Assemanův evangeliář - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Assemanův evangeliář (též Assemanův kodex či Vatikánský evangeliář, lat. Codex Assemanius) je hlaholský manuskript z první poloviny 11. století.

Svým zpracováním rukopis patří do oblasti ochridské literární školy, kterou na území dnešní Makedonie (tehdy bulharského státu) založili žáci Cyrila a Metoděje Kliment Ochridský (asi 830 ‒ 916) a Naum Ochridský (kolem 830 – 910). Dnes je rovněž označován za nejstarší starobulharský hlaholský manuskript.

Tento sváteční Evangeliář dostal název po svém nálezci, řediteli Vatikánské knihovny a maronitském křesťanovi Josefu Assemanim (italsky Giuseppe Simone Assemani, arabsky Júsuf íbn Sim‘aá as-Sim‘áni, latinsky Ioseph Simonius Assemanus, 1687–1768). Ten jej roku 1736 našel v Jeruzalémě v řeckém klášteře sv. Sávy a odkoupil od místních mnichů. Do Vatikánu, kde se nachází i dnes (kód: Codex Vaticanus Slavicus 3 Glagoliticus), pak byla kniha postoupena příbuznými po jeho smrti.

Z jazykové stránky text odráží nejstarší morfologické a lexikální zvláštnosti staroslověnštiny, obsahuje nicméně i některé novotvary. Assemanův evangeliář patří do tzv. staroslověnského kánonu, tj. seznamu hlaholských i cyrilských rukopisů 10.‒11. století, jež se od konce 19. století používají k výuce staroslověnštiny. Slouží rovněž jako jeden ze základních prostředků k rekonstrukci jazyka cyrilometodějské misie.

Kniha obsahuje evangelní čtení na všechny dny od Velikonoc (Paschy) do Sestoupení Ducha svatého (Padesátnice, Letnice), dále pak na soboty a neděle do Velké (Bílé) soboty, menologion (mesjaceslov), 11 jitřních čteních evangelií a index čtení na jitřních bohoslužbách během Dvanáctera svátků. Menologion obsahuje ‒ kromě vzpomínky na slovanské věrozvěsty ‒ také památky dalších tehdy nedávno kanonizovaných světců (kníže Boris Bulharský, Kliment Veličský aj.), čímž lze přiblížit jeho původ.

Manuskript sestává z 158 listů pergamenu (rozměr 23 x 17,5 cm) a je bohatě vyzdoben řadou iniciál a iluminací (viz ilustrace). Mezi hlaholskými rukopisy patří k nejvýpravnějším, a to přesto, že neužívá zlata. Do iniciál je vpletena řada postav Nového zákona a také světců, o nichž se hovoří v menologiu: Kristus ‒ se Samařankou, ‒ se slepcem, ‒ Longinem, ‒ s Nikodémem, ‒ s Lazarem… Kosma a Damián, Jan Křtitel, apoštolové Petr a Pavel aj. Při definování školy či literární tradice odborníci upozorňují na spojení mezi kvalitou iluminací v rukopisu a v provinčních byzantských manuskriptech (zejména z Malé Asie a jižní Itálie) té doby.

Literatura:

Edice:

Fr. Rački: Assemanov ili Vatikanski evangelistar, Zagreb 1865.

Iv. Črnčić: Assemanovo izborno evangjelje, Řím 1878 (první latinská edice).

První kritické edice:

Evangeliarium Assemani. Codex Vaticanus 3. slavicus glagoliticus. Editio phototypica cum prolegomenis, textu litteris cyrillicis transcriptio, analysi, annotationibus paleographicis, variis lectionibus, glossario. Ediderunt Josef Vajs, Josef Kurc. Tomus I. Pragae 1929.

Evangeliarium Assemani. Codex Vaticanus 3. slavicus glagoliticus. Editio phototypica cum prolegomenis, textu litteris cyrillicis transcriptio, analysi, annotationibus paleographicis, variis lectionibus, glossario. Ediderunt Josef Vajs, Josef Kurc. Tomus II. Edidit Josef Kurz. Pragae 1955.

První barevné faksimilní edice:

Ivanova-Marodinova, V., Džurova, A. Asemanievoto evangelie. Starobâlgarski glagoličeski pametnik ot X vek. Hudožestveno-istoričesko proučavane. Sofia: Nauka i izkustvo 1981.

Sekundární literatura:

M. N. Speranskij, „„Zlye dni“ v pripiskax Assemanova kodeksa“, in: Makedonski pregled 8, 1932, s. 42‒53, 180‒181.

I. Grivec, „Dicija Assemanijevega glagoljskega evangelistarja“, in: Slovo 1953, 3, 5-34.

Slavjanski râkopisi, dokumenti i karti za bâlgarskata istorija ot vatikanskata apostoličeska biblioteka i sekretnija arhiv na Vatikana (IX-XVII vek), Sofija 1978.