Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Krátké historky ze světa, který se trochu rozvolnil.

Milí čtenáři, tak jsem pomalu začal plnit svůj plán „setkávat se v reálném prostoru s lidmi, které jsem v průběhu posledního roku viděl jen na obrazovce“. A mám z něj hned tři záznamy, které mě přiměly k zamyšlení.

Rozhovor první

„A“ je asistentka jednoho europoslance. Sešli jsme se v Costě nad čímsi tekutým a převážně sladkým.

„Prosím tě,“ povídá mi A., „teď se v Bruselu projednávaly ty Covid pasy a to vzbudilo mezi voliči hrozný zájem, daleko větší než jakékoliv jiné téma. Během dvou dní mi dorazilo osm tisíc e-mailů. Jednu chvíli mi pípal nový e-mail každou vteřinu a notebook to nestíhal přijímat. Samozřejmě nikdo neměl šanci to číst.“

Ha! A to je přitom osm tisíc e-mailů jen mizivé procento toho, co by dorazilo, kdyby se k danému tématu chtěl vyjádřit aspoň každý desátý český volič.

Když o tom začnete přemýšlet, vynořuje se vám před očima poněkud depresivní možnost, že celá ta pozvolná eroze demokracie a svobod nemusí být dána nějakými akcemi jejích protivníků – s těmi by se dalo něco dělat – ale že může být čistě matematické podstaty.

Lidí na planetě přibývá. Mezinárodní soupeření nutí menší státy, aby koagulovaly do nějakých spojenectví, jinak si s každým jednotlivým z nich ty velké velmoci … však víte co. Jenomže ve stamilionových mraveništích, kde připadá jeden poslanec na několik set tisíc lidí, nemůže z principu existovat moc dobrý vztah mezi elektorátem a jeho zástupci.

Historicky se demokracie měla tendenci rozvíjet spíše v malých společenstvích, ať už to byly městské státy nebo nějaké kmeny. Aténský Periklés se nemusel obávat toho, že mu dorazí osm tisíc e-mailů, a nejenom proto, že e-mail ještě neexistoval. Naproti tomu už velké antické říše byly převážně různými formami despocií.

Hergot, tuhle myšlenku raději moc nerozvíjím, aby mě nezakousla ve spánku. Člověk si musí uchovat jistý optimismus, jinak by ho přestalo bavit cokoliv.

Rozhovor druhý

B., novinář z jednoho víceméně liberálního média.

„Člověče,“ říká mi B., „u nás v redakci vznikl naprosto jasný věkový předěl. Nejmladší spolupracovníci, kteří čerstvě vylezli ze školy, jsou tvrdě woke. Šéfredaktor-liberál tím není nadšený, ale vyhodit je nechce. Ten zlom na školách nastal někdy před pár lety.“

Máme jisté zpoždění za USA, jako obvykle, protože Bari Weiss popisovala tentýž jev v New York Times, ale s jinou mezí (cca o deset let výše). Máme ale zároveň určité včasné varování: kulturní válka amerického střihu nás nemine, stejně jako neminula Brity, Francouze nebo Němce.

Šéfredaktor to asi nebude slyšet rád, ale chce-li zachovat publikaci, kterou řídí, jako názorové médium liberálního střihu, nemůže tam zaměstnávat wokeisty, protože mu jej zezdola zkonvertují jinam a nakonec nějakým způsobem shodí i jeho samotného.  

Mladých novinářů je dnes dost, snad i více, než pracovních míst pro ně. Asi by neměl být problém mezi nimi najít skutečné liberály, kteří ještě vyznávají původní hodnoty liberalismu. Ale woke už liberálové nejsou. Vytvořili si svůj vlastní politický vesmír, ve kterém práva jednotlivce neznamenají vůbec nic (ostatně jako ten jednotlivec sám) a všechno, co se děje, je viděno jako zápolení různých rasových a sexuálních skupin o dominanci a podrobení.

Osobně si myslím, že jednoho dne budou historici konstatovat, že někdy mezi lety 2015-2020 došlo k Velkému Schismatu, při kterém z masy liberalismu odpadla skupina woke progresivců a začala mezi oběma ideologiemi kopat příkopy a pálit mosty. Je to podobný proces, jakým bylo někdy před sto lety rozdělení sociálních demokratů a komunistů, jenom s tím, že nebudeme moci ukázat na přesný okamžik, kdy si Woko Haram založili vlastní strany. Oni to totiž obvykle nedělají; jejich metodou je právě infiltrace a postupné převzetí institucí vybudovaných někým jiným, což podle mého názoru čeká i výše zmíněné periodikum.

V takovém případě tam ovšem B. nevydrží. Už pouhá skutečnost, že byl někde na veřejnosti viděn se mnou, by mladými revolucionáři mohla být použita proti němu – pokud se to dozvědí.

Rozhovor třetí

C., starý kamarád. Myslím, že poprvé jsme se viděli roku 1998. Nemládneme, to ne, i když ani jeden z nás si zatím neostříhal svoji bujnou hřívu.

„Změnil jsem práci,“ povídá C. u piva, „po sedmnácti letech! Nějaký manažer o tři úrovně výš rozhodl, že se bude šetřit a že na správu serverů na našem projektu je určen jeden člověk. Půl roku jsem měl nonstop pracovní pohotovost a nesměl jsem ani jít do hospody, kde by nebyl signál. Tak jsem s tím praštil. Najali místo mě nějakého mladíka, který na to taky bude sám.“

Podotýkám, že C.-ův bývalý zaměstnavatel je gigantická, mnohamiliardová firma, která poskytuje široce poptávané služby. Za Covidu rozhodně neutrpěli, spíš naopak, protože jde o služby často používané při práci z domova. Peněz mají dost.

Serverový systém udržovaný jedním jediným člověkem nedává smysl. Buď je nadbytečný, a pak je nejlepší ho zrušit. Nebo je důležitý, a v takovém případě potřebujete aspoň dva lidi, kteří mu rozumějí a průběžně se o něj starají, aby ani jeden nevypadl z obrazu a aby se oba dokázali vypořádat s nečekaným problémem, pokud nastane. V IT se používá pojem „autobusový faktor“, což je počet administrátorů či vývojářů, které musí přejet autobus, aby se systém stal neudržovatelným. Autobusový faktor rovný jedné je zatraceně špatná hodnota.

Přesto existuje neustálá snaha přesně na těchto pracovních místech šetřit, protože funguje-li nějaký systém dostatečně dobře a bez výpadků, jeví se to manažerům shůry, jako že ti nerdi v kraťasech nic nedělají. Od toho není daleko k úvaze „darmožrout – vyhodit“ nebo aspoň „nepřijímat dalšího darmožrouta, stačí jeden“. Pak se o pět let později někdo jiný, případně dokonce ten samý člověk, velice diví, že hackeři z Filipín zašifrovali životně důležitou databázi a za její odšifrování chtějí výkupné v bitcoinech.

Poslední rok je vůbec hodně bohatý na bezpečnostní incidenty v počítačové říši. Zajímalo by mě, za kolika z nich stojí tento druh šetření za každou cenu. Bez dostatečné údržby občas spadne i betonová budova, a na rozdíl od budovy není na zanedbaném počítačovém systému na první pohled vidět vůbec nic – žádné trhliny, žádné kymácení, žádné odpadávající dlaždice, žádné skřípání v základech a žádné zkřížené dveře, které se nedají dovřít. Prvního problému si dost často všimne právě až ten útočník, který se s jeho pomocí vláme dovnitř.

Ostatně: znáte komiks zvaný XKCD?

(text z obrázku: Celý ten projekt je udržován neznámou osobou z Nebrasky jako nevděčná údržba od roku 2003.)

Zdroj: kechlibar.net