Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

(Než se pustíte do čtení, přečtěte si prosím nejdříve tento první část).

Autor knihy „Hybridní války: Nepřímý přizpůsobivý přístup ke změně režimu“ (dostupné v pdf ke stažení zde) podrobně zdůvodňuje, že Sýrie a Ukrajina jsou prvními oběťmi americké hybridní války, ale předmětem článku je sdělit, jak výše zmíněné inovace, nezahrnuté do původní publikace, hrály důležitou roli celou dobu. Účelem je dokázat, že nově odhalené aspekty mohou být zdánlivě zapleteny do celkové teorie a použity ke zlepšení jejich pochopení, a tím umožnit informovanému pozorovateli přesněji projektovat budoucí bojiště, na kterých se pravděpodobně hybridní války povedou.

Tato část výzkumu tudíž následuje po teoretickém modelu, který byl vyložen předtím, ve kterém se probírají geostrategicko-ekonomické determinanty stojící za válkami proti Sýrii a Ukrajině, a dotkneme sociálně-politických strukturálních zranitelných míst, která se USA pokusily využít, s různou měrou úspěchu. Poslední část obsahuje pojem sociální a strukturální předběžné přípravy a krátce se zabývá tím, jak byly přítomny v obou případech.

Geostrategické determinanty

Sýrie:

Tato tradičně sekulární arabská republika byla vtažena do amerického plánu barevných revolucí na celém bojišti, když bylo v r. 2011 spuštěno „arabské jaro“. Abychom stručně shrnuli strategické pilíře této grandiózní operace, americkým konceptem bylo pomoct nadnárodní klice Muslimského bratrstva dostat se k moci od Alžíru po Sýrii prostřednictvím řady synchronizovaných operací s cílem změnit režim, namířených proti konkurenčním státům (Sýrie), nedůvěryhodným partnerům (Libye) a strategickým loutkovým státům, určených k bezprostřední výměně režimu (Egypt, Jemen). Výsledné strategické prostředí mělo připomínat východní Evropu z dob studené války, kdy by každý stát byl veden stejnou stranou (Muslimským bratrstvem, místo komunistické strany) a řízen přes nastrčeného vnějšího mecenáše, v tomto případě společným kondominiem v čele s Tureckem a Katarem, z pověření USA, ovládajících věci zpoza opony.

Tato volně organizovaná ideologická „konfederace“ byla dostatečně rozklížená, aby ji bylo možné řídit prostřednictvím taktiky rozděl a panuj (a tím zabránit, aby se někdy nezávisle zorganizovala proti Saudské Arábii a státům Zálivu), ale snadno vyprovokovatelná k sektářské nenávisti, aby se zmobilizovala proti Íránu a jeho regionálním zájmům, a tím z ní byl učiněn extrémně pružný nástroj pro prosazování americké velké strategie na Středním východě. Vzhledem k chaotickému původu této geopolitické hry bylo předem rozhodnuto, že některé její prvky nepůjdou podle plánu a že během prvního pokusu může dojít k pouze částečné realizaci tohoto projektu, což je přesně to, co se stalo, když se Syřané vzdorovitě postavili útoku v rámci hybridní války a odvážně bojovali při obraně své sekulární civilizace-státu.

Lze tvrdit, že Sýrie byla vždy považována za nejvíce strategickou kořist ze všech států zasažených „arabským jarem“, a to je dokázáno zoufalou téměř pět let trvající hybridní válkou, kterou USA zahájily v reakci na neúspěch svého prvního pokusu o změnu tamního režimu. V porovnání s tím Egypt, nejlidnatější arabský stát, se musel vypořádat pouze s terorismem nízké úrovně řízeným Katarem na Sinaji, po svržení Američany dosazené vlády Muslimského bratrstva. Důvod tohoto zářného rozporu u relativního významu pro cíle americké velké strategie lze přisoudit geo-ekonomickým determinantům stojícím za válkou proti Sýrii, které budou probrány později.

Ukrajina:

Geostrategické determinanty za válkou proti Ukrajině jsou mnohem přímočařejší, než za válkou proti Sýrii, a řeč o nich byla většinou již když jsme popisovali taktiku „Brzezinski naruby“ u geopolitických pastí. Součástí motivace stojící za svržením ukrajinské vlády a spuštěním následných proti-ruských pogromů bylo vlákat Rusko do intervencionistické pasti á la Afghánistán 1979, a válka proti Donbasu byla ztělesněním tohoto pokusu. Washington tohoto cíle dosáhnout nedokázal, ale byl mnohem úspěšnější při přeměně celého území Ukrajiny na geopolitickou zbraň proti Rusku.

Brzezinski slavně vtipkoval, že „bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem“, a zatímco měl na mysli zcela jinou koncepci, když to říkal (jeho názorem bylo, že Rusko by se pokusilo „imperiálně re-sovětizovat“ region), z geopolitického hlediska jeho citát obsahuje značný kus pravdy. Národní bezpečnost Ruské federace je z velké části určována událostmi na Ukrajině, obzvláště co se týká její široké západní periferie, a nepřátelská vláda v Kyjevě, podléhající USA a mající na svém území infrastrukturu „protiraketové obrany“ (což je eufemismus pro zvýšení pravděpodobnosti, že USA dokážou neutralizovat ruské síly druhého úderu a tím ho dostat do pozice jaderné vydíratelnosti) by představovala velkou strategickou hrozbu. Abych parafrázoval Brzezinského a učinil jeho výrok objektivně přesnějším, tak „pokud Západ uspěje vmanipulovat Ukrajinu do dlouhodobého nepřátelství s Ruskem, pak Moskva může čelit velké geopolitické překážce svých budoucích multipolárních ambicí“.

Strašný scénář, kdy by na území Ukrajiny byly jednotky „protiraketové obrany“ USA či NATO se zatím plně neodehrál, ale země stále činí kroky ke „stínovému členství v NATO“, čímž se stává de facto součástí organizace bez formálních záruk vzájemné obrany. Zvýšená vojenská spolupráce mezi Kyjevem a Washingtonem, a tím mezi Ukrajinou a blokem, je postavena na agresivním manévrování proti ruským strategickým zájmům. Nicméně není to tak zlé, jak mohlo, protože američtí strategičtí plánovači naivně předpokládali, že Pentagon již bude mít v té době kontrolu nad Krymem, a proto bude schopen rozmístit svoji „protiraketovou obranu“ a další technologie destabilizace přímo na prahu Ruska. Naprostou šalbou panující v západním myšlení během příprav hybridní války bylo, že Rusko nebude na Krymu bránit svoji civilizaci, humanitární a geostrategické zájmy (nebo pokud ano, bude zatlačeno do noční můry „Brzezinski naruby“), což, jak dokazuje historie, byla impozantní chyba, kterou kdy USA učinily.

Geo-ekonomické determinanty

Sýrie:

Sýrie je z pohledu americké velké strategie tak významná proto, že měla být koncovým terminálem plynovodu Přátelství, sdíleného s Íránem a Irákem. Tato plynová trasa měla Íránu umožnit přístup na evropský trh a zcela zmařit režim sankcí, který proti němu v té době USA zavedly. Současně tomuto projektu konkuroval projekt Kataru, který chtěl posílat svůj plyn přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii a dále do EU, buď formou LNG, nebo přes Turecko. Prezident Assad bystrozrace návrh Zálivu odmítl z loajality k dlouhodobému spojenci své země Íránu, a válka proti Sýrii vedená prostřednictvím hybridní války byla USA a státy Zálivu podporována tak zuřivě proto, aby potrestaly tuto zemi za její odmítnutí stát se jednopolárním satelitem.

Pokud by byl dokončen, byl by plynovod Přátelství jedním z nejdůležitějších světových multipolárních nadnárodních spojovacích projektů, který by způsobil převrat v regionální geopolitice tím, že by poskytl energetický a investiční koridor spojující Írán s EU. To by znamenalo výraznou změnu v rovnováze moci na Středním východě a hrálo by to silně v neprospěch USA a jejich spojenců v Zálivu. Když pochopily akutní hrozbu, kterou plynovod Přátelství představoval pro jejich desítky let trvající nadvládu nad regionem, vytyčily si USA závazek zajistit, aby se projekt nikdy nezrealizoval děj se co děj, což bylo i jedním z důvodů stojících za vytvořením ISIL uprostřed očekávané tranzitní zóny. Viděno z tohoto pohledu je mnohem jasnější, proč USA upřednostnily destabilizaci Sýrie před destabilizací Egypta, a proč jsou pravděpodobně ochotny vkládat do tohoto podniku obrovské zdroje a organizovat globální koalici poskoků, kteří by jim v tom pomohli.

Ukrajina:

Americké odhodlání zmocnit se Ukrajiny bylo inspirováno něčím více, než jen geostrategickými úvahami, protože tyto imperativy se křížily se současnou geo-ekonomickou realitou. V době, kdy byla spuštěna městská teroristická kampaň známá jako „euromajdan“, byla Ukrajina nucena USA k umělé „civilizační volbě“ mezi EU a Ruskem. Moskva prosazovala tři vzájemně propojené multipolární nadnárodní spojovací projekty – prodej ropy a plynu EU, Eurasijskou unii a Eurasijský pozemní most (energetický, institucionální a ekonomický) – který se Washington usilovně snažil oslabit za každou cenu. Když si připomeneme výše uvedený Brzezinského vtip o Ukrajině a jeho autorovu parafrázi, dávají tato slova nyní mnohem větší smysl, protože bez Ukrajiny jako součásti této pavučiny vzájemně propojených projektů se celek stává podstatně slabším, než by byl jinak.

Protože souvisí s každým z těchto projektů, odstranění Ukrajiny z rovnice: brání energetickému obchodu mezi Ruskem a EU a vytváří neočekávané komplikace pro obě strany; ponechává velkou část trhu a pracovní síly mimo dosah celní unie; a vyžaduje si infrastrukturní zaměření pozornosti pouze na relativně menší a ekonomicky méně důležité Bělorusko, které se tak stává geopolitickým úzkým hrdlem, které se tak hodí do protiruských plánů Západu mnohem více, než dříve. Jako další „plus“ ukradení Ukrajiny z ruské integrační sféry byly USA schopny uvést do pohybu řetězec tematicky promyšlených událostí (vyjma přičlenění Krymu, samozřejmě), které zažehly novou studenou válku, po které tak bažily.

Chtěly to udělat, aby vytvořily zdánlivě nepřekonatelné překážky mezi Ruskem a EU, za vědomí, že očekávaná bezpečnostní dilemata (ve vojenské, energetické, ekonomické a strategické oblasti) dramaticky ztíží spolupráci mezi nimi a učiní Brusel ještě zranitelnějším, aby mohl být donucen zapojit se do masivních jednopolárních mocenských hrátek USA, které plánovaly. Aby si udržely svoji hegemonistickou pozici v Evropě, musely USA vytvořit scénář, který by rozdělil Rusko a EU na dost dlouho a co nejintenzivněji, aby se zvýšila pravděpodobnost, že Evropě budou moct být vnuceny tří následující projekty kategorické kontroly: permanentní rozmístění jednotek NATO ve stavu pohotovosti na východě (vojenská oblast); vývoz amerického LNG do EU a nová atraktivnost ne-ruských energetických tras, jako jižní plynový koridor (energetická oblast); a Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), které, mimo dalších privilegií, která zaručuje USA, činí nemožným, aby EU uzavřela jakoukoliv budoucí dohodu o volném obchodu bez schválení Washingtonem (ekonomická oblast).

Dohromady mají tyto tři vzájemně provázané faktory posílit největší z amerických strategických cílů, který rovněž vzájemným provázáním také zvyšuje vyhlídky na jejich vlastní úspěch. Tím je uměle vytvořený „střet civilizací“ mezi Západem a Eurasií-Ruskem, kde USA očekávají, že se EU bude třást strachy z Ruska a tudíž skočí do náruče strýčka Sama, jako „obránce západní civilizace“. Právě tento konečný plán chtějí USA naplnit v Evropě, protože jeho úspěšná realizace, mimo tří klíčových komponent (již dříve popsaných oblastí vojenství, energetiky a ekonomiky), by vytvořila podmínky pro multi-generační nadvládu nad Evropou, čímž se navýší pravděpodobnost, že multipolární protiútok proti USA po dlouhou dobu neproběhne.

Sociálně-politická a strukturální zranitelná místa – Sýrie

Národnost:

Nejméně 90% obyvatel Sýrie jsou Arabové, zbytek jsou většinou Kurdové. Z pohledu hybridní války by člověk předpokládal, že tento stav záležitostí může být pro destabilizaci státu užitečný, ale několik faktorů zabránilo, aby dosáhl Američany předjímaného potenciálu. Zaprvé, syrské obyvatelstvo je velmi vlastenecké díky svému civilizačnímu dědictví a silné opozici vůči Izraeli. V důsledku toho, zatímco existuje zjevná pluralita u osobních politických názorů v rámci této většinou jednonárodnostní společnosti, nikdy neexistovala žádná reálná možnost, že by mohli být lidé násilně obrácení proti státu, takže vyvstala potřeba dovézt na bojiště obrovský počet mezinárodních teroristů a žoldáků, aby byl tento „požadavek“ hybridní války splněn.

Co se týká Kurdů, ti se nikdy v historii nedopustili protivládní vzpoury, na rozdíl od jejich tureckých a iráckých protějšků, z čehož plyne, že stav věcí v Sýrii byl zvladatelný a ani zdaleka tak špatný, jak se západní média snaží zpětně líčit. Dokonce i kdyby se je zázrakem podařilo přeměnit na radikální protivládní masu, jejich relativně malá role v národních záležitostech a geografická vzdálenost od nějakého relevantního mocenského centra by jim zabránila stát se významným aktivem hybridní války, ačkoliv by byli účinným strategickým doplňkem jakýchkoliv arabských teroristů usídlených blíže hlavním populačním centrům. Jak je však známo, Kurdové zůstali loajální Damašku a nerozešli se s vládou, tudíž to dále potvrdilo tezi, že jsou spokojeni se svým původním statutem a nejsou nakloněni „vzpouře“.

Shrnuto, etnické komponenty amerického plánování hybridní války proti Sýrii nenaplnily svůj předjímaný potenciál, což naznačuje, že předválečné hodnocení tajnými službami bylo ochromujícím způsobem pokřiveno tím, že podcenili sjednocující sílu syrského vlastenectví.

Náboženství:

Syrské obyvatelstvo je v převážné míře sunitské, ale je tam také důležitá alawitská menšina, která tradičně zastávala různé vedoucí pozice ve vládě a v armádě. To nikdy předtím nebylo problémem, ale z venčí řízené sociální předběžné přípravy (v tomto případě organizované státy Zálivu) uvykly část obyvatel sektářskému myšlení a začaly pokládat psychologické základy pro zakořenění takfiristického napětí u jistých domácích prvků poté, co byla na počátku r. 2011 zahájena barevná revoluce. Pak, ačkoliv sektářství nebylo dříve v syrské společnosti nikdy přítomno, a dodnes není velkou silou (navzdory téměř pěti letům „nábožensky“ motivovaných teroristických provokací), bylo použito jako povolávací pokřik pro doplňování stavu z řad zahraničních džihádistů a jako „uvěřitelné“ krytí pro USA a jejich spojence, aby mohli tvrdit, že prezident Assad „nezastupuje lid“ a musí být proto svržen.

Historie:

Syrská historie je tisíce let stará a představuje jednu z nejbohatších civilizací všech dob. Právě to naplňuje občany země neotřesitelným smyslem pro vlastenectví, které se později ukázalo být jednou z nejsilnějších obran proti hybridní válce (civilizační solidarita). Je zjevné, že to bylo americkými stratégy při jejich přípravném průzkumu Sýrie odhaleno, ale pravděpodobně podcenili jeho význam a počítali, že budou moct snadno vyprovokovat návrat k destabilizujícímu období po získání nezávislosti za prezidenta Hafeze Assada, kdy následoval jeden puč za druhým. Převážná většina Syřanů si však naopak upřímně cenila příspěvku Assadovy rodiny ke stabilitě a úspěchu jejich země a nikdy nechtěla udělat nic, co by mohlo vrátit zemi do temných let, která předcházela politickému vzestupu první rodiny země.

Správa:

Krátký odkaz oddělených správních hranic během období francouzské okupace poskytl USA geopolitický precedent pro vzkříšení formálního nebo federálního rozdělení Sýrie. Ačkoliv jsou historické vzpomínky na tuto dobu značně ztraceny v psýché současných Syřanů (vyjma vlajky z období mandátu, která představuje protivládní teroristy), neznamená to, že neexistuje možnost vnutit jim to v budoucnu ze zahraničí a pak to „historicky ospravedlnit“. Ruský protiteroristický zásah v Sýrii neutralizoval možnost formálního rozdrobení země, ale probíhající boj o Raqqa znamená, že síla, která se zmocní „hlavního města“ teroristů, bude mít v ruce ty nejlepší karty při určování poválečného vnitřního uspořádání státu, což otevře prostor pro to, aby si USA a jejich figurky vynutily v Sýrii federální „řešení“, které by mohlo vytvořit silně autonomní zóny pro-americké podpory.

Sociálně-ekonomická nerovnost:

Předválečná Sýrie měla relativně vyrovnanou distribuci sociálně-ekonomických indikátorů, navzdory lpění na globálně stereotypním „pravidlu“, že městské oblasti jsou rozvinutější, než venkovské. Ačkoliv venkovské oblasti tvoří převážnou část geografické rozlohy země, obývá je jen zlomek populace, kdy většina Syřanů žije podél západně položeného koridoru sever-jih Aleppo-Hama-Homs-Damašek, zatímco strategický důležitá populace obývá také pobřežní Latakii. Do r. 2011 vykazovala Sýrie roky stálého ekonomického růstu a není důvod věřit, že by se to změnilo, nebýt hybridní války proti ní. Proto ačkoliv sociálně-ekonomické nerovnosti v Sýrii před válkou zcela určitě existovaly, byly řádně řízeny vládou (částečně díky polosocialistické povaze státu) a nebyly faktorem, který by USA mohly využít.

Fyzická geografie:

To je jedna z charakteristik, která pracuje ve prospěch hybridní války proti Sýrii. Komponent barevné revoluce byl soustředěn v silně zalidněných oblastech na západě podél koridoru sever-jih, který byl zmíněn výše, zatímco nekonvenční válka vzkvétala ve venkovských oblastech mimo tuto oblast. Úřady pochopitelně měly problém s vyrovnáváním bezpečnostních potřeb mezi městem a venkovem, a absurdní podpora, kterou USA a jejich spojenci ze Zálivu cpali teroristům přes Turecko, dočasně rozhodila vojenskou rovnováhu a vedlo to k patu, který byl charakteristický pro první roky konfliktu (kdy občas docházelo k jistým dramatickým změnám na obě strany). Jak docházelo k tomuto a syrská armáda se zaměřila na palčivé bezpečnostní záležitosti, před kterými stála podél obytného koridoru, ISIL byl schopen činit rychlé postupy v rámci konvenční války podél logisticky vstřícných rovin a pouští východu a rychle zřídil svůj „kalifát“, jehož následky jsou hnací silou dnešního běhu událostí v této zemi.

Sociálně-politická a strukturální zranitelná místa – Ukrajina

Národnost:

Demografické rozdělení Ukrajiny mezi východem a západem, Rusy a Ukrajinci, je dobře známo a bylo silně probíráno. V kontextu hybridní války tato téměř vyhraněná geografická distribuce (s výjimkou ruské plurality v Oděse a většiny na Krymu) byla americkým strategickým plánovačům seslána bohem, protože vytvořila hluboce zakořeněnou demografickou dichotomii, které bylo lehké využít, když nazrál čas.

Náboženství:

I zde existuje téměř dokonalé geografické rozdělení mezi západem a východem, kde ruská ortodoxní a ukrajinská ortodoxní církev představují dvě klíčové skupiny obyvatel v zemi. Dále na západě jsou uniatská a katolická církev, což odpovídá většinou bývalým zemím meziválečné Polské republiky. Křesťanské sektářství nebylo tím nejviditelnějším bojovým rykem za euromajdanem, ale jeho radikální stoupenci použili úspěch puče jako krytí pro likvidaci majetku ruské ortodoxní církve a dalších církví v rámci celostátní kampaně, jejímž cílem bylo etnické a kulturní vyčištění od ruské populace.

Historie:

Moderní ukrajinský stát je umělou směskou území odkázaných mu postupně sovětskými a ruskými vůdci. Jeho vnitřně nepřirozený původ je prokletím jeho opakovaně zpochybňované existence, a územní rozšíření po druhé světové válce to ještě více zkomplikovalo. Nejvíce nacionalistický kus moderní Ukrajiny býval součástí meziválečného Polska, a předtím Rakousko-uherské říše, takže jeho obyvatelé mají zcela odlišnou historickou paměť, než lidé v centrálních nebo východních oblastech státu.

Maďarská a rumunská menšina, která žije v nově připojených oblastech (získaných od Československa a Rumunska), má rovněž přirozený stupeň „oddělené“ identity od státu, kde byl potřeba pouze zvenčí destabilizační „šťouchanec“, aby to plně vyplavalo na povrch.

Jak bylo argumentováno v Hybridních válkách a potvrzeno Newsweek jen pár dní před pučem (vymazáno z jejich internetových stránek, ale s odkazem na web.archive.org), historicky, etnicky a nábožensky oddělený region západní Ukrajiny byl v totální ozbrojené vzpouře proti prezidentu Janukovičovi, a není náhoda, že aspekt nekonvenční války této kampaně za změnu režimu začal v této specifické části země.

Správní hranice:

Domácí rozdělení Ukrajiny docela hezky v mnoha případech zapadá do správních hranic – ať již etnické rozdělení, křesťanské sektářství, historické regiony, nebo volební výsledky – a to posloužilo jako skvělý asymetrický multiplikátor, který přesvědčil americké stratégy, že hybridní válka může být na Ukrajině rozjeta snadno. Kdyby nebylo neočekávaného puče koncem února 2014, je dosti možné, že USA by se snažily využít bezprecedentního překrytí sociálně-ekonomických slabých míst na Ukrajině, aby fyzicky oddělily západní část země od pro-vládního zbytku okleštěného státu, ale pouze v případě, že by byl Janukovič schopen neustále přestát akce teroristů změny režimu a konsolidovat své pozice ve zbytku země neovládaných „vzbouřenci“.

Sociálně-ekonomická nerovnost:

Ukrajina je podobná Sýrii v tom smyslu, že rovněž měla téměř rovnovážnou distribuci sociálně-ekonomických indikátorů, nicméně na rozdíl od arabské republiky a jejího nevelkého bohatství měl tento východoevropský stát rozšířenu chudobu mezi svými občany rovnoměrně. Velká část Ukrajinců na hranici chudoby nebo za ní vytvořila obrovský pronajímatelný zdroj protivládních „aktivistů“, vybíraných nevládními organizacemi euromajdanské barevné revoluce, a absence jakéhokoliv civilizačního nebo národního vlastenectví (vyjma tvrdých fašistických zvrhlíků ztělesněných Pravým sektorem a spol.) znamenala, že neexistovaly žádné společenské pojistky, které by zabránily objevení se řady „nájemných násilných demonstrantů“, zorganizovaných předem a nasazených ve „správnou“ dobu.

Fyzická geografie:

Jedinou jedinečnou částí předválečné Ukrajiny skládající se většinou z rovin byl Krym, který fungoval spíše jako ostrov, než poloostrov, kterým technicky je. To ironicky fungovalo jako závažná nevýhoda pro USA, když příznivá geografie této autonomní republiky pomohla jejím obyvatelům bránit se dostatečně dlouho, aby mohli hlasovat o odtržení od krachujícího ukrajinského státu a napravit Chruščovův historický podvod tím, že se konečně opětovně sjednotí se svými krajany v Rusku. Stejné usnadňující geografické faktory nefungovaly na Donbasu, kde naopak bránily vlastencům v obraně svého území a učinily je mnohem více zranitelnými vůči početným útokům Kyjeva proti nim. V prostředí před pučem by byla snadno průchodná geografie Ukrajiny ideální pro západní „revolucionáře“, kterým by umožnila rychlý výpad na Kyjev ve stylu ISIL, jakmile by nahromadili dostatek ukradených zbraní, vybavení a dopravních prostředků vzatých z policejních stanic a vojenských kasáren, která v té době obsazovali.

Předběžné přípravy

Je mimo rozsah stávajícího výzkumu probírat aspekty sociálního připravování populace v rámci hybridní války podrobně, ale obecně je lze shrnout tak, že je tvoří triáda sociálních médií/masmédií, vzdělávání a NGO. Specifika sociálních předběžných příprav jsou trochu jiná, neboť mimo tlaku sankcí další probrané prvky popsané v části 1 (tj. narušení energetického trhu) nenastaly dříve, než vloni, a tudíž nebyly faktorem při rozjíždění žádné ze zkoumaných dvou hybridních válek. Avšak další zřetelnější prvky ve hře u obou těchto států byly, kdy pokladna Ukrajiny byla vysušena endemickou a parazitickou korupcí a v Sýrii kvůli neustálé potřebě rovnováhy jejích vojenských potřeb nutných k obraně před Izraelem a sociálních závazků vůči obyvatelstvu (velký úspěch, že to dokázali celkem dobře po více než deset let).

Originál: Hybrid Wars 2. Testing the Theory – Syria & Ukraine vyšel 11. března 2016 na Oriental Review.

Zdroj: zvedavec.org