Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Katolická charita Caritas Europa vyzvala Evropskou unii, aby zajistila, že si migranti z nečlenských států EU budou moci přivést své rodiny. Některé členské státy EU jim v tom totiž brání, a to prý je diskriminující.

Abstraktně vzato by se mohlo zdát, že se i tato iniciativa řadí mezi bezpočet bohulibých aktivit Charity, o jejíž úctyhodnosti nepochybují ani rozumnější ateisté. Krom toho se výzva k sjednocování rodin přistěhovalců ozývá v prostoru, který je ovládán ideologií sekulárního humanismu. A ta, jak známo, podniká od dob osvícenství vítězné tažení za osvobozením Evropanů od středověkých předsudků křesťanské morálky. Rodina je už bezmála vnímána jako papežský výmysl k zotročování žen; stačí zběžně prolistovat všudypřítomnou feministickou literaturu.

Naléhání představitelů Caritas na politbyro EU je tedy neseno těmi nejlepšími úmysly, zájmem o rodiny. Zdá se proto, že zasluhuje podporu křesťanů. Přihlédneme-li ale ke konkrétnímu politickému kontextu, vznikají nad její podporou pochybnosti. Proč? Třeba proto, že Evropě hrozí islamizace. Já vím, na takové poruchy úzkostného vědomí máme přece diagnózu: islamofobie. A na přenašeče jejích virů máme zase účinný recept: islamofob! To je jako rána kladivem. Zaručeně probere z poblouznění a rychle vrátí do reality – vyměřené politickou korektností. Nebo snad chcete být označeni za rasisty? To si každý občan dobře rozmyslí.

Mainstreamoví multikulturalisté (a že jich je i mezi křesťany požehnaně) poukazy na hrozbu islamizace rozhodně odmítají; vnímají ji jako paniku extrémistů. Volí přitom úspěšnou strategii okamžitého zařazování těch, kdo na hrozbu poukazují, mezi nácky či aspoň fašisty. Jde sice o starou kágébáckou techniku, ale náramně funguje. Je to také obrovsky výhodné. Nemusíte své ideologické vyznání vystavovat nepříjemným pochybnostem a náročným diskusím. Ušetřenou energii pak můžete věnovat pilování rétoriky k působivému kázání a okřikování „extrémistů“. Tak to ve světě ideologů chodí. Rubem této výhody je sice nevšímavost k tomu, že oponenti mohou mít v zásobě i něco jiného, než slogany typu „nic než národ“, ale takovou informaci ideologové multikulti rádi oželí. Mohla by nejen otřást jejich kazatelskými postoji, ale také narušit jejich sebeobraz vychovatelů zaostalých mas v ušlechtilostech nového humanismu.

Kdo ale není zaslepen ideologickými brýlemi, měl by brát problém islamizace Evropy vážně. Neboť demografická fakta a nepřehlédnutelná skutečnost nábožensky motivovaného násilí muslimů musejí vyvolávat obavy u těch uživatelů zdravého rozumu, kteří si nepřejí zánik západní civilizace v Evropě. Když je kvůli tomu aktivisté multikulti pohotově deklasují na extrémisty, pak vzniká otázka, kdo je tady vlastně extrémista.

Četl jsem řadu inteligentních úvah o nebezpečí islamizace. Jejich autoři věcně a s chladnou hlavou prokazují, že bagatelizování problému, ani přitroublé moralizování není namístě; za všechny jmenuji G. Sartoriho. Jestliže světlonoši multikulti odbývají takové oponenty nálepkou islamofobů, pak můžeme mluvit o kulminaci ideologického myšlení v zavilé hlouposti.

Islamizace prý nehrozí

Ptejme se tedy multikulturalistů, jaké relevantní důvody mají pro své tvrzení, že Evropě žádná islamizace nehrozí.

První důvod říká, že islám je mírumilovné náboženství. Opravdu? Patří k výsadám ideologa, že čte selektivně: vidí, co vidět chce, zamlčuje, co se mu nehodí. V Koránu jsou texty mírumilovné i texty vyzývající k násilnému šíření víry. Pro nezaujatého interpreta těžký oříšek; ne tak pro multikulturalistu. Ten má apriori ideologické jasno: první zdůraznit, o druhých nemluvit, případně mlžit.

Z hlediska povahy islámu je tedy nemožné argumentovat jeho mírumilovností. Jak by chtěli multikulturalisté v solidní diskusi ozřejmit, že evropští muslimové zvolí natrvalo „mírnější verzi“ své víry, že budou soustavně ignorovat výzvy a návody Koránu k páchání násilí na nevěřících? Nebo snad máme s těmito okázalými lidumily doufat, že evropští muslimové budou, ještě dřív než opanují Evropu, převychováni v duchu relativisticko-hédonického vyznání svých velkorysých hostitelů? Vždyť je multikulti relativisté přímo vyzývají, aby si uchovali svou kulturní (nábožensko-eticko-právní) identitu. Není přece horší, je jen jiná, jak už dnes ví každý absolvent prvního semestru jakéhokoli humanitního oboru. Jeden z uznávaných architektů multikulti (Habermas) je např. s filosofy historismu přesvědčen, že kulturní identita je součástí identity samotného lidského bytí. Její zachování je tudíž lidským právem jedinců příslušné kultury. Je to samozřejmě ontologický nesmysl, jenže to dnes nikoho nezajímá. Z hlediska liberální ústavy je to ale také nesmysl politicko-právní.

Aby tedy rozptýlili obavy z islamizace Evropy, musí multikulturalisté při obhajobě své vize mírumilovného soužití předpokládat, že evropští muslimové buď ztratí svou víru, nebo jí budou permanentně rozumět a uplatňovat selektivně – se smyslem pro náboženskou svobodu nemuslimů; třetí možností je hrozba islamizace. (Jakým kouzlem by ale multikulturalisté chtěli první nebo druhou variantu svého utopického scénáře zajistit? Pokud to nevysvětlí, nemůžeme brát jejich ujišťování vážně. Musíme naopak zapochybovat o jejich úmyslech či zdravém rozumu; možná o obojím.) Když uvážíme, že Mohamed jako absolutní autorita a vzor muslimů sám šířil islám mečem, blíží se pravděpodobnost dru-hé varianty k nule. Tím už vychází najevo citelná argumentační nouze multikulturalistů. Neboť jim už nezbývá než doufat, že ve zbývajícím čase ještě stačí evropské muslimy připravit o jejich víru. Musí věřit, že je rychle svedou na kluzký svah svého nevázaného způsobu života, kterým ovšem muslimové jako takoví pohrdají. Kdo má ale takovou naivní, ideologicky instalovanou víru multikulturalistů sdílet?

Ideologické myšlení samozřejmě snese kdejaký předsudek, tím spíše kdejakou naivitu, jen když jsou ve směru utopicky definovaných zářných zítřků. Samotná obhajoba fenoménu muslimského přistěhovalectví se však logicky hroutí. Plný, neutajovaný obsah Koránu, jeho oslava džihádu jako útočné války na šíření islámu i Mohamedův příklad především bezpečně falzifikují přesvědčení, že islám nepředstavuje pro Evropu žádnou hrozbu. Zároveň také ukazují, že není rozumně možné redukovat násilnický potenciál islámu na hrstku teroristů, když je zakódován v jeho základech. Taková redukce je jen osvědčeným ideologickým sedativem bruselského establishmentu. U něj však musíme počítat s tím, že sofismata, demagogie a zneužívání servilních odborníků v zájmu těch jedině správných vizí evropské kulturní politiky jsou jeho pracovní metodou. Zdá se být tedy nadlidským úkolem, aby obhájce multikulti vstřícné imigrační politiky k muslimskému světu obhájil v poctivé diskusi svou věc.

Druhým argumentem proti hrozbě islamizace je sázka na mírumilovnou většinu evropských muslimů. Připusťme pro tuto úvahu, že umírněných muslimů je v Evropě víc, než bojovných fundamentalistů. Co to znamená pro otázku, jestli Evropě hrozí islamizace?

Kdo tvrdí, že islamizace nehrozí, musí předpokládat, že se po případném demokratickém převzetí státní moci prosadí umírněná většina, která fundamentalistům zabrání, aby vytvořili islámský stát. Jistotu, že hrozba islamizace je planá, přitom musí opírat o jistotu tohoto předpokladu; s mírou jeho zpochybnění hrozba islamizace vzrůstá. Naproti tomu oponentovi stačí méně než padesáti procentní pravděpodobnost opačného vývoje, k tomu, aby byl jeho poukaz na hrozbu islamizace brán vážně. Jak se to tedy má s jistotou tohoto předpokladu? Zpochybnila ji už předchozí úvaha o nepravděpodobnosti vize, podle níž by si umírnění muslimové osvojili smysl pro náboženskou svobodu jako konstantu své víry.

Ale představme si to konkrétně. Právě došlo k historickému triumfu islámu. Co se po staletí nedařilo vojensky, to se poddalo dějinným samospádem. Materialismem a relativismem intelektuálně zdecimovaná a morálně vysílená Evropa se vydává sama. Z jakých zdrojů asi budou umírnění muslimové čelit euforii a v ní přítomnému pokušení triumfalismu? Opravdu jsou tak oddáni myšlence náboženské svobody, že se vzepřou legitimním snahám fundamentalistů? Takovou od-danost nevykazovali po celá staletí ani křesťané, a to měli v zádech jinou autoritu než autoritu Alláhova válečníka.

A další problém. Kolik z těch umírněných muslimů se z taktických důvodů jen jako umírnění tváří? Mají to snad aktivisté multikulti statisticky podchycené? A kolik z těch umírněných neobnoví v tom historickém opojení své vpravdě muslimské přesvědčení a neposílí své náboženské sebevědomí? Krom toho není žádným tajemstvím, že už po celá desetiletí je v islámském světě patrný trend návratu ke kořenům, k očistě islámu od západních škodlivin; a že masy na tento fundamentalismus snadno slyší. V historicky zlomové době opanování Evropy na něj snad slyšet přestanou? Opět nadlidský úkol získat tu poctivé přesvědčení, že není čeho se obávat. 

Problém je prý v nás

Když tedy ti úctyhodní lidé z Evropské Charity bezelstně plédují za přistěhovalce, těžko se lze ubránit otázce, jestli se tím neřadí mezi „pachatele dobra“. Jestli by k té přemíře lásky nebylo dobré přidat i špetku pravdy. Že se to dnes v křesťanském světě často nedaří, není podle mého ani tak vinou lidí praxe, jako spíš těch, kteří jim vytvářejí intelektuální zázemí. Profesor Tomáš Halík se kdesi nechal slyšet, že problém s muslimskými přistěhovalci je v nás. To my se prý musíme naučit s nimi vycházet. Vidíte? Žádná prvoplánová fobiózní reakce, kde strůjcem problémů je ten druhý, nýbrž zralý postoj sebereflexe.

Ano, profesor Halík si dává záležet, aby nebyl prvoplánový, a má v tom úspěch. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se tu jedná o páně profesorovu (pravda efektní) hraběcí radu. Sebezpyt je jistě potřebný, ale neměl by překrývat schopnost vidět nespravedlnost i mimo sebe a podvazovat odhodlání jí čelit. Jinak se jeho zdůrazňování mění v hloupé či ideologicky účelové moralizování.

Manipulováni šíbry neomarxistického ražení, nechávají si totiž lidsko-právní buditelé často vnutit ideologickou šablonu, podle níž jsou utlačovanými apriori všichni, kromě heterosexuálních bílých mužů a jejich přisluhovačů. Utlačovaní pak musejí být hájeni za všech okolností a všemi prostředky. Jakožto „utlačovaní“ jsou totiž vždycky v právu, jsou tedy nekritizovatelní; říká se tomu tolerance.

Budu konkrétní. V našich médiích oblíbený a ve světě oceňovaný teolog, sociolog, psychoterapeut a podle mnohých i filosof, profesor Halík, si vytkl otevřenost soudobé kultuře za svůj intelektuální program. Jistě, nelze žít mimo stávající kulturu. Ale je nutné s ní vždycky vyjít a tedy i výt? Věřím, že i pan profesor by uznal, že nikoli. Problém je ale v tom, podle jakých kritérií můžeme v soudobé kultuře odlišovat přijatelné od nepřijatelného. Protože je pozdní kultura Západu rezultátem filosofických idejí, je pro výběr toho přijatelného rozhodující filosofická orientace. A tady je Halíkův problém. On zřejmě celoživotně uvěřil svým Mistrům (Patočka, Heidegger), a pro-to si nedá vzít ani kolosální kantovské předsudky o metafyzice, tím méně pak omyly relativistických filosofů historismu. Etická dezorientace je pak zaslouženým důsledkem takové nefilosofické víry v moderní Mistry. Halík má v této souvislosti např. velký filosofický problém s přirozeným mravním zákonem. Nastupuje náhradní, ideologická orientace, kombinovaná v jeho případě s vírou. Výsledkem takového mixu je pak profil intelektuála, u něhož je míra nekonzistence vždy individuální. Pravidelně se tu ale vyskytuje tendence k výsekové, situační spravedlnosti.

Ani Halík není vůči této tendenci imunní. Svou podstatnou závislostí na moderní filosofii nutně ztratil schopnost filosoficky evidentního zakotvení mravnosti. Odsoudil se tím k etickému fideismu s následně libovolným výběrem etických obsahů. Proto se i on snadno dostává pod silný vliv ideologické pseudomorálky, která vzešla z jeho intelektuálního prostředí, a jejíž účelová svévole postrádá rozumný korektiv. Kde chybí smysl pro přirozený mravní zákon, tam vzrůstá význam dobových konvencí. Pro ilustraci: V jednom pořadu si Halíkův intelektuální souvěrec Ondřej Liška (předseda Zelených) neodpustil stranickou sebechválu, když v diskusi o kvótách pro ženy zdůrazňoval, že zelení vždycky ctili etické principy. No ovšem, etické principy. Co všechno se dnes nepovažuje za etiku...

To jsou paradoxy…

Čím to asi bude, že ideologové dvacátého století ustavičně vzývají nějakou spravedlnost, aby vzápětí v jejím jménu páchali (obvykle větší) nespravedlnost; že okázale adorují svobodu, aby ji vzápětí upírali (nejen) těm, kdo jejich víru nesdílejí? Politická korektnost jako cenzorský nástroj multikulturalistů je učebnicovým příkladem takového pokrytectví. Političtí korektoři s únavnou pravidelností cedí komáry a polykají velbloudy. Nevšiml jsem si, že by někdo z Havlova intelektuálního okruhu na tento (jak rádi říkají) paradox reagoval. Když jim uživatelé zdravého rozumu mnohokrát namítli, ať si zkusí existenciální multikulti soužití s (abstraktně?) milovanými cikány, dalo by se mlčení krájet. Jejich otevřenost dokořán prostě nemá rozumnou míru; je čistě ideologická. Proto nahrazují seriózní diskusi monologickou, moralizující rétorikou; námitky zasklívají. Také paradox, uvážíme-li, že jsou obvykle vášnivými propagátory dialogu a neméně vášnivými odpůrci moralizování. To ale není nic překvapivého; levicoví intelektuálové mají přece rozpory v krvi.

Jestliže se tedy křesťané nechávají školit takovými učiteli, pak se nemůžeme divit, že jejich dobré úmysly často neladí s realitou. Ani profesor Halík nebude dobrým rádcem v našem problému islamizace Evropy. On přece důležitě vede mezináboženský dialog s velkým muftím a nenechá si ho kazit nějakými zpozdilými islamofoby. Nálepkování oponentů jde Halíkovi dobře. Když ale pravidelně mluví o svých politických odpůrcích zprava jako o fašistech, vyvstává otázka, jestli ten okázale doporučovaný sebezpyt aplikuje také na sebe.

Na opačném pólu jsou křesťané, kteří hrozbu islamizaci nepopírají, ale naopak vítají. Je to prý Boží trest, který na sebe Západ přivolal svou zkažeností. Netroufám si číst Boží záměry, ale domnívám se, že proti takové míře nesvobody a nespravedlnosti, jakou představuje možná islamizace Evropy, je třeba se postavit. Až se totalita ukáže nevyhnutelnou, budou muset křesťané hledat způsob, jak v ní žít; mají s tím zkušenosti. Dokud však nenastala, byla by podle mě jak pasivita, tak i vstřícné očekávání islamistické totality selháním.

Pasivitu ordinují levicoví intelektuálové a bruselský establishment. Nechápu, který z jejich motivů může křesťanské intelektuály tak oslovovat. Snad záměrné ředění západní populace, abychom se konečně zbavili nenáviděné křesťanské morálky? Nebo snad masivní nárůst voličů materialistické levice? Spíše to bude jen ta trapná intelektuální podbízivost zakomplexovaných, protože filosoficky rozkolísaných křesťanů, pro něž je nejvyšší vzdělanostní metou být na úrovni doby.

Vstřícné očekávání „Božího trestu“ vypadá také impozantně, přímo duchovně. Jen jestli si tu vizionáři něco nenamlouvají, jestli jen Pánu Bohu nevnucují své z frustrace vzešlé nápady.

Zdroj: konzervativnilisty.cz