil prof. Romanides v americkém Holy Cross Seminary v roce 1981. Pojednává v ní o duchovních rozdílech mezi západní a východní Evropou, které souvisejí s politickými změnami po nástupu Franků k moci ve státní i církevní sféře v západní části Římské říše. Podle Romanidese začala být dosud jednotná křesťanská tradice římského národa dezinterpretována ze strany ještě nedávno nekřesťanských národů a následné násilné prosazení nového pojetí víry vyústilo v odlišnou teologii a spiritualitu v obou částech „starého“ kontinentu. Zatímco křesťanský Východ zůstával věrný původnímu biblickému učení svatých Otců a všeobecných sněmů, Západ se vydal jiným náboženským směrem a tyto rozdíly přetrvávají dodnes. I pro české prostředí, jež vesměs automaticky přebírá schémata západní historiografie, může být Romanidesova úvaha inspirativní. Její druhá část, věnovaná kardinální otázce filioque, bude publikována posléze.

Evropské a americké dějiny pohlížejí na odcizení mezi východními a západními křesťanskými církvemi jako na cosi nevyhnutelného, co nastalo z důvodu údajného rozdělení Římské říše na „Východ“ a „Západ“, údajných jazykových a kulturních rozdílů a údajného rozdílu mezi právním Západem a spekulativním Východem[1]. Je evidentní, že takovéto pokusy vyložit rozdělení mezi Východem a Západem jsou podmíněny předsudky, zděděnými z kulturní tradice Franků a ze staleté propagandy franckého (převážně germánského) papežství.

Fakta však poukazují jasně na národní, kulturní a dokonce jazykovou jednotu mezi východními a západními Římany, jež přetrvala do doby, než byli římští papežové nahrazeni franckými. Kdyby se  Frankové nezmocnili papežství, je velmi pravděpodobné, že by místní sněm římské církve (s papežem v čele), svolaný podle dekretu v roce 769 a potvrzený v roce 879 všeobecným sněmem, přetrval, a tudíž by nedošlo k dalšímu významnému rozdílu mezi papežstvím a ostatními čtyřmi (pravoslavnými) patriarcháty.

Nicméně události takto nepostupovaly. Frankové odcizili papežství (pravoslavnému) Východu, takže nyní, kdy zvažujeme možnost znovusjednocení rozdělených křesťanů, tomuto odcizení stále čelíme. S počátky rozkolu v křesťanství se tedy poprvé setkáváme v osmém století. V západoevropských pramenech nacházíme rozdělení na „řecký Východ“ a „latinský Západ“. V římských pramenech ovšem totéž rozdělení tvoří schizma mezi Římany a Franky (konfederací germánských teutonických národů žijících na dolních březích Rýna, jež v šestém století dobyly většinu Francie a země dnešního Beneluxu a Německa). V obou terminologiích tak rozpoznáváme etnický a rasový základ pro schizma, jenž může být pro deskriptivní analýzu hlubší a důležitější než doktrinální nároky obou stran.

Římská říše byla dobyta ve třech fázích: germánskými kmeny (Franky), kteří vešli ve známost jako „latinské křesťanství“, poté muslimskými Araby a nakonec muslimskými Turky. Církevní administrativa Římské říše sice postupně ze západní Evropy vymizela, ale přetrvala až do moderní doby ve „Východořímské říši“ – v konstantinopolském, alexandrijském, antiochijském a jeruzalémském patriarchátu.

Důvodem bylo, že germánsko-franští dobyvatelé západních Římanů (jež byli známí jako „římská katolická církev“) zneužili církev k tomu, aby potlačili římský národ, zatímco pod islámem východořímský národ prostřednictvím pravoslavné církve přežil. V případě dobytí se biskupové stali etnarchy podrobených Římanů a administrovali římské právo jménem vládců. Dokud byli biskupové Římany, byla jednota s římskou církví zachována – navzdory teologickým rozepřím.

Římský převrat a nástup franckého feudalismu a učení

Frankové zavedli svou politiku zničení jednoty mezi západními Římany pod jejich vládou a východními Římany – pravoslavnými – pod vládou Konstantinopole. Poštvávali jednu římskou stranu proti druhé, aniž by se přidali ke kterékoli z nich, a nakonec odsoudili jak ikonoklasty, tak sedmý všeobecný sněm (786/7) na svém vlastním sněmu ve Frankfurtu v roce 794. Za vlád Pipina z Herstalu (687–715) a Karla Martela (715–741) bylo mnoho Franků, kteří nahradili římské biskupy, vojenskými veliteli, kteří – podle sv. Bonifáce – „prolévali krev křesťanů stejně jako pohanů.“[2]

Císařská korunovace Karla Velikého

Za vlády Karla Velikého došlo k neúspěšnému pokusu o vraždu římského papeže Lva III. (795–816), nástupce Hadriána. Po té byl Lev obviněn z nemorálního chování. Karel se do vyšetřování osobně aktivně vložil, takže Lev musel být přiveden na jeho dvůr v Paderbornu. Pak byl poslán zpět do Říma, následován Karlem, jenž pokračoval ve vyšetřování. Francký král nakonec požadoval, aby Lev stvrdil svou nevinnost přísahou na Bibli, což on 23. prosince roku 800 učinil. O dva dny později Lev korunoval Karla Velikého „císařem Římanů“. Karel zaranžoval získání císařského titulu výměnou za zproštění viny Lva. Poté bez konzultace s papežem přikázal, aby bylo do franckého vyznání víry přidáno filioque (nová vsuvka, která tvrdí, že Duch svatý „vychází z Otce i Syna“ namísto původního „z Otce vychází“). Když se nad touto vsuvkou rozhořel spor v Jeruzalémě, svolal Karel sněm do Cách (809), na němž vyhlásil filioque za dogma podmiňující spásu. S tímto fait accompli se snažil přinutit papeže Lva, aby filioque přijal.[3]

Papež však filioque odmítnul nejen jako vsuvku do kréda, ale i jako učení, přičemž namítal, že Otcové ho do vyznání víry nevložili nikoli z neznalosti, nedbalosti či přehlížení, ale záměrně a z Božího vnuknutí. To, co Lev Frankům – i když diplomaticky – řekl, bylo, že vsuvka filioque do kréda není nic jiného než hereze.

Takzvané rozdělení na Východ a Západ bylo ve skutečnosti importací schizmatu, které bylo vůči starému Římu vyprovokováno ze strany Karla Velikého a udrželo se pomocí Franků a Germánů, kteří převzali moc nad papežstvím.

Bible a tradice

Základní charakteristikou francké (germánsko-latinské) scholastické metody, uvedené v omyl augustinovským platonismem a tomistickým aristotelismem, byla její naivní důvěra v objektivní existenci věcí, o níž lze racionálně spekulovat. Následujíce Augustina nahradili Frankové a „latinská“ římská katolická církev patristický zájem o duchovní pozorování (který nalezli pevně zakořeněný v Galii, když tuto oblast poprvé dobyli) germánským zaujetím pro metafyziku.

Otcové pravoslavné církve oproti Frankům nechápali teologii jako teoretickou a spekulativní vědu, ale jako pozitivní vědu ve všech ohledech. Proto je také pravoslavné chápání biblické inspirace podobné inspiraci psaní v oblasti pozitivních věd.

Vědecké spisy jsou inspirovány pozorováním odborníků. Například astronom zaznamenává to, co pozoruje pomocí přístrojů, jež má k dispozici. Díky tomu, že ovládá své přístroje, pozoruje vesmírná tělesa, která jsou běžným okem neviditelná. To platí pro všechny pozitivní vědy. Avšak knihy o vědě nikdy nemůžou nahradit vědecká pozorování. Tyto texty nejsou samy o sobě pozorováními, pouze o nich vypovídají.

To samé platí o pravoslavném chápání Bible a textů Otců. Ani jedno, ani druhé není zjevením nebo Božím slovem. Jsou to výpovědi o zjevení a o Božím slově.

Zjevení je to, když se Bůh ukáže prorokům, apoštolům a světcům. Bible a texty Otců vypovídají o tom, jak se jim Bůh ukázal, nejsou však samotnými úkazy. Proto také Boha vidí prorok, apoštol a světec, nikoli ten, kdo o této zkušenosti oslavení pouze čte. Je jasné, že ani kniha, ani ten, kdo ji čte, nemohou nahradit proroka, apoštola nebo světce, kteří prožili tuto zkušenost oslavení.

Toto je srdce pravoslavného chápání tradice a apoštolské posloupnosti, jež jsou odlišné od „latinských“ (jinými slovy franko-germánských) a protestantských tradic, vycházejících z teologie Franků.

Následujíce Augustina ztotožnili Frankové zjevení s Biblí a uvěřili, že Kristus dal Církvi Ducha svatého k tomu, aby byl průvodcem jejího správného pochopení. Je to podobné, jako kdybychom tvrdili, že knihy o biologii jsou zjevením mikrobů a buněk bez biologů, kteří je pozorují v mikroskopu, a že tyto mikroby a buňky inspirují budoucí vědce, aby ony knihy správně chápali bez použití mikroskopu!

Historikové později zaznamenali naivitu franckého náboženského myšlení, které bylo šokováno těmi, kdo požadovali, aby vědecké pozorování mělo přednost před racionální analýzou. Ani Galileovy teleskopy nemohly otřást touto důvěrou. Avšak už několik století před Galileem byli Frankové stejně tak šokováni námitkami, vyslovenými sv. Řehořem Palamou (1296–1359), u východořímských pravoslavných křesťanů, kteří v teologii upřednostňovali zkušenost a pozorování před „rozumem“. 

Nástroje, pozorování, koncepty a jazyk

Vesmír se stal pro člověka mnohem větší záhadou, než si kdo dokázal představit. A podle všeho bude v budoucnu ještě větší záhadou, než si dokážeme představit dnes. V tomto světle se jeví (latinští) biskupové, kteří nemohli uchopit skutečnost, natož její rozsah, zachycený Galileovým teleskopem, poněkud humorně. Avšak rozsah francké naivity je ještě větší, když uvážíme, že titíž církevní vůdcové, kteří nemohli pochopit prosté pozorování, podávali tvrzení o poznání Boží podstaty a přirozenosti.

Latinská tradice nemohla pochopit význam nástroje, kterým proroci, apoštolové a světci dosahovali Boží slávy.

Pravoslavná teologie – podobná současné vědě – rovněž závisí na určitém nástroji poznání, který ovšem není ztotožněn s rozumem nebo intelektem. Jeho biblické jméno je srdce. Kristus říká: „Blahoslavení chudí srdcem, neboť oni Boha viděti budou.“[4]

Běžné není srdce čisté, to znamená, nefunguje správně. Stejně jako musí být čočky teleskopu nebo mikroskopu vyleštěny, aby jím mohlo procházet světlo a dovolilo člověku zaměřit svůj duchovní zrak na věci, které nejsou pouhým okem viditelné.

Svatí Otcové pojmenovali schopnost duše, jež působí v srdci, když je obnoveno ve své přirozené činnosti, nús, a vyhradili označení logos a dianoia pro intelekt a rozum, čili pro to, co bychom dnes nazvali mozkem. Abychom se vyhnuli zmatkům, užíváme termíny „noetická schopnost“ a „noetická modlitba“ k určení činnosti nús v srdci.

Srdce, a nikoli mozek, je tedy oblastí, v níž je teolog formován. Teologie – stejně jako všechny vědy – zahrnuje intelekt, ale pouze v srdci tento intelekt pozoruje a zakouší Boží řád. Jedním ze základních rozdílů mezi vědou a pravoslavnou teologií je, že člověk má své srdce či noetickou schopnost přirozeností, zatímco sám si posléze vytvořil nástroje vědeckého pozorování.

Druhý základní rozdíl spočívá v tom, že vědec vidí prostřednictvím svých nástrojů a energie vycházející z toho, co pozoruje, věci, jež může popsat slovy, i když občas nedostatečně. Tato slova jsou symboly nashromážděné lidské zkušenosti a ti, kdo mají stejnou nebo podobnou zkušenost, je takto chápou.

Oproti tomu zkušenost oslavení znamená vidět Boha, kterému není nic stvořeného podobné – dokonce ani intelekt, ani andělé. Bůh je doslova jedinečný a nemůže být popsán skrze srovnání se stvořením, ať už existujícím či imaginárním. Žádný aspekt Boha nemůže být vyjádřen v konceptech či v souborech konceptů.

Z toho důvodu jsou také v pravoslaví pozitivní výroky o Bohu vyrovnávány výroky negativními, nikoli proto, aby byly pozitivní výroky zbavovány svých nedokonalostí, ale proto, aby bylo jasné, že Bůh není nijak podobný konceptům sdělených slovy, neboť Bůh přesahuje každé jméno a koncept, který je mu připsán. I když Bůh stvořil vesmír, který na něm závisí, Bůh a vesmír nepatří do téže kategorie pravdy. Pravdy o stvoření nemohou být aplikovány na Boha, stejně jako nemůže být pravda o Bohu aplikována na stvoření.

Diagnóza a terapie

Obraťme nyní pozornost na ty aspekty rozdílu mezi římskou a franckou teologií, které měly silný dopad na rozvoj církevního učení. Základní rozdíly lze spatřovat především v otázce rozpoznání duchovních nemocí a jejich léčby.

Podle pravoslavné církve – „východních Římanů“ – je oslavení viděním Boha, v němž je zakoušena rovnost všech lidí a zároveň absolutní hodnota každého člověka zvlášť. Bůh miluje všechny stejně a bez rozdílu, nehledě na jejich morální stav. Bůh miluje stejnou láskou světce i ďábla. Pakliže Augustin a Frankové učili jinak, je to dostatečný důkaz, že neměli ani ponětí o tom, co oslavení je.

Podle pravoslavného učení se Bůh projevuje ve svých nestvořených energiích, nerozdílně mezi rozdílnými věcmi, takže je vůči každé jednotlivé stvořené bytosti přítomen skrze svoji činnost i nepřítomen ve své přirozenosti. To je základní tajemství Boží přítomnosti ve stvoření, které ukazuje, že univerzálie neexistují v Bohu, a tudíž ani nejsou součástí stavu osvícení, jak učila augustinovská (francko-latinská) tradice.

Podle pravoslavných je Bůh zároveň nebem i peklem, odměnou i trestem. Všichni lidé byli stvořeni, aby patřili ustavičně na Boha v jeho nestvořené slávě. Jestli bude Bůh pro člověka nebem, nebo peklem, odměnou, či trestem, závisí na jeho odpovědi vůči Boží lásce a na jeho proměně ze stavu sobecké a egocentrické lásky do Boží lásky, která není uzavřena sama v sobě.

Francké chápání nebe a pekla, poeticky zachycené Dantem, Johnem Miltonem a Jamesem Joycem, je pravoslavné tradici cizí. Podle ní si nemůže žádné náboženství přivlastňovat moc posílat lidi do nebe, nebo do pekla, protože každý člověk bude patřit na Boha. To znamená, že skuteční duchovní otcové připravují své věřící tak, aby pro ně nebylo vidění Boží slávy peklem, ale nebem – nikoli trestem, ale odměnou. Prvotním smyslem pravoslavného křesťanství je tak připravit své členy na zkušenost, kterou každý člověk dříve či později projde.

Zatímco mozek je centrem lidské adaptace na prostředí, noetická schopnost v srdci je primárním orgánem pro komunikaci s Bohem. Pád člověka či stav způsobený prvotním hříchem je: a) selháním noetické schopnosti správně fungovat či fungovat vůbec; b) její záměnou za funkci mozku a obecně těla; c) jejím výsledným otročením stvořenému prostředí.

Každý jedinec zakouší pád své vlastní noetické schopnosti. Můžeme proto vidět, jak augustinovské, „latinské“, francké chápání pádu člověka jakožto dědičné viny za hřích Adama a Evy není a ani nemůže být přijato pravoslavnou tradicí.

Existují dva známé systémy paměti živých bytostí: 1) buněčná paměť, která determinuje funkci a vývoj jedince vůči sobě samému a 2) mozková paměť, která determinuje funkci jedince ve vztahu k okolnímu prostředí. Pravoslavná tradice kromě toho ještě vyděluje paměť srdce, která – pokud je činná skrze noetickou modlitbu – zahrnuje ustavičné pamatování na Boha, a tudíž narovnání všech ostatních vztahů.

Když noetická schopnost nefunguje správně, je člověk zotročen strachem a úzkostí a jeho vztahy k ostatním lidem jsou v podstatě utilitární. Tudíž původní příčinou všech abnormálních vztahů mezi Bohem a lidmi a lidmi navzájem je stav padlého člověka, tj. člověka s porušenou noetickou schopností, který využívá Boha, svého bližního a přírodu pro své vlastní chápání bezpečí a štěstí. Člověk nacházející se mimo oslavení si představuje existenci boha či bohů, jež jsou psychologickými projekcemi jeho potřeby bezpečí a štěstí.

To, že všichni lidé mají ve svém srdci noetickou schopnost, zároveň znamená, že jsou v přímém vztahu v Bohu, ovšem na různých úrovních, které závisejí od toho, nakolik individuální osobnost každého z nás odolá zotročení fyzickým a psychickým okolím a nechá se vést Bohem. Každý jedinec je držen nestvořenou Boží slávou a přebývá v něm nestvořené tvůrčí a udržující světlo, jež je nazýváno Boží vládou, mocí, milostí apod. Lidská reakce na tento přímý vztah či obecenství s Bohem může sahat od zatvrzení srdce, tj. uhašení jiskry milosti, až po zkušenost oslavení, jíž dosáhli proroci, apoštolové a světci.

To znamená, že všichni lidé jsou si rovni tím, že jsou obdařeni noetickou schopností, nikoli však kvalitou či stupněm nakládání s ní. Je důležité si povšimnout jasného rozdílu mezi duchovností, která je zasazena primárně do noetické schopnosti duše, a intelektuálností, která je zasazena do lidského mozku. Tudíž:

1) osobnost s malými intelektuálními vědomostmi může vystoupat na nejvyšší úroveň noetické dokonalosti

2) na druhou stranu člověk s nejvyššími intelektuálními vědomostmi může klesnout na nejnižší úroveň noetické nedokonalosti

3) člověk může dosáhnout jak nejvyšších intelektuálních vědomostí, tak noetické dokonalosti

4) nebo může mít skromné vědomosti a zatvrzelé srdce

Sv. Basil Veliký píše, že „Bůh v nás přebývá tehdy, pokud Ho uchováváme v sobě skrze naši paměť. Takto se stáváme Božím chrámem, pokud v nás není kontinuita pamatování na Boha přerušena pozemskými starostmi a pokud není naše noetická schopnost otřesena nečekanými strastmi, ale utíká se jako přítel k Bohu, v němž spočívá, vyhnavši veškeré vášně, které ji pokoušejí k nezdrženlivosti, a zůstává v praxi, jež vede ke ctnostem.“[5]

Sv. Řehoř Teolog upozorňuje na to, že „bychom měli pamatovat na Boha ještě častěji, než se nadechujeme. A pokud je to o nás možné říct, neměli bychom dělat nic jiného… anebo, použijeme-li Mojžíšova slova, ať už člověk spí, nebo vstává, nebo jde svou cestou, nebo dělá cokoli, měl by mít v sobě vtištěno pamatování na čistotu.“[6]

Sv. Řehoř trvá na tom, že teologizovat „mohou pouze ti, kdo prošli zkouškami a dosáhli theórie a byli předtím očištěni v duši a těle, nebo jsou alespoň očišťováni.“[7]

Tento stav theórie je dvojí a má dvě stádia: a) ustavičné pamatování na Boha a b) oslavení, jež je darem, který Bůh uděluje svým přátelům podle jejich potřeb a potřeb ostatních. Během tohoto druhého stádia oslavení je ustavičná noetická modlitba přerušena, neboť je nahrazena viděním Boží slávy v Kristu. Normální tělesné funkce jako spánek, jídlo, pití a zažívání jsou pozastaveny. V jiných ohledech však intelekt a tělo fungují normálně. Člověk neztrácí vědomí, jako je tomu u extatických mystických zážitků nepravoslavných křesťanů nebo pohanských náboženství. Člověk si je plně vědom a obeznámen se svým okolím až na to, že vidí všechno a všechny prostoupené nestvořenou Boží slávou, která není ani světlem ani tmou a je nikde a všude zároveň. Tento stav může mít krátký, středně dlouhý nebo dlouhý průběh. V případě Mojžíše trval čtyřicet dní a nocí. Tváře těch, kdo jsou stejně jako on ve stavu oslavení, vydávají velkolepou záři a po smrti se jejich těla stávají svatými ostatky. Tyto ostatky vydávají zvláštní sladkou vůni, která někdy nabývá na síle. V mnoha případech pak ostatky zůstávají neporušené a zachovalé, aniž by byly nabalzamované. Jsou celkově pevné, lehké, suché a bez známek tlení.

Neexistuje žádné metafyzické kritérium na odlišení dobrých a špatných lidí. Je přesnější rozlišovat spíše mezi nemocnými a zdravějšími. Nemocní jsou ti lidé, jejichž noetická schopnost buď nefunguje, nebo funguje špatně a zdravější jsou ti, jejichž noetická schopnost je očišťována a osvěcována. Tyto úrovně jsou začleněny do samotné struktury evangelií a života Církve. Evangelia Matouše, Marka a Lukáše odrážejí před-křestní katechismus očišťování srdce a Janovo evangelium odráží post-křestní katechismus, jež vede k theória přes stádium osvícení. Sám Kristus je duchovním otcem, jenž vedl apoštoly, stejně jako předtím Mojžíše a proroky, k oslavení skrze očištění a osvícení.[8]

Tato tři stádia (pravoslavné) dokonalosti můžeme shrnout jako: a) stádium otroka, který plní přikázání ze strachu, že spatří Boha jako stravující oheň, b) stádium nádeníka, jehož motivem je odměna v podobě vidění Boží slávy a c) stádium Božích přátel, jejichž noetická schopnost je cele svobodná, a jejichž láska se proto stala nesobeckou a kteří jsou – stejně jako Mojžíš a Pavel – ochotni být zatraceni pro spásu svých bližních.

Poznámky:

[1] Evropská a blízkovýchodní část Římské říše se skládala z oblastí, které kromě jiných lingvistických prvků obsahovaly dvě skupiny – keltskou a řeckou – umístěné paralelně vedle sebe. Keltská skupina se nacházela severně od řecké, vyjma Malé Asie, kde řecká skupina obklopovala Galacii na východě, severu a jihu. Severní Itálie byla částí keltské skupiny, zatímco jižní Itálie řecké (zvané Magna Graecia), jež na západě pokrývala jih Španělska, Galii a přilehlé ostrovy Středozemního moře. Patřičná pozornost by měla být věnována faktu, že jak řecká, tak keltská skupina se nacházely východně a západně od římské Itálie. Římané nejprve převzali řeckou a keltskou část Itálie a poté řecky a keltsky mluvící lid. Keltská skupina byla téměř úplně latinizována, zatímco řecká zůstala nedotčená a dokonce expandovala díky římské politice, jež dokončila helenizaci východních provincií, započatou makedonskou dynastií. Důvodem, proč byla latinizovaná keltská, a nikoli řecká skupina, byl fakt, že Římané byli sami bilingvní, neboť od dob své prudké expanze hovořili latinsky i řecky, se značným upřednostňováním řečtiny. Tudíž musíme správně mluvit o západní a východní části Římské říše jako o latinském Severu a řeckém Jihu, nikoli o latinském Západu a řeckém Východu, což je francký mýtus, vytvořený – jak uvidíme – pro propagandistické účely a přetrvávající dodnes v učebnicích. Galaťané v Malé Asii pak ve čtvrtém století stále mluvili tím samým dialektem jako Treveři provincie Belgica v římské diecézi Galie (Albert Grenier: Les Gaulois. Paris 1970, s. 115). To, že je dělení na latinský Západ a řecký Východ franckým mýtem, dokládá i dnes existence přibližně 25 milionů Římanů na Balkáně mluvících římskými dialekty a dále řecky mluvících obyvatel Balkánu a Blízkého východu, kteří se sami nazývají Římany. Měli bychom dále uvést, že je velmi pravděpodobné, že Galaťané v Malé Asii stále hovořili stejným jazykem jako předkové Valonů v oblasti Arden ve chvíli, kdy legát papeže Jana XV. – opat Lev – v Mouzonu roku 995 veřejně odsoudil Gerberta d'Aurillac.

[2] Migne, PL 86:774.

[3] Pro přehled historických a doktrinálních aspektů této otázky viz J. S. Romanides: The Filioque. Anglican Orthodox Joint Doctrinal Discussions, St. Albans 1975 – Moscow 1976. Athens 1978.

[4] Mt 5,8.

[5] List II.

[6] Teologické řeči 1.5.

[7] Ibid. 1,3.

[8] O vztahu mezi janovskou a synoptickou evangelijní tradicí viz moji studii Justin Martyr and the Fourth Gospel. In: The Greek Orthodox Theological Review, 4, 1958–59, s. 115–139.

Zdroj: nitriaorthodoxy.blogspot.cz