Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Koncem minulého roku vydalo nakladatelství Pavel Mervart knihu biskupa Tichona Ševkunova „Nesvatí svatí a jiné příběhy“, z níž s laskavým svolením přinášíme Předmluvu a kapitolu Začátky.

„Nesvatí svatí“ se stali nejen v pravoslavném prostředí po celém světě legendární a oblíbenou četbou. Celkový náklad tištěných vydání v ruštině přesáhl dva miliony kusů. Kniha slaví úspěch i v angličtině, francouzštině, italštině, polštině, srbštině, řečtině či finštině. Je určena pro všechny, kdo se chtějí dozvědět o Rusku a jeho duchovnosti přímo od pramene.

Kniha vypráví o světě, z nějž se příchozímu nechce vrátit zpět. O světě klášterů a mnichů, o hledání a nalézání, o zápasech a protivenstvích. Setkáme se tu i s humorem, se situacemi, které mají do šablonovitých představ o církevním životě daleko.

Desítky příběhů skládají pestrou mozaiku náboženského života současného Ruska. Nalezneme tu vyprávění o duchovních cestách známých osobností jako Bulat Okudžava, Sergej Bondarčuk, Georgij Žukov či Andrej Bitov. Setkáme se i s příběhy osob zcela neznámých, ale v autorových očích svatých.

„Nesvatí svatí“ jsou zároveň svědectvím o skrytém životě církve v dobách bolševického režimu, o konspiraci a upřímné snaze zachovat si víru a svobodu, i o úskalích postsovětských časů.

Předmluva

Jednoho teplého zářijového večera jsme my, mladí kandidáti mnišského stavu z Pskovskopečerského monastýru, prolezli přechody a galeriemi na staré hradby a pohodlně se usadili vysoko nad zahradou a poli. Během rozhovoru jsme začali vzpomínat, jak se kdo z nás v monastýru ocitl. A čím déle jsme se navzájem poslouchali, tím jsme byli překvapenější.

Bylo to v roce 1984 a bylo nás pět. Čtyři vyrůstali v nevěřících rodi­nách, ale i u pátého, syna kněze, se představy o lidech odcházejích do monastýru téměř v ničem neodlišovaly od našich sovětských. Ještě před rokem jsme byli všichni přesvědčeni, že do monastýru v naší době odcházejí buď fanatici nebo lidé, kteří v životě beznadějně neuspěli. Ano, ještě je k nim potřeba připočítat oběti neopětované lásky.

Ale při pohledu na sebe jsme viděli něco úplně jiného. Nejmladšímu z nás bylo osmnáct a nejstaršímu dvacet šest. Všichni jsme byli zdraví, silní, sympatičtí mladíci. Jeden s výborným prospěchem absolvoval matematickou fakultu na univerzitě, druhý byl navzdory svému věku známým leningradským umělcem. Další prožil větší část svého života v New Yorku, kde pracoval jeho otec, a přišel do monastýru ze třetího ročníku vysoké školy. Nejmladší z nás, syn kněze, byl nadaný řezbář, který právě dokončil studia na umělecké škole. Také já jsem nedávno ukončil filmovou fakultu. Světská kariéra každého z nás, i přes naše mládí, byla tedy velmi slibná.

Tak proč jsme přišli do monastýru a z celého srdce jsme si tam přáli navždy zůstat? Všichni jsme dobře znali odpověď: Protože se každému z nás otevřel nádherný, s ničím nesrovnatelný svět. A tento svět byl neskonale přitažlivější než ten, v němž jsme do té doby prožili svá krátká, i když také svým způsobem velmi šťastná léta. A o tomto překrásném světě, kde se žije podle úplně jiných zákonů než v běžném životě, o světě nekonečně zářivém, plném lásky a radostných objevů, naděje a štěstí, zkoušek, vítězství a odhalování smyslu proher, ale především o moc­ných projevech Boží pomoci, chci vyprávět v této knize.

Nebylo třeba, abych si něco vymýšlel. Vše, co tu budete číst, se sku­tečně událo. Mnozí z těch, o nichž budu mluvit, dodnes žijí.

ZAČÁTKY

Byl jsem pokřtěn ihned po ukončení vysoké školy v roce 1982. V té době mi bylo dvacet čtyři let. Zda jsem byl pokřtěn v dětství, nikdo nevěděl. V těch dobách nebylo výjimkou, že babičky a tety dávaly často tajně pokřtít děti nevěřících rodičů. V takových případech, když kněz při obřadu, říká: „Nejsi-li pokřtěn, křtí se,“ což znamená „pokud není pokřtěn, křtí se služebník Boží ten a ten“.

K víře jsem se jako mnoho mých přátel dostal na vysoké škole. Ve Všesvazovém státním institutu kinematografie (VGIK) bylo mnoho skvělých učitelů. Ti nám dali vynikající humanitní vzdělání a nutili nás přemýšlet o základních otázkách života.

Když jsme posuzovali věčné otázky, události minulých věků a problémy našich sedmdesátých a osmdesátých let – v posluchárnách, na kolejích, ve studenty oblíbených levných kavárnách a během dlouhých nočních procházek po starých moskevských ulicích –, dospěli jsme k pevnému přesvědčení, že vláda nás klame nejen tehdy, když nám vnucuje své hrubé a nesmyslné výklady historie a politiky. Velmi dobře jsme pochopili, že z nějakého mocného nařízení se dělá vše, aby nám byla vzata byť jen možnost, abychom se vypořádali s otázkou Boha a církve.

Toto téma bylo možná jasné našemu učiteli ateismu nebo, řekněme, mé školní pionýrské vedoucí Marině, která zcela přesvědčivě dávala odpovědi na tuto a obecně na jakoukoliv životní otázku. Ale postupně jsme s údivem zjistili, že všechny velké osobnosti světových a ruských dějin, s nimiž jsme se duchovně setkali během studia, ti, komu jsme věřili, koho jsme milovali a vážili si, uvažovali o Bohu zcela jinak. Jednodušeji se dá říci, že byli lidmi věřícími. Dostojevskij, Kant, Puškin, Tolstoj, Goethe, Pascal, Hegel, Losev – všichni se nedají vypočítat. A to už nemluvím o vědcích, jako byli Newton, Planck, Linné a Mendělejev. O nich jsme z našeho humanitního vzdělání věděli méně, ale i z toho se skládal stejný obrázek, i když tito lidé samozřejmě chápali Boha různě. Tak či onak byla pro většinu z nich byla otázka víry nejdůležitější, i když možná i nejsložitější, otázkou života.

A pak postavy, k nimž jsme nechovali žádné sympatie, s nimiž se nám spojovalo vše zlé a odporné v osudu Ruska a světových dějin – Marx, Lenin, Trockij, Hitler, představitelé našeho ateistického státu, ničitelé-revolucionáři – byli všichni bez výjimky ateisté. A vyvstala před námi ještě další otázka, kterou položil drsně, ale jasně sám život: byli Puškinové, Dostojevští a Newtonové tak primitivní a omezení, že nebyli schopni se vypořádat s tímto problémem, byli to prostě hlupáci, nebo jsme hlupáci my spolu s pionýrskou vedoucí Marinou? To vše vážně plnilo naše mladé mysli.

V těch letech nebyla v naší rozsáhlé fakultní knihovně ani Bible, nemluvě už o dílech církevních a náboženských spisovatelů. Museli jsme hledat informace o víře kousek po kousku ze zdrojů, jako byly učebnice ateismu a díla klasických filosofů. Obrovský vliv na nás měla i ruská literatura.

Velmi rád jsem po večerech navštěvoval bohoslužby v moskevských chrámech, i když jsem z toho skoro nic nechápal. Velký dojem na mě udělalo první čtení Bible. K přečtení jsem si ji půjčil u jednoho baptisty, ale stále jsem četbu protahoval a knihu nevracel, protože jsem si byl moc dobře vědom toho, že nikde jinde už tuto knihu neseženu. Nicméně ten baptista ani netrval na vrácení. Několik měsíců se mě snažil obrátit. Do jejich modlitebny na uličce Malé Vuzovské mě to nijak nepřitahovalo, ale jsem stále vděčný tomuto upřímnému člověku, který mi dovolil nechat si jeho knihu.

Jako všichni mladí lidé jsme s mými přáteli trávili nemálo času v debatách, včetně debat o víře a Bohu, stejně jako při čtení mnou sehnaného svatého Písma a duchovních knih, které se přece jen nějak podařilo opatřit. Ale se křtem a vstupem do církve většina z nás otálela. Zdálo se nám, že když budeme mít to, co se nazývá Bůh, v duši, můžeme se docela dobře obejít i bez církve. Je možné, že by to tak pokračovalo dále, ale jednou nám bylo zcela jasně ukázáno, co je církev a proč je potřebná.

Dějiny světového umění nám přednášela Paola Volkovová. Přednášela velmi zajímavě a kdo ví proč, snad proto, že sama byla člověkem hledajícím, nám vyprávěla mnoho i o svých osobních duchovních a mystických experimentech. Asi dvě přednášky například věnovala starověké čínské knize věštění I-ťing. Paola dokonce přinesla do posluchárny santalové a bambusové tyčinky a učila nás je používat, abychom viděli budoucnost.

Jedna z přednášek se týkala dlouhodobého výzkumu spiritismu velkých ruských vědců D. I. Mendělejeva a V. I. Vernadského, o němž věděl jen úzký okruh odborníků. I když nás Paola poctivě varovala, že zájem o pokusy takového druhu může mít nepředvídatelné důsledky, ve své mladistvé zvědavosti jsme se obrátili k těmto tajemným a vzrušujícím sférám.

Nebudu se nořit do popisu metod, které jsme vyčetli v Mendělejevových vědeckých pojednáních a o nichž jsme se dozvěděli od zaměstnanců muzea Vernadského v Moskvě. Když jsme některé z nich použili v praxi, zjistili jsme, že můžeme navázat zvláštní spojení s jakýmisi pro nás nepostižitelnými, ale zcela reálnými bytostmi. Tyto záhadné nové známosti, s nimiž jsme začali vést dlouhé noční rozhovory, se představovaly rozličně. Jednou to byl Napoleon, podruhé Sokrates, jindy nedávno zesnulá babička jednoho z našich přátel. Tyto osoby občas říkaly velmi zajímavé věci. A k našemu velkému překvapení znaly dopodrobna každého z přítomných. Například jsme se mohli zeptat, s kým tajně chodí po nocích náš spolužák, budoucí známý režisér, Alexandr Rogožkin. A hned jsme dostali odpověď: „S druhačkou Káťou.“ Saša se červenal a zlobil, ale bylo zcela zřejmé, že odpověď zasáhla do černého.

Ale docházelo k ještě víc ohromujícím „zjevením“. Jednou o přestávce mezi přednáškami jeden z mých přátel, který se mimořádně oddával těmto experimentům, chodil s očima červenýma od bezesných nocí od jednoho spolužáka ke druhému a strašidelným šepotem se ptal, kdo je Michail Gorbačov. Já jsem, stejně jako ostatní, o člověku toho jména nikdy neslyšel. Přítel nám vysvětloval: „Dnes v noci jsme se ptali ‚Stalina‘, kdo bude vládnout naší zemi. Ten odpověděl, že nějaký Gorbačov. Je tedy třeba zjistit, kdo to je.“

Po třech měsících jsme byli ohromeni zprávou, které bychom dříve nevěnovali žádnou pozornost: za kandidáta na člena politbyra byl zvolen Michail Sergejevič Gorbačov, bývalý první tajemník stavropolského sekretariátu strany.

Ale čím více jsme se těmito úchvatnými experimenty zabývali, tím jasněji jsme pociťovali, že se s námi děje něco znepokojujícího a podivného. Bez jakéhokoliv důvodu se nás stále více zmocňovala nekontrolovatelná úzkost a temná beznaděj. Všechno nám padalo z rukou. Ovládalo nás neúprosné zoufalství. Tento stav sílil z měsíce na měsíc, až jsme nakonec začali tušit, že to má něco do činění s našimi nočními „společníky“. A k tomu se v Bibli, kterou jsem baptistovi nakonec nevrátil, najednou ukázalo, že podobné činnosti jsou nejen odsuzovány, ale je tam psáno, že jsou Bohem proklety.

Nicméně stále jsme si neuvědomovali, že jsme se střetli s nemilosrdnými a nesmírně zlými silami, které vtrhly do našeho veselého a bezstarostného života a před nimiž nikdo z nás neměl žádnou ochranu.

Jednou jsem s přáteli strávil noc na internátě. Můj spolužák Ivan Loščilin a student režisérského kurzu Saša Olkov zasedli ke svým mystickým pokusům. V té době jsme se už několikrát zapřísahali, že s tím přestaneme, ale nemohli jsme si pomoci: komunikace s tajemnými sférami nás přitahovala jako droga.

Tentokrát mí přátelé obnovili přerušený rozhovor s „duchem Gogola“. Tato postava vždy mluvila jen jazykem počátku 19. století. Nicméně dnes z nějakého důvodu neodpovídala na naše otázky a stěžovala si. Sténala, bědovala a drásala nám srdce. Vyprávěla, jak je jí nesnesitelně těžko. Ale především prosila o pomoc.

„Ale co se s vámi děje?“ Mí přátelé byli zmateni.

„Pomozte mi! Hrůza, hrůza!…“ zapřísahal nás tajemný tvor. „Ach, jak je mi nesnesitelně těžce! Prosím vás, pomozte mi!“

My všichni jsme Nikolaje Vasiljeviče Gogola opravdu milovali, takže jsme si mysleli, že vskutku mluvíme s ním.

„Ale co pro vás můžeme udělat?“ ptali jsme se. Upřímně jsme chtěli našemu milovanému spisovateli pomoci.

„Pomozte! Prosím, neopouštějte mne! Hrozný plamen, síra, utrpení… Ach, je to nesnesitelné, pomozte…“

„Ale jak? Jak vám můžeme pomoci?“

„Opravdu mi chcete pomoci? Jste připraveni?“

„Ano, ano, jsme připraveni,“ odpověděli jsme upřímně. „Ale co máme dělat? Vždyť jste v jiném světě.“

Duch se odmlčel a opatrně odpověděl:

„Jste dobří chlapci. Pokud jste opravdu připraveni slitovat se nad ubožákem…“

„Samozřejmě. Jen řekněte – jak?“

„Pokud… Pak bych… Pak bych vám podal… trošku jedu…“

Když nám došel smysl těchto slov, zkameněli jsme. A když jsme se na sebe podívali, viděli jsme i při slabém plameni svíce, že naše tváře zbělely jako křída. Převrátili jsme židle a překotně jsme vyběhli z místnosti.

Když jsem přišel k sobě, řekl jsem:

„Přesně tak. Abychom mu pomohli, musíme se nejprve stát tím, čím je on. Tedy… umřít!“

„Všechno chápu,“ řekl Saša Olkov a zuby mu cvakaly hrůzou, „chce, abychom… spáchali sebevraždu.“

„A dokonce si myslím, že pokud se vrátím do té místnosti, uvidím na stole nějakou tabletku,“ přidal se Ivan Loščilin zelený strachy, „a pochopím, že ji musím spolknout. Nebo budu chtít vyskočit z okna… Oni nás budou nutit, abychom to udělali.“

Celou noc jsme nemohli spát a ráno jsme se vydali do nedalekého chrámu Tichvinské ikony Matky Boží. Už jsme nevěděli, kde jinde hledat radu a pomoc.

Spasitel… Toto jméno ztrácí časem díky častému používání původní význam dokonce i pro křesťany. Ale teď to pro nás bylo to nejhledanější a nejdůležitější – Spasitel. Pochopili jsme, ať to zní jakkoliv bláznivě, že nás začaly pronásledovat mocné a nám neznámé síly a zbavit nás našeho zotročení může snad jen Bůh.

Báli jsme se, že se nám v chrámě s našimi „gogoly“ vysmějí, ale mladý kněz, otec Vladimír Čuvikin, zcela vážně potvrdil všechny naše nejhorší obavy. Vysvětlil nám, že jsme se samozřejmě nestýkali s Gogolem a Sokratem, ale s velmi reálnými běsy, démony. Přiznávám se, že se nám to zdálo šílené. Ale v téže chvíli jsme ani na vteřinu nepochybovali, že slyšíme pravdu.

Kněz nám jasně řekl, že podobné mystické činnosti jsou těžký hřích. A důrazně doporučil těm z nás, kdo nebyli pokřtěni, aby se neprodleně připravili k svátosti křtu. A ostatním, aby šli ke zpovědi a k přijímání.

Ale opět jsme všechno odložili, i když jsme se od toho dne už nikdy k předchozím experimentům nevrátili. Začala příprava na závěrečné zkoušky, diplomová práce, vymýšlení plánů do budoucna a opět svobodný studentský život… Ale evangelium jsem četl každý den a postupně se mi to stalo skutečnou nezbytností. A to tím spíše, že evangelium bylo jediným lékem, který mi pomáhal od temnoty a zoufalství, jež se čas od času vracely a krutě mi trápily duši.

Teprve za rok jsem si konečně přiznal, že život bez Boha pro mě postrádá jakýkoliv smysl.

Křtil mě skvělý kněz, otec Alexej Zlobin, v chrámě svatého Mikuláše v Kuzněcích. A spolu se mnou asi patnáct dětí a několik dospělých. Děti tak srdceryvně křičely a kněz pronášel modlitby tak nesrozumitelně, že jsem za tu hodinu a půl nic nepochopil.

Moje kmotra, uklízečka v tom chrámě, mi řekla:

„Budeš mít několik velmi požehnaných dní, využij jich.“

„Jak – požehnaných?“ zeptal jsem se.

„Bůh ti bude velmi blízko. Prosím, modli se za mne. Dokud tě neopustí, bude tvá modlitba velmi účinná.“

„Jaká modlitba?“ zeptal jsem se znovu.

„Uvidíš,“ řekla kmotra, „pokud chceš, jeď do Pskovskopečerského monastýru. Tam je starec Jan, příjmením Kresťankin. Bylo by dobré, kdyby ses s ním setkal. On ti vše vysvětlí a odpoví ti na všechny otázky. Ale až přijedeš do monastýru, neodjížděj hned, zůstaň tam alespoň deset dní.“

„Dobře,“ řekl jsem, „uvidíme.“

Vyšel jsem z chrámu a náhle jsem pocítil něco zvláštního. Dokonce zcela zmizely i zbytky mé tíživé beznaděje a zoufalství. Nezačal jsem se však příliš nořit do nových pocitů, ale okamžitě jsem se rozhodl podělit se o svou radost s člověkem, který mi byl tehdy nejbližší, našim univerzitním učitelem a výborným scenáristou Jevgenijem Alexandrovičem Grigorjevem. Učili jsme se u něho umělecké tvorbě a byl to idol celého našeho kurzu. Bydlel u stanice metra Beljajevo na okraji Moskvy. Nevěděl jsem, zda je doma (ne všichni tehdy měli telefony), ale rozhodl jsem se ho navštívit nazdařbůh.

Dlouho, leč marně jsem zvonil u dveří jeho garsonky. Jevgenij Alexandrovič nebyl doma. Rozladěný jsem šel na metro. A najednou jsem si vzpomněl na „požehnanou modlitbu“, o níž mi řekla kmotra. Zastavil jsem se, vzhlédl k nebi a řekl:

„Ježíši Kriste, Bože, ve víře v něhož jsem byl dnes pokřtěn,víc než cokoli jiného na světě chci teď vidět Jevgenije Alexandroviče Grigorjeva, svého učitele. Chápu, že bych tě neměl obtěžovat maličkostmi. Ale pokud je to možné, udělej to dnes pro mne.“

Šel jsem dolů do metra s pevnou nadějí, že Jevgenije Alexandroviče uvidím. Čekal jsem na vlak z centra. Když cestující vystoupili z vagonů, začal jsem v lidském moři usilovně hledat svého učitele. A vtom mi někdo zezadu poklepal na rameno. Byl to Jevgenij Alexandrovič.

„Koho tu vyhlížíš ostřížím zrakem?“ Dodnes mi zní v uších, co řekl.

„Vás,“ odpověděl jsem, aniž bych byl překvapen.

„No, tak pojď,“ řekl Jevgenij Alexandrovič.

A vydali jsme se k němu domů.

Vyprávěl jsem mu o té události, k níž dnes v mém životě došlo. Jevgenij Alexandrovič pozorně naslouchal. On sám tehdy ještě pokřtěn nebyl, ale přijal mou volbu s úctou. Zajímaly ho podrobnosti obřadu. Pak se mě zeptal, proč jsem se k tomu rozhodl?

„Protože Bůh existuje,“ řekl jsem, „přesvědčil jsem se o tom. A vše v církvi je správné.“

„Myslíš?…“ nedůvěřivě poznamenal Grigorjev. „Víš, je tam spousta takového… různého.“

„Zajisté. Ale taky je tam to nejdůležitější.“

„Možná,“ odpověděl Jevgenij Alexandrovič.

Zašli jsme do obchodu, koupili si láhev stoličné vodky, několik krabiček cigaret, něco k jídlu a až do večera jsme seděli u něj a diskutovali o novém scénáři.

Když jsem se vracel domů, vzpomněl jsem si, co se stalo v metru – na svou modlitbu a jak jsem hned nato potkal Jevgenije Alexandroviče. „Náhoda, nebo ne?“ ptal jsem se sám sebe. „Není lehké na to odpovědět. Ale spojení mezi událostmi určitě existuje. I když v životě je možné všechno. Ale na druhé straně se mi dříve nic takového nestalo… Měl bych to zjistit.“

O den později jsem poslechl radu své kmotry, koupil si lístek na vlak a jel do Pskovskopečerského monastýru.