Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu.

1Kor 12,31

Věřící lidi je možné rozdělit do dvou kategorií:

1. Lidé, kteří mají víru, ale jsou mrtví duchem. To jsou lidé, o kterých Pán řekl: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21).

Tito lidé se nazývají křesťany, ale mají „víru bez skutků“ (Jak 2,17), nemají Kristovu lásku a pokoru a jsou domýšliví. Takových lidí je, bohužel, hodně i mezi těmi, kdo navštěvují chrámy a účastní se křesťanských obřadů.

2. Skuteční křesťané, živé údy církve, jsou lidé, kteří plní Kristova přikázání, milují Boha a bližního a konají skutky lásky.

Tyto je opět třeba rozdělit do dvou skupin:

1) ti, kteří duchovně rostou;

2) ti, kteří jsou ve stavu „završenosti“.

Abychom to objasnili, použijeme analogii.

Člověk, který dosáhl dospělosti, má určitou svalovou sílu, která již nenarůstá. Ale u sportovce, který svaly stále cvičí, tato síla stále roste a může výrazně převýšit sílu obyčejného středně zdravého člověka.

Každý křesťan má řadu nedostatků i řadu ctností. Úroveň rozvoje obojího závisí na podmínkách, prostředí a na metodách výchovy v období formování lidské duše. Nejčastěji při dosažení jistého věku se všechny tyto schopnosti stabilizují, tj. již se více nemění. Růst se zastavil a před člověkem stojí jakoby rozdělený život, kde se budou na jedné straně projevovat jeho kladné (duchovní) schopnosti a na druhé straně bude mít až do konce života řadu nedostatků, slabostí a nedokonalostí.

Křesťan se v tomto případě jistým způsobem uspokojí a rozhodne se: „Už mám dost těch ctností, které mám.“ V tomto případě se podobá farizeji z Pánova podobenství, který přišel do chrámu a děkoval Hospodinu za to, že není lupič a nactiutrhač, že se postí a je schopen odevzdávat desátky (Lk 18,11–12).

Nehledě na to, že takový křesťan má víru a do jisté míry i křesťanské ctnosti, přesto přítomnost řady nedostatků, náruživostí a slabostí znečišťuje jeho duchovní oděv, oslabuje jeho boje, zmenšuje dary milosti a vzdaluje ho od Krista. A podobného stavu by se měl křesťan bát.

Člověk roste duchovně podle zákonů růstu, ale není hrozné, pokud je v duchovním věku jen dítětem. Problém ovšem představuje, pokud člověk neroste, a to zejména v lásce a v pokoře. To je znamením duchovního neúspěchu, zastavením růstu nebo, což je ještě horší, příznakem duchovního umírání.

Svatí otcové říkají, že „jedna duše, která hledá dokonalost, je v očích Pána dražší, než tisíce duší, které neusilují o proměnu svého srdce“.

Proto je pro křesťanskou duši velmi nebezpečná zastávka na cestě zdokonalování se.

Moudrá igumenka Arsenije k tomu poznamenala:

„Sebejistota a spokojenost se svým konáním pocházejí z úplné nevědomosti duše, což je velmi škodlivé, protože to vede k završenosti, ke strnulosti. Člověk, který se spokojí se svým jednáním a který nepoznává nedostatečnost svého konání, nedojde daleko.“

O tomtéž píše schiarchimandrita Sofronij:

„Často se stává, že člověk po nějaké zkušenosti milosti v ní neroste, ale ztrácí ji; jeho náboženský život se soustřeďuje v mozku jako abstraktní chápání. Když člověk v tomto stavu zůstává, často se domnívá, že vládne duchovním poznáním, a nechápe, že takové abstraktní chápání, i když ho předcházel zážitek nějaké milosti, je svévolným převrácením Božího slova a Písmo svaté pro něj v podstatě zůstává ‚knihou, zapečetěnou sedmi pečetěmi‘.(Zj 5,1).“

Také biskup Ignatij (Brjančaninov) poznamenává:

„Ti, kdo tvrdí, že nyní se křesťan nemůže stát účastným na Svatém Duchu, odporují Písmu svatému a působí svým duším velké škody. Od křesťanství neočekávají žádný zvláště vysoký cíl, a protože o něm nevědí, nesnaží se o jeho dosažení a dokonce o něm ani trochu neuvažují, když se spokojují s vnějším konáním některých ctností, a tak se zbavují křesťanské dokonalosti. Ale co je nejhorší – když se uspokojili se svým stavem a považují se díky svému vnějšímu chování za ty, kdo vystoupili na vrchol duchovního života. Nejen, že nemohou mít pokoru, duchovní chudobu a zkroušenost srdce, ale také upadají do domýšlivosti a vyvyšování se.“

A jak píše igumen Jan:

„Životní cesta křesťana musí být nepřetržitým výstupem na horu Boží, a je třeba, aby nám nevadilo, že se při tom i nejhorlivější a nejsilnější člověk, který je ve výstupu zkušený, nevyhne ‚ústupům‘ a ‚pádům‘.“

Proto je třeba v jisté, pro každého dostupné míře, napodobovat svaté askety v jejich činech a v úsilí při duchovním vzestupu a bát se té sebejistoty a spokojenosti se sebou, které plodí završenost.

Bylo by dobré, pokud bychom měli moudré duchovní vůdce, kteří by nám stále mohli odhalovat naše nedostatky a dohlíželi by na náš vzestup po stupních duchovního „žebříku“.

Pokud takové vzory neexistují, je třeba pečlivě studovat duchovní literaturu o otázkách duchovního zdokonalování se a rozvíjení v sobě schopnosti sebepozorování skrze „vnitřní zrak“ a citlivý duchovní sluch. Ten nám bude v životě odhalovat Boží napomenutí a pokyny k nápravě skrze slova našich bližních a také skrze okolnosti života.

(Přeloženo z: Н.Е.Пестов, Современная практика православного благочестия, sv. I., Sankt-Peterburg 2012, kap. 21).