Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V roce 2011, tedy šedesát šest let od ukončení druhé světové války, nejkrvavějšího konfliktu v moderní historii, nemine měsíc, aby se na obálce některého českého předního periodika neobjevila tvář někoho ze strůjců této tragédie, jež stála desítky miliónů životů, a to ať již jde o Himmlera, Goebbelse či Heydricha. Opravdovým „miláčkem“ či „superstar“ místního tisku je ovšem samotný „vůdce německého národa“, Adolf Hitler.

Za českým tiskem nezaostávají ani vydavatelé knih: pouze na internetových stránkách největšího českého velkoobchodu s náročnější literaturou je několik set titulů knih, které se tak či onak váží k těmto „významným osobnostem“ moderních dějin (jen o Hitlerovi je jich v nabídce 139!). Nejedná se přitom pouze o spisy nejen u nás tolik populárního „popírače“ nacistických zločinů britského historika Davida Irvinga (od roku 1989 již v Čechách vyšla bezmála desítka jeho knih) či zájmová militaria, nýbrž o víceméně solidní monografie, jež se věnují otázkám typu: „Hitler a americká tajná služba“, „Hitler a ženy“, „Hitler a tajné společnosti“, „Hitlerovi vědci“ aj.

Pondělní vydání časopisu Týden z 28. listopadu se zřejmě rozhodlo na této vlně zájmu také přiživit – láká potenciálního čtenáře na obálku s celostránkovým portrétem nacistického pohlavára číslo jedna, jehož rameno objímá ve frivolním gestu ženská ruka s rudě nalakovanými nehty. Příslib dovědět se něco nového o Hitlerových „rodinných hříších“ je splněn měrou vrchovatou na osmi stranách, a to, dle autora, na „základě současných výzkumů německých historiků“, kteří nejen „odhalili nová fakta a našli žijící příbuzné“, ale především „boří zavedená tabu“ o největším zločinci všech dob. Kromě „překvapivých novinek“ o Hitlerově „lidské stránce“ (tj. jeho vztahu k matce, otci a ostatním příbuzným) se zájemce dozví také o tom, za co a kolik „führer“ utrácel, která místa měl rád a která nikoliv, komu byl nakloněn a koho zničil...

Novinářská „objektivita“ tohoto a podobných článků je nesporná – hrdina většinou není veleben, akcentují se především „záhadné“, „neznámé“ či „temné“ stránky jeho osobnosti. Co se nám však předkládá více než další důkaz o „banalitě zla“? Je opravdu natolik důležité „zpřítomňovat“ detaily ze života člověka, který způsobil tolik hoře? Co si o oblibě všeho, co souvisí s nacistickým režimem a jeho strůjci nejen v současném tisku (prostředí internetu je na tom přirozeně ještě daleko hůře a televize se rovněž „činí“) pomyslí „řadové“ nevinné oběti této války, ať již jde o ty, kdo přežili šoa či vyhlazování běloruských, ukrajinských či ruských vesnic? Co si o nich myslí těch několik dosud žijících českých letců, již nasazovali své životy, aby svět tohoto zla zbavili?

Čeho je za těmito články více – prostého marketingového kalkulu, novinářské vypočítavosti, nebo podvědomého, nereflektovaného tíhnutí k obdivu myšlení „hnědého“ typu? Pokud by se jednalo o třetí případ, nevypovídalo by to nic dobrého o stavu české žurnalistiky, potažmo pak celé naší „mediální elity“.

Otázkou také zůstává, zda dnes může dojít k návratu lidí Hitlerova druhu. Odpověď zní: ano i ne. Ekonomická a politická provázanost současné Evropy by podobnému vývoji měla zabránit. Co se ovšem stane za několik desetiletí, kdy zjevně dojde ke zhroucení nejen penzijního systému a většina obyvatel „starého kontinentu“ drasticky zchudne? (Ano, doslova „starého“ – ačkoliv „krize“ jakoby odsunula problematiku demografie do pozadí, bude to, zdá se, právě nízká porodnost, jež „pohřbí“ sociální stát klasického typu). Nepotáhnou dokola omílané a „demytizované“ příklady?

Co ovšem můžeme říci již nyní je, že neutuchající obliba zločince, jehož hrůzné činy nemají v dějinách obdoby, svědčí o kulturní, etické a mravní úrovni současné evropské – a tedy i naší – společnosti.