Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Žádné odsouzení v celém Písmu, nic o plamenech pekelných, ani o červu, který neumírá, nezní mému sluchu tak strašně jako to, co náš Pán říká ochočené církvi, církvi bezbřehé tolerance, církvi ochutnavačů vína, církvi přátelských interview, církvi snižování laťky, církvi slepých vedoucích slepé – církvi v Laodiceji: „Protože jsi vlažný, ani studený, ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.“

Vážně jsme přesvědčeni, že také naši spoluobčané nevyplivnou vlažné ze svých úst? Kdy si Církev získala přátele tím, že o to usilovala? Kdy lidské ohledy způsobily obrácení lidských srdcí od sebe samotných k Bohu? Když na prvním místě uvažujeme o tom, co si myslí jiní, nepřevracíme tím Ježíšovo přikázání a neříkáme, „hledejme nejprve věci tohoto světa a Boží království nám bude přidáno“?

Vidím, jak za mého života bláznovství nemravnosti a popírání Boha s ohromující rychlostí smetá a rozbíjí poslední ubohé hráze, které vybudoval kdysi křesťanský lid. Úděsné věci se oslavují a vnucují zranitelným dětem. Základní společenství rodiny je jako cihla plná děr a rozpadající se v prach. Stát, oděný směšným hávem demokracie a souhlasu lidu, se navrací na svůj pradávný trůn. Podle vodičů jeho loutek-služebníků jediného božstva neexistuje absolutně nic, co by se mohlo vymykat jejich pravomoci.

Nejsem Tertulián, soptící odporem nad svým starým pohanstvím a klasickým vzděláním. Nejsem povahou bojovník. Proto se musím stát bojovníkem z milosti, potvrzené Duchem svatým, protože jak píše papež Lev XIII. v encyklice Sapientiae christianae (1890), „křesťan je zrozen k boji“.

My jsme si válku nezvolili. Ona přišla k nám. Nepřítel v poslední době vyhrál všechny bitvy a my nyní žijeme jako podezíraní poddaní v okupovaném městě.

V tomto okupovaném městě jednoduše nestačí dožadovat se svých občanských práv a být spokojeni, jen když se nám povede je zabezpečit. Jak si to můžeme myslet? Lidé, kteří věří jen v hmotný řád, by se tak velké chyby dopustit mohli, ale my bychom měli chápat, že časné je jen stínem věčného a že současná soužení jsou v dlouhém boji o spásu jen okamžikem. Tím méně můžeme pokrčit rameny a prohlásit: „Ani svých práv se nesmíme dožadovat moc nahlas, abychom neurazili lidi, které chceme oslovit,“ zatímco usrkáváme horké odstředěné mléko a ani vlastní děti nedokážeme udržet v ovčinci.

Papež Lev XIII. tuto strategii krčení se, podlézání a doprošování hodnotí důraznými slovy:

„Moudrost těchto lidí není jinou, nežli je ta, kterou nazývá apoštol Pavel moudrostí těla a smrtí duše, ona není poddána zá­konu Božímu a nemůže mu poddána býti [Řím. 6,7]. Nic však nemůže přispívati méně k zmen­šení zla nynějšího, nežli právě tato falešná moudrost.“

Nepřátelé Kristovi podle něj otevřeně prohlašují, že chtějí Církev zničit.

„Jejich odvážlivost a smělost nezná však žádných mezí. Vědí, že čím líp se jim podaří zastrašiti zmužilost katolíků, tím snadněji a rychleji dojdou cíle svého. Kdo miluje tedy onu moudrost těla, kdo nechce ničeho věděti o tom, že každý křesťan má býti vojínem Kristovým, kdo se domnívá, že dosáhne vítězství a vítězům zaslíbené od­měny bez práce a bez boje, ten nejen že nepomáhá povodeň zla naší doby zarážeti, nýbrž ten přispívá spíše k tomu, aby se šířila a do výše dmula.“

V tomto boji nikdy nešlo jen o to, jestli je dítě v děloze živé nebo mrtvé jako kus kamene, nebo o to, je-li to lidské dítě anebo ještěrka či stvol bolševníku. Ani dnes v něm nejde jen o to, jestli se muž může oženit s jiným mužem nebo jestli den bez sodomie je jako den bez slunečního svitu. Nejde jen o to, jestli může být křesťanský lékař nucen poškozovat tělo svého pacienta tím, že do něj bude pumpovat syntetické hormony, kontaminovat společenskou situaci a poškozovat společné dobro. Dokonce nejde ani o to, jestli jiný křesťanský bratr smí říkat pravdu, aniž by za to přišel o práci nebo byl odveden v poutech.

Musíme to pochopit. Uprostřed války nelze říkat: „Nosím uniformu Antikrista, protože musím působit v jeho armádě, ale ve skutečnosti, ve svém srdci, v té či oné jednotlivosti pracuji pro Krista.“ Ani nemá smysl říkat: „Nosím uniformu Kristovu, ale jen proto, že mám rád tradiční módu. Přikázání Písma budu poslouchat, až a pokud vůbec se pro to rozhodnu.“

Chceme jít do války? Na tom, jestli chceme nebo ne, nesejde. Válka je tady. V tomto směru už nemůžeme živit žádné příjemné iluze. Nemůžeme se chvástat skvělým mravním poznáním a tvrdit, že jsme proti zabíjení dětí, a přitom krčit rameny, když se strhávají zdi přirozené a Bohem přikázané rodiny. Nemůžeme si blahopřát za to, jak jsme „tolerantní“ vůči zjevnému zmatku, a zároveň pohodlně tvrdit, že se záplavou špíny, kterou mají denně před očima naše děti, nejsme schopni nic udělat.

Válka je tady a můžeme se jen modlit a bojovat. Nic menšího od nás nevyžaduje sama víra, naděje a láska.

Zdroj: duseahvezdy.cz