Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Zabránit závodům ke dnu, prosadit ekologizaci ekonomiky, sáhnout po třech procentech z největších osobních majetků pro potřeby rozvojových investic, omezit všemocné banky, to jsou hlavní prvky revolučního programu německé odborové centrály DGB, která přišla s návrhem nové společenské dohody v Evropě. Je to vlastně kombinace protikrizového New Deal v bohatých zemích evropského centra a pomocného Marshallova plánu pro ty na periferii.

Pro nepamětníky:

New Deal byl odpovědí vlády amerického prezidenta F. D. Roosevelta na zničující Velkou krizi. Tento reformní program z let 1933–1937 se soustředil na tvorbu pracovních míst prostřednictvím veřejných zakázek (keynesiánský přístup) a na přísnou regulaci finančního sektoru, zejména na dohled nad kapitálovým trhem a oddělení investičního bankovnictví od obchodních bank.

Marshallův plán byl rozsáhlým projektem poválečné obnovy Evropy v pětiletí 1948 až 1952. Byl financován z pomoci Spojených států a dosáhl toho, že z trosek kontinentu odstartovalo dlouhé období prudkého rozvoje zúčastněných zemí (netřeba dodávat – ČR tam nebyla).

ECB, daně, rozvoj, regulace

Návrh německých odborů na kroky, které nás vyvedou z krize, je předložen v dokumentu Čtyři body, jak změnit směrování EU (stanovisko DGB) a lze jej prostudovat i česky na stránkách ČMKOS (http://www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzy-prognozy/3341-3/ctyri-body-jak-zmenit-smerovani-eu-stanovisko-dgb).

Revoluční požadavky z úvodu jsou ukryty v detailech čtyř základních artikulů plánu, jimiž jsou

1. Evropská centrální banka (ECB) jako stabilizační a záchranná kotva

2. Smlouva o spravedlivé fiskální politice na podporu ekonomické stability a spravedlivé příjmové distribuce

3. Komplexní program pro budoucnost, Nový úděl pro Evropu (“New Deal“)

4. Účinná regulace finančních trhů

Místo medicíny, která škodí

Jedná se o velice kvalitní programový dokument, který navazuje na dosavadní zkušenosti dlužnické krize, kdy použitá medicína pacientům obyčejně přitížila. Můžeme si to zopakovat, ale všichni to známe:

„Bude-li se šetřit všude, bude-li se škrtat na všech úrovních, obchodní obrat a vyhlídky na nové zakázky se citelně sníží. Nedochází k investicím a inovacím, na pořadu dne je úpadek výroby, a nevyhnutelně tak následuje krize zaměstnanosti. Bez růstu a zaměstnanosti ztrácejí veřejné finance svou hospodářskou základnu. Dluhy rostou, místo toho, aby se snižovaly.

To je důvod, proč odbory vyzývají k rychlé změně. Dosud přijatá opatření vedou naši společnost do slepé uličky, kde panuje chudoba, nerovnost, recese a ještě větší dluhy, politická nestabilita a to vše ohrožuje pokrok, k němuž dosud došlo v integraci. Evropská integrace nesmí být zpochybňována.“

Hysterické šetřílkovství tedy škodí. Druhým rizikem je vícerychlostní Evropa, která by snadno vznikla, kdyby země s nejvyšším ratingem (netřeba dodávat – kam ČR nepatří) začaly sledovat jen svůj vlastní zájem a logicky k sobě přetáhly veškerou poptávku finančních trhů. „Evropa potřebuje panevropskou perspektivu, nikoli politiku, která sleduje specifické zájmy jednotlivých zemí,“ říkají odboráři (!) nejsilnější evropské země.

Krizi prohlubuje také obchodní nerovnováha, kdy jedna část Evropy exportuje s obrovskými obchodními přebytky (netřeba dodávat – kam patří i ČR) a druhá se zadlužuje (sem se ale díky mistrovství Nečasovy vlády dokázala ČR vklínit také!). Tuto nerovnováhu je třeba odstranit pomocí „Marshallova plánu“ pro rozvoj těch slabších.

Kde na to vzít peníze? Z výrazně progresívních daní a od bohatých, z majetku. Buď je dají dobrovolně, nebo se jim vezmou. Nebojte se, nebude to bolet. Jedná se o tři procenta z velkých majetků (nad 25 milionů korun v párové domácnosti).

Nebrzděte ECB

První linií obrany proti diktátu finančních trhů je Evropská centrální banka. Ta se však dostala pod palbu zejména německé Bundesbank. Kritizovány jsou jak mohutný program poskytování střednědobé likvidity, tak nákupy státních dluhopisů ohrožených zemí. Jenže bez těchto nákupů jsou stávající dluhy prudce prohlubovány obrovskými úrokovými náklady, které si vynucují rozvášněné finanční trhy.

Německé odbory rozhodně nesouhlasí s touto kritikou ECB, chtějí naopak dále rozvinout její působení při zvládání krize.

(Za pozornost mimochodem stojí čerstvá zpráva, že schodek řeckého státního rozpočtu za první dva měsíce letošního roku klesl na polovinu plánovaného objemu v důsledku prudkého poklesu nákladů financování řeckého dluhu, neboť trhy byly do značné míry odříznuty nákupy ECB, garancemi a pomocí eurozóny pro Řecko.)

Plán německých odborů požaduje, aby ECB dostala roli věřitele poslední instance, a to nejen vůči bankám, ale i vůči státům; zároveň musí zajistit dostatek likvidity. Obrací se také na německou vládu, aby prosadila vydávání „eurobondů“, tedy dluhopisů celé EU nebo aspoň eurozóny.

Pravda je, že teď to podle stávajících stanov ECB nejde, proto by tuto funkci měl převzít „euroval“ (EFSF), ale k tomu by měl dostat bankovní licenci. ECB mu pak umožní tyto obchody profinancovat, jako každé jiné obchodní bance.

Bláznivému kolotoči úrokových sazeb by mohl euroval zabránit i tím, že by poskytoval úrokové pojištění. Pokud by investoři přijali „politicky určenou úrokovou sazbu“, dostali by od eurovalu pojištění na plnou hodnotu této investice zdarma. Je to tedy výměna nižšího úroku za jistotu splátky. A to je vlastně eurobond - jako skládačka z jeho dílčích funkcí. Návrh DGB dokonce hovoří o zastropované úrokové míře pro všechny veřejné půjčky v zemích eurozóny výměnou za úvěrové pojištění.

„Díky této dvojí funkci EFSF – funkci bankovní a funkci úvěrového pojištění – riziko bankrotu země v krizi, a s tím riziko nesplácení dluhu, téměř úplně zmizí. Nebezpečí kolapsu bankovního systému tak nebude hrozit. Měnová stabilizace v eurozóně by obnovila důvěru ve schopnost politiků jednat a vyvolala by obecnou důvěru v budoucnost. To by podpořilo růst, a tím zaměstnanost, a položilo by to ekonomický základ pro solidní rozpočtovou politiku, zejména v krizových zemích,“ předpokládá plán DGB.

Spravedlivé daně

„Zvýšení daní z vysokých příjmů a z bohatství hraje klíčovou roli,“ píší němečtí odboráři jednoznačně. „Žádná země by neměla mít možnost využívat dumpingové daně k politice hospodářské soutěže na úkor ostatních zemí,“ zdůrazňují dále. „Vždy je třeba srovnávat aktiva a pasiva - značný růst velkých majetků je klíčovou hnací silou zvyšovaní veřejného dluhu. Zde je třeba v budoucnu dbát na udržitelnou rovnováhu. Po celé Evropě musíme zajistit, aby vysoké daně z velkých majetků významně snížily veřejný dluh, sociálně spravedlivým způsobem.“

Nový New Deal a Marshall

Dokonce i země, které mají (zatím) stabilní veřejné finance, směřují k recesi. To nikam nevede. Jak to změnit?

Recept nese název Program evropské budoucnosti, což je ona novodobá obdoba Marshallova plánu obnovy Evropy rozvrácené válkou. Jde o dlouhodobý komplexní program, který „musí umožnit investovat do udržitelného průmyslu a služeb, podpořit odborné vzdělávání a ekologickou modernizaci, a zejména odstranit zpoždění v rozvoji okrajových oblastí Evropy.“

Všimněme si zejména teze o pomoci periferii, něco podobného jsme přece našli i v nedávné společné úvaze Německého svazu průmyslu BDI a Evropské investiční banky. Zájmy reálné ekonomiky a odborů si jsou tedy blízké. Krize likviduje trhy.

Navíc se tu zdůrazňuje potřeba odstranění nerovnováhy obchodní bilance a běžného účtu, tedy, že jedni jen vyvážejí a druzí jen dovážejí, takže na jedné straně se vrší přebytky a na druhé dluhy. Stavět jen na takové perspektivě, s přehlížením potřeb domácího obyvatelstva (jak to dělá i Nečasova vláda) je iluzorní, krátkozraké, neudržitelné. Zadlužené země se nevzchopí bez posílení vlastních zdrojů. „Souběžně s tím by se v přebytkových zemích, zejména v Německu, měla výrazně zvýšit domácí poptávka tím, že se zvýší celkové příjmy a veřejné investice a zaměstnanost,“ logicky žádá DGB.

A teď ty prachy:

Evropský New Deal by se financoval prostřednictvím Evropského fondu budoucnosti. Peníze by shromažďovala Evropská investiční banka z kapitálového trhu (obligace ND). Fond budoucnosti bude tyto peníze investovat do reálných projektů s očekávatelným výnosem, ale přesto se musí za obligace zaručit. Peníze na tyto garance by získal od bohatých.

Kdo jsou bohatí? Podle německých odborářů jsou to osoby s majetkem nad půl milionu euro, u dvojic milionu. Kdo má milion, dá tři procenta. Může to mít podobu bezúročné půjčky na deset let, která by se pak dala případně fondu darovat (a odečíst od zdanitelného příjmu). Variantou je výjimečný převod z majetku bohatých ve stejné výši. A je to.

A ještě podstatný detail z New Deal – jedná se o „naprostou změnu myšlení“:

„Členské státy by se měly zavázat, že se nebudou pokoušet zlepšit svoji konkurenceschopnost vůči jiným členským státům pomocí jakéhokoli dumpingu – daňového, mzdového, sociálního a environmentálního. Je třeba zabránit soutěži nebo spirále směrem dolů - nakonec by tím trpěli lidé a podnikatelé ve všech státech Unie. Proto se musí daňové systémy postupně harmonizovat na spravedlivějším základě, odstraňovat odvětví s nízkými mzdami, posílit systémy sociální ochrany a učinit evropské ekonomiky ekologičtějšími,“ vysvětluje DGB.

To beru.

Krocení finančních trhů

Přísnější regulace, oddělit investiční bankovnictví od obchodního, zákaz spekulace na vlastní účet bank, tlumení vlivu kolosů, jejichž selhání může rozkolísat celý systém, daň z finančních transakcí.

Němečtí odboráři jsou na finanční sektor přísní, trvají na tom, že se má vrátit k původní funkci a sloužit reálné ekonomice. Chtějí posílit pravomoce Evropského systému finančního dohledu a založit v něm orgán, který bude „zodpovědný za revizi finančních produktů“. Co škodí, to prostě zakáže. Není pravda, že peníze pracují za vás. Je pravda, že vy pracujete za peníze. To co se s nimi mazlit.

Tak praví německé odbory. Dost velká síla na to, aby to nebyla jen slova do větru.

Zdroj: vasevec.cz