Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Myšlenka na redistribuci běženců po EU je, jak se zdá, takzvaně nemrtvá.

Už když Němci v létě přebírali vedení EU, hovořilo se v médiích o tom, že jedním z cílů jejich předsednictví by měla být reforma azylové a migrační politiky unie. (Spiegel, ZDF, Handelsblatt). Připomeňme raději, že současnou šéfkou Evropské komise je dlouholetá spolupracovnice kancléřky Merkelové, Ursula von der Leyen.

Stručný přehled základních bodů plánu najdete v českých médiích: Echo 24, iDnes, a to i s dosti důležitou informací, že součástí systému má být “v krizových situacích” takzvaná “povinná solidarita”.

Než půjdeme dále – originál plánu (PDF) je ke stažení tady.

Nuže, co mě v tomto návrhu zaujalo nejvíce?

Systém povinné solidarity (fuj!) v krizových situacích se má realizovat dvěma prostředky. Buď tím, že si země rozdělí běžence rovnou, nebo tím, že se postarají o návrat nějakých odmítnutých žadatelů k nim domů. Tomu druhému se říká “return sponsorship”.

“Under the proposed approach, all Member States would have to contribute while retaining the possibility to choose to contribute through relocation or return sponsorship as a solidarity measure.”

“Podle navrženého přístupu by se musely na řešení situace solidárně podílet všechny členské státy, přičemž by si mohly vybrat mezi převzetím (běženců, pozn. MK) a zajištěním návratu (neúspěšných, odmítnutých žadatelů o azyl, pozn. MK) domů.”

STR. 75 DOKUMENTU

Děsí mě skutečnost, že náš ministr vnitra Hamáček už ve středu řekl, že o systému repatriací je Česko ochotné diskutovat. Ony jsou totiž v té navrhované smlouvě hned dva špeky, o kterých on sám možná ani neví, protože bych tipoval, že to PDF ještě ani nečetl – a v našich novinách to nikde nebylo.

Špek číslo jedna se nachází na té samé stránce 75 dokumentu, hned nad tím. Stát, který se přihlásí k “return sponsorship” nějakého toho odmítnutého migranta, bude mít na repatriaci dotyčného osm měsíců, v případě krizové situace dokonce jen čtyři měsíce. Uplyne-li tato lhůta, musí si dotyčného ilegála převzít! (Schovává se to tam pod pěkným slovem transfer, přesun. Prostě si jej z té Morie či Lampedusy odvezeme k sobě.) Samozřejmě i poté se můžeme snažit jej vrátit domů, ale od toho okamžiku bude žít u nás.

Podle německých novin je přitom v současné době u většiny odmítnutých žadatelů problém v tom, že nemají papíry. Buď proto, že dělají obstrukce sami, nebo proto, že je dělá jejich domovský stát. Ve světle této skutečnosti se mi tedy “return sponsorship” jeví jako mimořádně nelákavý instrument.

Špek číslo 2 se nachází o deset stránek dále, na straně 85, kde se hovoří o použití detence. Odmítnutí migranti bez nároku na azyl smějí být při návratové proceduře omezeni na svobodě jen individuálně, detence přichází v úvahu jen jako poslední možné řešení (as a last resort), nikoliv rutinně (would not be subject to detention as a rule), a to nanejvýš na 2×12 týdnů, prvních dvanáct týdnů při zjišťovacím řízení před rozhodnutím o azylu a druhých dvanáct týdnů před možnou deportací. To proto, aby nebyla porušena lidská práva dotyčné osoby.

Jinými slovy, nejen, že si stát, třeba Česká republika, bude po několikaměsíční lhůtě povinen si odmítnutého žadatele o azyl, tj. ilegála, který nemá vůbec žádný právní důvod se nacházet v Evropě, převézt k sobě domů, ale ke všemu bude mít problém jej vůbec zavřít. Jaká je pravděpodobnost, že toho člověka pak ještě někdy někde najdete? Každý normální jedinec se v momentě, kdy se ocitne na svobodě, pokusí zmizet v nějakém ghettu.

Toto je naprosto šílené navrhované opatření a Babišovi, Hamáčkovi a spol. můžu doporučit jediné – hoďte jim to na hlavu.

Navrhovaný “return sponsorship” je zoufale stupidní i z hlediska prosté vyjednávací dynamiky. Zkuste si to představit. Snažíte se vrátit nějaké lidi na základě readmisní dohody zpátky do rozvojového světa – a vaše protistrana, ať už je to Afghánistán nebo Pobřeží slonoviny, ví přesně, že máte stanovenou konkrétní lhůtu, ve které byste to chtěli stihnout.

Vůbec toho tam nebudou zneužívat k nějakým dalším ústupkům, že ne? Jsou to jistě samí poctiví lidé, jeden Mirek Mohamed Dušín vedle druhého! Byrokracie rozvojových zemí Asie a Afriky je vůbec celosvětově známá svým vstřícným a rychlým postupem v mezinárodních záležitostech, bez jakéhokoliv sklonu k sebeobohacování, úplatkářství, úmyslnému zdržování atd. A pro jejich nejvyšší šéfy, tamní politickou elitu, platí samozřejmě totéž. Úplný klášter plný nezištných Buddhů. Proto ty země taky tak prosperují a nikoho by ani nenapadlo odtamtud utéct.

Paradoxní je, že ten samý dokument, který toto navrhuje, o pár desítek stran dříve (45-46) pláče nad tím, že stávající readmisní dohody nejsou dostatečně využívány a že neochota třetích zemí přebírat své vlastní občany zpět je docela potíž.

“Third countries’ unwillingness or lack of capacity to cooperate on readmission of own nationals is an additional challenge. Readmission of own nationals is an obligation under international customary law, however, in practice many countries do not cooperate effectively on readmission. Even though the substantial Commission efforts to engage the interest of third countries in this respect over the past four years have brought some improvement, overall readmission cooperation remains a challenge.”

“Neochota či nedostatek kapacity třetích zemí při spolupráci na návratu vlastních občanů je dodatečnou výzvou. (Někdo se v rámci manažer-speaku naučil, že se neříká “problém”, ale “výzva”, pozn. MK.) Přijímání vlastních občanů zpět je podle mezinárodního práva povinnost, ale v praxi mnoho států při tomto úkolu dostatečně nespolupracuje. Ačkoliv značné úsilí Komise v tomto směru za uplynulá léta přineslo určité zlepšení, celkově zůstává spolupráce na readmisích výzvou.”

STR. 46 DOKUMENTU.

Toto působí dojmem, že různé kusy dokumentu nejen, že psali různí lidé, ale že si to po nich nikdo ani nepřečetl. Nebo že třeba ano, ale je natolik vycvičen v absenci logiky, že mu to ani nepřijde divné.

Stěžovat si na dlouhodobě pokulhávající funkčnost nějakého existujícího mechanismu a o kus dále navrhnout zavedení nových postupů, které na funkčnost toho mechanismu spoléhají, je naprosto fascinující duševní pochod.

Buď ti navrhovatelé věří, že teď se něco změní a EK dojedná nové readmisní dohody, jejichž plnění nebude – na rozdíl od těch stávajících – takzvanou výzvou. Nebo, a to je klidně možné, nad tím nepřemýšleli vůbec. Přemýšlející lidi asi tenhle druh práce zas tolik neláká.

⁕ ⁕ ⁕

Ještě pár dalších zajímavých momentů z navrhovaného dokumentu, které jsem našel.

Strany 78 a 84 – právo na slučování rodin se má rozšířit i na sourozence žadatele. Ani se tam nemluví o nezletilých sourozencích, prostě jen siblings bez bližšího určení věku. Nemají takoví sourozenci náhodou taky manželky a děti? Jak široký pak ten strom akceptovatelných rodinných příslušníků bude?

Připomínám, že v takovém Nigeru je aktuální průměrný počet dětí na ženu sedm, takže o takové sourozence nemusí být nouze. Navíc se nebavíme o novorozencích, ale o lidech, kteří se narodili dejme tomu v rozsahu let 1990-2005, kdy byla fertilita i v Asii a Africe měřená počtem dětí na ženu vesměs vyšší než dnes.

Taktéž strana 84 – u těch, kdo nějakou formu mezinárodní ochrany dostanou, se má zkrátit doba k získání trvalého pobytu z pěti na tři roky. Prý to má být nástroj motivující k integraci do společnosti. Jak by řekl ostravský klasik: Proč, kurva, proč?

Strana 85 – nárok na dávky a jiné plnění by dotyčný měl jen ve státě, kam bude přidělen. (Right to material reception conditions.) Jinými slovy, snaha zafixovat jedince přidělené do Rumunska opravdu v Rumunsku, a do Česka v Česku. To by bohužel opravdu mohlo fungovat. Všichni ti, kdo se utěšují, že by přidělení migranti stejně rychle utekli do Německa – pozor na věc!

Strana 86 – evropské úřady spolupracující při posuzování azylových žádostí musejí při sdílení informací chránit osobní data migrantů a brát přitom v úvahu jejich zranitelnost.

Toto je natolik nicneříkající, že může jít o naprostou banalitu nebo naprostý průšvih. Co se tím vůbec myslí? Jak se to bude vykládat? Nebude komunikace úřadů v praxi zatížena takovou tunou papírování, že ji to bude ochromovat?

⁕ ⁕ ⁕

Tento článek už začíná být docela dlouhý, mezinárodní reakce si tedy necháme na příště.

Výše zmíněný dokument má i pár pozitivních momentů, například to, že odvolání proti zamítavému rozhodnutí by do budoucna nemělo odkladný účinek, aby se neprotahovalo návratové řízení. To by byl jistě krok vpřed.

Readmisní procedury, které tvoří jeden z jeho pilířů, jsou ale pojaty naprosto slabomyslným způsobem. Autoři sami přiznávají, že až dosud to moc dobře nefungovalo, ale dále počítají s tím, že tentokrát, s použitím nových dohod a mechanismů, to fungovat začne.

Pokud je nějaký funkční způsob, jak toto opravdu zajistit, nemohli by nám ukázat aspoň “demoverzi”? Třeba s pěti či deseti africkými zeměmi, abychom viděli tu slibovanou věc v akci, než se zavážeme k jejímu využívání? Ne, kdepak. Tomu prostě máme věřit. Komise to zařídí…

Kdyby takhle postupoval elektrikář při práci na vedení, dávno by ho to usmažilo. Bohužel ve světě úředníků se může stát, že takový druh přístupu se převtělí v platný zákon. Čtenáři moji, máme zase s čím bojovat. Tuhle příšernost musíme sklátit zpátky do sarkofágu, ze kterého vylezla. Hned teď.

Zdroj: kechlibar.net