Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Turecká menšina v Německu je pátou kolonou v Evropské unii. Řecké ostrovy nelze ubránit. Do toho proudí noví migranti, vyhlíží nebezpečnou situaci ve Středomoří renomovaný publicista a spisovatel Benjamin Kuras. Ten v rámci nového ob dvoutýdenního shrnutí na ParlamentníchListech.cz také chválí Miloše Vystrčila za cestu na Tchaj-wan a všímá si, jak Evropa řeší pandemii: „Dotacemi, almužnami a milodary těm či oněm postiženým, z peněz vypůjčených odkudsi z vesmíru.“

Británie se chystá k masivnímu ekonomickému propadu v důsledku COVIDové krize. Ani jinde v Evropě to nebude výrazně lepší. Evropská unie v této situaci nemíní upouštět od „zelených cílů“. Jaké dopady bude mít taková situace na náladu v Evropě? Viděli jsme, že v době migrační krize lidé zvýšeně volili tzv. ,,extremistické" síly, tedy národně orientované strany. Viděli jsme také nepokoje „žlutých vest“ ve Francii, motivované nejprve „ekologickým“ zvýšením cen pohonných hmot. Jakou náladu přinese Evropě tato nadcházející ekonomická krize? Kde se mohou politici obávat?

Zkusme hádat z protestů, které už probíhají. Vítězí Berlín, kde v sobotu (29. 8.) do ulic napochodovaly desetitisíce „koronaskeptiků“, jak se protestujícím začíná populárně říkat. V jednom místě jich někdo odhadl na 38 000, na jiném místě později dalších 30 000, ač není jisté, zda to nebyla tatáž demonstrace později přesunutá jinam. (Jiné odhady uváděly přes milion, věřte, komu chcete). Policie je chtěla předem zakázat, ale soud rozhodl je povolit. Na demonstranty tam čekalo přes 3000 policistů, tři stovky demonstrantů zatkli. Mávalo se plaketami s fotografiemi Merkelové a jejích ministrů v pruhovaném vězeňském triku a čepici, a s nápisem „schuldig“ čili vinni. A skandovalo se už několik let populární „Merkel muss weg“, „Merkelová musí pryč“. Několik stovek demonstrantů se pokusilo vtrhnout přes bariéry do Reichstagu (Parlamentu). Protlačili se kordonem policistů až na schody, než je policie zadržela a pozatýkala těsně před vchodem do budovy. Další demonstranti při zákroku na policisty házeli kameny a láhve. Pravicoví extrémisté prý. Dočtete se v oficiálních zprávách.

Kam se na Berlín hrabou ostatní evropské metropole. Londýnské Trafalgarské náměstí, kam se vejde pohodlně 50 tisíc lidí, přilákalo jen směšnou jednu tisícovku skandující „konec lékařské tyranie“. Podobná tisícovka se sešla v Curychu za skandování „vraťte nám svobodu“. V Paříži je někdo spočítal na tři stovky, nesoucí heslo „Přestaňte nám lhát“, a policie svižně rozdala pokuty 135 eur nerouškařům. Pár stovek si zademonstrovalo i ve Vídni. Opět, o počtech se na internetu disputuje.

Těžko rozhodnout, zda s demonstracemi sympatizovat či ne, když třeba Francie oznamuje přírůstek 7 tisíc případů koronavirové nákazy v jednom dni. A když Británie už má 40 tisíc registrovaných koronavirových mrtvých. Takže kdoví, jestli ty demonstrace nejsou vlastně proti něčemu jinému a antivirová opatření jsou jen zástupné téma.

Z Mezinárodního měnového fondu (MMF) se ozývají předpovědi, že letošní ekonomická krize bude nejhorší od 30. let minulého století. Ztráty prý utrpělo 81 % pracujících a podnikajících ve 170 zemích.

Politici, alespoň evropští, to zatím řeší dotacemi, almužnami a milodary těm či oněm postiženým, z peněz vypůjčených odkudsi z vesmíru, a jakýmsi božím zásahem či geniálním ekonomickým trikem, který jsme ještě neprokoukli, se stále nedostavuje inflace 50 % nebo 100 % nebo chraňpánbůh 1000 %. Máslo, papriky a baklažány v supermarketech jsou levnější než loni. Dokonce u Lidla zlevnil extrapanenský olivový olej na 200 Kč/litr a parádní toskánské Nobile di Monepulciano, které v Itálii neseženete pod 10 eur, na neuvěřitelných 149 korun. (Nezapomeňte Lidlovi napočítat pár korun za reklamu). Co s tím udělají politici, je skoro nerelevantní. Žijeme v éře božích zázraků. Připomíná to starý židovský vtip, jak si Roubíček povídá s Hospodinem:

„Je pravda, Svatý a Svrchovaný, že milion let je pro tebe jako jedna vteřina?“

„Pravda.“

„A že teda milion korun je pro tebe jako jedna koruna?“

„I tak by se to dalo říct.“

„Co teda takhle korunu starému kamarádovi?“

A tak nějak se asi léčí ten korunavirus.

Český éter ovládla návštěva české delegace na Tchaj-wanu v čele s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem. Ta velmi potěšila Tchaj-wan, který ho vítá, jak pravil účastník výpravy, „jako hokejisty z Nagana“. Čína je nicméně pobouřena. Současně Emmanuel Macron spolu s čínským ministrem zahraničí naznačili vůli dokončit evropsko-čínskou obchodní dohodu. Je dobře, že Vystrčil jel na Tchaj-wan? Proč dle vás sáhl k tomuto téměř bezprecedentnímu kroku? Vyplatí se nám?  

Do duše pana předsedy nevidím, ani do rad, jaké mu dávají poradci, ale každopádně mu v tomto fandím, tak jako fandím Tchaj-wanu a každé svobodné demokratické zemi čelící totalitě. Čína sice může být užitečný obchodní partner, pokud obchod s ní vyhovuje našim národním zájmům, ale nenalhávejme si, že je náš přítel. Její záměry jsou nejen obchodní, nýbrž i mocenské. A nejde jí už jen o moc ekonomickou, ale i vojenskou. Už pět let zvyšuje zbrojní výdaje o 7–8 procent ročně. Loni celková částka byla údajně podle jejích zveřejněných informací 178 miliard dolarů, jenže International Peace Research Institute (IPRI) ve Stockholmu to odhadl na 261. To je téměř čtyřnásobek Indie na druhém a Ruska na třetím místě. Jediné USA utrácejí na zbrojení víc.

Podstatně víc, protože i za nás, bohudík. Čína se stává de facto novou koloniální mocností v Africe, kde těží kdekterou surovinu, jaká se dá v Číně použít. Většina jejích investic jde právě do těžby, získávané za babku. Třeba angolskou ropu si kupuje stavbou infrastruktury. Právě uzavřela „strategický pakt“ s Iránem, jemuž bude zřejmě pomáhat zbrojit. Elektronická technologie Huawei, prodávaná po světě, má špionážní použití. V domácí politice vládne jeden z nejkrutějších režimů na světě, s miliony disidentů v koncentrácích, kde se jim odebírají orgány, jak se prokázalo na případech členů mírumilovného duchovního hnutí Falun-gong. Už jen to, že Čína si osobuje právo nařizovat, s kým smí či nesmí Česká republika obchodovat a koho navštěvovat, by mělo znít jako poplašný zvonek. Zda se „protestní“ návštěva Tchaj-wanu vyplatí, nedovedu posoudit, nechám to ekonomům.

Zato ale by nám mělo být historicky dostatečně jasné, že ustupovat totalitě na úkor svobody, dokud tu svobodu ještě máme, se zatraceně nevyplácí.

Potíže nastávají ve Středomoří. Turecko si nárokuje ropná pole pod mořem, které Řecko považuje za své. Obě země jsou členy NATO a prezident Erdogan navzdory tomu vypouští prohlášení ve smyslu „vezmeme si, co je naše, za každou cenu“. K tomu Turecko naznačuje, že se dál hodlá angažovat v Sýrii i Libyi. Je Turecko spící obr, jak se naznačuje? Bude další „krize“, které budeme čelit, ta „turecká“?

Ne že bude, ona už je, nejmíň od migrační vlny 2015, ale pomalu připravovaná dlouhá léta dřív. Turecká menšina v Německu, o níž se zdálo, že se dobře integrovala, se proměnila v pátou kolonu nové islámské expanze. Turci, kteří jsou německými občany, třeba tam už i narozenými, se zajímají víc o Turecko než o Německo. V posledních tureckých volbách volilo Erdogana větší procento Turků německých než domácích. Turecko se rychle proměnilo z jakés-takés demokracie v totalitní islamistický stát, s nejpočetnější armádou v Evropě, protože stále má povinnou vojenskou službu, zatímco Evropa stojí na malých profesionálních armádách. Loni zvýšilo vojenský rozpočet o 5,8 procenta. To se na 20,4 miliardy dolarů zdaleka neblíží rozpočtům Británie, Francie nebo Německa. Jenže ty se nechystají pomoct Řecko bránit, a to má oproti Turecku rozpočet sotva čtvrtinový. Sice se k řeckým námořním manévrům připojili Italové a Francouzi, ale to je jen pár symbolických lodí. Se stovkami ostrovů rozsetých směrem k Turecku (nejbližší jsou z Turecka na dohled), má Řecko hranice neubránitelné. Na pozemní hranici se sice z Turecka tlačenou migrační invazi podařilo zastavit, ale ostrovy se ubránit nedají, a Turecko už některé nazývá svým někdejším územím.

Turecké lodě na nich vyloďují islámské migranty a na pozemní hranici tlačí migranty, kterých tam má z celého islámského světa 4 miliony. To je zatraceně silná munice. Někde jsem četl heslo „V Řecku se bojuje za Prahu“, jak se za španělské války říkalo o Madridu. Poslalo tam Česko pár ozbrojenců na pomoc jako Maďarsko? Nikde jsem nic takového nečetl, a že by bylo čím se pochlubit. 

V USA mají oba volební tábory za sebou své nominační sjezdy, byť kvůli COVIDu převážně virtuální. Zároveň propukla další vlna násilí ve Wisconsinu, kde se liberální tisk a prezident Trump neshodnou na vnímání situace. Trump dokonce míří na místo. Co k současné situaci říci? Nahrává Trumpovi k tomu, aby postupně začal stahovat Bidenův náskok? Radují se republikáni oprávněně, že ještě může nastat podobný zvrat jako před čtyřmi lety, kdy Trump také ztrácel za Hillary Clintonovou? Co nahrává jemu a co Bidenovi?

Oběma nahrává nominace senátorky Kamaly Harrisové na vicepresidentku demokratů. Fandům Demokratické strany nahraje – kromě toho, že je to hezké snědé mladé děvče  – to, že ve svém nástupním projevu viní Trumpa ze všeho zlého, chybného a neschopného, od pomalého řešení koronavirové krize, přes rasové konflikty a pouliční rabování, surovost policejních zákroků, jakým byla další nedávná střelba na černocha ve městě Kenosha a následné řádění a rabování rozlícených davů, Trumpovu neschopnost uklidnit rozjitřený národ, bezmála po obrovské lesní požáry v Kalifornii a Koloradu, a hurikán Laura v Mexickém zálivu. Fandům Trumpa nahraje, že viní Trumpa z událostí dějících se ve městech, kde vládnou demokraté.

Do pozadí současného dění se dostává vyjednávání o realizaci brexitu mezi Velkou Británií a EU. Co vlastně zbývá dojednat a kdo tahá za kratší konec?

Inu, jedná se, jedná. Červencové jednání dospělo k závěru, že „jednání probíhá v pozitivní atmosféře, vyjednávací týmy pozorně vyslechly jeden druhého“ a že se „pokročilo v některých bodech, nepokročilo v jiných“. Tím hlavním pokročeným bodem je, že se zjednoduší (nebo možná zkomplikuje?) kompetence Soudního dvora EU v britském zákonodárství, přirovnávaná ke „švýcarizaci“.  Tim hlavním nepokročeným bodem je rybolov v britských vodách, kde by EU chtěla dál Britům vylovovat pod nosem a odvážet si domů britské ryby, zatímco Britové by chtěli, aby si kontinentální Evropané odpluli zpět lovit ryby ve svých. To eurojednatel Barnier pokládá za nefair konkurenci. Fair konkurence je současné uspořádání, v němž britské vody patří EU a britští rybáři v nich smějí lovit jen určité kvóty. Z českého pohledu je to jako kdyby si Němci, Francouzi a Italové přijížděli v stovkách autokarů vysbírat houby z českých lesů a Češi si směli nosit domů jen košík na osobu měsíčně. A na krajích lesa by hlídali inspektoři, pokutující je za každý hříbek navíc. Takže se asi zas tak úplně moc nepokročilo a britský vyjednavač Frost přiznává, že usiluje už v nejlepším případě jen o stejnou dohodu volného obchodu s EU, jakou s ní má Kanada. Jak bude z britských vod vyhánět španělské rybářské pytláky, se zatím neví.

Podle posledního průzkumu věří Evropské unii 50 procent Čechů, 47 procent ne. Je to vaše letité téma, které jste razil ještě v době, kdy nevěřit EU bylo bráno jako něco divného. Co k těmto číslům říci? Kdo má dle vás vlastně důvod věřit EU a jejím institucím?

Jde o to, čemu věřit. Když EU říká, že usiluje o stále těsnější integraci, společné zákony, společné daně, společnou migrační politiku, společnou zahraniční politiku, společné kdovíco, můžeme jí věřit na sto procent. Otázka není, zda věříme, nýbrž zda to chceme. A z uvedených čísel by se zdálo, to chce stále ještě většina Čechů, i když už těsná. To je pokrok (nebo zpátečnictví, podle toho, z které strany se na to díváte), ještě před 10 lety to bylo 80 % či podobně.

Zdroj: parlamentnilisty.cz