Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

(Část první)

Taková struktura politického rozhodování dělá strategické myšlení téměř nemožným. Prakticky zaručuje, že reakce na každý nepříjemný podnět bude úzce taktická. Činí hlavním okamžité reakce vlády ve Washingtonu, nikoliv to, co je důležité pro blaho Spojených států v dlouhodobém horizontu. A vláda dělá svá rozhodnutí zejména s ohledem na to, jaký dopad to bude mít ve vlastní zemi, ne v zahraničí. Není tedy náhodou, že tento systém odebral zahraniční politiku zpod kontroly Kongresu, a to navzdory ústavě. Sám tento systém přispívá ke vzniku vzájemné zlé vůle výkonných a legislativních částí federální vlády.

Rada se kromě toho v mnoha ohledech vyvinula tak, že se její mechanismus začal podobat planetáriu. Otáčí se sem tam a v mezích svého dosahu ‒ a nebe se otáčí s ním. Jenže se jedná o systém, který nám předhazuje jen iluzi. V rámci svého horizontu událostí se mu vše zdá uklidňující a předvídatelné. Mimo tyto hranice ‒ kdo ví? ‒ může právě vznikat hurikán. Jedná se o systém, který vytváří a realizuje zahraniční politiku podle narativu Washingtonu, nicméně je odtržený od vnější reality. Často se jedná o velmi iluzorní představy, jak nám to dosvědčují například neúspěšné akce Ameriky v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii. Tento systém nikdy neuzná své vlastní chyby. Udělat to, to by znamenalo uznat politickou chybu, i když by to mohla být poučná zkušenost.

Tímto způsobem řízení jsme se dostali až na hranu, nemluvě o neformální říši, která byla určena jako sféry vlivu. Pro případ, že jste si toho nevšimli, říkám, že tato metoda je neefektivní pro řešení obou problémů:

1) Uvnitř země mají američtí občané pocit, že jejich role byla minimalizována do pozice diváků v řecké tragédii. Vidí slepé sebedestruktivní znaky v jednání herců, kteří vystupují na politické scéně, a může si na ně nahlas stěžovat. Avšak nemůže je na osudové cestě k jejich (a vlastní) smrti zastavit.

2) V zahraničí se naši spojenci diví, a to, co vidí, je odrazuje. Naše spřátelené státy a partneři se obávají. Naši soupeři jsou na koni. A náš vliv mizí před očima.

Ať už je lék, který by nás mohl zachránit z depresivní nálady a zahraniční veřejnost uchránit pochyb, jakýkoliv, rozhodně se nejedná o další nárůst nákladů našich ozbrojených sil, o další hromadění dluhů s pomocí militantního keynesiánství, nebo předstírání, že nás svět zoufale potřebuje, takže děláme všechna rozhodnutí za něj a jsme světovým četníkem.

Jenže právě po tom touží téměř všichni naši politici, to označují za lék; a my máme pocit, že země ztratila svou cestu. To, co nabízejí, nepovede ke snížení rizika útoku zvenčí a neobnoví vnitřní jistotu, že teroristé nebudou moci vrátit úder. Neopraví to naše rozbité silnice a mosty a nespraví špatně nastavený vzdělávací systém. Nepomůže to reindustrializovat Ameriku nebo obnovit naši infrastrukturu. Nepomůže nám to vypořádat se s geopolitickými výzvami Číny, nebo účinně soutěžit s ruskou diplomacií; dokonce ani zastavit metastázy islámského fanatismu. Také nám to neumožní obnovit ztrátu mezinárodní důvěry, k níž došlo na základě lehkomyslné a špatně prováděné politiky. Důvodem těchto ztrát však není slabost ze strany americké armády.

Naši občané neobnoví naši národní rovnováhu a respekt našich spojenců, přátel i nepřátel v zahraničí, pokud nebudeme brát v potaz jejich zájmy a názory. Musíme tak činit stejně, jako když jde o naše vlastní zájmy a názory, a přestat je poučovat, jak a co je třeba udělat. A hlavně se soustředit na nápravu chaosu, který jsme vytvořili doma. Máme před sebou dlouhý seznam příkladů sebezničujícího chování, které je třeba napravit, a dlouhý seznam toho, co je třeba udělat. Američané se musí zaměřit na to, aby spolupracovali doma, jakož i na obnovení diplomacie jako alternativy k použití síly.

Prezident i Kongres dnes častěji porušují, než dodržují ústavu. V našem systému mají peníze tak silný hlas, že to Nejvyšší soud přirovnal ke svobodě projevu. Naši politici jsou ochotni prodat se ve vnitřních i vnějších záležitostech za mrzký peníz.

Politický dialog se proměnil v tendenční zastupování zvláštních zájmů, necivilizovaných, neinformovaných a bezvýsledných. Americké politické kampaně jsou nekonečné, nestydaté a plné úmyslně klamavé reklamy. Ukazujeme světu, jak umírají velké republiky a říše, a ne to, jak se přijímají správná rozhodnutí a brání své sféry vlivu.

Sféry vlivu znamenají povinnosti pro ty, kteří je mají, ale nikoliv nutně pro země, které jsou v nich zahrnuty. Vezměme si například Filipíny. Dokud se tato země nacházela v bezpečí americké sféry vlivu, nestarala se o vlastní námořní nebo vzdušné síly, až najednou ‒ v polovině roku 1970 ‒ prohlásila některé ostrovy za své vlastnictví, jenže to již dlouho tvrdila také Čína. Tyto ostrovy v Jihočínském moři Filipíny obsadily. Čína zareagovala opožděně. Na Filipínách dosud nemají žádné vojenské letecké a námořní síly, co by stály za zmínku. Teď chtějí, aby se Spojené státy vrátily s dostatečným počtem svých jednotek na obranu jejich pohledávek vůči nárokům Číny. Vojenská konfrontace nás nemine! Protože to děláme z povinnosti.

Je příjemné být užitečným. Co nám to ale kromě toho přináší? Možnou válku Ameriky s Čínou? I kdyby taková válka byla rozumným řešením, kdo s námi půjde do války kvůli filipínským požadavkům na další zbytečné mělčiny, skály a útesy? Bylo by samozřejmě lepší nalézt diplomatické řešení k vyřešení vzájemných nároků, než pomáhat rozdmýchat vojenskou konfrontaci.

Tyto konflikty v Jihočínském moři, tj. zejména konflikty o územní kontrolu, jež se vedou kvůli nadvládě nad ostrůvky a skalami, generují práva na okolní oblasti moří a mořského dna. Naše argumenty ve sporu s Čínou jsou často popisovány americkými úředníky jako spor o „svobodu plavby“. Pokud tím rozumí volnou obchodní lodní dopravou v této oblasti, jedná se o problém úplně přitažený za vlasy. Této svobodě plavby tam nikdy nic nehrozilo a nikdo jí nebránil. Nezáleží na tom, že Čína vehementně hájí své vlastní zájmy. Mnoho produktů se v Jihočínském moři přepravuje do čínských přístavů, nebo z přístavů v Číně ‒ a převáží je čínské lodě.

Co tedy máme na mysli „svobodou plavby“? Jedná se o právo amerického námořnictva i nadále jednostranně provádět policejní kontroly nad společným dědictvím lidstva v Asii. Dělo se tak po sedmdesát let. Také jde o právo našeho námořnictva kontrolovat čínské námořnictvo v zóně, která má 12 mil, a ve stejnou dobu připravovat a provádět cvičení před branami Číny (pro případ americko-čínského konfliktu na Tchaj-wanu či nějakého jiného casus belli). Není divu, že Číňané naše důvody odmítají, to bychom udělali i my v případě, že by se jejich námořnictvo pokusilo udělat totéž dvanáct mil od Block Islandu či 12 mil od Pearl Harboru, Norfolku nebo San Diega.

Pořád jsme neústupní, a to nejen proto, že se z Číny stal náš pravděpodobný soupeř v projektech vojensko-průmyslového komplexu, ale také proto, že jsme odhodláni udržet naši jednostrannou dominanci nad světovými moři. Jenže taková dominance neodráží současnou rovnováhu sil, nemluvě o budoucnosti. Jednostranná dominance, to byla příležitost, jejíž čas pomalu končí, pokud již neskončil. To, co potřebujeme teď, to je obrat k partnerství.

To by mohlo zahrnovat pokus o vytvoření zvláštních struktur za účelem sdílení zátěže, která by zaručovala svobodnou plavbu. Měla by být sepsána s Čínou, Japonskem, Evropskou unií a dalšími významnými hospodářskými mocnostmi, které se obávají jejího narušení. Pro Čínu, největší současnou zemi-obchodníka, která je připravena předehnat Řecko a Japonsko (tj. země s nejpočetnějším obchodním loďstvem na světě), je v sázce udržování mezinárodního obchodu bez překážek. Proč nevyužít tohoto zájmu a nepodpořit obnovu míru a pořádku v asijsko-tichomořském regionu, který bude chránit naše zájmy, snižovat náklady a zmenšovat riziko konfliktu s jadernými velmocemi?

Mohli bychom zkusit dát trochu více prostoru diplomacii i na jiných místech. V praxi jsme pomohli a povzbudili ty, kteří by v Sýrii chtěli nekonečný, bolestivý chaos, nikoliv spojenectví s Íránem. Naše politika byla propašovat zbraně syrským i zahraničních odpůrců Assadovy vlády. Přitom někteří z nich mohou soutěžit ve fanatismu a krutosti s našimi nejhoršími nepřáteli! Pět let, během nichž zahynulo nejméně 350 tisíc lidí a více než 10 milionů Syřanů uprchlo ze svých domovů, uplynulo, a Assadova vláda nepadla. Možná je na čase si uvědomit, že jsme nejen ignorovali mezinárodní právo, ale také jsme se vážně přepočítali v politické realitě v našich pokusech odstranit syrskou vládu?

Nedávné rozšíření schopností ruské diplomacie prostřednictvím omezeného použití síly v Sýrii nyní otevřelo jasnou cestu k míru. Možná je na čase odhodit antipatie z dob studené války a použít tuto cestu? Zdá se, že ministr zahraničí John Kerry konečně jedná ve shodě se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Mír v Sýrii je klíčem k porážce Islámského státu. Pouze mír může zastavit tok uprchlíků, jenž destabilizuje Evropu a země východního Středomoří. Je dobře, že nakonec uznáváme, že bombardování a ostřelování nemají smysl, pokud nejsou propojeny se reálnými diplomatickými cíly.

Existuje také jistý důvod k naději, že se můžeme vrátit k většímu realismu a vhodnějšímu přístupu v případě Ukrajiny. Ukrajina potřebuje politické a ekonomické reformy více než zbraně a vojenský výcvik. Pouze v případě, že Ukrajina uvede do souladu všechny své vnitřními rozdíly, může být spolehlivě chráněna jako neutrální most a nárazník mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Démonizace Putina tomu nenapomáhá. Budeme potřebovat najít mnoho společných styčných bodů s Ruskem.

Hloupá islamofobie, která doprovází tzv. debaty mezi kandidáty na prezidentský úřad, bohužel ukazuje, že v současnosti neexistuje žádný rozumný trend směrem k realismu v našem přístupu k islámskému terorismu. Je třeba si uvědomit, že v důsledku amerického zásahu a jiného násilí došlo v posledních desetiletích k usmrcení přibližně dvou milionů muslimů. Není potřeba uvádět historický přehled evropského křesťanského a židovského kolonialismu na Středním východě, nebo tajné dohody USA s jinými zeměmi, abychom pochopili zdroj hněvu Arabů a muslimů, z nichž se někteří snaží pomstít. Vzájemná krvežíznivost islamistů i naší strany není způsobem, jak skoncovat s teroristickým násilím.

Příští administrativa musí začít tím, že si uvědomí, že jednostranný přístup k obraně globální sféry vlivu obrany nefunguje a nemůže fungovat. Směřování ke spolupráci s okolním světem, ležící za našimi hranicemi, dává mnohem větší šanci na úspěch. Američané potřebují, aby byly naše ambice v souladu s našimi zájmy a zdroji, co jsme za ně ochotni utratit.

K obnově naší země potřebujeme mírové mezinárodní prostředí. Abychom toho dosáhli, musíme zničit nedostatek strategií. Aby to šlo provést, musí příští administrativa opravit rozbitý mechanismus washingtonské politiky. Musí znovu objevit výhody toho, když konflikt nekončí vojensky, naučit se, jak používat vojenskou sílu střídmě, podporovat ‒ nikoli nahrazovat! ‒ diplomacii a zvyknout si na používání dotazu „co bude potom?“ předtím, než zahájí vojenské tažení.

Když byl v roce 1787 Benjamin Franklin požádán o to, aby nazval systém, jenž on a další otcové zakladatelé dali Američanům, řekl slavná slova: „republika, pokud ji zvládnete ochránit.“ Dvě století jsme ji chránili. Nyní nemůžeme opravit nestoudnost, neefektivnost a korupci našich politiků, a tak jsme ztratili naši zemi i impérium. Americké problémy vznikly ve Spojených státech. Udělali je Američané, nikoliv uprchlíci, přistěhovalci nebo cizinci. Tyto výzvy volají k Američanům a Američané je musejí také řešit.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: The End of the American Empire vyšel 13. dubna 2016 na counterpunch.org.