Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Dalajláma vyjádřil podporu homosexuálním manželství a odsoudil homofobii, píše The Telegraph.
V televizním rozhovoru, vedeným Larry Kingem prohlásil, že osobně nic nenamítá proti homosexuálnímu poměru, ani proti sňatkům osob téhož pohlaví.

„Pokud dva lidé mají opravdu pocit, že je to svým způsobem praktičtější, že je to víc uspokojuje, a obě strany s tím souhlasí, tak je to v pořádku.“

„Vyznavači nějakého náboženství, zachovávající nějaké tradice, by se měli těchto tradic držet. I v buddhismu jsou některé sexuální praktiky zakázané, proto se jimi má buddhista řídit. Ale pokud jde o nevěřící, pak je to jen jejich věc. Jsou rozličné způsoby sexuálního chování, takže pokud jsou bezpečné a obě strany s nimi souhlasí, pak je to naprosto v pořádku“.

Kritické hodnocení D. Andrejeva osobnost 14. dalajlámy

Co říká k osobnosti současného dalajlámy D. Andrejev? V Růži Světa čteme toto: „Předposlední z tibetských dalajlámů již nebyl zcela inspirován, nyní vládnoucí dalajláma byl podvržen, proto se i chová, jak se chová.“ („Růže Světa“, D. Andrejev, s. 163)
Růže Světa obsahuje informaci o tom, že je dalajláma XIV. přímou „záměnou“. V čem tkví tato „záměna“? V politickém aspektu vystupuje dalajlama za mírové řešení problémů. V tom duchovním podporuje ze všech sil a všude šíření buddhismu, což může být pro Západ, který ztrácí poslední zbytky duchovnosti, alespoň jakýmsi východem. Jediné, co je mu možno dát za vinu je vměšování se do záležitostí jiných škol z aspektu politických důvodů.

Pokud chceme přijít dané věci na kloub, musíme nejdříve pochopit, co se tehdy dělo a neodkazovat se pouze na současnost. Co píší v encyklopedii Krugosvět:

„V roce 1951 uzavřel dalajláma s ústřední vládou dohodu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu, která fakticky poskytla Tibetu národní autonomii v rámci ČLR. Zastával vládní funkce: člena Všečínského výboru národní poradní rady (1951‒1959), poslance všečínského shromáždění lidových zástupců (1954‒1959), předsedy přípravného výboru pro vytvoření Tibetské autonomní oblasti, čestného předsedy Čínské společnosti buddhistů (1953‒1959).“

V polovině 50. let 20. století se v Tibetu začalo aktivizovat hnutí proti čínské vládě s podporou CIA, které vyústilo v otevřené povstání, které bylo v roce 1959 potlačeno armádou ČLR. Dalajláma emigroval do Indie, kde se usadil v indické vesnici Dharamsale. V průběhu čtyřiceti let ho následovalo okolo 130 tisíc Tibeťanů. Ujal se tibetské vlády v exilu s cílem bojovat za nezávislost tohoto území.“

Je tedy zřejmé, že dalajláma nejdříve spolupracoval s orgány ČLR, tj. s vládou nového čínského wicraora, od něhož Andrejev očekával, že přinese velké utrpení této zemi (což se uskutečnilo v kultu osobnosti Mao Ce-tunga i v kulturní revoluci). Podle všeho vytýkal Andrejev dalajlámovi právě tuto spolupráci (nezapomínejme, že Růže Světa byla napsána v letech 1950‒1958). Poté však mění dalajláma XIV. kurz. Změna kurzu je spojena s největší pravděpodobností se změnou sankce planetárního démona na wicraora USA v roce 1957. Poté už bylo „nutné“ bojovat proti čínské státnosti, na čemž se následující desetiletí podílel i sám dalajláma.

K čemu by mohla v praxi přivést získaná politická „svoboda“ Tibetu? USA by tak dostaly důležitý odrazový můstek pro budoucí boj ke zničení čínského wicraora. Je tedy zřejmé, že nenásilný boj za nezávislost byl zdaleka ne vždy. A nyní, nemá-li ozbrojený boj perspektivu, znamenají rozhovory o nenásilí jen velmi málo.

Duchovní propad dalajlámovy osobnosti není reflektován, ba naopak: jeho snahy být pop osobností jsou všudypřítomné. Objektivně lze konstatovat, že buddhismus v západní formě má skoro pokaždé nanejvýš ubohou podobu (mimochodem, občas konvenuje s postmodernismem). Ruský buddhismus je v tomto ohledu serióznější, protože zde žijí národy spojené s metakulturou mahájány, které ji tradičně vyznávají. Je zajímavé, že v buddhistickém učení se současný dalajláma orientuje poměrně chabě.

V současné situaci se tendence tyranie ze strany čínského wicraora v Tibetu neprojevují, a tím tibetský „boj za nezávislost“ s cílem záchrany buddhismu očividně ztrácí smysl. A kromě ztrát nic víc nepřinese.

Dalajlámovi můžeme vytknout především politizaci všech otázek spojených s Tibetem a jeho podporu USA. Zajímavé je rovněž to, jak zdůrazňuje, že po řešení všech politických otázek spojených s Tibetem lze institut dalajlámy zrušit. Je to docela přirozené řešení toho, kdo představuje „záměnu“, ne? A co když se dřívější rodová větev dalajlámů obnoví a vyšší nebeské síly severobuddhistické metakultury dostanou možnost mít autoritativní vliv na buddhisty v celém světě?

S použitím materiálů rodon.org