Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V nakladatelství Pavel Mervart (edice Pro Oriente) právě vyšla nová kniha, jež nese název Obrácení nevěstky Marie a jiné příběhy. Byzantská vyprávění prospěšná pro duši (úvodem, překlady i komentáři opatřila M. Kulhánková).

V rozbouřené době, kdy se antický pohanský svět přetváří v novou křesťanskou společnost, vzniká jako průvodní jev těchto změn také mnišské hnutí. V pouštních oblastech Egypta, Palestiny a Sýrie se společně s různými formami mnišského a poustevnického života utváří také specifický folklor tohoto prostředí, výroky a příběhy pouštních otců.

Původně ústně tradovaná vyprávění o mniších a pro mnichy postupně získávají svou písemnou podobu a také oblibu i mimo asketické prostředí. Žánr ústní slovesnosti komunity, která se zpočátku ostře vymezovala proti veškerým reliktům pohanské antiky v oblasti jazykové i motivické výbavy, se od doby svého vzniku ve 4. století do své pozdní fáze v 10. století značně proměnil. Předkládaná antologie „vyprávění pro duši“ podává výběr ze čtyř významných sbírek vzniklých od poloviny 6. do poloviny 10. století, a doplňuje tak do češtiny již přeložené rané sbírky vyprávění a výroků (Apofthegmata, Palladiovy Poučné příběhy pro komořího Lausa). Výbor byl pořízen ze souboru vyprávění o Danielu ze Sketis (pol. 6. stol.), z Duchovní louky Ioanna Moscha (přelom 6. a 7. stol.), dvou sbírek Anastasia Sinajského (2. pol. 7. stol.) a sbírky sestavené monembasijským biskupem Paulem (pol. 10. stol.).

Kniha, ostatně vzorně redakčně připravená a s citem ilustrovaná, by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o duchovní život.

Ukázka z knihy:

165. O lupiči jménem Kyriakos

Zbožný křesťan nám vyprávěl o lupiči jménem Kyriakos, který loupil v okolí Emauz, známých také jako Nikopolis. Stal se tak krutým a nelidským, že mu přezdívali Vlk. Shromáždil okolo sebe i další lupiče, nejen křesťany, ale také Židy a Samařany. Jednoho dne se lidé z jedné vesnice v okolí Nikopole vydali do Svatého města, aby o Velikonočním týdnu pokřtili své děti. Po křtu se vraceli do vesnice oslavit Boží Zmrtvýchvstání. Tehdy se setkali s lupiči, kteří u sebe neměli svého vůdce. Muži se zachránili útěkem, čerstvě pokřtěné děti lupiči pohodili a ženy zadrželi a Židé a Samařani je znásilnili. Muži na útěku narazili na vůdce lupičů. Zeptal se jich: „Proč utíkáte?“

Vyprávěli mu, co se přihodilo. Šel s nimi ke svým společníkům a našel děti poházené na zemi. Zjistil, kdo to má na svědomí, a usekl hlavu těm, kteří spáchali ten nečistý čin. Přikázal mužům, ať nesou děti, protože znásilněním znečištěné ženy to nemohly udělat, a bezpečně je doprovodil až do jejich vesnice.

Zakrátko byl vůdce lupičů zatčen a strávil deset let ve vězení, ale soudce jej nenechal popravit. Nakonec byl propuštěn. Vždycky říkal, že unikl smrti díky těm dětem. Vídal je často ve snu a říkaly mu: „Neboj se, my se za tebe přimluvíme.“

Setkal jsem se s ním společně s otcem Ioannem, knězem kláštera Eunuchů. Vyprávěl nám to a my jsme chválili Boha.

166. O lupiči, který se stal mnichem a posléze byl podle světské spravedlnosti popraven

Otec Sabbatios vyprávěl toto:

Když jsem žil v lauře otce Firmina, přišel k otci Zosimovi z Kilikie nějaký lupič a prosil ho: „Buď té lásky, protože jsem spáchal mnoho vražd, učiň mě mnichem, abych se na zbytek svého života odpoutal od svých zlých činů.“

Otec jej povzbudil ke ctnostnému životu, dal mu mnišský oděv a vysvětil jej na mnicha. Po několika dnech mu řekl: „Dítě, tady zůstat nemůžeš, věř mi. Jestli se o tobě dozví světský správce, nechá tě zatknout. A pokud přijdou tví nepřátelé, zabijí tě. Poslouchej, odvedu tě do jednoho vzdáleného kláštera.“

A odvedl ho do kláštera otce Dorothea, který je blízko Gazy a Majúmy. Strávil tam devět let, naučil se nazpaměť celý žaltář a všechny zásady mnišského života. Pak se znovu vydal do Firminovy laury ke starci a řekl mu: „Otče, slituj se nade mnou, vrať mi mé světské šaty a vezmi si ty mnišské.“

Stařec se zarmoutil a zeptal se ho: „Proč, dítě?“

Odpověděl mu: „Víš, že jsem žil devět let v klášteře, že jsem se postil, jak jen to bylo možné, že jsem zachovával pokorně a s bázní všechny zásady. Věřím, že mi Boží dobrota mnoho mých špatných skutků odpustila. Ale stále před sebou vidím jednoho chlapce, jak se mě ptá: ‚Proč jsi mě zavraždil?‘ Vídám ho ve snech, v chrámu, v jídelně. Stále mi klade tutéž otázku a nedá mi pokoj ani na chvíli. Proto chci, otče, odejít a zemřít pro toho chlapce. Zabil jsem ho zcela bezdůvodně.“

Vzal si světské šaty, oblékl si je a odešel z laury. Vydal se do Diospole a hned následujícího dne byl zadržen a popraven.

170. O svaté ženě, která zemřela v poušti

Asi dvacet mil od Jeruzaléma je klášter, kterému se říká Samsonův. Dva z otců z tohoto kláštera se odešli pomodlit na horu Sinaj. Když se vrátili do kláštera, vyprávěli nám toto:

Když jsme se pomodlili na Svaté hoře a vraceli jsme se zpátky, zabloudili jsme v poušti. Po mnoho dní jsme se potáceli v poušti jako loď na moři. Jednoho dne jsme v dálce zahlédli jeskyni, a rozběhli jsme se k ní. Když jsme přišli blíž, spatřili jsme u jeskyně maličký pramen a kolem něj několik rostlin a lidské stopy. Řekli jsme si: „Tady žije skutečný sluha Boží.“

Vešli jsme dovnitř. Neviděli jsme nikoho, ale uslyšeli jsme chroptění. Dlouho jsme celé místo prohledávali, až jsme našli něco, co se podobalo jesličkám, a uvnitř ležel člověk. Přistoupili jsme k tomu Božímu sluhovi a prosili jsme ho, ať s námi mluví. Když neodpovídal, dotkli jsme se jej. Jeho tělo bylo ještě teplé, ale jeho duše už odešla k Bohu. Tehdy jsme pochopili, že zesnul ve chvíli, když jsme vstoupili do jeskyně. Vzali jsme jeho tělo z místa, kde leželo, a vykopali jsme v jeskyni díru. Jeden z nás si svlékl plášť, zavinuli jsme do něj starcovo tělo a chystali jsme se jej pohřbít. Tehdy jsme zjistili, že to byla žena. A chválili jsme Boha.

174. O zbožném kapitánovi, který na Bohu vyprosil déšť

Poustevník otec Gregorios nám vyprávěl toto:

Když jsem byl na lodi na cestě z Byzantia, nastoupil také jistý písař se svojí ženou, který se jel pomodlit do svatého města. Kapitán byl velmi zbožný člověk a mnoho se postil. Během cesty písařovy děti zbytečně plýtvaly vodou. Uprostřed moře nám voda došla a velice jsme žíznili. Byl to smutný pohled na ženy, děti i malá robátka trpící žízní a ležící jako mrtvé. V takovém nedostatku jsme strávili tři dny a už nás opustila naděje na přežití. Písař nemohl to zoufalství unést, a tak vytáhl meč a chtěl zabít kapitána a námořníky. Tvrdil totiž, že oni jsou příčinou naší zkázy, protože nenaložili dostatečné zásoby vody. Prosil jsem písaře: „Nedělej to, modleme se raději k našem Pánu Ježíši Kristovi, našemu skutečnému Bohu, jehož nesčetné činy jsou veliké a záměry nepředvídatelné. Vidíš přece, že kapitán se již třetí den postí a prodlévá v modlitbách.“

Písař se tedy upokojil. Čtvrtého dne okolo poledne kapitán vyskočil a mocným hlasem vykřikl: „Sláva ti, Kriste, Bože náš!“ Všichni jsme byli velmi překvapeni. Kapitán řekl námořníkům: „Rozvažte vaky.“ Jakmile tak učinili, objevil se nad lodí mrak a napršelo tolik vody, že to pokrylo veškerou naši potřebu. Byl to zázrak velký a bázeň budící, protože loď byla nesena větrem a mrak nás následoval, ale nikde jinde mimo loď nepršelo.