Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Takže oficiální americké úřady se omezují na lakonická sdělení, že po celém světě konfiskované papíry s nominále stovek milionů, či dokonce miliard dolarů, jsou falsa. „Je to kus papíru, na kterém je cosi natištěno,“ řekl Brian Leary, tiskový mluvčí tajné služby amerického ministerstva financí, o dluhopisech za 1 miliardu dolarů s vyobrazením prezidenta Wilsona. „Nemají žádnou hodnotu.“

Ale nezávislí experti komentují tyto události dostatečně podrobně. A pokoušejí se odhalit motivaci za objevením se těchto „falzifikátů“: od snahy jednotlivců se obohatit po plány podkopat současný finanční systém, postavený na americkém dolaru… Někdo dovozuje, že tyto papíry jsou pravé a Amerika si prostě nepřeje je splatit. Osobně si myslím, že není kouře bez ohně. Domnívám se, že hlučnou kampaň ohledně odhalení „falešných“ papírů naplánovali a zorganizovali američtí bankéři a finančníci, za podpory CIA a dalších tajných služeb. Opakovaně vrhali na veřejnost „koňské dávky“ falzifikátů, aby touto kouřovou clonou zakryli objevení se papírů, které za falzifikáty nelze označit v žádném případě, ale které prostě nechtějí splácet.

Experti potřebovali několik týdnů, aby zjistili, že jde o mistrně vyvedené falzifikáty. Jenže přeci existují příručky, které umožňují doslova během několika minut zjistit, jaké nominále měly papíry vydávané FEDem a americkým ministerstvem financí v jednotlivých letech. Vlastně k tomu ani žádné příručky potřeba nejsou. V r. 1934 nemohlo být nominále ve výši 1 miliardy dolarů dokonce ani teoreticky. Roční výdaje amerického federálního rozpočtu po první světové válce, do r. 1934, se pohybovaly v rozmezí 2-4,6 miliard dolarů. Když se dostal k moci Roosevelt se svým „novým údělem“, začaly rozpočtové výdaje růst. Nicméně i ve finančním roce 1936 činily pouhých 8,2 miliard dolarů. Rozpočtové deficity před válkou se pohybovaly v řádech několika miliard dolarů. Tudíž aby se „zalátala díra“ ve federálním rozpočtu Ameriky, bylo ročně potřeba jen několik papírů. Ale papíry s takovým nominále si v té době, dokonce ani za sebesilnějšího přání, nemohl nikdo koupit. A to nemluvím o tom, že takové přání ani nikdo neměl. Všichni potřebovali hotovost, aby mohli financovat válečné výdaje. Hitlerovi dali američtí bankéři úvěr (brzy po jeho příchodu k moci) ve výši 1 miliardy dolarů. V té době bezprecedentní částku! Rovnající se jednomu papíru nazvanému „Morgenthauův dluhopis“. Vzhledem ke znehodnocení dolaru by takový dluhopis dnes musel mít nominální hodnotu minimálně 100 miliard dolarů. Zamyslete se: je někdo v dnešních podmínkách ochoten si takový papír pořídit? Aspoň tedy dobrovolně?

* * *

Jde o to, že peníze a cenné papíry si lze pořizovat dobrovolně, ale také v situaci s pistolí nebo samopalem u hlavy. Fakticky majitel pistole nebo samopalu požaduje od oběti majetek, a výměnou mu dává různé papíry, aby vzniklo zdání toho, že jde o civilizovanou operaci, a ne o loupež za bílého dne. Přesně na tomto je postaven současný světový finančně-ekonomický systém. Země Asie, Afriky a latinské Ameriky dodávají do zóny „zlaté miliardy“ ropu, obilí, potraviny a výrobky, a výměnou je jim dovoleno napsat si číslo, které je označováno za „devizové rezervy“. Tyto „rezervy“ mohou jen růst, utrácet je nelze, pod trestem smrti. Tento strach ze smrti se udržuje pomocí bombardérů a šesté americké flotily. Bomby a rakety jsou tím nejspolehlivějším zajištěním amerického dolaru a dluhových papírů amerického ministerstva financí. Hitler v předvečer války a během ní uzavřel clearingové dohody s mnoha evropskými zeměmi, odčerpával z nich zdroje a negativní saldo Německa na clearingu nepřetržitě rostlo. Nicméně führer ani neměl v úmyslu své dluhy těmto zemím, které považoval za své vazaly, splatit.

A stejně tak Amerika neztrácela zbytečně čas a za využití vojenského napětí v předvečer druhé světové války si uzmula svůj kus kořisti. Jedním z takových kousků koláče bylo zlato a další cenné věci, které se po staletí hromadily v Říši středu. V 30. letech vůdce režimu Kuomintang Čankajšek měl v zemi pod kontrolou většinu zlata a dalšího bohatství. Nicméně po tomto bohatství začalo pokukovat Japonsko a američtí bankéři. Amerika přitom hrála dvojí hru: nabádala Zemi vycházejícího slunce k invazi do Číny, ale zároveň se vydávala za přítele a ochránce Číny. Konkrétně Čankajškovi nabídla takovou „službu“, jako přijetí čínského zlata a dalších cenností „do úschovy“. A aby vše vypadalo slušně, nabídli američtí bankéři výměnou za tyto cennosti své dluhopisy s velmi velkým nominále. Je třeba chápat, že bankéři od samého začátku Číně nic vracet nechtěli, a proto je nijak zvlášť nevzrušovalo, jaké nominále bude na cenných papírech uvedeno. Nakonec Čankajšek velmi dobře věděl, jakou „službu“ mu bankéři nabídli, nicméně byl natolik zahnán do kouta, že nemohl s touto dohodou nesouhlasit. V důsledku toho dostal dluhopisy s nominále 100 milionů dolarů, v celkové hodnotě 25 miliard dolarů. Což byla v té době částka astronomická. Výměnou za ně bankéři FEDu obdrželi zlato, stříbro, drahé kameny, různé kousky čínského umění, starožitnosti a šperky. Zcela určitě ne 2 miliony tun zlata, jak nám říkají někteří „experti“. Podle některých odhadů tvořilo monetární zlato (standardní slitky) maximálně 100 tun. Zbytek byly šperky, starožitnosti, umění atd. Není žádných pochyb, že tak štědrý „dar“ od čínského vůdce zmírnil pro Ameriku břemeno krize, poskytl dodatečné zdroje pro realizaci Rooseveltova „nového údělu“ a také pro přípravu ekonomiky na světovou válku.

Existují různé verze, za jakých podmínek byla tato dohoda uskutečněna. Z mého pohledu vypadá nejreálněji verze německého právníka Artura Sterna, který se do tématu „falešných dluhopisů“ ponořil dostatečně hluboko. Ten říká, že: a) tyto dluhopisy nebyly na jméno, ale na doručitele; b) doba splatnosti dluhopisů byla 30 let (tzn. že splacení dluhopisů mělo proběhnout v r. 1964); c) majitel dluhopisů neměl právo na předčasné splacení dluhopisů (tj. na vrácení zlata a dalších cenností), ale dostával rentu ve výši 4% nominále (tj. 4 miliony dolarů u každého papíru). Je pozoruhodné, že Čankajšek jako výhradní majitel dluhopisů z nich nedostal úrok ani jednou.

Artur Stern vypráví o osudu papírů, které dostal do rukou Čankajšek, následující. Z rukou vůdce Kuomintangu údajně přešly do rukou Stalina. Stalin, který chápal, že za tyto papíry nedostane od Američanů ani zlámanou grešli, se rozhodl je darovat Hitlerovi. Podle Sternova názoru to proběhlo okamžitě po podepsání paktu o neútočení mezi SSSR a Německem v r. 1939. Hitler, podle Sternovy verze, se pokusil papíry předložit americkým bankéřům, ale byl jimi sprostě a kategoricky odmítnut. Takže tyto papíry byly uloženy v sejfech Říšské banky do konce války, a pak se staly trofejí sovětské armády. Určitě není třeba detektivní zápletce, předložené Sternem, nijak zvláště důvěřovat, ale u základního bodu své verze má naprostou pravdu: za „tajnými“ dluhopisy z r. 1934 stojí skutečná dohoda, jejímiž klíčovými postavami byli ministr financí Henry Morgenthau ml. a poradce amerického prezidenta, miliardář Bernard Baruch.

* * *

Takže jsou papíry emise roku 1934 pravé nebo padělané? Obojí. Jednoznačně padělané a falešné jsou papíry, které byly vytvořeny v naší době. Je řada znaků, podle kterých lze takové padělky poznat. Například papíry s nominále 1 miliardy dolarů lze klidně hodit do koše. Dnes je falzifikátů hodně, v poměru k papírům, které byly skutečně před druhou světovou válkou vydány, přibližně v poměru 10:1.

A co lze říct o předválečných papírech? Jsou pravé v tom smyslu, že byly skutečně natištěny americkými bankéři a finančníky. Ale jsou zfalšované v tom smyslu, že byly vydány tajně bez vědomí národa, amerického kongresu, regulačních a dozorových orgánů. Takové papíry, řečeno účetním žargonem, lze zařadit do kategorie mimobilančních. Jsou zfalšované i v tom smyslu, že „američtí“ bankéři a finančníci od samého počátku nehodlali tyto papíry splatit. Dejme slovo ruskému specialistovi na finanční trhy a cenné papíry Michajlu Čekulajevovi: „Ale jde o to, že již v r. 2000 jsem takové bondy osobně držel v rukou a dokonce jsem zkoumal možnost jejich předložení k inkasu, za využití zástavních nebo derivátových operací. Jejich majitelem v té době byla poměrně respektovaná veřejná organizace…, která se falšováním v žádném případě zabývat nemohla. A navíc ani od FEDu, ani od amerického ministerstva financí žádné informace o falešnosti těchto papírů v reakci na jim položený dotaz nepřišly. Pravda, nechtěl o nich ani nikdo mluvit – ani vládní představitelé, ani bankéři, ani investiční domy…“

Dále M. Čekulajev uvádí hodnocení dalšího profesionálního účastníka trhu: „Jeden starý profesionál na trhu dluhopisů doslova řekl následující: „Papír je legální, pravý, ale nic na něm není – je prázdný.“ A pak dodal: „Smrdí jako tchoř.“ Pochopitelně, že o osobním předložení těchto papírů k proplacení řeč vůbec nebyla – při těchto částkách je jednoduší zařídit zmizení nejen jednotlivců, ale i celých zemí, než platit.“

Výměna pokladů za dluhopisy FEDu nebyla obyčejná obchodní dohoda. Spíše šlo o politickou dohodu, navíc tajnou. A jakákoliv tajná dohoda má jak klady, tak zápory. Její „zajištění“ představují osobní vztahy smluvních stran. A víc nic. Pokud někoho v této dohodě „ojebou“, není si komu stěžovat. A povětšinou ani nelze. Ani Čankajšek si neměl komu stěžovat. A musel o tom mlčet do konce svého života. Dejme slovo výše citovanému Sternovi: „Veškerá podstata této dohody spočívá výhradně v individuálních vztazích Čankajška s Rooseveltem, a i když byly papíry „vydány na doručitele“, od počátku to neznamenalo, že doručitel dostane peníze. Tato důvěrná dohoda nebyla bankovní operací. Byl to politický akt. Akt záchrany jednoho státu na úkor jiného státu, a USA jako poděkování zaručily Čankajškovi své „věčné přátelství“ a zachování tajemství. Proto kdokoliv, kdo tyto papíry vlastnil, mohl dostat peníze jen v tom případě, když to schválí „vlastníci“ tohoto trustu. Tedy příbuzní Čankajška nebo osoby jím pověřené. Nápis uvedený na bankovním dluhopisu, že je vydán na „doručitele“, byl čistě formální a žádnou praktickou roli nehrál. Došlo ke konsensu při tajné dohodě: formálně, z právního hlediska, jsou tyto papíry garantované americkými Federálními rezervami. Právně šlo 100% o opravdové dluhopisy a certifikáty. Ale od prvopočátku USA neměly v plánu vyplácet tyto papíry nikomu, kromě Čankajška nebo jím pověřených osob. Nevylučuji, že sám Čankajšek nemusel dostat nic, pokud by Stalin papíry nezkonfiskoval. Čankajšek si neměl v případě nenavrácení zlata komu stěžovat. Věděl to. Proto lze všechny jeho aktivity kvalifikovat jednoznačně jako státní zpronevěru. Předseda Kuomintangu ukradl drahocenné a unikátní poklady své země, kdy se řídil vlastními osobními prospěchářskými záměry.“

Závěry

1. Bankéři amerického FEDu si již dávno mastí kapsy na operacích, souvisejících s okrádáním různých zemí a národů. Je to stále totéž – vzít si skutečné zdroje, zboží a bohatství výměnou za papírky. Je jedno, jak se tyto papírky nazývají – „dluhopisy FEDu“, „americké státní dluhopisy“, „americké dolary“ atp. Ve všech těchto operacích emitent (organizace vydávající papíry) vědomě nehodlá své závazky vyrovnat. Formálně může být emitentem papírů jak americké ministerstvo financí, tak federální rezervní banky. V obou případech stojí za těmito organizacemi tytéž osoby – bankéři, přivlastňující si přírodní zdroje, zlato a další poklady všech zemí a národů.

2. Pochopení toho, že svět financí je tvořen nejen viditelnou částí, ale také částí neviditelnou, vytváří podmínky pro rozluštění mnohých tajemství světové politiky a mezinárodních vztahů. Lze souhlasit s německým expertem Arturem Sternem v tom, že takové pochopení umožňuje podívat se na historii druhé světové války a poválečné uspořádání světa zcela novým způsobem.

3. Lze očekávat, že bankéři FEDu budou v nejbližší době pokračovat v různých akcích, jejichž cílem bude, aby se vyhnuli plnění svých závazků plynoucích z „tajných“ papírů FEDu. (V jedné z věží WTC byl v místě, kam narazilo letadlo, registr cenných papírů včetně tzv. „Brady bonds“, a ve sklepení 800 tun zlata, které záhadně zmizelo – p.p.). Především budou zaplavovat svět falešnými dluhopisy s astronomickými nominále, aby vytvořili ve společnosti trvalý dojem, že jakékoliv papíry s velkým nominále jsou padělky. Kromě toho nadále hledají, za pomoci tajných služeb, majitele „pravých“ papírů FEDu a neutralizují je. V žargonu tajných služeb znamená „neutralizace“ buď fyzickou likvidaci, nebo odkoupení papírů za symbolickou částku (řekněme za 1% nominále). Na příkladu toho, jak FED a CIA společně řeší problém „tajných“ dluhopisů, je dobře patrné, k nakolik těsnému prorůstání lichvářů a „rytířů pláště a dýky“ došlo.

Boj majitelů FEDu s cílem neutralizovat „tajné“ papíry a jejich majitele je součást širší kampaně, jejímž cílem je zbavit se jakýchkoliv svých závazků vůči celému světu. Strategickým cílem této kampaně je všemožné znehodnocení všech druhů závazků bank FEDu a amerického ministerstva financí cestou zaplavení mezinárodního finančního systému produkcí tiskařského lisu FEDu, tj. dolary (a tím je (hyper)inflačně odstřelit – p.p.).

Originál: „Параллельный финансовый мир (II)“ vyšel 12. února na Fondsk.ru. Překlad Zvědavec.

Předchozí část

Zdroj: zvedavec.org