Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Nežít ve lži“, tak zněl kdysi morální apel ruského spisovatele Alexandra Solženicyna.

Přestože byl apel ruského spisovatele formulován takto negativně, po několika desetiletích přivedl k životu v rámci Gorbačovových reforem zásadu otevřenosti (glasnosti) a nakonec vedl k pádu sovětského režimu, který byl, dle Solženicynova názoru, na principech lži postaven. Když sleduji politický vývoj Evropské unie v posledních pěti letech, často si na slova velkého ruského spisovatele vzpomenu.

Některé její paralely s brežněvovským obdobím Sovětského svazu začínají být nápadné. O osudu našeho kontinentu rozhoduje nikým nevolená, vzájemně se podporující skupina byrokratů, jen se nejmenuje Politbyro, ale Evropská komise, kterou také nekontroluje Parlament, jenž plnohodnotným parlamentem stejně jako tenkrát není. Ideologii marxismu-leninismu zastoupil multikulturalismus, místo proletariátu dnes zaujaly menšiny a nelze vyloučit jejich možnou budoucí diktaturu.

Jistá shoda existuje také v otázce „lidských zdrojů“ – poraženou buržoasii a obecně „bývalé lidi“ dnes prezentují tradicionalisté, a ideálního nového sovětského (či obecně socialistického) člověka zase noví Evropané, nezatížení dědictvím bělošské nadřazenosti a nacionalismu. Ty nejkvalitnější momentálně teprve dovážíme z Afriky a Asie, zatím za ně zaskakují absolventi některých humanitních oborů pracující v nestátních neziskových organizacích.

Samozřejmě, že můžeme pozorovat také zásadní rozdíly. Ten nejnápadnější se týká ostrahy hranic, které hrály v bipolárním světě klíčovou roli. Na Východě bylo jejich hlavním účelem bránit pohybu vlastního obyvatelstva směrem na Západ. V EU se vznikem Schengenu zrušily hranice mezi členskými státy, ale jaksi se „pozapomnělo“ chránit ty vnější. Při migrační krizi v roce 2015 přestaly platit i všechna zákonná ustanovení, která by měla nelegální pohyb osob z Afriky či Asie na území Evropské unie regulovat. Jak ukázala vládní krize v Německu, tento stav bezpráví platí ještě stále.

Ideologický dohled a cenzuru dnes nahradil princip dvojího metru a politické korektnosti. Co se týče omezování svobody slova, tak tam je ta podobnost obou systémů nejnápadnější. K potlačování nepohodlných názorů se EU již chová jako autoritářský režim, a má k dispozici celou škálu nástrojů, od ignorování přes zesměšňování, difamaci, zastrašování až po policejní a soudní represi nositelů nepohodlných názorů. Netýká se to jen nesystémových politických stran a jejich politiků, ale i fyzických osob, které například vyjádřili své nesouhlasné stanovisko s migrací na sociálních sítích.

Tento moment považuji za klíčový. Jestliže mnou výše uvedené podobnosti mezi zaniklým Sovětským svazem a dnešní Evropskou unií mohou vyznívat jako zlomyslná nadsázka, omezování svobody slova a represe hlasatelů např. negativních názorů na migraci, hrozí tím, že z EU se klidně může stát softverze SSSR. Proto jsem v úvodu komentáře připomněl Alexandra Solženicyna a jeho zásadu „Nežít ve lži“. Pro začátek by stačila otevřená debata o migraci.

Ta ve svých důsledcích třeba ve Francii znamená návrat takových přízraků minulosti jako je antisemitismus. Statistiky OBSE mluví jasně: antisemitské útoky ve Francii v roce 2013 tvořily 51% všech zločinů z nenávisti, přestože Židé tvoří necelé jedno procento obyvatelstva. O tom se samozřejmě média hlavního proudu nezmiňují, ta mají největší obavu z islamofobie, proto bedlivě cenzurují jakoukoliv zmínku o zločinech migrantů a muslimů obecně, odsouzení Tommyho Robinsona představuje příznačnou ilustraci tohoto problému. Tatáž statistika OBSE však říká, že ač muslimové tvoří asi 10% obyvatel Francie, týkalo se jich zhruba 7% zločinů z nenávisti. Proto musíme hrozbu údajné islamofobie považovat za málo podloženou.

Je čas poučit se více než šedesátileté historie důsledků migrace na některé západní země. Ty tenkrát vyřešily dočasné hospodářské problémy s nedostatkem pracovní síly trvalými demografickými změnami, a dnes se musejí vyrovnávat s jejich dopady. Země Střední a Východní Evropy proto přistupují k migrační krizi s tímto vědomím a nátlak kancléřky Merkelové a prezidenta Macrona považují za nesmyslný. Možná proto, že my všichni na Východě víme, co to znamená, nelhat si do vlastní kapsy.

Zdroj: prvnizpravy.cz