Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jaká je role Íránu pro pokračující eurasijskou integraci? A proč Teherán nepřestal prodávat ropu do Číny?

Slovo „komplexní“ zdaleka nepopisuje úroveň vztahů mezi Ruskem a Íránem na geopolitické šachovnici, uvádí Pepe Escobar. Obě země jsou součástí klíčové triády dlouhodobého procesu eurasijské integrace, i když nejde o strategické partnery (jako jsou Čína a Rusko).

Nedávný článek Asia Times tvrdil na základě „vysoce postavených zdrojů íránského režimu“, že se Rusko chystá obrátit íránské přístavy Bandar Abbas a Čabahár ve vojenské základny, vybavené ponorkami, jednotkami speciálního nasazení a letadly Su-57. Pro začátek, míní Escobar, žádný zdroj z Íránu by takové citlivé bezpečnostní informace nepodal, tím spíš ne anglo-americkým médiím. Sám autor má zkušenosti přímo z Íránu a nepodařilo se mu dostat od Revoluční gardy odpovědi na 16 detailních otázek, které poslal před měsícem, protože se dle všeho zdály být příliš citlivé pro bezpečnost.

Zpráva byla nesmysl, jak potvrdil jeden ze zdrojů novináře v Teheránu. Íránská ústava zakazuje pobyt cizích armád na území země a íránský parlament by s tím nikdy nesouhlasil.

S ohledem na vojenskou spolupráci Íránu a Ruska platí, že chystané vojenské cvičení v severní části Indického oceánu – včetně Hormuzu, je první svého druhu vůbec.

Cesta k tomu, aby se z této spolupráce stala možnost povolení ruské vojenské základny na íránském území, podobně jako tomu je v Sýrii, bude velmi dlouhá a složitá.

A dostáváme se k přístavu Čabahár, kam směřují čínské investice v rámci iniciativy nové Hedvábné stezky. Čína sem investovala hodně, aby přístav spojila dálnicí s Afghánistánem a střední Asií, v budoucnosti pak s Kavkazem. Všechno proto, aby se Indie vyhnula Pákistánu s ohledem na obchodní cesty.

Čína a Rusko jsou členové Šanghajské organizace spolupráce a Írán se má stát plným členem později. Až potom se může (s důrazem na „může“) začít vůbec o nějaké základně uvažovat, a to s ohledem na ruskou nebo čínskou námořní základnu v Íránu.

V případě Íránu Čína a Rusko postupují paralelně. Čína se stará hlavně o energetické dodávky. Peking jedná podle toho, když naposledy navrhl Spojeným arabským emirátům, že bude eskortovat ropné tankery přes Perský záliv a Hormuzský průliv. Jednalo se o testovací balónek.

Realita v Perském zálivu je podle Escobarova mínění ještě zábavnější: zvýšila se poptávka po ropě v porovnání s rokem 2018, což vede k tomu, že Írán většinu své ropy i nadále prodává. Dochází k tomu, že se íránská ropa na moři přečerpá z jednoho tankeru do druhého, a pak se nově označí.

Ovšem cena ropy neroste, i když by se něco takového v souvislosti se sankcemi vůči Venezuele a vůči Íránu očekávalo. To ukazuje na to, že Írán dál prodává ropu do Číny. A tak čínská nabídka Spojeným arabským emirátům mohla být jen kamufláží pro čínské nákupy ropy z Íránu, píše dále autor.

Íránský šéfdiplomat Džavád Zaríf dál prokazuje svoje mistrovství v diplomacii. Ovšem hlavní rozhodnutí v Íránu činí ajatolláh Chameneí. A to se také týká mnohoúrovňové podpory od rusko-čínského strategického partnerství.

Za poslední měsíce je jasné, že čínsko-ruský magnetismus přitahuje významné země v Eurasii: Írán, Turecko a Pákistán. I když si Teherán vysoce cení svojí nezávislosti, je povzbuzující vědět, že pro Rusko s Čínou představuje jasnou červenou čáru.

Zdroj: casopisargument.cz