Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Byl Václav Havel padouch nebo hrdina? Je hoden neustálého velebení, jak to činí mj. Česká televize, nebo zatracení, jak tvrdí někteří lidé, kteří ho osobně dobře znali?

A poškodila nedávno vylitá krvavá špína z Kosova i jeho pracně udržovaný zářivý kult?

Vše nasvědčuje tomu, že Václav Havel byl člověk mnoha tváří, v nichž se možná ani sám někdy příliš nevyznal. Dlouho se pohyboval v divadelním prostředí, a tak i v životě svědomitě a iniciativně hrál různé role, které mu svěřovali cizí i naši principálové. Byl disident i prezident, politik i filozof a během svých vystoupení se občas ukláněl jako herec na jevišti.

V. Havel je také autorem absurdních dramatických děl a v některých encyklopediích bývá řazen mezi významné tvůrce tohoto žánru, i když jejich kvalita je mnohými kritiky označována za diskutabilní. To však nic nemění na tom, že zejména svými velmi rozporuplnými činy a životem (např. jako hlasatel morálky a současně velký záletník či milovník alkoholu nebo deklarovaný humanista a současně i schvalovatel, a tedy i podněcovatel válek) se stal jedním z nejtypičtějších představitelů absurdního divadla zvaného současný svět.

Není snad absurdní tento svět plný krásných slov a frází o míru, demokracii a svobodě, a současně násilí a válek pod nejrůznějšími záminkami? Svět plný spekulací a podvodů, falešných slibů, lží, zbytečné nenávisti a vydírání lidí i celých národů? Není snad absurdní často teatrální prohlašování či tvrzení něčeho, co se poté mění v opak a odlišný, mnohdy tragický výsledek?

A nemá snad pravdu francouzský klasik Jean de la Fontaine (1621–1695), když říkal:

„Mocní jsou většinou

jak divadelní masky

a obdiv vzbuzují

jen u prodejné chásky“?

Významnou součástí takového světa se stal i Václav Havel, který si to možná v hloubi duše uvědomoval, styděl se za některé své činy, a proto často zdůrazňoval, že nakonec „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

A v poslední době se ukázalo, že může mít i pravdu – to když byly odhaleny lži kolem Kosova a jeho nynější prezident Hasim Thaci byl spolu s dalšími devíti osobami obviněn z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti, včetně téměř stovky vražd. Spolu s „přítelkyní“ Madeleine Albrightovou, která byla spíše jeho zpravodajsky řečeno „řídícím důstojníkem“, si i sám V. Havel aktivní podporou těchto lidí a „humanitárního bombardování“ Srbska velmi ušpinil ruce. A jeho pověst nesporně utrpěla další citelný šrám, i když se o tom dnes v Česku raději taktně mlčí.

Jak napsal jeden z našich národních velikánů Josef Čapek (1887–1945), kterého v koncentračním táboře pro jeho názory umučili němečtí fašisté: „Jsou vítězství, která jsou hanbou a jsou lidé, od nichž se, ačkoli dáváš pozor, zamažeš“.

Duch symbolu absurdního světa V. Havla žije i dnes. Žije i v často absurdních činech jeho pohrobků, ve zneužívání jeho odkazu a kšeftování s ním. Do značné míry symbolické je i čestné umístění busty Václava Havla, autora teze „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, v Kongresu USA ve Washingtonu.

Právě o něm „zlí jazykové“, a to i v Americe, tvrdí, že zejména v posledních letech patří mezi nejprolhanější a nejzlovolnější instituce na světě.

No řekněte, není i to absurdní?

Zdroj: zvedavec.org