Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Debakl dvacetiletého válčení USA a NATO v Afghánistánu přitáhl k této vzdálené zemi znovu pozornost médií a veřejnosti u nás i ve světě a v důsledku toho se vyrojila záplava názorů a spekulací o příčinách tohoto spektakulárního neúspěchu nejmocnější velmoci současného světa a jí vedeného vojenského paktu v konfliktu s obyvateli nerozvinuté asijské země.

V této souvislosti se objevila řada soudů o primitivismu Afghánců, jejich extrémní zaostalosti a neschopnosti docenit, natož absorbovat a přijmout výdobytky západní civilizace, kterou jsme jim my ze Západu na bodácích velkomyslně přinesli.

Současně panuje zděšení, co ubohé Afghánce čeká, když se pod vládou Tálibánu vrátí ke svým starým pořádkům a budou zbavení dobrodiní konzumní společnosti a liberální demokracie. Vnímáme tamější dění, jako kdyby vousatí partyzáni přišli zavádět šarí ´u k nám do Evropy. Nebojme se, pro Afghánce to takový šok v žádném případě nebude, velká většina v takových poměrech žije trvale po celá staletí.

Kontexty a souvislosti

Nechceme si rovněž připustit, že jsme Afgháncům proti jejich vůli doručili pouhou korupční karikaturu poměrů, v nichž sami žijeme, a že jsme se neptali, zda o to stojí. Oni to jednoznačně odmítli, a proto také Tálibán donutil svou gerilou světovou velmoc ke stažení svých vojsk a přiznání porážky.

Proto také Američany dosazený loutkový režim a jeho léta budovaná a po zuby vyzbrojovaná armáda bez jakéhokoliv odporu okamžitě kapitulovaly. Nebylo to tím, že afghánští vojáci jsou zbabělci neschopní bez podpory Američanů bojovat. Afghánci jsou nejlepší vojáci na světě, kteří donutili ke kapitulaci všechny světové velmoci usilující o jejich podrobení se.

Ti tálibánci s kalašnikovy jsou titíž Afgánci jako vojáci ve vládních uniformách. Jedni jsou však vítězové, druzí ostudně poražení – je to o morálce. Jedni bojovali proti cizím okupantům a druzí byli jejich přisluhovači z donucení či za peníze, a tak se také cítili. Poslouchá se to pro nás obtížně, ale tak to bohužel je, a pokud si to nepřiznáme, nikdy vlastní debakl v této zemi nebudeme schopni pochopit.

A vůbec není na místě nad touto zemí a jejími obyvateli nafoukaně ohrnovat nos za to, že nás odmítli a dokonce porazili. Jsou to hrdí lidé, žijící ve společnosti na jiném stupni rozvoje. Chybu jsme udělali my, že jsme to nerespektovali. Nejsou to beznadějní divoši, ale potomci starých vyspělých civilizací, které před staletími stály kulturně nesrovnatelně výše než v oné době země dnešního Západu. Stoji za to, si tuto historii Afghánistánu připomenout.

Půl tisíciletí před naším letopočtem, v době, kdy v Evropě žily pouze hordy necivilizovaných barbarů, byl Afghánistán součástí světové Perské říše. Její obyvatelé byli Indoevropané jako my, a jazyky jejich dnešních potomků – Paštunů a Tádžiků – jsou slovanským jazykům bližší než jazyky našich germánských a románských sousedů. Byla to kvetoucí země, kde se rozvíjela materiální i duchovní bohatství dávného starověku – kulturní křižovatka mezi Blízkým východem a Indií.

Trocha historie

Je dobré si v této souvislosti také připomenout, že neúspěšná britská, sovětská či americká tažení nebyla prvním setkáním této hornaté země s vojenskou silou Západu. V tom úplně prvním tažení Západ území dnešního Afghánistánu úspěšně dobyl a na několik staletí tam pomohl vytvořit pozoruhodnou kulturu, jež lidstvo výrazně obohatila.

Hovoříme o slavném tažení Alexandra Makedonského, který po porážce perského krále došel až na teritorium dnešního Afghánistánu, neboli do provincií (satrapií) Baktrie, Areia a Margiana. Alexandr na rozdíl od pozdějších dobyvatelů zemi nejen vojensky obsadil, ale zakládal v ní i nová města, z nichž nejvýznamnějším je do dnešních časů Alexandria Ariana – dnešní Herát, projevoval náklonnost k místní kultuře a zvykům, čímž si získával její obyvatele a vyvolával nevoli svých řeckých a makedonských spolubojovníků, a nakonec se oženil s místní krasavicí Roxanou, jež mu porodila následníka.

Tento první kontakt s tehdejším Západem měl na celou oblast velký vliv a jeho výsledkem byl vznik pozoruhodné helénistické epochy, jejímž projevem byl v letech 250 – 125 př. .n. l. na teritoriu dnešního Afghánistánu vznik Řecko-baktrijské říše, útvaru, v němž se prolnuly řecké, středoasijské a indické tradice a pod vládou řeckojazyčné elity vznikla specifická smíšená kultura..

Kulturní i etnický charakter země změnily invaze kočovných kmenů – Hunů, Arabů, Turků, Mongolů a dalších. Přesto až do ničivého mongolského vpádu ve 13. století patřilo území dnešního Afghánistánu do centra tehdejší světové civilizace. Dlouhá staletí byl součástí perského kulturního okruhu a na jeho území vznikaly významné architektonické a literární památky.

Na scénu přicházejí Arabové

Po dobytí Araby a přijetí islámu se Afghánistán stal nástupištěm muslimských výbojů na indický subkontinent. Zahájil je kolem roku 1000 našeho letopočtu sultán Mahmúd z afghánského města Ghazní, které se stalo hlavním městem jedné z nejmocnějších říší tehdejšího světa. Na jeho dvoře působily největší osobnosti tehdejší vědy a kultury, jako byl matematik a polyhistor al-Bírúní nebo slavný perský básník Firdausí.

Turecké vlivy a perská kultura vytvořily specifické prostředí, z něhož vzešly muslimské dynastie, které ovládaly až do britské nadvlády Indii. Všechny měly své kořeny v dnešním Afghánistánu – za zmínku stojí především nejvýznamnější z nich – Dillíský sultanát a Říše Velikých Mughalů. A byli to nakonec samotní Afghánci pod vedením svého prvního vládce Ahamada Šáha Durráního, kteří porážkou indických Maráthů, tehdejší hinduistické indické velmoci, otevřeli v roce 1761 cestu k ovládnutí celé Indie Brity.

Civilizační úpadek

Afghánistán se v průběhu staletí proměnil z civilizačního centra v periférii, nárazníkové území mezi velmocemi a sdílel osud muslimského světa jako celku, tj. postupný nezadržitelný kulturní a civilizační úpadek. Nájezdy kočovníků zničily vyspělé zemědělství, výměnou obyvatelstva v důsledku válečných tažení vzala za své kulturní tradice, země se propadla mezi zaostalé regiony světa. Zůstal jí pouze strategický význam, a tak se její teritorium stalo předmětem střetů a soupeření velmocí.

Vlastní afghánská státnost nemá dlouhou tradici. Jeho území bylo většinou ovládáno říšemi s centrem v Íránu nebo Indii. Jako zvláštní státní entita vznikl až v polovině 18. století poté, co se rozpadla říše posledního velkého orientálního dobyvatele perského Nádira Šáha. Centrální moc zůstala vždy slabá a spíše formální, nominálně uznávána kmenovými autoritami, upřednostňujícími loajalitu ke konkrétní osobě, spíše než respekt k instituci.

Dnešní trable

To vše Američané ignorovali nebo podcenili. Autoritu neosobního moderního západního státu založeného na fungování institucí nelze implantovat do afghánského etnicky a geograficky nespojitého kmenového prostředí. Afghánská nekonečná válka se tak stala pouze eldorádem vojenských a drogových megakontraktů a semeništěm gigantické korupce, které nemohlo nepoznamenat svými přesahy i poměry v USA a jinde na Západě.

Afghánský debakl vyžaduje pečlivé studium a hluboké poučení se z jeho příčin i důsledků. A samotný Afghánistán a jeho osud by měl být pro nás mementem, jak lze během několika generací z civilizované země v důsledku válek a masové migrace poztrácet civilizační tradice a schopnost jejich dalšího rozvoje a nastoupit spirálu ekonomického a společenského regresu. Potvrzuje, jak složitý a bolestný může být pokus o vymanění se z tohoto bludného kruhu. Ani naše vlastní prosperita a civilizační vymoženosti tu nejsou navěky. Nezapomínejme na to.

Zdroj: institutvk.cz