Svatý Jan Klimak - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jan Klimak, též Ioannes Klimakos (řecky Ἰωάννης τῆς Κλίμακος, rusky Иоанн Лествичник, 525‒595 (605) nebo 579‒649) byl významným byzantským mnichem, teologem a filosofem. Proslavil se jako představený Sinajského kláštera a autor knihy Nebeský žebřík. V pravoslavné církvi je oslavován 30. března (12. dubna), v katolické 30. března.

Ikonografie svatého Jana Klimaka sestává z několika různých syžetů a na rozdíl od jiných světců se její jednotící prvky týkají spíše jeho oděvu a jiných vedlejších atributů, než samotného portrétu. Světec je tedy vždy zobrazován jako mnich (v mnišském oděvu, nejčastěji tzv. schimě), někdy se svitkem či knihou (evangeliem či Nebeským žebříkem) v ruce. Častěji bývá zobrazen sám, někdy s dalšími světci, většinou z řad mnichů. Dochované byzantské manuskripty obsahují miniatury, na nichž je zobrazován mnišský život.

Samostatnou ‒ a od Jana Klimaka neodmyslitelnou ‒ ikonopisnou tradici tvoří zobrazování „Žebříku“, neboli výtvarné podoby duchovního vzestupu, tak jak jej popsal ve své knize Nebeský žebřík (řecky Κλῖμαξ, rusky Лествица, Лествица райская či Скрижали духовные). Ikonografie „Žebříku“ naopak udivuje svou ustálenou podobou ‒ po stupních duchovního vzrůstu na obrovském žebříku, který dominuje celému vyobrazení, postupují jednotlivé postavy vzhůru, k nebi (na pozdějších vyobrazeních vítá ty, kdo dojdou na vrchol, Ježíš Kristus s žehnacím gestem). Jiný ustálený prvek andělé na levé straně vyobrazení a čerti (běsi) na pravé ‒ symbolizují tak jak nebe, tak peklo, kam se člověk za své činy dostává.

První český překlad Nebeského žebříku nedávno vyšel v překladu Aleny Sarkissianové v nakladatelství PAVEL MERVART a se svolení majitele z něj ocitujeme část dvacátého osmého stupně „O modlitbě“:

Podstatou modlitby je společný rozhovor a sjednocení člověka s Bohem. Jejím cílem je držet svět pohromadě. Je to smíření s Bohem, matka i dcera slz, odčinění hříchů, most přes pokušení, ohrada před trýzní. Modlitba zažehnává spory, je to andělské dílo, potrava všech netělesných bytostí; budoucí radost, nekonečná činnost, pramen ctností, dárce milostí, neviditelný pokrok, duševní potrava, osvícení ducha, sekera proti zoufalství, zjevení naděje, modlitba zbavuje smutku, je to bohatství mnichů, poklad hésychastů, umenšení hněvu, zrcadlo duchovního pokroku, projev dosaženého úspěchu, odhalení duševního stavu, hlasatel věcí budoucích, znamení slávy.

Člověku, který se skutečně modlí, je modlitba porotou i soudní síní, trůnem Páně – a to ještě před posledním soudem.

Vstaňme a slyšme, jak tato posvátná královna ctností volá silným hlasem: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým“ a vyhojení svým ranám. „Jho mé zajisté jestiť rozkošné“ a je lékem na velké hříchy.

Ti z nás, kdo předstupujeme před Krále a začínáme rozmlouvat s Bohem, nevydávejme se na cestu nepřipraveni, aby Bůh již zdáli nespatřil, že nemáme zbraně a oděv vhodný ke královské audienci, a nepřikázal svým pobočníkům a služebníkům svázat nás, odvrhnout od jeho tváře, roztrhat naše prosby a mrštit nám je do obličeje.

Když předstupuješ před tvář Páně, nechť je šat tvé duše celý utkán z nití zapomnění na nečisté, jinak nebudeš mít z modlitby žádný užitek.

Všechny tvé modlitby ať jsou prosté. Celník a ztracený syn se usmířili s Bohem jedním slovem...