Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Věhlasný rusko-americký sociolog a politolog Pitirim Sorokin (1889–1968) se zabýval především studiem sociokulturní dynamiky společnosti, sociologie revoluce a cykličnosti sociálně-historických procesů.

Daniil Andrejev (1906–1959) byl autor méně známý. Nehledě na skutečnost, jak moc se v poslední době rozšířil vědecký zájem o jeho texty, kolik disertačních prací, jež se zabývají filosofickými a filologickými aspekty jeho tvorby, v poslední době vzniká, je sociálně-politická koncepce Daniila Andrejeva v současné době prostudována jen velice málo. Brání tomu především zvláštnosti výkladu Andrejevova materiálu, poetický a mystický jazyk, stejně jako nábožensko-filosofická povaha jeho prací.

Nehledě na to však, pokud tvorbu Daniila Andrejeva studujeme pozorně, vyvstane řada shodných rysů s tvorbou Pitirima Sorokina, což nepochybně pozornost zasluhuje a zasluhuje také srovnávací probádání jejich tvorby.

Společnou je pro oba autory především skutečnost, že v sovětském období vývoje ruské společnosti byli nežádoucí, nemluvě již o možnosti plnohodnotné vědecké činnosti v tomto období. Na rozdíl od Daniila Andrejeva však byly práce Pitirima Sorokina přijaty ve Spojených státech, kde žil a pracoval po svém vypovězení ze sovětského Ruska roku 1922. To jej ostatně zachránilo před jistou smrtí [1, s. 19–20]. V USA se také dočkaly jeho práce poměrně rozsáhlého zpracování. Vzhledem k této skutečnosti se P. Sorokin a D. Andrejev samozřejmě osobně neznali.

D. Andrejev na svých dílech pracoval později než P. Sorokin, jeho osud byl složitý a tragický. Kvůli lživému obvinění byl 21. dubna roku 1947 uvězněn a odsouzen k nejvyššímu trestu, poté změněnému na deset let vězení. Musel proto pracovat tajně, jeho koncepty mu byly nejednou zabaveny a zničeny a jeho hlavní nábožensko-filosofická práce spatřila světlo světa až po autorově smrti v 90. letech 20. století.

Sociálně-politické názory D. Andrejeva nabyly své finální podoby v době, kdy si odpykával svůj trest ve vězení v 50. letech a po osvobození v letech 1957–1958; formovat se však začaly o poznání dříve.

Podle vzpomínek I. Usovové, jež se s Daniilem Andrejevem dobře znala, měl Andrejev „zajímavou teorii. Ta vykládala historické duchovní cykly, jež se týkaly velké masy lidí a dokonce celých národů. Něco ve stylu osobité křivky: zažehnutí, vzestup, vzlet duchovnosti, potom oslabení, útlum a pád na nižší úroveň neduchovna. Pak nový vzestup, nové oslabení atd.“ I. Usovová připomíná, že „podstaty cyklů měly odpovídající zabarvení“ [2, s. 400–401].

O této teorii se hovoří na stránkách raného Andrejevova díla Poutníci noci (Странники ночи), jež se nám nedochovalo, jelikož je v průběhu vyšetřování zničily orgány NKVD. Obsah textu známe v současnosti z fragmentů, které Daniil Andrejev po paměti sestavil, a z převyprávění tohoto románu jeho ženou A. A. Andrejevovou, které tyto fragmenty obsahuje. A také z podrobné práce Leonida Běžina, jenž se pokusil v co největší úplnosti sesbírat materiály týkající se textu Poutníků noci a co nejpřesněji obnovit obsah románu [3, 320 s.].

Z převyprávění víme, že hrdina románu Poutníci noci L. F. Glinskij zde vykládá teorii střídání epoch v dějinách Ruska. Tato teorie je pokusem o vyložení dějin Ruska jako následnosti „červených“ a „modrých“ epoch. „Červená epocha je prvenstvím materiálních hodnot, modrá duchovních“ [4, s. 617].

Pokud studujeme odkaz P. Sorokina, můžeme dojít k závěru, že jeho autor vypracoval teorii, jež je s Andrejevovou teorií shodná. Ve svých dílech vyčleňuje tři typy kultury a v souladu s nimi tři odpovídající typy pravdy.

Ve smyslovém typu (sensate) převládá empiricky-smyslové vnímání a hodnocení skutečnosti z utilitární a hedonistické pozice. Tomuto typu odpovídá smyslová pravda, jež se zakládá na smyslových orgánech.

V ideacionálním typu (ideational) převládají nadsmyslové, duchovní hodnoty – služba Bohu a sebeobětování. Tomuto typu odpovídá ideacionální pravda, „pravda odhalená Božím dobrodiním“, či pravda víry, nabytá s pomocí mystické zkušenosti, přímé inspirace, Božské intuice a zjevení.

Kromě toho Sorokin vyčleňuje idealistický typ (idealistic), který představuje syntézu smyslového a ideacionálního typu, přičemž smysly vyvažuje intelektem, zatímco empirické vnímání intuicí. Idealistická pravda je tedy přirozeně rozumem vytvořená syntéza ideacionální a smyslové pravdy [1, s. 66–68]. P. Sorokin též hovoří o střídání supersystémů. V základě jejich střídání stojí střídání vládnoucí pravdy. „Smyslová pravda krétsko-mykénské civilizace uvolnila místo řecké ideacionální pravdě 8.–6. století př. n. l., ta pak následně idealistické pravdě 5. století př. n. l. Když na řadu přišla smyslová pravda, opět bezvýhradně vládla v období od 3. století př. n. l. do 4. století n. l. Následovala staletí dominantního postavení křesťanství, od 6. do 12. století. Ve 13. století idealistická pravda znovu převládá, avšak ne na dlouho, střídá ji třetí fáze smyslové pravdy, jež svůj vliv stvrzuje od 16. století až do současnosti“ [5, s. 474].

A tak teorie sociokulturní dynamiky pojímá lidské dějiny jako proces dynamického střídání tří typů sociokulturních (civilizačních) supersystémů: ideacionálního, idealistického a smyslového. Proces přelomu jednoho typu systému a ustavení jiného představuje civilizační krizi. Podle Sorokina spočívá podstata civilizační krize v krizi základních společenských hodnot, je ukazatelem jejich vyčerpání [1, s. 70].

V románu Poutníci noci D. Andrejev také píše, že během historického času se výměna epoch zrychluje a jejich barva se stává jasnější. Staré epochy Andrejev označuje jako fialové, jen s lehce červeným a lehce modrým odstínem, a čím blíže jsou k naší době, tím konkrétnější je jejich barva [4, s. 617]. A tato barva pak signalizuje přítomnost značné diferenciace mezi materiálními a duchovními záměry ve společnosti.

Dle našeho soudu můžeme provést analogii mezi „modrou epochou“ a ideacionálním typem kultury, mezi smyslovým typem kultury a „červenou epochou“. Andrejev také uvádí příklady střídání těchto epoch, pozoruje kupříkladu nahromadění „rudých“ sil děkabristů v závěru panování Alexandra I. s jeho „modrou barvou“. Jiným příkladem je vzájemný vztah složitých mystických snění z počátku dvacátého století s „nehorázně rudými“ silami, jež přicházely k moci, silami ztělesněnými ve vítězství bolševismu [4, s. 617].

Střídání „epoch“ Daniil Andrejev vysvětluje tím, že každá historická epocha má dvě vrstvy: hlavní – to je barva té části společnosti, jež je právě u moci – a vedlejší, jež je vždy latentně přítomna v epoše opačné barvy. Později, když dozraje a nabere sílu, stane se hlavní, s mocí spojenou barvou následující epochy, a do latentního stavu odcházejí síly a směry, jež předtím vládly.

Když D. Andrejev tuto svou myšlenku vysvětloval, psal ve své práci Poutníci noci o tom, že v hlubinách dějin neztrácelo žádné materiální směřování své duchovní spojení se zemí. Na mysli zde má státní strukturu, ne asketické hrdinství [4, s. 617].

V ještě pozdější práci D. Andrejeva, v traktátu Růže Světa, již teorie o „barevných“ epochách zmiňována není. Samotný traktát osvětluje složitější koncepci a předkládá jiné metody pro poznávání sociálních, historických a politických procesů. Andrejev konkrétně odmítá globální teorii historických cyklů, poukazuje na složitější dějinné zákonitosti a připomíná, že chod veškerého lidského vývoje je určován jako výslednice četných sil.

Nehledě na to byla však podle mínění autora této studie teorie „epoch“ jednou z důležitých koncepcí vlastních raným názorům D. Andrejeva. Kromě toho můžeme určitou cykličnost vysledovat také ve střídání cyklů imperialistické státnosti, avšak státnosti se prakticky vždy pojí s „červenou epochou“, s „modrou“ se pojí demiurgické projevy v lidu a tvorba lidových mas.

Ze srovnávací analýzy je zjevné, že P. Sorokin vyčleňuje tři typy supersystémů, Andrejev pouze dvě „epochy“ (pokud nepočítáme starověká „fialová“ období). Přesto však ideální typ, který Sorokin zavádí, není v souladu s „fialovými“ epochami, avšak do určité míry spadá do Andrejevovy „modré epochy“, jež se ve své krajnosti nevyhne asketismu a uchovává harmonii fyzického a duchovního vývoje. Obecně můžeme dojít k závěru, že ideální typ podle P. Sorokina odpovídá „modré epoše“ a ideacionální typ – její varianta, podmíněná krajnostmi asketismu a strachem před zvláštnostmi – „červeným epochám“.

Tak Daniil Andrejev vysvětluje krajnosti asketismu v Byzanci: Byzantinci měli podle něj „trvalý pocit hrůzy i z toho nejmenšího hříchu“, a museli se „nevyhnutelně spouštět až do beznadějných muk“, tento pocit prožívali „duchovně nejvíce obdaření lidé Byzance“ [6, s. 139]. Hrůzu před „posmrtnou odplatou“ Daniil Andrejev označil termínem „infrafyzický strach“ [6, s. 286, resp. 327].

Sám Daniil Andrejev však naproti tomu vyzývá právě k harmonickému rozvoji fyzického a duchovního. Právě k ideálnímu typu kultury v Sorokinově terminologii můžeme přiřadit Andrejevovo vytoužené uspořádání světa v budoucnosti. Mezi úkoly budoucího uspořádání světa dle Daniila Andrejeva patří: „výchova člověka k ušlechtilosti, nastolení všeobecného hmotného blahobytu, rozvíjení vyšších schopností a kladných tvůrčích principů v lidstvu, konsolidace úsilí všech učení kladné orientace, přeměna planety v kvetoucí sad“ [6, s. 529]. A zde již vidíme zjevné příznaky „sociálního státu“. Uspořádání, jež je v současnosti tak často diskutováno a jež je jmenováno v ústavách mnoha zemí, mezi nimi i země Ruské.

Když Daniil Andrejev vysvětluje otázku o důležitosti materiálního dostatku, píše, že „hmotný dostatek je sám o sobě hodnotou bezpodmínečnou. Je to přirozená, člověka důstojná úroveň jeho vnější existence. Představuje hodnotu, jelikož vytváří jakýsi pancíř vnějšího blahobytu, který umožňuje semenům duše, aby pokojně zrála a přinášela plody. Prohlašovat však hmotný dostatek a ovládnutí sil přírody kvůli hmotnému blahobytu lidstva za hodnotu základní a nejvyšší, za cíl organizovaného boje mas v celém světě, za ideál společenského vývoje, v jehož jménu je třeba obětovat celé generace a všechno to, co se pojí s duchovní řadou hodnot

– to je buď tragický omyl, nebo zpola vědomý klam.“ [6, s. 469]. Fakticky již taková výměna, jež je prováděna na úrovni státní politiky a jež přijala charakter stálého trendu, dovoluje, abychom období určili jako „červenou epochu“ či, podle P. Sorokina, „smyslový typ kultury“.

Zde přistupujeme ještě k další důležité paralele mezi pracemi Daniila Andrejeva a Pitirima Sorokina.

Daniil Andrejev píše: „Záměna pojmu duchovní pojmem intelektuální, přičemž tak, že zůstává pouze termín „duchovní“, je v Rusku a dokonce i na Západě tak rozšířena, že se stávají zcela jasnými její smysl a cíl. Spočívají právě ve snaze vyvést lidskou psychiku z oblasti nejvyšších hodnot do oblasti hodnot utilitárních. Tato snaha a její působivá realizace vytvářejí jednu z rozhodujících stránek právě prožívané etapy kulturně historického procesu“ [6, s. 469]. Tento proces Daniil Andrejev spojuje s vyklešťováním sociálního ideálu společnosti.

Stejně jako D. Andrejev, také P. Sorokin spojoval krizi současné kultury, jež je zbavená absolutních ideálů a směřuje ke smyslovému uspokojení a konzumu, s rozvojem „materialistické ideologie a experimentální vědy na úkor duchovních hodnot“ [1, s. 73]. Zvláště to pociťujeme v současném Rusku.

Při rozboru společnosti budoucnosti Daniil Andrejev a Pitirim Sorokin předvídali nebezpečí záměny harmonického vývoje duchovního a materiálního světa, nebezpečí povýšení hodnoty materiálního na úkor duchovního, k čemuž dochází v současném Rusku. A zde vyčleňujeme ještě jednu paralelu mezi názory Daniila Andrejeva a Pitirima Sorokina.

Když Daniil Andrejev vytváří svůj model ideální společnosti a politického řádu, chápe, že dokonce pokud i bude ideální společnost vytvořena, dříve či později také ji postihne krize dokonce i v podmínkách všeobecného materiálního dostatku.

„I když všeobecný blahobyt podetne kořeny závisti hmotné, zůstanou nedotčeny kořeny závisti duchovní, jelikož různý stupeň a rozličné druhy nadání budou jedny vyzdvihovat k řídícím rolím, jiné pak k rolím podřízeným. S plynutím epoch se obrysy inteligence ztotožní s obrysy lidstva. Inteligence však nebude jednotná a výrobci hmotných statků se přestanou pokládat za sůl země. Problémy hmotného blahobytu a komfortu, problémy technické a hospodářské ztratí svůj převládající charakter. Tlumená nespokojenost začne hrýzt ty, kteří se pokládají za výrobce materiálních hodnot, jejichž duševní a rozumové předpoklady je nutí

tíhnout k práci v oblasti průmyslové techniky, hospodářství, agronomie, exaktních věd, vynálezectví,“ domnívá se Daniil Andrejev [6, s. 572].

To se shoduje s představami P. Sorokina o profesionální stratifikaci a mobilitě.

Když D. Andrejev předpovídá budoucí stavbu společnosti, výrazně podtrhuje nezbytnost vzdělání právě „člověka zušlechtěného“ [6, s. 539], což odpovídá názoru P. Sorokina o nezbytnosti formování altruistického člověka na základě morálních a mravních principů: ducha nezávislosti, spravedlnosti, přesvědčení o sobě a vzájemné pomoci [1, s. 42].

A tak nám tato komparativní analýza sociálně-politických názorů Daniila Andrejeva a Pitirima Sorokina umožňuje dospět k závěru, že vidíme určitou shodu koncepcí Pitirima Sorokina a Daniila Andrejeva v jejich názorech na politicko-historický proces, na místo a roli stratifikace a roli konfliktů, jež se s ní pojí ve formování sociálně-politických krizí. Přitom podle názoru autora této stati musíme teoretické představy Pitirima Sorokina a Daniila Andrejeva uplatňovat současně při projektování sociálně-státních přetváření, reforem státu a společnosti, což je nezbytné pro vytvoření zdravého sociálního státu. A je také prvořadým úkolem pro Ruskou federaci v podmínkách politického trendu globalizace podle antihumánního scénáře, který může vést k „celosvětové tyranii“.

Koncepci Daniila Andrejeva o výchově člověka zušlechtěného a teorii Pitirima Sorokina o altruismu je nutné uplatňovat ve všech zemích tak, aby byla dosažena socializace a humanizace státu a společnosti.

(redakčně upraveno)

Zdroj: rodon.org