Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Z pohledu mimozemské vesmírné lodi se naše planeta může jevit jako ráj obdařený vším, co je k životu rozumných bytostí potřebné. Ale i z okénka rakety vystřelené ze Země na oběžnou dráhu působí Zeměkoule jako útulný a bezpečný domov.

Také cestující v letadle, dokud jim výhled nezakryjí mraky, se kochají tou proměnlivou plastickou mapou a s vlastnickou hrdostí si navzájem sdělují jména řek, údolí, pohoří a moří. Na letecký přelet Evropy stačí odpoledne, uvedla Lenka Procházková v projevu na demonstraci pořádané hnutím NE Základnám. Nepřipustit opakování historie roku 1939. 

Ptáci tu štreku překonávají mnohem déle, zato mohou ze své perspektivy zaznamenat každý strom, dokonce i brázdu na poli. Dokážou ptáci přemýšlet o lidech a o jejich užitku pro společně užívanou planetu? Neberme v potaz zrovna pštrosy, kteří se k problémům otáčejí zadkem. Mysleme na méně exotické ptáky. Například na labutě. Ty se prý v ojedinělých případech dožívají až sta let. Ale umějí ty nejstarší z nich, co v dětství sledovaly první a v pubertě druhou světovou válku z těch masakrů něco vyvodit? Asi ne. Vždyť i lidé, jejichž mozky jsou daleko větší než ty ptačí, se dosud z tragických konfliktů předchozích generací nepoučili víc, než směšní pštrosové. Nemluvím ovšem o lidech obecných, ale o těch, kteří se pasovali na bohy.

Například takový pan Soros, který už to věkem dotahuje na nejstaršího labuťáka, vnímá glóbus jako svou hrací kuličku. Z globálního pohledu pana Sorose je Evropa nesmyslnou a zastaralou mozaikou záhumenků. Zatímco by mohla být polem rozoraným do jediného lánu a připraveným k nové setbě. Z perspektivy pana Sorose a dalších globalistů je tradiční rozmanitost evropských národních kultur problémem, který lze odstranit v průběhu několika hodin. Jen ty přípravy na „konečné řešení evropské otázky“ se vlečou a pořád se zadrhávají o nějaké kamenité meze a remízky a o tvrdošíjnost těch, co své národní parcely brání. 

Dějiny evropských národů a jejich kultur jsou příliš složité a pro budoucí vývoj nepředvídatelné i pro mnohé současné evropské politiky. A tak chtějí cestu ke sjednocení, klopotně trvající stovky let, inženýrsky urychlit, znormalizovat, a pak direktivně kočírovat z jednoho centra. Aktuálně probíhá souboj direktorů o to, kde ten velín pro řízení nejen Evropy, ale celého světa, bude umístěn.  

Když se ČR před osmnácti lety stala členem Severoatlantické aliance, proběhlo to bez referenda. Mnozí občané ale se vstupem do Aliance souhlasili. Po hořkých zkušenostech se zradou Západu podepsanou v Mnichově, po prožitku německé okupace, po hrůzách druhé světové války a po pozdější invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy se zdálo, že členství v NATO je zárukou naší suverenity a garantem budoucího bezpečí.

Text Washingtonské smlouvy je prodchnut mírotvorným etosem. První článek byl zřejmě inspirován pátým příkazem Desatera – tedy NEZABIJEŠ. Protože však Washingtonskou smlouvu nesepisoval prorok ale politici a generálové, zapracovali do jiného článku požadavek na bojeschopnost členských států pro samostatnou či kolektivní obranu. Samozřejmě zdůraznili, že se jedná o obranu proti ozbrojenému útoku. Teoreticky to působí naprosto přijatelně, a proto mnoho občanů naší malé země, která leží na křižovatce vlivů, přijalo v březnu roku 1999 vstup ČR do Aliance s úlevou. Život však není jen slibná teorie ale i nelítostná praxe.

Sotva pár dní poté, co se nad Prahou roztančily barevné ohňostroje, triumfálně oznamující městu, národu i světu, že tahle zem je bezpečná jako snad nikdy v dějinách, sotva pár dní poté poskvrnily naše nebe siločáry bombardérů směřujících na Bělehrad. A naše doznívající veselí se rázem změnilo v těžkou kocovinu. Někteří se z ní otřepali sobeckou úvahou, že z cizího krev neteče. Jiní tu krev našich zavražděných bratrů, sester a jejich dětí spatřují na svých dlaních dodnes. Ano, máme alibi, my jsme pro vstup do Aliance nehlasovali, naši političtí zástupci to učinili bez nás. Ale takové alibi ty mrtvé neoživí a ani alibistické přídavné jméno „humanitární“ nemůže zpětně odejmout bombám jejich smrtící účinky. I z dalších mnohých skutků NATO učiněných i naším jménem, jsme poznali, do jakého spolku jsme byli vstoupeni.

Členství naší republiky v Alianci už trvá osmnáct let. Po celou tu dlouhou dobu vrčí kolovrátek našich médií stejně zlovolně. Místo aby sčítal lidi zavražděné kvůli záchraně petrodolaru, mluví o omylech, vedlejších ztrátách, nebo dokonce o uhynulých. Jako by to byl morový virus, který kosí ty, co si nemyjí ruce. Kvůli hygieně smrťáků se kosení ve jménu lidských práv už obejde i bez člověka. Mám na mysli drony, ty mašiny bez Boha, řízené lidmi bez svědomí, na dálku a z klimatizovaných pracovišť.

Neříkám nic, co byste nevěděli. Možná ale nevíte, že článek 13. Washingtonské smlouvy obsahuje možnost, jak ze spolku srmťáků vystoupit. Stačí, aby členský stát oznámil svůj úmysl o rok dopředu prostým dopisem adresovaným vládě USA. Ta potom odešle informaci ostatním členům paktu a do roka a do dne jsme z toho venku.

Máme už jen pár měsíců do parlamentních voleb. Takže je nejvyšší čas dodat stranám a politickým hnutím, které se chtějí na podzim zabydlet ve Sněmovně, důležité téma do jejich volební kampaně. Závazek o vyhlášení speciálního referenda o vystoupení z NATO.   

Pokud některý politický mančaft díky tomuto závazku ve volbách uspěje, je povinen speciální referendum prosadit, samozřejmě demokratickým hlasováním celého Parlamentu. Plebiscit pak může proběhnout už v předjaří příštího roku. Dřív se to technicky bohužel stihnout nedá. Nicméně už teď můžeme, my občané, nezávislí na bludech mainstreamu ale pouze na svém svědomí, komunikovat po internetu a rozdělit si úkoly. Koncept dopisu pro vládu Spojených států amerických je sice emotivně nejžhavější, ale právě proto k němu přizveme erudované a chladnokrevné právníky, aby to budoucí legislativci, budoucí vláda a prezident nemuseli po nás proškrtávat.

Čas sice pracuje proti nám a naši vojáci se u hranic Ruska dále hromadí, dokonce hrozí i změna naší Ústavy, kterou by se naše armáda proměnila na útočnou podléhající cizím rozkazům a bojující za cizí zájmy, my ale víme, dokonce i z českých pohádek, že zrušit úpis ďáblovi je vždycky hodně těžké. Vyžaduje to nejen odvahu ale i důvtip, předvídavost a trpělivost. 

Taky však víme, že když se nám to nepodaří, zaplatíme to svou duší. A třeba i svými životy a devastací nejen Evropy, která má být vojenským nástupištěm pro další světovou válku.

Hráči se smrtí typu Soros možná přežijí a dožijí někde v krytech. Ale z pohledu mimozemské výzkumné sondy nebo vesmírné lodi bude naše dýmem zahalená planeta vyhodnocena jako nebezpečný objekt a zařazena do dlouhodobé karantény. Možná si pomůže sama. Ale i tak to může trvat miliony a miliony let, než se z hlubin moří vyplazí tvorové pokrytí šupinami a započnou svůj nový vývoj podle Darwinova manuálu.

Milí přátelé, neberte to jako temné proroctví ale jako varování před naší lhostejností. Protože lhostejnost vždy vede k cestám zpátky.

Zdroj: internetové servery