Mihail Moroşan - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Vše na tomto světě jsou zázraky Boží.

Rozhovor s rumunským ikonopiscem Mihailem Moroşanem

Život nejvýznamnějšího současného rumunského malíře ikon Mihaila Moroşana může sloužit za příklad harmonie vztahu Boha a člověka v současném světě. 

Pane Moroşane, jak jste se stal ikonopiscem?

Když jsem byl ještě dítě, tak moje máma, vzdělaná žena a přesto dobrá křesťanka, si velmi moc přála, aby její synové sloužili Bohu. A když u mě i bratra zaznamenala tíhnutí k náboženskosti a počátky uměleckého talentu, modlila se k Bohu, aby se alespoň jeden z nás realizoval v duchovním umění, tedy stal malířem ikon.

Po skončení škol jsem se setkal s jedním velkým malířem a stal se jeho žákem. Tehdy jsem se také dověděl, že naše církev připravuje mladé ikonopisce, aby mohli pracovat ve stylu byzantského církevního umění. V roce 1964 jsem si podal žádost o přijetí do ikonopisné školy Rumunského patriarchátu a byl jsem přijat. Škola kladla důraz nejen na techniku ikonomalby, ale také na teologii ikony. Po dokončení studia mi patriarcha Justin požehnal k vedení místní ikonopisné dílny. Zde jsem pracoval tři roky a pak odjel do zahraničí.

Kam jste se vydal?

Chtěl jsem jet do Brazílie, ale zůstal jsem tři roky v Libanonu, kde jsem vymaloval tři chrámy. Odsud jsem se přemístil do Svaté země. Tam jsem žil čtyři roky a vymaloval další čtyři chrámy ‒ chrám Zvěstování v Nazaretu, chrám jeruzalémského řeckého melkitského patriarchátu a dva menší chrámy v ženských klášterech autonomní francouzské pravoslavné církve. Poté jsem se vydal do Sýrie, dále do Spojených států, Kanady, Velké Británie, Německa a na Kypr. Na Kypru jsem vymaloval čtyři chrámy.

Hospodin se malířům ikon odkrývá zvláštním způsobem, a sice tím, že ji dovolí malovat jejich tváře a tváře světců. Pomáhá jim tak přiblížit se k němu a poznat ho. I vy jste se jako malíř dále utvrzoval a rostl v pravoslavného křesťana?

Od dětství jsem vyrůstal v náboženské rodině: máma i otec byli církvi oddáni a ctili pravoslavné tradice. Nejdůležitější asi byla, jak jsem již říkal, ona matčina modlitba.

Svoji cestu malíře ikon jsem započal v osmnácti letech a brzy jsem se stal uznávaným mistrem, v čemž vidím velké Boží požehnání. Nejdříve jsem maloval fresky s archimandritou Sofianem (Bogiu), představeným kláštera Antim v Bukurešti. Jednalo se o velmi duchovního člověka, starce. Ty chrámy, které jsem vymaloval ve Svaté zemi, mě také ‒ jako součást Božího úradku ‒ vedly po místech, kde se náš Spasitel narodil, žil, kázal a spasil nás. A to, že se po tolika letech práce mou poslední prací staly fresky nejuctívanějšího rumunského kláštera Putny, nad nimiž jsem pracoval devět let, také není samo sebou.

Dělat výmalbu „rumunského Jeruzaléma“, jak se klášteru Putna někdy říká, je jistě darem od Boha…

Já o tom vůbec nepochybuji! Vidím v tom jakousi božskou mystiku a tajemství, vždyť tolik mistrů chtělo tento klášter vymalovat! Před lety, když jsem v klášteře vymalovával jednu kapli, dal patriarcha Justin příkaz, abychom hlavní chrám vymalovali také mi dva s bratrem Gabrielem (před několika lety zesnul).

Práce malíře ikon není obyčejným řemeslem, jedná se o zvláštní službu Bohu. Jaké lidské kvality jsou k této službě potřebné.

Ikonopisec musí být především vzorným křesťanem. Musí se zcela oddat Bohu, aby mu Bůh poskytl svou milost a sílu dobře vykonávat toto božské zaměstnání. A aby v tomto člověk uspěl, musí vést zbožný a čistý život.

Když maluje obraz světský malíř, mnohé závisí od vnuknutí, inspirace. Co představuje onu sílu inspirace pro malíře ikon?

Existují dvě základní věci: být dobrým křesťanem a do dokonalosti ovládat uměleckou stránku. Když se vyznáte v anatomii člověka, v tom, jak sestavit kompozici, tehdy přichází Boží milost a skrze člověka maluje ikony a fresky. To je tajemstvím mé tvorby.

Jaký druh komunikace probíhá, když malujete tváře světců?

Ikonografie světců se ustálila, a proto víme, jak kterého světce malovat. Například, jaké má který světec vousy: dlouhé nebo krátké, tmavé nebo světlé atd. A poté se již zapojuje tvůj vlastní život, kdy do malby světce vnášíš něco svého. Pokud jsi sám Bohu nic nedal, bude ikona nebo freska prázdná, jakoby prázdný zvuk rozbitého zvonu, který již duši věřícího nedojímá.

Když pracujete, zamýšlíte se nad tím, že se před vašimi freskami a ikonami budou lidí modlit? Myslíte na ty lidi, jak jim budou svaté obrazy pomáhat v modlitbách?

Když maluji světce, zvláště pak jeho tvář a ruce, vždy musí existovat jisté vzájemné spojení, a to aby ten, kdo se bude u obrazu modlit, mohl celým srdcem uvěřit v pomoc světcových modliteb. Vždy je potřeba si uvědomovat, že světec bude lidem modlitební podporou. Nikdy se mi nestalo, že bych během malby svatého obrazu necítil zodpovědným před Bohem za svou práci.

Není lehké hovořit o tajemství, ale… Když jsem žil na Kypru, přišla ke mně igumenka jednoho kláštera a požádala mě o namalování ikony Vzkříšení všech svatých. Neměl jsem moc času, proto bylo složité tuto práci uskutečnit, nicméně mnišky tak naléhaly, že jsem souhlasil. S Boží pomocí jsem tu ikonu za měsíc a několik dní namaloval. Když igumenka ikonu uviděla, padla na kolena a plakala radostí. K ikoně začali přicházet různí lidé a jejich víra byla natolik silná, že se začali uzdravovat.

Myslím, že se tak děje proto, že když je ikona malována, ikonopisec do ní vkládá veškerou svou modlitbu a celou svou dušši.

A jak vám v práci pomáhají světci?

Když se člověk ponořuje do ikonomalby z hlediska teologie, když čte životy svatých, tak se zvláštním způsobem noří do práce a ona mu jde od ruky jaksi „sama“. Nicméně stává se, že přicházejí chvíle pokušení a zkoušek, kdy ne a ne práci dokončit. To se mi stalo s jednou ikonou, kterou si objednala rodina, jež příliš netíhla k Bohu.

Jakým pokušením malíř ikon čelí?

Často malíře přepadává spánek, který doprovází myšlenka na odložení práce a její dokončení až další den. Stává se, že útočí také lenost. Ještě se stává, že když pracuješ na lešení, tak se ti zdá, že tě z něho chce někdo shodit. Jednou jsem dokonce spadl z výšky deseti metrů, jakoby mě někdo shodil. Je jasné, čí je to práce, ale Bůh člověka chrání.

Existuje dnes v Rumunsku vlastní škola ikonomalby?

Samozřejmě, existuje. Tradice naší ikonomalby jsou uchovávány a předávány v několika školách, z nichž jedna dále funguje v rámci patriarchátu, kde jsem profesorem.

Tato tradice sahá až do 14.‒15. století. Po 2. světové válce se začaly pomalu obnovovat. Měli jsme blízké vztahy s ruskou školou ikonomalby, ale také s dalšími zeměmi pravoslavného Východu: Řeckem, Sýrií.  

Za co jste Bohu nejvíce vděčný?

Vše na tomto světě jsou Boží zázraky. Pokud nás řídí myšlenka zanechat něco za sebou dalším generacím, copak to není gesto Boží velikosti? Chtěl bych, aby vše, co dělám, přinášelo radost Bohu i lidem.