Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Trubčevsk, brjanské lesy, Děsna a Něrussa, jsou v mnoha ohledech spojeny s raným, předválečným obdobím tvorby Daniila Andrejeva, zejména s jeho lyrickými cykly a románem Poutníci noci. Jejich nepřímý vliv bychom patrně mohli nalézt i v nedokončené poémě Píseň o Monsalvatu, kde vystupují v obrysech romantických kulis, divokých srázů, čarovných proláklin a neproniknutelných pohádkových hvozdů, kudy putuje hrdý král, královna a její družina při hledání Grálu. Čistě realistická líčení přírody v Andrejevově rané lyrice na každý pád uchovávají ohlasy romantické obraznosti a stejně tak i poéma Němereča je vlastně pokusem vyjít z neproniknutelných bažin života, z temnot ke světlu, ze snu ke skutečnosti, ze smrti k bytí.

Ano, nepřímý vliv je tedy možné připustit – se samotným románem je však Trubčevsk svázán bezprostředně, je vpleten do základního dějového uzlu. Archeolog Saša Gorbov, rusovlasý, větrem ošlehaný a osmahlý, s upřímnou tváří a podmanivým důvěřivým pohledem šedých očí, jeden ze tří bratrů Gorbovových, hlavních hrdinů románu, se ve druhé hlavě románu v noci vrací do Moskvy z Trubčevsku. Tam strávil několik měsíců na expedici, vzdálený, odcizený moskevskému životu, domu v Čisté ulici, svým příbuzným, všemu, co v zemi probíhá. Opojen přírodou, cele ponořen do jejího světlého a harmonického světa, světa brjanských lesů, jakoby doslova zapomněl, že „venku“ zuří sedmatřicátý rok, strašlivá doba inscenovaných procesů, zatýkání, mučení a poprav. A hle – katastrofa, vlakové neštěstí je v románu popsáno nelítostně, se všemi naturalistickými podrobnostmi a současně zobecněno do metafory, do symbolického prologu k budoucím událostem.

Saša vidí zmrzačená, znetvořená těla, krev, pohledy naplněné šílenstvím, tváře s výrazem nelidského strádání, slyší zoufalé výkřiky, sténání, blouznivé prosby. Pokouší se pomoci těm, kterým ještě pomoci může, rozhrabává trosky, hasí oheň, vytahuje oběti z vraku, zachraňuje ty, kteří zůstali naživu. A nedávný ráj, pocit odcizení, blaženého vypadnutí z času a rozplynutí se v přírodě se proměňuje v peklo, v noční můru, děsivý přízrak. Celá scéna pozvolna připravuje čtenáře na to, že tatáž katastrofa, totéž neštěstí čeká i celou rodinu Gorbovových, obyvatele domu na Čisté ulici, jejich přátele a známé.

Postava Saši je autobiografickým obrazem, je výrazem skrytých hlubin autorovy duše, personifikací panteistických vnuknutí, zápalů a inspirací. Saša svou inspiraci a nadšení přírodou čerpá ze všeho toho, z čeho se rodila raná lyrika Daniila Andrejeva – z toulek po brjanských lesích, po doubravách a březových hájích s jejich plachým klidem, narušovaným vzdáleným voláním kukačky, klepáním datla, zurčením potoka pod mechem porostlými kameny, šumem větru v rozkývaných korunách borovic, šelestem vřesu a rojovníku. A nejen lyrika, ale i románová próza: v popisech přírody je patrná příbuznost, tato líčení jsou stejně tak obrazná jako lyrická.

Takto v románu vzpomíná samotný Saša Gorbov na své toulky: „V jeho paměti zazářily obrazy, byly to však pouze obrazy tichých lesních cest, jež se podobaly světle zeleným jeskyním, bezhlesých louček, na něž si nikdo, kromě čápů, nepamatoval. Rozevřela se široká údolní niva velké řeky, ovívaná duchem jakési zvláštní volnosti, vábivé a tajemné, kde vory beze spěchu plují podél křídových srázů ověnčených větrnými mlýny, bílými kostely a starými hřbitovy. A za nimi – zvlněná pole, kde se nad zlatým žitem třepetá vítr, a starobylé kurhany porostlé šedavou lebedou a pelyňkem jako bohatýrské náhrobní kameny schraňují odkaz dávné svobody. Z nich je za údolní nivou vidět nedozírné lesy, tmavě modré jako dálavy oceánu, a v těchto lesích proudí maličké, neznámé, křišťálově čisté řeky a dřímají tu jezera, na něž už od dávných časů přilétají labutě a kde on nacházel medvědí stopy; zkrátka, oddal se lyrice.“

Autor zavčas zastavuje, krotí se, nedovoluje sám sobě oddat se živelnému proudu obrazů, vždyť lyrickým talentem – darem slovního vyjádření prožitého vytržení – tím je obdařen druhý hrdina románu, bratr Saši Oleg, svým zevnějškem bratru podoben, se stejnýma šedýma očima a rovněž rusovlasý, nicméně charakterově zcela odlišný, složitější, vnitřně rozporný, ba dokonce podlomený. Jemu je svěřena lyra. Jestliže Saša je svobodný poutník, tulák, ztělesňující autorovu vášeň k putování, k pokoření prostoru – vášeň, jež stejně není plně ukojena –, potom Oleg představuje druhou hypostazi jeho duše: je rovněž dobyvatelem, avšak prostoru vnitřního.

Oleg Gorbov je básník, který zakusil tajemné hlubiny tvůrčích sil, kde dobro a zlo jsou čas od času nerozdělitelné, propletené v jediném klubku, a umělecké nalézání se proměňuje v mravní ztroskotávání a pády. Mimo to se připravuje ke splnění důležitého duchovního poslání – k tvorbě liturgických textů a tomu předcházející askezi, postům a boji s tělesností. Oleg miluje návštěvy Chrámu, s hlubokou úctou a v duševním pohnutí hledí na tváře ikon, hořící lampy a svíce, naslouchá chóru na klirosu. Okouzluje ho a uchvacuje krása pravoslavné bohoslužby, v níž spatřuje mimořádně vysoký projev ruské kultury, její neopakovatelné svébytnosti. Přitom je však přesvědčen, že liturgická tvorba nesmí ustrnout, zkostnatět, a naopak musí pokračovat. Je přesvědčen, že spolu s církevně slovanskými jsou potřebné i modlitby, hymny, stichiry, akafisty v ruském jazyce, naplněné touž opravdovou, spalující inspirací. Vždyť bývaly doby, kdy se nově vytvořené hymny svobodně realizovaly v kostelech, byly posuzovány, kritizovány, některé byly zavrženy a jiné se staly součástí bohoslužeb, a tak je to přirozené, v tom spočívá život. Ano, církev podle Olega prahne po nových Zlatoústech, géniích slova, a jestli ne po takových jakými byli král David či Roman Sladkopěvec, pak po těch, kteří jsou jim duchem blízcí… ale nejspíš po takových, právě takových! A Oleg touží odpovědět podle svých sil na toto očekávání, na toto prahnutí. V tom spočívá jeho liturgická idea – hlavní idea celého jeho života.

Daniilu Andrejevovi byla tato idea mimořádně blízká – ne náhodou ve svých vězeňských dopisech ženě, ve snaze ukolébat cenzorovu ostražitost, hovoří o jakémsi Olegovi, jemuž připisuje své drahé myšlenky. To Oleg je hrdinou románu. Saša jakoby pro Daniila Leonidoviče zůstal tam, před vraty vězení, v pokojné minulosti, zatímco Oleg je zde, úplně blízko, v řetězu dní vězeňské šedi života. A co je ještě důležitější, je přítomen v celé Andrejevově vězeňské tvorbě.

Sašovi význam duchovního poslání, asketického úsilí i bezedné hlubiny tvorby zůstávají utajeny. Je laskavý, upřímný, důvěřivý a dobromyslný, k životu přistupuje přímo. Snad proto nezakouší ony spalující svody, faustovskou touhu po životě ve všech jeho projevech. Nezakouší přání vše poznat a okusit, nezakouší ani trýznivé rozdvojení mezi pozemským a nebeským, jež Olega koneckonců dohání k pokusu o sebevraždu a poté i ke zničení všeho napsaného a díky tomu i k nalezení nového práva na život.

Můžeme to vyjádřit i takto: Saša je člověk denní, trubčevský, Oleg noční, moskevský.

Co v Daniilu Andrejevovi převládá? Vždyť oba obrazy jsou autobiografické. Ano, je to tak, a budeme-li předbíhat, doplňme, že stejně tak autobiografickým obrazem je i postava třetího bratra Adriana Gorbova. Pokud je srovnáme, poměříme míru jejich ponoru v hlubinách autorovy duše, je možné konstatovat, že Saša se svým svobodným putováním, dobrotou, upřímností a plachostí představuje první rozměr této hlubiny, Oleg se svými vzplanutími, pochybnostmi i neklidemdruhý a Adrian třetí. Adrian je tedy rovněž moskevský, jeho Moskva je však samostatná…

Tím jsme se přiblížili k tomu snad nejhlavnějšímu – k Moskvě a její románové reflexi. Jestliže Trubčevsk je v románu přítomen retrospektivně, zobrazený skrze vzpomínky Saši Gorbova, pak v Moskvě a jejích předměstích se odvíjí základní děj. Sem se stahují všechny nitky syžetu, zde se naplňují osudy hrdinů, dochází k rozuzlení jejich čas od času spletitých a složitých vzájemných vztahů. Moskva však neslouží jako pouhé pozadí, žije jako samostatná postava, umělecký obraz, dýchá, chvěje se, mění kontury i odstíny, tu se ztrácí – ztichlá, nehybná a přikrčená, tu se zase objevuje v celém svém oslepujícím jasu. Moskva! Vrubelovská – podivuhodná, okouzlující a záhadná, současně i polenovská – rodná, přívětivá, prostoupená teplem. V tomto obraze se slévá vše: dojmy z dětských procházek s chůvou po Kremlu, vzpomínky na mladistvé bloudění uličkami Prečistěnky, na sny v parčících u chrámu Krista Spasitele, na bohoslužby. To všechno vytrysklo na stránky románu a vtělilo se do obrazu Moskvy.

Moskvy jitřní, polední, předsoumračné a zvláště pak noční. Odtud vlastně i název románu – „Poutníci noci“. Události v něm popsané se odehrávají v průběhu několika nocí, kdy sluncem zalité polenovské dvorky obestírá vrubelovská modř. Ano, vrubelovská Moskva, fialovějící ve fosforovém svitu měsíce, románu vévodí a za obrysy křídel svrženého démona lze tušit zlověstný přízrak. Ne náhodou popis Vrubelova obrazu získává v románu tentýž symbolický význam, jako i výklad, rozluštění, dešifrování vnitřního smyslu Šostakovičovy Páté symfonie: „Reprodukce byla skvělá, anglická – soudě podle podpisu, zhotovená podle všeho v devadesátých letech, kdy geniální dílo ještě zářilo všemi svými barvami, celou svou strašlivou, nelidskou krásou. Jakoby na vzdálených horských vrcholech ještě nepohasly fialové odlesky prvopočátečního dne; jeho paprsky rychle skomíraly na obřích polámaných křídlech svrženého – ale nebyla to křídla, nýbrž celá souhvězdí a mléčné dráhy, jež Vzdorný strhl za sebou v hodině svého pádu. Nejpronikavější rys celého díla však spočíval ve vyjádření pohledu, jenž se odspodu, z popelavě sinalé tváře upíral vzhůru: nebylo možné pochopit, jak se malíři podařilo onen výraz nejen zachytit, ale třeba si ho jen představit. V jakémkoli jazyce nevyjádřitelný žal, bolest absolutní osamělosti, nenávist, ukřivděnost, výčitka a utajená vroucí láska k Tomu, který ho svrhl – a zapřisáhlé „ne!“, nikdy a nikde neumlkající, jež Přemožiteli bere smysl vítězství.“

Autor dále uvádí repliku jednoho z hrdinů románu, Leonida Fjodoroviče Glinského.

„Vidíte?“ pronesl po dlouhém mlčení Leonid Fjodorovič. „Je to ikona, ale Luciferova ikona.“

Noc je tedy v románu nocí luciferskou, démonickou, nocí odpadnutí od světla, nocí sovětské despocie, ztracené duchovnosti, v níž poutníci – ti, kteří se nehodlají smířit s královstvím tmy – v sobě doposud schraňují jiskry dobra a světla. Zjevným ztělesněním noci se stává nad město vyčnívající temný kolos Lubjanky, kde ve všech patrech svítí okna, za nimiž mučí a vyslýchají. Sem po zatčení přivážejí i Leonida Fjodoroviče a rovněž mnohé další, jimž je přisouzen osud nesčíslných, ztracených vězňů, obětí mučíren, věznic a táborů. 

Přeloženo z: Л. Бежин, „Трубчевск и Москва в романе Даниила Андреева «Странники ночи»“ (братья Горбовы – Саша и Олег), in: Даниил Анреев: pro et contra. Личность и творчество Д. Л. Андреева в оценке публицистов и исследователей, Sankt-Peterburg 2010, s. 239–243.