Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Francouzský filosof a religionista Rémi Brague si klade otázku, co křesťanství dalo Evropě a co jí může nabídnout dnes. V pronikavé analýze historických a kulturních faktů ukazuje, že nejde ani tak o nové obsahy jako o novou a větší perspektivu. Přednášku přednesl u příležitosti převzetí čestného doktorátu na Papežské univerzitě Jana Pavla II. v Krakově, 11. ledna letošního roku.

Co si má Evropa počít s křesťanstvím?(…) Známe krátkou Novalisovu esej „Křesťanství totiž Evropa“, kterou německý romantický básník napsal v říjnu 1799 a publikována byla teprve v roce 1826. Tento text není tak naivní a obrácený do minulosti, jak by se mohlo zdát při rychlém čtení. V každém případě, ve chvíli, kdy se objevil, byl zamýšlen jako pokus o identifikaci Evropy a křesťanství. Nyní se situace převrátila. Před několika lety propukla polemika na téma preambule Ústavního dokumentu Evropské unie. První náčrt textu výslovně zmiňoval křesťanské dědictví Evropy. Bylo konstatováno, bohužel ze strany mnoha mých krajanů, že toto tvrzení poškozuje naši posvátnou krávu: laickost. Formulace byla vypuštěna a nahrazena vágním odvoláním k náboženské tradici. Namísto nazývání věcí pravým jménem se dalo přednost mlhavému odkazu.

Jakoby Evropa nechtěla – či spíše jistí Evropané nechtěli – mít nic společného s křesťanskou minulostí kontinentu.

Jak hodnotit tento jev? Mám v této věci rozporuplné pocity. Na jedné straně si myslím, že jde o špatné znamení. A nemluvím pouze „pro domo mea“, jako obránce křesťanství, ale jako prostý občan. Odhodlání popírat skutečnost je jasným a zřetelně rozpoznatelným znamením ideologie. A já tedy nemám sebemenší chuť nechat si vládnout ze strany ideologů. Francie již učinila tuto zkušenost v roce 1793. Nemluvě o sovětských pokusech, anebo nacistických, maoistických, či ze strany Pol Potových přívrženců v Kambodži. Aby však bylo jasno: dnešní idologové nemají ani v nejmenší úmysl páchat stejné zločiny jako jejich předchůdci. Ideologie má nicméně svoji vnitřní logiku.

Existuje jakási „iracionální vychytralost“. Pokud chceme všemu navzdory vyvodit z negativního jevu cosi pozitivního, tento postoj přinejmenším ukazuje, že tu ještě jsou lidé, v nichž křesťanství budí strach, a to je věc, kterou – promyslíme-li ji důsledně – považuji za velmi povzbuzující. Pokud by křesťané zcela pozbyli tento rozměr „strašáků“, tehdy by sůl země nenávratně ztratila svou chuť… Jakožto velký ctitel Chestertona, považuji za velmi výmluvnou postavu „Neděle“ v jeho románu „Anarchista Čtvrtek“. Tato tajuplná postava zcela zřetelně symbolizuje Boha. Vystupuje zároveň jako velitel policie i vůdce anarchistické konspirace, která je všudypřítomná a rozsévá kolem sebe zmatky. Postoj, o němž jsem mluvil výše, představuje jakýsi středobod mezi dvěma verzemi téhož v podstatě negativního přístupu ke křesťanství.

Pro krátkou ilustraci: jedna z krajních verzí upírá křesťanství jakoukoli roli v rozvoji Evropy. Evropský duch má být dítětem osvícenství, redukovaného na svoji nejradikálnější podobu. Přínos křesťanství se podle něj omezuje na středověk, a proto je považován za již překonaný. Středověk pak je vnímán jako uzávorkovaná epocha mezi dvěma zářnými vrcholy, totiž pohanskou antikou a bájnou zemí blahobytu založeného na Rozumu, která se k nám postupně přibližuje, avšak ještě nenastala. V důsledku toho má Evropa nahradit staré „křesťanstvo“. Oba tyto koncepty – totiž Evropy a křesťanstva – pak nejsou povážovány za pouze odlišné, nýbrž přímo za protikladné. Z hlediska dějin idejí je v této vizi zrnko pravdy; je pravda, že osvícenství užívalo slovo „Evropa“ jako kontrapozici k termínu „křesťanstvo“, užívanému dříve, právě s cílem ho zavrhnout. Stejně tak docházelo k pokusům nahradit křesťanské vnímání světa systémem konceptů osvícenského původu. Tak například láska k bližnímu, která je součástí teologické ctnosti lásky, byla nahrazena „dobročinností“.

Tento pokus se však nakonec ukázal příliš zašmodrchaný než aby mohl přesvědčit. Existuje však umírněnější verze téhož pohledu na svět. Přiznává křesťanství jisté místo v intelektuálních dějinách Evropy, ba dokonce čestné místo, které však náleží neodvratně překonané minulosti. Křesťanství podle něj jistě zastávalo zvláštní poslání v dějinách Evropy, ovšem takové, bez něhož se dnes můžeme dobře obejít. Obsah křesťanského poselství – podle tohoto mínění – prostoupil evropskou kulturu do míry tak hluboké, že nyní můžeme zahodit schránku, jež ho obsahovala. My tedy máme nesporně křesťanskou mentalitu. Nyní lze bez problémů „vyrušit“ křesťanství ve smyslu Hegelova „aufheben“. Tak jsme se ocitli před novou verzí liberálního protestantismu, či spíše před jeho karikaturou, jakou z něj udělali jeho protivníci. A konečně není obtížné právě v tomto smyslu intepretovat slavný esej, který Benedetto Croce napsal v roce 1943, „Proč nemůžeme říci, že nejsme křesťané“.  

Oddělení národní a náboženské dimenze

V dlouhodobé perspektivě je tento postoj pro křesťanství patrně nebezpečnější než ten první. Musím tedy postavit počáteční otázku jiným způsobem: Co má Evropa společného s křesťanstvím? Tuto otázku můžeme chápat ve dvojím smyslu. Především znamená: Jaký je vztah mezi evropskou kulturou a křesťanským náboženstvím? Změříme-li se však na jednotlivá slova, může znamenat také: Co může Evropě dát křesťanství, k čemu jí může být? Pokusím se postupně sledovat obě dvě tyto různé cesty. Do jaké míry bylo křesťanství v minulosti kulturním činitelem v Evropě? Na tuto otázku by bylo možné odpovědět seznamem křesťanských vlivů na evropskou kulturu.

Pustili bychom se tak do přízračné analýzy Evropy v duchu hraběte Hermanna Keyserlinga. Tento pomořanský aristokrat vydal v roce 1929 knihu nazvanou „Přízrak Evropy“. Po mém soudy by to bylo nevhodné ze dvou důvodů. Na jedné straně by bylo nutné přesně změřit význam křesťanských komponent v evropských rysech, což je věc velice obtížná, která by navíc ponoukala ke srovnávání této komponenty s dalšími: totiž s antickou, v jejích dvou podobách, řecké a římské, ale také s germánskou, slovanskou, keltskou, uherskou, apod. Přičemž každá z nich by si samozřejmě nárokovala co největší místo a chtěla by uplatňovat své zásluhy na úkor těch ostatních. Vyvinula by se z toho jakási historiografická občanská válka, která by nepřinesla nic dobrého. Na druhé straně, při hlubším pohledu, bychom tak nevypracovali nic jiného než přehled toho, co se skutečně odehrálo. K tomu, jak známo, je třeba podotknout, že z konstatace jednotlivé skutečnosti nelze oprávněně vyvodit normu, která by platila pro budoucnost. Z existence nelze odvodit žádné „muset být“.

Kromě toho tato minulost v podstatě nebyla ničím jiným, než jednou z mnoha jiných možností, které by se bývaly mohly uskutečnit; které se však nicméně nestaly aktuálností. Mohli bychom také tvrdit, že to, k čemu došlo, zabránilo v uskutečnění toho k čemu nedošlo, totiž že je násilně potlačilo. To, k čemu nedošlo, se stalo snem. A jak známo, sny jsou krásnější než zkušenost, protože se v nich můžeme pohybovat svobodněji než ve tvrdém světě skutečností. V důsledku tedy není nesnadné představit si, že dějiny, v nichž by neexistovalo křesťanství, byly krásnější. Právě to udělal například Nietzsche v dlouhém odstavci svého „Antikrista“. Já se však na tomto místě spokojím s tím, co lze tvrdit na základě historické vědy a v tomto smyslu krátce představím, co křesťanství přineslo Evropě. Nebudu ovšem popisovat to, co křesťanského je v Evropě, nýbrž to, co křesťanství pro Evropu udělalo. Představím především přínos křesťanství jakožto náboženství obecně. Následně si položím hlubší otázku: Co udělo křesťanství pro Evropu, ovšem tentokrát nikoli jako náboženství obecně, nýbrž jako zcela specifické náboženství, jakým je.

Křesťanství jakožto náboženství obecně

Křesťanství, jako jedno z mnoha náboženství, umožnilo vznik různých národů Evropy. K sloučení pořímštěných obyvatel impéria s přistěhovalci z „barbarských“ kmenů došlo prostřednictvím účasti na jedné víře. Je nicméně pravděpodobné, že tuto roli by na sebe mohlo vzít i jiné náboženství. Rozhodujícím prvkem tu ve skutečnosti bylo to, že nově příchozí přijali náboženství národů, které si podmanili. Totéž se mohlo stejným způsobem odehrát například s Mithrovým kultem, kdyby býval převládl, nebo také s manicheismem, který přišel později. Rovněž islám učinil něco podobného v oblastech světa, které dobyl. Na počátku byl patrně náboženstvím arabských bojovníků, kteří dobývali Blízký východ. Za Abbasídské dynastie (počínaje rokem 751) se upevnilo jako náboženství většiny dobytých národů, díky čemuž posléze rozdíl mezi vládnoucími a ovládanými postupně zanikl.

Specificky křesťanský přínos

Zaměřme se nyní na přínos křesťanství jako takového. Díky své specifičnosti uvedlo křesťanství do pohybu dvě dlouhodobá hnutí, která byla v obou případech pro Evropu konstruktivní. A) Křesťanství především umožnilo oddělení národní a náboženské dimenze, což přímo vedlo k budování Evropy jako politického sboru, v němž má každý národ svůj hlas z toho prostého a konkrétního důvodu, že mluví svou vlastní řečí. Bible byla přeložena do četných jazků, protože v křesťanství není předmětem zjevení jakési „poselství“ a tím méně „posvátná kniha“ diktovaná v určitém jazyce, nýbrž Osoba. Důsledkem toho každá kultura dochází uznání a těší se téže důstojnosti. Každý národ má k Bohu stejnou vzdálenost. V praxi, totiž na politické a právní úrovni, došlo k tomuto oddělení kolem roku 1000. Křest Polska v roce 966 nastal ve chvíli, kdy se tato země již snažila vymanit z germánského vlivu. Toto hnutí dosáhlo vrcholu, když na počátku 11. století papež Silvestr II. nechal korunovat uherského krále, aniž by po něm žádal, aby se stal součástí Svaté říše římské.

Křesťanství dále umožnilo osvojení antického dědictví, či přesněji, určitý způsob jeho osvojení. Na rozdíl od obvyklého způsobu osvojování, který přináší začlenění a postupné strávení, Evropa si přisvojila dědictví antického myšlení tak, že jinakost tohoto dědictví byla respektována, že cizorodé bylo ponecháno ve své cizorodosti. Bylo to díky tomu, že křesťanství v oblasti profánní kultury uplatňovalo jako vzor svůj vztah ke Starému zákonu. Tímto způsobem umožnilo dlouhou sérii renesancí, které vtiskly svou pečeť kulturním dějinám Evropy.

Služba není servilnost

Přejdu nyní ke své druhé otázce, či spíše k druhému akcentu otázky: K čemu je křesťanství?

Důležitý je v tomto případě přítomný čas. Otázka tedy znamená: Co může křesťanství znamenat pro dnešní Evropu? K čemu je dobré? Mohlo by nám připadnout, že je to pohrdlivá, ponižující otázka. Napadlo nás někdy ptát se k čemu je umění? K čemu je filosofie?

Já však nekladu otázku v tomto smyslu. Křesťanství se samo koncipuje jako služebné, přesněji řečeno, jako služebník svého Pána. Avšak tento Pán se nechoval jako běžný vlastník, protože svolil ke svému ponížení až na úroveň otroka, „vzal na sebe podobu služebníka“ (Fil 2,7). V následování Krista je tedy nezbytně okamžik služby poskytnuté člověku. To ovšem vůbec neznamená, že by křesťané měli pomáhat světu k dosažení cíle, o nějž svět usiluje na základě obrazu, jaký má sám o sobě. Tím méně to znamená, že by se mělo nechat vláčet všemožnými absurditami přítomného okamžiku. Služba neznamená servilnost. V každém případě by to církvi k popularitě nepomohlo.

Ba ještě hůř: pro „svět“ vždy připravený poddat se svým sebevražedným tendencím, by to v posledku znamenalo velice špatnou službu. Křesťanství musí spíše vést diskusi „se světem“ takovým způsobem, aby mu ukazovalo delikátní, bolavá místa. Přejdu tedy ke své ústřední tezi: křesťanství nechce vnášet do kultury nové obsahy, nýbrž přináší jí novou pespektivu. Křesťanská revoluce, abych tak řekl, je revolucí fenomenologickou. Spočívá ve zviditelnění toho, co bylo do té chvíle neviditelné. Šíří nové světlo, a proto v jistém smyslu lze říci, že se nic neděje. Když rozsvítím světlo ve své pracovně, nestane se v jistém smyslu vůbec nic: neobjeví se žádný nový nábytek, žádná nová kniha, žádný list papíru se nesnese na zem. Avšak v jiném smyslu se stane cosi důležitějšího: celek toho všeho, co již bylo přítomné, se stane viditelný. Toto tvrzení, že totiž křesťanství nepřináší nic nového, se může jevit jako paradoxní nebo dokonce šokující. Ve skutečnosti však nečiním nic jiného, než že vyjadřuji za pomoci nového obrazu velice starou ideu. Tuto pradávnou moudrost najdeme totiž u jednoho z prvních řeckých otců církve, u sv. Ireneje z Lyonu. Právě on napsal smělou větu, že Kristus nepřinesl nic nového. Avšak, dodává, že svým příchodem přinesl veškerou novost (omnem novitatem attulit semetipsum afferens).

Nízké a vysoké

K doložení této teze si dovolím začít příkladem, který se na první pohled může jevit jako marginální. Jde o umění a přesněji o ta umění, která mají za cíl zviditelňovat; řečeno se Schopenhauerem, o „reprezentující umění“. Křesťanství podpořilo rozvoj plastických výtvarných děl. Náhradou za to neumožnilo vznik nového umění. Srovnání s islámem může být v tomto případě přínosné. Islám zakázal zobrazovat živé bytosti – tento zákaz nebyl naštěstí vždy dodržován, vezměme si například perské miniatury. Na druhou stranu tento islámský zákaz podnítil rozvoj umění, které jej vyvažuje: kaligrafii a přesněji aplikaci kaligrafie na alfabetické písmo. Také Čínané znají kaligrafii zkrášlující ideogramy. Dnešní název tohoto uměleckého žánru „arabeska“ zachovává známky jeho původu. Křesťanství však umožnilo zcela určitý styl. Na tomto místě si vypůjčím ideu Ericha Auerbacha. Tento velký německý filolog zformuloval poprvé svoji tezi v knize věnované Dantemu, díky níž v roce 1929 dostal katedru románské filologie v Marburku. Pak ji významně rozvinul ve svém mistrovském díle Mimesis. Jeho tématem je realismus jako základní rys evropské literatury. Realismus, totiž prezentace skutečnosti, se pro nás stala samozřejmou evidencí. Neumíme si vůbec představit, že by seriózní spisovatel mohl sledovat nějaký jiný cíl. A přece realismus neexistoval vždycky! V antické literatuře panovalo jasné rozdělení mezi dvěma stylovými úrovněmi, z nichž každá odpovídala úrovni sociální reality. Vysoký styl (sublimis) byl určen k líčení osudů hrdinů a vznešených postav v eposech a tragédiích. Nízký styl (remissus) komedie byl považován za vhodný pro příhody nevýznamných lidí, ale také pro líčení kriminálních živlů, jako v Petroniově Satyriconu. Realismus se tedy dopouští přestupku, když připouští, aby se každodennost líčila prostředky vysokého stylu. Znamenalo to zrušení hranice mezi styly. Podle Auerbacha tato stylistická revoluce nastoupila v přímé reakci na evangelijní vyprávění o Kristově umučení. Obsahuje totiž to, co je nejnižší – mučení, které vyústí do hrůzné exekuce – avšak je podáno podle pravidel nejvyššího stylu. Nezvolil jsem tento příklad jako poctu jakémusi estetismu. Snažím se pouze vyjádřit způsob, jakým nám křesťanství otvírá oči. Případy ukřižování tato doba naneštěstí hojně oplývá. Ukřižovaní, kteří by byli naprosto nevinní, už jsou vzácnou výjimkou. Ukřižovaní, kteří by vstali z mrtvých, však nebyli žádní. Zajímavé je povšimnout si na tomto místě také způsobu, jakým křesťanství působí: nekáže a ještě méně lze mluvit o sebepropagaci. Postupuje skrze popis, skrze vyprávění o životě, díle a smrti jistého člověka. Zásadní důležitost má událost samotná, nikoli zpráva, která se o ní podává.

Novorozenci, potrat, manželství

Přivádí mne to k širší úvaze, která se týká lidského jednání. Křesťanství nezavádí žádnou novou morálku. Přesněji řečeno, nevynalézá žádné nové přikázání. V křesťanství zůstává platné Desatero. Navíc lze dodat, že jeho obsah najdeme také ve starších epochách i mimo prostředí izraelského náboženství. Nejsou možná vypočtena v tak jasném seznamu jako v Bibli, avšak zaznamenáme je v každé kultuře.

Zákaz incestu či vraždy najdeme všude. Není na tom nic zvláštního, předpokládáme-li, že je vepsán do lidského svědomí. Stejně tak lze střízlivěji konstatovat, že bez těchto pravidel by lidská společnost byla naprosto nemyslitelná. Problémem však není znalost morálního zákona. Podstatné je jeho uplatňování, totiž pro koho má být Desatero platné? Abychom si to uvědomili, je nutné mít otevřené oči. A křesťanství v podstatě nečiní nic jiného, než že nám je otevírá. Nestačí vědět, že mám milovat svého bližního. Otázka, kterou znalec zákona klade Ježíšovi, je naprosto opodstatněná: kdo je můj bližní? (Lk 10,29). Kdo je člověk? Kdo má být považován za člověka a kdo nikoli? Pro Židy té doby byl Samaritán člověkem jen částečně, nebylo dovoleno se s ním stýkat (Jan 4,9). Právě proto Ježíš užívá Samaritána jako hrdinu podobenství, kterým na tuto otázku odpovídá.

Ve starověku bylo mnoho lidí považováno za jakési „pod-lidi“ nebo za ještě ne docela lidské. Jako lidé byli neviditelní. Později se totéž přihodilo černochům ve Spojených státech, jak kdysi napsal Ralph Ellison v titulu své knihy „Neviditelný“ (Invisible Man, pozn. překl.). Křesťanství zviditelnilo některé kategorie lidí v jejich lidství. Podívejme se na některé příklady.

A) Odkládání nechtěných novorozeňat či těch, která se stala nežádoucími kvůli  poškození nebo z jiného důvodu, bylo pro starověkého člověka nepříjemné, ale v žádném případě nešlo o zločin, kterému by se mělo za každou cenu předcházet. Byla to běžná praxe. Filosofové v tom neshledávají nic diskutabilního. Když Platon načrtává své ideální město v dialogu Republika, ukazuje Sokrata, který přitakává tomuto jednání bez výčitek svědomí. Křesťanství, které v tomto bodě postupuje zcela ve stopách židovství, se pozvedlo proti této zvyklosti a postupně ji vymýtilo.

B) Také potrat byl ve starověku poměrně běžnou praxí. Samozřejmě byl považován za cosi nepříjemného, za špatný zvyk, ale nikoliv za vraždu. Křesťanství však pokládá plod lásky dvou lidských bytostí rovněž za člověka.

C) Ve starověku byli otroci považování za lidi, kteří nejsou zcela lidští. Křesťanství se nesnažilo o jejich osvobození, společnost bez otroků byla tehdy nemyslitelná. Konec konců otroci nechyběli ani ve městě vzbouřených otroků, založeném Spartakem. Křesťanství nicméně zbavilo argumenty ve prospěch otrokářství legitimity, poukazem na stvoření člověka k Božímu obrazu. D) O uzavírání manželství mladých žen ve většině případů rozhodovali jejich rodiče. Církvi se podařilo zaručit jim výběr muže. Musela dlouhá století bojovat o to, aby získala pro mladé lidi právo uzavřít sňatek bez souhlasu otce. Bylo by tedy možné říci, že křesťanství bojovalo proti odkládání novorozenců, potratu, otrokářství, nuceným sňatkům a tak dále, že je zakazovalo či něco podobného.  Avšak zajímavější by bylo, konstatovat to v pozitivním smyslu: křesťanství nám dovolilo vidět dítě, plod, otroka a ženu jako lidské bytosti ve vlastním slova smyslu.

K tomu, abychom viděli „pod-lidi“ potvrzené jako autentické lidi, nám však nepomůže žádný mikroskop. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se podívat na dnešní anti-zkušenost. Víme daleko lépe než ve starověku, že embryo se rozvíjí kontinuálně od okamžiku oplodnění až po narození. Nepostačuje to však k tomu, abychom ho považovali za člověka. Před třiceti lety jste v některých feministických kruzích, halasných i když naštěstí omezených, mohli zaslechnout názor, že plod není ničím jiným než vředem v ženském těle. Aniž bychom se museli uchylovat k těmto extrémním výrokům, praxe v dnešní společnosti sugeruje cosi analogického. Dnešní společnosti se konstituují jako privátní klub, v němž o přijetí nových členů rozhodují stávající členové, kteří si vyhrazují právo vyloučit nežádoucí kandidáty. Jde o tristně „normální“ praxi. Tzv. „normální“ kultura rozlišuje mezi člověčenstvím těch, kdo jsou její součástí, zatímco přirozenost jiných národů je považována za v podstatě zvířecí. V některých národech neexistuje pro označení těch, kdo k nim přináleží, jiné jméno než „lidé“, a v důsledku toho jsou ostatní implicitně považováni za zvířata.

Teologové hovoří o „očích víry“ (oculata fides). Každá víra má oči, každá víra dovoluje vidět. Neznamená to, že by víra umožňovala vidět něco jiného než skutečnost. Předmětem víry není nic jiného než pravda. Křesťanství spatřuje svrchované uskutečnění lidství a vrchol Boží přítomnosti v Kristu, a to v Kristu ukřižovaném. V Ježíšově těle visícím na kříži a také v jeho mrtvém těle Boží přítomnost v člověku dosahuje svého vrcholu – nikoli kvůli utrpení, ale kvůli lásce, s níž bylo utrpení přijato. Znamená to, že každý lidský život má svoji vnitřní důstojnost a nezáleží na tom, zda se může vyjadřovat jednáním, zda ještě nemůže nebo již nemůže.

Po této dlouhé odbočce si nyní mohu opět položit otázku: co může křesťanství dát Evropě? V určitém smyslu nic. Nic nového. Nic, co by člověk už dávno nevěděl nebo neměl vědět. Je pouze jedna věc, kterou křesťanství má možnost a povinnost učit dnešní Evropany: vidět člověka také tam, kde ostatní nevidí nic než cosi biologického k přebrání, ekonomického k využití, politického k manipulaci – a tak dále.

Ambiciózní Bůh

Vzhledem k tomu, že jsem začínal od umění, dovolím si na závěr tohoto výkladu opět poukázat k uměleckému dílu. V bazilice v burgundském Vézelay, 40 kilometrů na východ od malé vesničky, kde se narodil můj otec, najdeme v nartexu tympanon, jehož reliéf představuje událost Letnic, tedy sestoupení Ducha svatého na dvanáct apoštolů. Kolem této scény neznámý sochař vypodobnil poslání apoštolů u různých národů země. Mezi těmito národy je mnoho takových, které neexistovaly nikde jinde než v představivosti dávných geografů. Vidíme tam například obra, který se ohýbá ke koni, aby ho pohladil po hlavě jako pejska, zatímco jakýsi skřítek potřebuje žebřík, aby se na téhož koně vyšplnal. A vidíme tu ještě podivnější bytosti: lidi s ušima tak velkýma, že by mohly posloužit jako štíty, jiné, jejichž nos připomíná prasečí rypák, atd. Toto dílo je typicky evropské právě proto, že připomíná existenci toho, co je naprosto mimoevropské.

Ponaučení, které z toho osobně vyvozuje, zní: Obraz, jaký má Bůh o člověku, je širší, než ten, který si lidé vytvářejí sami o sobě. Božská antropologie je vynalézavější než lidská. Bůh obrací k člověku pozitivnější a optimističtější pohled, než jakým člověk hledí sám na sebe. A v důsledku toho je Boží plán s člověkem ambicióznější než ten, který má člověk sám pro sebe.  Evropa tu bude tak dlouho, dokud lidské ambice bude rozžíhat ohněm ambice božské.

(přeložila Johana Bronková)

Zdroj: radiovaticana.cz