Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Sv. Theognostos je známý pouze svým krátkým, avšak pronikavým dílem O praktikování ctností, kontemplaci a kněžství, jehož doba vzniku je nejistá a pohybuje se v rozmezí od druhé poloviny osmého století po vrcholné období hésychasmu ve století čtrnáctém. Autorův nezaměnitelný styl psaní se vyznačuje naprostou přímočarostí a oproštěností, s jakou popisuje cestu, jíž musí křesťan projít, aby byl spasen. Zde je malá ukázka z jeho „duchovního realismu“, týkající se toho, jak dosáhnout s Boží pomocí stavu bezvášnivosti, v němž je možné setkat se s Bohem „tváří v tvář“.

Když jsi úplně oproštěn od všech pozemských věcí a s čistým svědomím ve svém srdci připraven každou chvíli opustit tento současný život a přebývat u Pána, pak možná zjistíš, že jsi získal skutečnou ctnost. Pokud chceš být známý Bohu, dělej všecko, co můžeš, abys zůstal neznámý u lidí. (1)

Vědomě na sebe pohlížej jako na mravence nebo červa, aby ses mohl stát člověkem, který je tvarován Bohem. Pokud se ti nezdaří první, druhé nemůže nastat. Čím níž sestoupíš, tím výš vystoupáš; a když si, stejně jako žalmista, o sobě myslíš, že jsi nic před Bohem (Ž 39,5), potom začneš nepostřehnutelně růst. A když začneš zjišťovat, že nic nemáš a nic neznáš, potom budeš bohatší v Pánu skrze praktikování ctností a duchovní poznání. (3)

Nepokoušej se vstoupit do vyšších forem kontemplace předtím, než docílíš úplné bezvášnivosti, a nezabývej se tím, čeho nemůžeš dosáhnout. Pokud si přeješ být teologem a člověkem kontemplace, stoupej po stezce asketické praxe a skrze sebeočištění získej to, co je čisté. Nezabývej se teologií, která je mimo tvé možnosti: je špatné, abychom my, kteří stále ještě pijeme mléko ctností, zkoušeli vystoupat k výškám teologie a pokud tak učiníme, budeme se v tom plácat jako začátečníci – jakkoli je v nás velká touha, vyvolaná medem duchovního poznání. Ale jakmile budeme jednou očištěni skrze sebeovládání a slzy, budeme pozvednuti ze země jako Eliáš nebo Abakuk (2 Kr 2,11), anticipujíce chvíli, kdy budeme uchváceni do oblak (1 Sol 4,17); a přemístěni takto za svět smyslů nerozptýlenou modlitbou, čistou a kontemplativní, můžeme se potom ve svém hledání Boha dotknout okraje teologie. (6)

Pokud si přeješ obdržet vidění božství, musíš si nejprve osvojit pokojný a tichý způsob života a napnout své úsilí k tomu, abys poznal sebe a Boha. Pokud to uděláš a dosáhneš čistého stavu, nezkaleného žádnou vášní, pak tvé mysli nemůže nic zabránit, aby vnímala jako v lehkém vánku (1 Kr 19,12 podle Septuaginty) Toho, kdo je vůči všemu neviditelný; a On ti přinese dobrou zvěst o spáse skrze ještě jasnější poznání Jeho samotného. (7)

Jako předchází blesk bouřce, tak je Boží odpuštění následováno utišením vášní. To je zase doprovázeno předzvěstí blaženosti, jež je pro nás připravena. Avšak pro duši, která miluje tento svět víc než svého Stvořitele a je připoutána k viditelným věcem a lpí zcela na rozkoších a požitcích těla, neexistuje Boží slitování nebo naděje na bezvášnivost. (8)

Jestliže horlivě toužíš po skutečném poznání a jednoznačném ujištění o spáse, nejprve studuj, jak zlomit vášnivá pouta mezi duší a tělem; potom, svlečen z veškeré náklonnosti k materiálním věcem, sestup do hloubky pokory a v ní najdeš vzácnou perlu své spásy, skrytou v mušli božského poznání. To bude tvou zárukou záře Božího království. (10)

Pokud nejsi ztrápen žádnou vášní, pokud tvé srdce prahne víc a víc po Bohu a pokud se nebojíš smrti, ale pohlížíš na ni jako na sen a dokonce toužíš po svém vysvobození – potom jsi dosáhl záruky své spásy a s nevysvětlitelnou radostí v sobě neseš království nebeské. (12)

Víš, z jaké výšky padl Lucifer pro svou pýchu. Nevysnívej si o sobě samé velké ideje a trp stejným údělem jako on. Pohlížej na sebe jako na prach a popel (Gen 18,27), nebo jako na odpad, nebo jako na nějakou mizernou bytost a neustále naříkej. (16)

Pros v slzách, aby ti bylo dáno plné ujištění o spáse. Ale pokud jsi pokorný, tak pros, aby ti nebylo dáno dlouho před smrtí, protože pak se staneš nedbalým a lhostejným. Pros, abys ho obdržel, až budeš blízko svého odchodu z tohoto světa, ale učiň tak se vší vážností, abys neupadl do domýšlivosti a nakonec nezjistil, že – až přijde čas – jsi ničeho nedosáhnul. Kam potom půjdeš, nešťastný člověče, připravený o předzvěst a nezpochybnitelnou jistotu spásy, danou Duchem svatým? (24)

Pokud usiluješ o bezvášnivost, jež zbožšťuje, najdi ji především skrze poslušnost a pokoru, jinak budeš kráčet po nějaké jiné cestě a skončíš v problémech. Ten, kdo dosáhl bezvášnivosti, není jednou rozrušen vášněmi a podruhé zase klidný, ale těší se z bezvášnivosti neustále a i když jsou v něm vášně stále přítomny, není zasažen věcmi, které je způsobují. Především není zasažen obrazy, které naopak vášně vytvářejí. (25)

Touha po pomíjivých věcech tě nestáhne k zemi, pokud budeš svou mysl udržovat ve věcech nebeských; ale když jsi připoután k pozemským věcem, jsi jako orel chycený svým drápem v pasti a nemůžeš vzlétnout. V naději na lepší věci pohlížej na všechno, co máš, jako na odpad. Setřes ze sebe i své tělo, až přijde čas, a následuj Božího anděla, který tě z něho vyvede. (17)

I když jsi úspěšně praktikoval všechny ctnosti, nemysli si, že jsi dosáhl bezvášnivosti a můžeš přebývat ve světě, v němž není úzkosti; neboť tvá duše může v sobě stále nést otisk vášní, takže když umřeš, budeš mít potíže. Avšak veden pořád bázní k Bohu, pozorně střež svou nestálou a měnící se přirozenost a vyhýbej se příčinám vášní. Neboť neměnnou bezvášnivost lze v její nejvyšší formě nalézt pouze u těch, kdo dosáhli dokonalé lásky, byli pozdvihnuti nad smyslové věci skrze ustavičnou kontemplaci a překonali tělo skrze pokoru. Plamen vášní se jich už nedotýká: byl přeťat Hospodinovým hlasem (Ž 29,7), neboť přirozenost těchto lidí byla přetvořena do neporušitelnosti. (29)

Nepokoušej se dosáhnout bezvášnivosti předčasně a nebudeš trpět tím, čím Adam, když pojedl příliš brzy ze stromu duchovního poznání (Gen 3,6). Ale trpělivě pracuj dál, se stálou prosbou a sebeovládáním ve všech věcech; a pokud se pomocí výčitek vůči sobě a krajní pokory budeš držet při zemi i v tom, v čem jsi zvítězil, potom v příhodný čas obdržíš milost bezvášnivosti. Do přístavu odpočinku lze doplout až po mnohých bouřkách a zápasech. A Bůh není nespravedlivý k těm, kdo kráčejí po pravé cestě, když nechává bránu bezvášnivosti zavřenou, dokud nepřijde příhodný okamžik. (30)

Ve své lenivosti a nezkušenosti bys měl „jít k mravenci“ (P 6,6): začni napodobovat jeho jednoduchost a bezvýznamnost a věz, že soběstačný a přebohatý Bůh nepotřebuje tvoje ctnosti. Naopak – bohatě nás zahrnuje svými dary a skrze svou milost zachraňuje ty, kdo jsou mu vědomě vděčni, ačkoli ve svém soucitu rovněž přijímá jakékoli dílo, kterého jsme schopni. Pokud tedy pracuješ jako ten, kdo Bohu dluží za všechna blaha, jež obdržel, pak děláš dobře a Boží slitování je ti nablízku. Ale pokud si myslíš, že je ti Bůh dlužen za dobré věci, které si představuješ, že jsi udělal, pak jsi naprosto pošetilý. Neboť jak může být dárce dlužníkem? Pracuj proto jako najatý služebník a postupuj kupředu krok za krokem, dokud nedosáhneš toho, co hledáš. (31)

Mám ti ukázat další cestu ke spáse nebo spíše k bezvášnivosti? Skrze své prosby žádej Stvořitele, aby tě nenechal padnout ve tvém záměru. Neustále před Něj přinášej jako své přímluvce všechny andělské síly, svaté a zvláště nejčistší Matku Boží. Nepros o bezvášnivost, neboť takového daru nejsi hoden; ale pros bez ustání za spásu a spolu s ní se ti dostane i bezvášnivosti. Jedno je jak stříbro, druhé jak čisté zlato. Zvláště pak nech vnitřní meditaci o Bohu, až je tvou služebnou, a obrať celou svou pozornost k Jeho tajemným mystériím: neboť principy těchto mystérií tě zbožští a Bůh v nich má zalíbení a skrze ně si Ho nakloníš. (32)

Snaž se obdržet ve svém srdci jistou, nepochybnou záruku spásy, abys nebyl v čase své smrti rozrušen a nečekaně vyděšen. Tuto záruku obdržíš, když tě nebude srdce kárat za tvé nedostatky a svědomí tě přestane plísnit za výbuchy hněvu; když budou skrze Boží milost zkroceny tvé bestiální vášně; když budeš prolévat slzy útěchy a tvoje mysl se bude nerozptýlená a čistá modlit; a když budeš klidně a s připraveným srdcem očekávat smrt, jíž se většina lidí děsí a utíká od ní pryč. (33)

Inteligentní člověk není pouze někdo, kdo má schopnost řeči, neboť ta je společná všem lidem. Naopak je to někdo, kdo celou svou inteligencí hledá Boha. Avšak nikdy nenalezne podstatu Toho, jenž přesahuje veškeré bytí, neboť to je mimo rámec stvořené přirozenosti. Ale jako je stavitel rozpoznán ve svém díle, tak je možné nalézt svrchovaného Umělce a vnímat ho v jeho tvořivé moudrosti, obsažené v živých věcech, a v jeho prozíravé péči, vládě, sjednocení, vedení a ochraně. (35)

Rozlišuj nástrahy nepřítele pomocí světla milosti a v pláči před Bohem vyznej svoji slabost a považuj se za nic, i když se tě podvodník snaží přesvědčit, aby sis myslel něco jiného. Nepros ani o duchovní dary, dokud nepřispějí ke tvé spáse a nepomůžou ti zůstat pokorný. Hledej takové poznání, které tě neučiní ješitným, ale povede tě k poznání Boha. Modli se, abys byl vysvobozen z tyranie vášní před tím, než zemřeš, a abys opustil tento život ve stavu bezvášnivosti nebo – pokorněji – v soucitu s hříchy druhých. (43)

Praktikování ctností tě samo o sobě nepřivede k bezvášnivosti, jež ti umožní modlit se nerozptýleně a čistě; duchovní kontemplace musí rovněž udělit tvé mysli osvícené poznání a porozumění stvořenému bytí. Takto okřídlená a osvícená mysl je naprosto uchvácena láskou pravé modlitby a pozdvihnuta do příbuzného světla beztělesných řádů; z něho, jak je jen možné, se rodí do nejzazšího světla, trojího slunce svrchované Božské Trojice. (46)

V příštím věku nebudeme trestání a odsouzeni za to, že jsme zhřešili, neboť máme proměnlivou a nestálou přirozenost. Ale budeme potrestáni, pokud se – po té, co jsme zhřešili – nebudeme kát a neodvrátíme se od svých zlozvyků zpátky k Bohu; neboť máme schopnost pokání, stejně jako čas, kdy to můžeme udělat. Jenom skrze pokání obdržíme Boží slitování, nikoli jeho opak – Boží hněv. Bůh se nehněvá na nás, ale na zlo. Vskutku božství je mimo vášeň a pomstychtivost, ačkoli o něm říkáme, že jako v zrcadle odráží naše činy a sklony a dává každému z nás, co si zaslouží. (47)

Když odpadneš od vyššího duchovního stavu, nepanikař, ale skrze lítost, smutek, důsledné výčitky a především skrze hojné slzy prolévané v zkroušeném duchu naprav sám sebe a rychle se navrať do svého předchozího stavu. Když takto po svém pádu znovu vstaneš, vstoupíš do radostného údolí spásy a budeš se starat o to, abys – jak je to jen možné – znovu nerozhněval svého Soudce a abys už nepotřeboval slzy smíření a lítost. Pokud však neprojevíš takovéto pokání v tomto životě, budeš zcela jistě potrestán v příštím věku. (48)

Poté, co jsi obdržel od Boha smíření za svá provinění, oslavuj Ho, jenž je trpělivý a odpouštějící, a dělej všechno pro to, aby ses vyhnul úmyslnému hříchu. Neboť i když ti mohou být hříchy odpouštěny denně až do tvé smrti, bylo by od tebe bláznivé nenuceně hřešit s plným vědomím toho, co děláš. Nicméně pokud odeženeš psa zoufalství kamenem naděje a budeš odvážně a naléhavě prosit, tvé mnohé hříchy ti budou odpuštěny. Potom budeš jako dlužník v budoucím věku rovněž milovat Boha, který je víc než veškeré dobro, a přesto se nad tebou slitoval. (63)

Když jsi – posílen energií Boží milosti – plný slz v modlitbě před Bohem, lehni si na zem, roztáhni své tělo do kříže, tluč čelem o zem a pros za vysvobození z tohoto života, porušenosti, zkoušek a pokušení. Ale pros, aby ti to bylo dopřáno, ne jak ty si přeješ, ale podle Boží vůle. Za sebe bys měl toužit po tom, abys zemřel už teď, doufaje, že pokud předstoupíš před Boha v slzách a hloubce pokory, budeš stát pevně a jistě v ohni své touhy a modlitby; ale taky bys měl být připraven na to, že tvá smrt bude o nějaký čas odložena, protože Bůh pro tebe předvídá něco lepšího. Vytrvale usiluj o svůj cíl, věnuj celý svůj život Bohu a hleď, abys svými skutky, slovy a úmysly od Něho neodstoupil. (64)

Žádný zápas není větší, než zápas o sebeovládání a panictví. Ten, kdo ctí celibát, je obdivován dokonce víc než andělé a je korunován jako atleti. Pokud se snaží, spoután tělesností a krví, napodobovat skrze cudnost nehmotnou přirozenost andělů, musí projít strašnou bitvou; a pokud v ní uspěje, dosáhne velkého výsledku, který vypadá prakticky neuskutečnitelně a nad možnosti naší přirozenosti. A vskutku by to bylo nemožné, kdyby nám Bůh nepomohl a nepodpořil slabost naší přirozenosti tím, že spravil to, co je pokažené, a pozvedl nás ze země skrze božskou lásku a skrze naději na odměnu, již pro nás přichystal. (67)

Zdroj: nitriaorthodoxy.blogspot.cz