Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Od té chvíle, co v prosinci 2013 přešel druhý „Majdan“ v Kyjevě do formátu vojenské konfrontace s militanty (formálně jednající jménem „demokratické opozice“, nicméně v podstatě se jednalo o nacistické struktury), tvrdím, že možnost nekrvavého řešení situace je ztracena.

Dále otázka spočívá pouze v jednom bodu: kolik krve bude prolito a jak tvrdá opatření budou muset být přijata vůči statusové (legální) opozici, která převzala odpovědnost za zorganizování státního převratu.

V první fázi se mohlo jednat o jednotlivé oběti a dočasnou internaci několika desítek nejaktivnějších opozičních politiků a aktivistů. Do konce ledna 2014, po prvních obětech na obou stranách, se cena za možné zvládnutí problému zvýšila na desítky potenciálních obětí. Od poloviny února, kdy se povstání rozšířilo po celé zemi (začaly útoky na guvernéry, blokády silnic atd.), se již jednalo o nevyhnutelnou smrt stovek lidí. Došlo rovněž k závažnému podkopání důvěryhodnosti a schopnosti centrální vlády a vzniku separatistických tendencí (zatímco na západní Ukrajině).

V každém případě to byla cena nižší než nyní desítky a brzy možná stovky tisíc mrtvých, úplné zhroucení systému veřejné správy, ekonomiky, financí a s miliony uprchlíků. V budoucnu lze očekávat kompletní humanitární katastrofu v celé zemi a další problémy, s nimiž se Ukrajina již potýká a s těmi, které přijdou.

Dnes to mohu pouze zopakovat: zvládnutí situace bez krveprolití již není možné a cena pro Ukrajinu se stala příliš vysokou.

Proč tomu tak je?

Z toho důvodu, že v lednu a únoru 2014 nedošlo k žádné politické dohodě, která by brala v úvahu zájmy (životní zájmy!) již vyzbrojené a do ulic vypuštěné nacistické hordy, která již ochutnala krev. Janukovyč by se mohl podělit o moc s Jaceňukem, ale nacisté, kteří zůstali mimo dohodu, by se museli zodpovídat za již prolitou krev (politici se za ně zjevně neměli v úmyslu zodpovídat). I kdyby proběhla za „majdanské události“ amnestie, rozezlená policie, jejíž příslušníci byli zabíjeni na Majdanu (včetně Berkutu), by sice pochytala jednoho po druhém za jiné zločiny (žít podle zákonů nacisté neumějí), nicméně do vězení by nedostala všechny.

Nyní však došlo k dalšímu posunu. Pokud se politici na Majdanu ještě od nacistů distancovali a nacisté sami otevřeně pohrdali samozvanými „vůdci protestů“, nyní se již prezident, premiér, ministři, poslanci, ministerstvo vnitra, bezpečnostní služba atd. stali spoluviníky zločinů proti lidskosti a válečných zločinů (kromě běžných trestných činů).

Proto dnes Ukrajina nemůže uzavírat dohody jakéhokoliv druhu, stejně jako tak nemohlo činit Německo v roce 1943. Veškerá německá elita již tehdy neměla zájem na pokračování války a odstranit Hitlera pro ni nic neznamenalo. Problém ovšem spočíval v tom, že měli všichni ruce od krve. Všichni se stali Hitlerovými spolupracovníky, kteří vydávali a vyplňovali příkazy. Pokračování války pro ně znamenalo nejen žít o trochu déle, nýbrž také naději, že Spojené národy před hrozbou zaplatit příliš vysokou cenu (lidských i materiálních ztrát), donutí protihitlerovskou koalici vzdát se požadavku absolutní kapitulace. 

Nyní se ukrajinský režim nachází v podobné situaci. Pouze v Kyjevě je vše ještě horší. Hitler a německá elita plně kontrolovali své ozbrojené síly a své nacisty. Dokonce i administrativní aparát fungoval až do posledních hodin říše. Hitler byl již mrtev, berlínské jednotky poraženy, nicméně administrativní struktury nadále fungovaly.

Na Ukrajině místní formální i neformální vůdci ‒ Kernes v Charkově, skupina „Privat“ v Dněpropetrovsku, Baloga v Zakarpatí, Sadovoj a jeho „Svépomoc“ ve Lvově, Tjagnybokova „Svoboda“ na Haliči, ba dokonce Saakašvili v Oděse ‒ buď vstupují do otevřené konfrontace s centrem, nebo mají dohodnuté vztahy, které spíše připomínají středověké vazalství, než současnou administrativní vertikálu. Vláda tak nekontroluje administrativní aparát. To se ovšem týká i silových struktur, zvláště té jejich části, která bojuje na Donbasu a podlehla největší nacifikaci. Tam již neskrývají svou nenávist k režimu a hovoří otevřeně o přání vyměnit „vládu národní zrady“ za ještě více neadekvátní a bojovné „patrioty“.

To znamená, že i v případě, že si nebudeme všímat vlivu Spojených států (o jejichž zájmu na eskalaci války v Donbasu do plnohodnotného ozbrojeného konfliktu na území celé Ukrajiny nemůže být pochyb), z čistě interních důvodů kyjevský režim nemůže odstoupit bez války. I když se oligarchická vláda Porošenka a Jaceňjuka bude snažit vyjednat dohodu, nacisté ji nedodrží, stejně jako nedodržely ty z února 2013, kdy se Janukovyč dohodl s opozicí.

Chápe to ruské vedení?

Chápe. Jinak by nedošlo k Minsku. Protože Minsk nám dává jak časový náskok, tak možnost manévrovat silami a prostředky. Abychom probrali tuto otázku dopodrobna, začneme s návrhy odpůrců minských dohod.

Nejdříve vyloučíme ty, kteří tvrdili, že se Putin rozhodl poslat do Kyjeva vojáky, ale americké ministerstvo zahraničí, světová vláda, Rockefeller a jejich „zplnomocněný zástupce v Kremlu“ Surkov mu nedovolili, aby tuto krásnou ideu zrealizoval. Nyní ti samí lidé očerňují Kreml za Sýrii, kde americké ministerstvo zahraničí, světová vláda, Rockefeller (i když už bez Surkova) donutili Kreml poslat vojsko. Tito lidé jsou na tom inteligenčně ještě hůře, než marginální zombie z Majdanu.

Myšlenková nedostatečnost konspiračních teoretiků nás nicméně nezbaví často kladené otázky: proč jsme vlastně na Ukrajinu v dubnu 2014 vojáky neposlali? Pomohli bychom „ruskému jaru“ v Charkově, Oděse, Dněpropetrovsku, v Záporoží, vyhnali bychom chuntu z Kyjeva, zabránili obětem a ničení? Proč je donbaská řež na pozadí nevýrazného Minsku lepší, když na mír díky minským dohodám stejně nikdo nevěří?

Připomínám, že z pohledu Západu, který puč v Kyjevě organizoval, zde v březnu a dubnu 2014 působila vláda, která přišla k moci na vlně „národní revoluce“, a která smetla „zločinný režim“ Janukovyče.

Můžeme si z tohot dělat legraci, ale jednalo se o politický postoj, a tento postoj bral v úvahu příchodu ruských vojsk. Kromě toho byla tato varianta nejlepší pro Spojené státy. To je pravý důvod, proč byly uloženy sankce vůči Rusku nikoliv po navrácení Krymu, ale až později. Uvalení sankcí v létě roku 2014 se odehrálo na pozadí úspěšného útoku ukrajinské armády proti povstalcům. „Boeing“, k jehož katastrofě byly sankce načasovány, se zřítil 17. července 2014 a bitva o Ilovajsk ‒ zlomový pod války ‒ se konal mezi 10. srpnem a 3. září.

Jinak řečeno, sankce byly na Rusko uvaleny tehdy, když bylo jasné, že „gruzínský scénář“ (válka 8. 8. 2008), na nějž se Západ připravoval, Kreml realizovat nehodlá. Zde si ovšem musíme položit otázku: „Jestliže došlo tak jako tak k přijetí sankcí, tak proč bychom neměli poslat do Kyjeva vojsko? Když už sankce, tak za něco“.

Před rokem bychom mohli o této otázce pouze spekulovat. Časem se však ukázalo, že, viděno zpětně, nelze o adekvátnosti reakce ruské strany v této mimořádně složité situaci pochybovat. Pojďme vše analyzovat bod po bodu.

Vnitřní rozpor v oligarchické elitě, která se chopila v Kyjevě moci v důsledku převratu v únoru 2013, a mezi nacistickou údernou silou Majdanu, která tento státní převrat uskutečnila, existoval vždy. Porošenko a jeho skupina viděla v Majdanu jen další (třetí po roce 2004 a 2007) palácový převrat, který umožňuje proniknout k orgánům moci těm oligarchickým skupinám, které zatím stály mimo. Potřeba prohlašovat se za „demokraty“, „Evropany“ atd., stejně jako jednat s nacistickými marginály a chodit se klanět velvyslanci Spojených států, byla vnímána jako nezbytné drobnosti ‒ rituální obřady, výměnou za které jim bude poskytnut přístup k neomezenému drancování země.

Nacisté pak Majdan chápali (a chápou) pouze jako první krok nacistické revoluce, která má vyústit ve vznik „národního ukrajinského státu“, který má nárok na prvenství v Evropě a možná i ve světě. Posel Spojených států, oligarchové, demokratická rétorika – to vše také chápali jen jako nezbytné nutnosti celého procesu. Tolerantní Evropou přeci ukrajinští nacisté otevřeně pohrdali. Jenže za rok a půl tato kontroverze došla do úrovně, že hlava Porošenkovy administrace Ložkin veřejně hovoří o hrozbě vojenského převratu.

To je stejné ohrožení, kterému stále nechtějí uvěřit naši alarmisté, když přesvědčují sebe i ostatní, že Spojené státy ovládají celou Ukrajinu až do posledního bandity. Kontolují. Tak jako kontrolují al-Káidu, Taliban, ISIL. Vyzbrojují a financují ty síly, které působí ve správném směru, který Spojených států určují. Činí tak aniž by přemýšlely, co se bude dít dál: USA totiž ničí země daleko od svých hranic a většinu škod pak hradí jejich protivníci.

A teď pozorují, jak nacističtí marginálové doráží stát a celá Ukrajina se proměňuje na území občanské války ‒ teď jsme k tomu velmi blízko. Spojené státy z toho ale nejsou nervózní: ukrajinské oligarchy nepovažují za přátele ani příbuzné ‒ problémy a chaos na Ukrajině budou dělat problémy Rusku a Evropské unii, kteří budou muset situaci stabilizovat.

Oligarchické elity se chopily moci proto, aby Ukrajinu vydrancovaly. Válka na Donbasu, ztráta Krymu a další problémy, které tím vznikly, pro ně představují předem neznámé a negativní průvodní jevy. Jejich úmysly se nicméně nemění. V důsledku toho byly za dva roky zničeny finanční systém i ekonomika. I přes neochotu přiznat si pravdu se země nachází v úpadku. Mlčení západních „přátel Ukrajiny“ na Putinovu nabídku zaručit se za dluh Ukrajiny vůči Rusku výměnou za rozložení splátek na tři roky, výmluvně svědčí o tom, že žádný rozumný člověk nevěří, že obří dluh tří miliard dolarů bude Ukrajina kdy moci vrátit.

Armáda a bezpečnostní síly jsou v rozkladu, dezorientovány a nenávidí moc. V důsledku převratu probíhají u policie neustálé reformy. Ze svého středu již začaly vytlačovat i nespolehlivé „hrdiny Majdanu“, kteří si oblékli po převratu uniformu. Nikdo neví, zda bude druhý den ještě v práci. Nikdo se necítí v bezpečí. Čistky pokračují v armádě i bezpečnostní službě.

Nedostatek vojenských vítězství, kolaps životní úrovně a „zrada Evropy“, kterou již zaznamenali i ty nejvíce zasvěcené osoby, zbavily vládu podpory proevropsky orientované „kreativní třídy“. Ta sestává z evropského planktonu, který zabezpečoval „lidskou tvář“ a masovou kulturu předchozích majdanů, ba dokonce chtěl vytvořit „národní ideologii“.

Vláda se na Ukrajině ve všech ohledech dostala do úzkých a je nepravděpodobné, že by vydržela až do konce trvání minských dohod, které byly prodlouženy do roku 2016. Země je na pokraji kolapsu, humanitární katastrofy a války všech proti všem. Jednota z Majdanu je zničena a bývalí „bratři ve zbrani“ si jdou navzájem po krku. Kyjev je zaplaven zločinci, kteří jsou ochotni třeba hned zítra pověsit k radosti „kreativní třídy“ představitele moci. Opět se tak nenaplnila očekávání zastánců evropské integrace. Regionální baroni již jen čekají podnět začít „zachraňovat“ provincie, které řídí, a soustředit veškerou moc ve svých rukou. Proto dnes vidíme boj o kontrolu nad regiony, které by mohly generovat příjmy dokonce během občanské války (jako diamantové doly v Angole, nebo ropná pole v Sýrii).

A to vše se stalo bez přímé ruské vojenské invaze. Kreml navíc po celou dobu dělal vstřícná gesta směrem k západním „přátelům a partnerům“. Ukrajinu nedusily sankce, sama přerušila obchodní a hospodářské vztahy s Ruskem: za dva roky snížila obrat vzájemného obchodu čtyřnásobně. A to jen díky nutnosti velkých nákupů plynu ‒ oboustranný obchod by se jinak blížil nule.

Pokud by to všechno nebylo vykonáno a Rusko by se oficiálně nechalo nachytat, že tlačí na Kyjev, nyní by naši západní „přátelé a partneři“ prohlásili, že to bylo „krvavý Putinův režim“, kdo zničil „mladou ukrajinskou demokracii“.

To kvůli politice Kremlu na Ukrajině nyní tečou potoky krve (budou téct a ještě mnohem více, než tekly Donbase), že je potřeba zesílit tlak sankcí?

To proto se s Moskvou nedá vyjednávat, a to včetně Sýrie?

To proto je nezbytné posílit obranyschopnost východních hranic NATO?

To proto je potřeba vypracovat nový program sbližování se se Západem všech postsovětských zemí, které se nachází v blízkosti Ruska, aby je nečekal osud Ukrajiny?

(překlad čtenáře serveru, kráceno, upraveno)

(část druhá)

Zdroj: cont.ws