Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Bourání památníků nám šlo vždycky a dějiny jsme přepisovali už také mnohokrát. Nyní vše opravdu jako by směřovalo k tomu, aby naše mladší generace za pár let – přinejmenším ve vztahu k druhé světové válce – vzhlížely k nacistům… To je ale fakt už hodně silné kafe,“ obává se analytička Tereza Spencerová na okraj „kauzy Řeporyje“. Ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz se však věnuje zejména rozklížené Severoatlantické alianci (NATO). Například překvapivému názoru německých občanů na spolupráci s USA.

Tak začal summit NATO. A nebude to zrovna nějaké „soudružské“ poklepávání po rameni. Klíčovým problémem je Turecko, které odmítá schválit další vojenskou strategii Aliance, pokud do ní nepropašuje ošklivé řeči o Kurdech. Co přesně toto všechno znamená? Je to pro Erdogana opravdu tak důležité, nebo jen testuje, co ostatní vydrží? A ohrozil by turecký nesouhlas třeba další nasazení aliančních vojáků v Pobaltí či něco podobného?

Nejsem si jistá, že by Turecko bylo klíčovým problémem NATO. Nezapomínejte, že se na summitu kromě Turecka prosazoval i Macron se svým odmítáním povinného nákupu amerických zbraní, že Trump po členech NATO vlastně ani nechce nic jiného než peníze, a pokud odmítnou, je připraven je začít trestat… Čili tři důležité státy Aliance se střetávají se svými vizemi.

A když k tomu přičtete ještě fakt, že hostitelská země summitu je v krizi a motá se v nejistotách ohledně budoucnosti. A k tomu si přičtěte ještě třeba fakt, že NATO sice jednomyslně přidalo na svůj seznam nepřátel – k Rusku a terorismu – také ještě Čínu, ale Macron nebo Merkelová do Pekingu jezdí častěji než do Washingtonu. Británie, pokud se nepletu, Číňany vpustila i do své jaderné energetiky a její obchodování s Ruskem láme rekordy, Itálie podepisuje memoranda o účasti na Nové Hedvábné stezce…

Jinými slovy, na jednu stranu povinně, na americké přání, označují Peking za hrozbu, a současně s ním vesele prohlubují ekonomické, a tím pádem i politické vztahy. Jak potom celé to NATO ale vnímat? A jak rozpoznat, že myslí nějaké své „zásadní prohlášení“ vůbec vážně? Takže bych zkrátka řekla, že těch „klíčových problémů“ má NATO spoustu.

A k tomu Turecku. Mám dojem, že Erdogan svou nepředvídatelností vyvolává v Evropě stejné obavy jako Trump. Turecký deník Sabah přitom před pár dny poznamenal, že turecká politika je svým dopadem na Evropu srovnatelná s tsunami, čínská politika je prý jako změna klimatu a ta ruská jako uragán. Je to sice hodně barvité přirovnání, ale svým způsobem jasně ilustruje, jak v Ankaře vnímají svou politiku – to není žádné „testování“, kam až mohou zajít a co všechno si ještě mohou dovolit, ale potvrzení skutečnosti, že se Turecko stalo „jedním z určujících pólů globálního systému“, slovy komentátora Sabahu. Čili žádné banální handlování se Západem, ale uchopení nové reality světa.

Můžeme se tomu posmívat, ohrnovat nad tím nos, ale Turecko se pohnulo kupředu a nám hrozí, že bazírováním na „starých pravdách“ o naší nadřazenosti a výjimečnosti zůstaneme stát opodál. A je přitom vcelku jedno, že nakonec Ankara formálně odkývala plán NATO na obranu Polska a Pobaltí. Stoltenberg se teď aspoň může tvářit, jako že má pod sebou jednotnou partu a různé Evropské hodnoty zase můžou mávat svými tradičními hesly o tom, že „patříme na Západ“. Ale o skutečné jednotě už si troufnou mluvit jen ti nejotrlejší propagandisté.

Na rozhrkanosti Aliance konec summitu totiž nic nemění. Spíš je otázkou, do jaké míry je Aliance ještě skutečnou aliancí. Úplná havárka to sice ještě nebyla, ale „crash test“ – a nejspíš i „cash test“ – už ano. 

Mimochodem, šíří se mapy východní části Středozemního moře. Mají zachycovat jeho plochu, kterou si Turecko nárokuje coby svou „výlučnou ekonomickou zónu“. Táhne se od Rhodosu a Kréty, „olízává“ Kypr a končí až u Sýrie. Co tím Turecko chce říci? A jakými prostředky si toto území míní zajistit??

Tu mapku jsem včera zahlédla a je – přinejmenším z tureckého pohledu, samozřejmě – opravdu velkorysá. Hodně ambiciózní.

Ankara si pro sebe nárokuje skoro celé Středomoří. Je vcelku jasné, že v praxi se nic podobného nejspíš zhmotnit ani nemůže, na druhou stranu jsou tu ale ještě i zvěsti o jakési dohodě mezi Tureckem a muslimsko-bratrskou vládou v libyjském Tripolisu. Detailů je pomálu, prý se týká spolupráce v oblasti bezpečnosti, obrany i námořní jurisdikce.

Že by Erdogan nakonec ovládl nejen blízkovýchodní, ale i africké „migrační toky“ do Evropy? To by tedy byl opravdu nářez. Ale jak říkám, Turecko se prostě hýbe a razí aktivní politiku. Na rozdíl od nás.

Co se Turecka týče, americký prezident Donald Trump se na Erdogana nijak zvlášť nehněvá, pokud jde o Sýrii. Pozorovatelé dokonce odhadují, že by mu nevadilo, kdyby tam Turecko udělalo pořádek za jakoukoliv cenu, a on by splnil volební slib a vyvedl americká vojska ze Sýrie. Což se nelíbí Macronovi, se kterým má Trump navíc i spor o zdanění amerických technologických firem ve Francii. Čili je to tak, že Evropa nyní, pokud jde o Sýrii, stojí proti Turecku i USA zároveň? A může to dopadnout tak, že celou tuto otázku si vyříkají USA, Turecko, Rusko a Írán a... a nazdar??

No, Evropa sice může v Sýrii stát proti Turecku i USA současně, ale význam takového „stání“ bych nijak nepřeceňovala. Evropa na úrovni EU i některých členských států sice dál drží sankce proti Sýrii, ale další pochopili, že je to marné, až trapné, a tak se do Sýrie vracejí. Myslím tím třeba Maďarsko, Itálii a další.

Nicméně, skutečný vliv na vývoj situace v samotné Sýrii to nemá vůbec žádný. Tam si to mezi sebou rozhodují Rusové s Turky, Američany a Íránci, nově se k nim snaží připojit ještě Perský záliv. EU už dávno stojí opodál.

Jak analyzuje generál Miroslav Kostelka na základě průzkumu na Deutsche Welle: Podle průzkumu se 55 % Němců domnívá, že evropští členové NATO by se měli chránit před útokem bez americké pomoci. Většina účastníků průzkumu navíc věří, že by USA měly částečně (23 %) nebo zcela (26 %) stáhnout svých 30 000 vojáků umístěných v Německu. Naopak 54 % uvedlo, že NATO by mělo lépe spolupracovat s Ruskem než spoléhat na odstrašování. Mezitím 37 % je pro zrušení sankcí proti Rusku v souvislosti s jeho konfliktem s Ukrajinou na Krymském poloostrově, zatímco 34 % je proti. 42 % Němců nesouhlasí se zvyšováním obranného rozpočtu, v současnosti 1,4 % HDP, zatímco 36 % souhlasí. Nicméně, 54 % je přesvědčeno, že NATO, které má oslavovat 70. narozeniny, je stále nezbytnou organizací. Co k tomu dodat??

Snad jen, že je to další z dlouhatánské řady „klíčových problémů“ NATO.

A do toho přichází rozrušené hlasy evropských státníků, kteří mají strach, že pokud bude Donald Trump znovu zvolen a dál si bude dělat, co chce, tak se NATO prakticky rozpadne. A oni „v tom“ zůstanou sami. Není ono to třeba tak, že Trump prostě nesmí projít, třeba i za cenu impeachmentu? A jinak, má Emmanuel Macron, který si přeje se s Ruskem nějak dohodnout, šanci strhnout na svou stranu další evropské státy??

Německé statistiky z předchozí otázky jasně naznačují, že rozpad NATO by sice mohl být určitou tragédií, ale rozhodně ničím, co bychom nějak neměli přežít. Neznám statistiky z jiných západoevropských zemí, ale v průměru budou ty názory nejspíš vcelku podobné. A až všem dojde, že Aliance je z hlediska USA jen od toho, aby Američanům platila za ochranu, tak se budou nálady samozřejmě radikalizovat. Macron přitom říká nahlas, že je třeba vztahy s Ruskem normalizovat, a na půdě NATO zní osamoceně. Občas něco takového řeknou snad jen Trump s Erdoganem.

Ale nový šéf zahraniční politiky EU Josep Borell přiznává, že státy EU nejsou ve vztahu k Rusku jednotné. Některé by chtěly držet sankce dál, jiné je chtějí zrušit, takže si umím představit, že i když Macron zní osamoceně, ve skutečnosti osamělý ani zdaleka není. Uvidíme, co bude za takových pět let. U Putinů chystají kyblíky popcornu a určitě budou i kibicovat…

Je to humorné téma, ale zároveň vážné. Pavel Novotný v ruské televizi o „vlasovcích“. Jak tento výstup hodnotit? A co k němu dodat??

Nezlobte se, po skoro týdnu bych ten podivný cirkus už nechala „spát“.

O co vlastně jde v tom našem českém „odezdikezdismu“? Postavíme památník, pak ho boříme a stavíme památník lidem, o kterých říkáme, že jsou sice zločinci, ale zároveň nám pomohli. Lze najít souvislost mezi naší „kauzou vlasovci“ a pochody vysloužilých SSmanů v Pobaltí či banderovců na Ukrajině? Posouvá se nějak konsensus, že nacismus byl to největší svinstvo světových dějin, směrem k uvažování, že „Stalin byl tak hrozný, že lze omluvit i spolčení s Hitlerem“??

Bourání památníků nám šlo vždycky a dějiny jsme přepisovali už také mnohokrát. Nyní vše opravdu jako by směřovalo k tomu, aby naše mladší generace za pár let – přinejmenším ve vztahu k druhé světové válce – vzhlížely k nacistům…

To je ale fakt už hodně silné kafe.

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Budu si číst analýzy hodnotící summit NATO, ale něco zajímavého si pro sebe zcela určitě najde každý… 

Zdroj: protiproud.cz