Andrej Rubljov (asi 1360-1370 – asi 1426-1430) - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Andrej Rubljov (asi 1360–1370 – asi 1426–1430)

Ikonopisec, jeden z největších umělců středověku a bezesporu nejznámější ruský umělec všech dob, jenž se nezapomenutelně zapsal do celosvětového kulturního dědictví svým výrazným a ojedinělým uměleckým výrazem. Pokud bychom měli vyzdvihnout jedno dílo, je to zejména ikona Starozákonní Trojice, jež dodnes uchvacuje diváka svou uměleckou a duchovní silou a patří k nejčastěji reprodukovaným dílům křesťanského umění vůbec.

A přece bylo možné tvorbu Andreje Rubljova poznat teprve poté, co se podařilo zvládnout techniku a umění restaurování starých ikon. Po staletí se původní malba skrývala pod vrstvami pozdějších přemaleb a zčernalého laku. A tak přestože se v 19. století kdekterý sběratel pyšnil vlastnictvím ikony „malované Rubljovem“, neznalo toto století ve skutečnosti ani jediné originální dílo mistrova štětce. Až očištění ikony Trojice od přemaleb v roce 1904 poskytlo základní před­poklad k vědeckému studiu Rubljovova nezměrného uměleckého odkazu. Teprve moderní doba tak znovu „objevila" krásu a sílu Rubljovova díla a je nepochybné, že jde o jeden z největších objevů, jež učinila.

Datum narození Andreje Rubljova přesně neznáme, v nejnovější literatuře se hovoří o roce 1360. V „Životě Nikonově“ od hagiografa srbského původu Pachomije Logotheta se lze dočíst, že Rubljov zemřel „u vysokém stáří“. Takový údaj znamenal v oněch dobách věk nad šedesát let. Protože Rubljov zemřel nejpozději roku 1430, mohla by tato zpráva sloužit jako argument pro roku 1360. Avšak celkový cha­rakter umělcovy tvorby vypovídá o tom, že se jeho umělecký styl konstituoval nikoli v průběhu osmého, ale spíše devátého desetiletí 14. století. Kromě toho mluví pro pozdější datum Rubljovova narození také další skutečnost: v „Trojickém letopisu“ se připomíná Rubljovovo jméno pod vročením 1405 a 1408 na posled­ním místě, až za jmény spolupracovníků, tedy Theofana Řeka a starce Prochora z Gorodce; dokonce i za jménem Daniila Čorného. Znamená to, že v prvním desetiletí 15. století byl Andrej Rubljov ještě poměrně mladý a že se tedy pozdější rok na­rození zdá přece jen pravděpodobnějším.

Andrej Rubljov žil v letech, jež byla pro starou Rus mimořádně významná. I když vítězstvím na Kulikově poli 8. září 1380 definitivně neskončily poplatnické vztahy ruských knížectví k tatarské Zlaté Hordě a Tataři ani nadále nepřestávali se svými ničivými vpády na ruské území, přece jen došlo k důležitému zlomu: změnilo se především myšlení tehdejších lidí a Rus v této převratné době vykročila ke svému sjednocení a celkovému kulturnímu i duchovnímu rozkvětu.

Víme, že Andrej Rubljov několikrát pracoval ve službách velikého knížete moskevského Vasilije Dmitrijeviče, syna Dmitrije Donského, hrdiny Kulikovské bitvy. Víme rovněž, že si u Rubljova objednával ikony a fresky i druhý syn Donského, skvělý vojevůdce Jurij Zvenigorodský. A konečně víme, že Rubljov žil v těsné blízkosti Sergije Radoněžského, jednoho z inspirátorů bitvy na Kulikově poli a neúprosného nepřítele knížecích sporů překážejících sjednocování národních sil. Rubljov byl tedy ve styku s významnými lidmi epochy a nikdy se nevzdaloval důležitému dění v tehdejší ruské společnosti. Cítil nutnost vytvářet takové umění, které by odpovídalo no­vým požadavkům. Podařilo se mu vtělit tuto snahu do tak originálních a doko­nalých forem, že ho považujeme za jednoho z největších středověkých malířů.

Andrej Rubljov byl mnichem. Mládí strávil pravděpodobně ve věhlasném Trojickém klášteře, založeném v roce 1345 Sergijem Radoněžským ve vzdálenosti asi sedmdesát kilometrů od Moskvy uprostřed lesů (dnes Trojicko-sergijská lávra ve vesnici Sergijev Posad). Později žil v Andronikově klášteře v Moskvě, založeném jedním z nejbližších Sergijových žáků, svatým Andronikem. Právě v tomto prostředí se formoval Rubljovův světonázor a zde je nutno hledat ideové zdroje jeho tvorby.

Ruský klášter připomíná ve 14. století obdobnou instituci byzantskou jen málo. Byl to silný a živý hospodářský organismus. Mniši, kteří v klášteře žili, se zpravidla sami věnovali všem tělesným pracím. Káceli lesy, tesali a štípali dřevo, nosili vodu, pěstovali zeleninu, obdělávali a rozšiřovali ornou půdu, hodiny volna vyplňovali rukodělnými pracemi. V jejich životě se střídala práce s modlitbou, a tak ani sama jejich modlitba nebyla tak odtažitá a metafyzická jako modlitby mnichů v Byzanci. Ruské kláštery a jejich duchovní, ale i hospodářská a kulturní životaschopnost do značné míry vytvořili cestu a prostředky pro vznik novodobého ruského státu a národa.

Rubljov byl postřižen na mnicha nejspíš právě v Trojickém klášteře. Poměrně pozdní písemný pramen „Vyprávění o svatých ikonopiscích", které bezpochyby čerpalo ze staré ústní tradice, podává informaci o tom, že před přícho­dem do moskevského Andronikova kláštera sv. Spasitele žil Rubljov v klášteře Trojickém, kde na pokyn „otce Nikona Radoněžského", tedy bratra sv. Sergije, namaloval ikonu sv. Trojice. Nikon byl oblíbeným žákem Sergije Radoněžského a po jeho smrti roku 1392 se stal v Trojické lávře igumenem. Lávra byla sice roku 1408 při nájezdu chána Edygeje na Moskvu pobořena a vypálena, avšak právě díky Nikonovi byla znovu vybudována.

Rubljovovým učitelem byl nejspíš Prochor z Gorodce, s nímž Rubljov spolupracoval v chrámě Zvěstování. Letopisec nazývá Prochora „starcem“. Byl tudíž pravděpodobně vysokého věku, a je zcela přirozené, že si pozval k práci po­mocníka, svého žáka Andreje. Prochor byl nejspíše stejně jako Rubljov mnichem Trojického kláštera. Rozbor ikon svátkové řady ikonostasu v chrámě Zvěstování činí tuto hypotézu velmi pravděpodobnou: Andrej se učil svému umění ve škole Prochorově.

Rozhodujícím obdobím pro tvůrčí vývoj Andreje Rubljova byla 90. léta 14. sto­letí, tou dobou pulzoval v Moskvě bohatý umělecký život. Uvnitř moskevských hradeb kvetlo byzantské umění, vytvářeli jej zde řečtí, ale i jihoslovanští umělci, kteří se do Moskvy uchýlili před tureckým nebezpečím. Pracoval tu především Theofan Řek – byl to právě tento malíř, jenž na mladého Rubljova zapůsobil nejsilněji. Nejen proto, že v roce 1405 spolu bok po boku pracovali, ale i proto, že již dříve, v 90. létech 14. století, se Theofanova práce stala slavnou po celé Moskvě a obyvatelé města se doslova sbíhali, aby mohli shlédnout ikony „mudrce velmi znamenitého“, které vyvolávaly obecný úžas a nadšení. Není třeba pochybovat, že by mezi těmito lidmi chyběl mnich Andrej Rubljov. Vášnivé a patetické obrazy Theofanových světců musely Rubljova za­ujmout, natolik byly silné, vznešené a velkolepé. Umělecké ideály samotného Rubljova byly ovšem poněkud odlišné.

Výrazná osobnost malíře Theofana nicméně Rubljovův tvůrčí vývoj ovliv­nila v mnohém ohledu. Theofan byl především oním typem velkého umělce, jehož kouzlu nebylo možno odolat. Rubljovovi zprostředkoval i umožnil vstřebat nejlepší tradice byzantské monumentální malby, zdoko­nalil jeho pozoruhodný smysl pro kolorit a naučil ho novým přístupům ke kompozici. Theofan byl také přímým Rubljovovým předchůdcem v tvorbě klasické podoby ruského ikonostasu.

Z konce 14. a začátku 15. století se zachovalo několik moskevských ikon, pocházejících od současníků mladého Rubljova – např. ikona Bohorodičky z Ipaťjevského kláštera v Kostromě, zvaná „Matka Přímluvkyně“, dvě ikony „Matky Boží Donské" z Treťjakovské galerie v Moskvě a z Trojicko-sergijského kláštera, ikona „Glykofilúsy“ (Umilenije, Něžně milující) z moskevského chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodičky. Většina těchto ikon nese bezpečné stopy vlivu Theofana Řeka: pozorujeme na nich výraznou malířskou manýru vycházející z tradic 14. století – tutéž, která byla vlastní i Rubljovovu učiteli Prochoru z Gorodce. Od konce 14. století však malířské tradice stále více odumírají a již počátkem 15. století krystalizuje onen čistě ikonopisný styl, jehož základem je linie. Linie zde má výlučnou funkci nejen v siluetě postavy, ale i v jejím vnitřním rozčlenění. Analogické stylistické posuny lze v téže době pozorovat také na území Novgorodu. Právě s tímto uměleckým převratem se kryjí roky rozhodujícího tvůrčího vývoje Andreje Rubljova.

Rubljovovy práce z 90. let 14. století bohužel dnes neznáme. Bylo to zřejmě období, v němž malíř pozorně sledoval práci Theofana Řeka a ostatních řeckých malířů, kteří tehdy v Moskvě pracovali.

Rubljov vyšel z byzantinizujícího proudu moskevského malířství, tedy toho proudu, jehož prameny je nutné hledat v době metropolity Theognosta, kdy řečtí umělci, jež tento hierarcha řeckého původu pozval do Moskvy, vymalovali v roce 1344 při velkoknížecím dvoře chrám Přesvaté Bohorodičky moskevského Kremlu. K tomuto malířskému směru patřil i starec Prochor z Gorodce, Rubljovův učitel. V roce 1405 oba spolupracovali na malbách chrámu Zvěstování. Nikterak to ovšem nevylučuje, že Rubljov mohl pracovat samostatně již v 90. letech 14. století. Stopy této činnosti se zachovaly – nikoli ovšem v Moskvě, ale v nedalekém Zvenigorodu. Tam se nachází nejranější z dochovaných děl velikého malíře, které vrhá určité světlo na toto období jeho tvorby, jež spadá do posledních let 14. a prvních 15. století.

Rubljovovo jméno se poprvé připomíná v letopisu pod rokem 1405. V té době pracuje společně s Theofanem Řekem a starcem Prochorem z Gorodce na malířské výzdobě chrámu Zvěstování Bohorodičky v Moskvě. Je příznačné, že jméno mnicha („černěc“) Andreje klade letopisec až na třetí místo, za jména „Theofana, malíře ikon, původem Řeka“ a „Prochora, starce, původem z Gorodce“. Odtud lze usoudit, že Rubljov byl z trojice malířů nejen nejmladší, ale také nejméně známý. Theofan Řek byl tehdy ústřední posta­vou všeho moskevského uměleckého dění. Do Moskvy přijel počátkem 90. let 14. století, nejpozději roku 1395, protože již v tomto roce maloval podle svědectví letopisu spolu se Semjonem Černým a svými žáky chrám Narození Bohorodičky v moskevském Kremlu. Právem se lze domnívat, že Rubljov měl příležitost se seznámit s Theofanovým dílem už v 90. letech 14. století. Zato jméno dalšího mistra uvedeného letopiscem, „starce Prochora z Gorodce“, se již nikde jinde nevyskytu­je.

Koncem 14. století byl Gorodec, ležící na řece Volze, spolu se Suzdalem sídlem údělného knížete Borise Konstantinoviče, v roce 1392 byl Gorodec připojen ke knížectví moskevskému. Titulování Prochora „starcem“ lze chápat ve dvojím smyslu: buď byl mnichem-starcem, tj. duchovním učitelem, nebo byl vysokého věku. Nazývá-li letopisec současně Andreje Rubljova „černěc“ (označení mnicha), chtěl tím zřejmě zdůraznit, že ve srovnání se „starcem" Prochorem byl Rubljov mladší.

V roce 1405 se tedy Andrej Rubljov podílel spolu s Theofanem Řekem a starcem Prochorem z Gorodce na výzdobě chrámu Zvěstování v Moskvě. Již dříve (v průběhu 90. let 14. století) Rubljov nejednou opustil Trojický klášter a brzy po roce 1400 se asi rozhodl přejít do Moskvy a usadil se tam v Andronikově klášteře (dnes je zde Muzeum Andreje Rubljova). Protože se malířské „artěly" (tj. dílny) na Rusi neřídily přísným řádem a detailními ustanoveními, spolupráce jednotlivých malířů se v těchto uměleckých a řemeslných družinách realizovala na základě svobodné domluvy. Tím lze vysvětlit skutečnost, že světský člověk – Řek Theofanés – mohl spolupracovat se dvěma ruskými umělci z mnišského prostředí.

Ikonami chrámu Zvěstování je dovršeno první období tvůrčího života Andreje Rubljova. V průběhu 90. let 14. století vyzrál ve skutečného mistra. V jeho pracích z konce 14. a počátku 15. století se často nacházejí živé ohlasy byzantského umění. Podobně jako starec Prochor si Rubljov vážil mistrovských řeckých děl. Kdy zjistil, že je právě on povolán vypracovat takový umělecký jazyk, který by odpovídal požadavkům a vkusu lidí své země a epochy, nám není známo. Právě tímto směrem však probíhal jeho další umělecký vývoj.

Roku 1408 připomíná letopis Rubljovovo jméno v sou­vislosti s jeho působením ve Vladimiru. Spolu s „ikonopiscem Daniilem" tehdy pracovali na vnitřní výzdobě chrámu Zesnutí Bohorodičky. Nutno opět zdůraznit, že Rubljovovo jméno staví letopisec až na druhé místo. Znamená to zřejmě, že i Daniil byl starší než Andrej. Oba malíři spolu pracovali i později, ve 20. letech 15. stol., kdy malovali v Trojickém klášteře. Zřej­mě je pojilo blízké přátelství, neboť staré prameny o nich mluví jako o „druzích“ a „spolupostnících“. Pravděpo­dobně byli oba členy stejné malířské „družiny", artělu, v Moskvě a okolí dobře známého a často žádaného o zhotovení malířských zakázek.

Malby chrámu Zesnutí byly očištěny v roce 1918. Značně utrpěly neodbornými restauračními zásahy a zabílením (vápnem). Fresky se do dnešní doby dochovaly jen částečně, většina jich je nenávratně ztracena, například v kupoli, na pendantivech či v severozápadní části chrámu. Očištěné fresky představují pouze fragmenty grandiózní kompozice „Posledního soudu", která zdobí západní klenby střední a jižní lodě a přilehlé sloupy. Ikonostas chrámu Zesnutí Bohorodičky jasně ukazuje, že již ve Vladimiru byli Daniil a Rubljov obklopeni žáky, kteří jim pomáhali v realizaci ohromné zakázky.

V kronikářově údaji z roku 1408 čteme o práci Daniila a Andreje Rubljova v chrá­mě Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru, již „začali malovat“ tento chrám dne 25. května. Je naprosto zřejmé, že nemohli za jedinou letní sezónu dokončit celou rozsáhlou malířskou výzdobu. Na to potřebovali přinejmenším dvě letní sezóny (v důsledku chladného ruského klimatu se pracovalo na chrámových malbách pouze v létě, nejdéle do září). Znamená to, že také v roce 1409 se Daniil i Andrej Rubljov nacházeli ve Vladimiru. O jejich další činnosti, a to až do poloviny třetího desetiletí 15. století, mlčí veškeré písemné prameny, ačkoli právě desátá léta byla dobou vrcholné tvůrčí zralosti Rubljovovy. V těch letech vznikla dokonce jeho nejlepší dvě díla: tzv. Zvenigorodská deésní řada (Zvenigorodskij čin) a ikona „Tro­jice“ (Trojica).

Pravděpodobně ještě v době svého pobytu ve Vladimiru namaloval Andrej Rubljov pozoruhodnou ikonu, uloženou nyní v místním muzeu. Tato ikona je volně pojatou kopií slavného byzantského obrazu „Vladimirské Matky Boží“, který byl uctíván v chrámu Zesnutí Bohorodič­ky, ale v roce 1395 byl převezen do Moskvy. Poté byla Vladimirská Bohorodička opět vrácena do Vladimiru a teprve roce 1480 byla přenesena do Moskvy definitivně. Rozhodně se ovšem nacházela ve Vladi­miru v roce 1410, neboť tehdy ji při plenění města „orvali“ Tataři, jak líčí letopisec. Protože vladimirští občané uctívali obraz jako relikvii prvního řádu, nechtěli jej přirozeně Moskvě vydat. Nakonec však museli ustoupit tlaku velikého knížete moskevského, takže brzy po roce 1410 se ikona znovu stěhovala do Moskvy. Asi v dů­sledku všech těchto událostí byl Rubljov pověřen, aby zhotovil kopii významné ikony, která by nahradila původní obraz putující mezi Vladimirem a Moskvou. Ovšem to, co Rubljov namaloval, nelze nazvat kopií – vytvořil totiž ve srovnání s byzantskou ikonou něco zcela nového. „Umilenije“ (řecky Glykofilúsa, Něžně milující) dostalo v jeho zpracování nový smysl.

Na vrcholu tvůrčích sil namaloval Rubljov ikonu Starozákonní Trojice. Nejpravděpodobnější dobou vzni­ku je rok 1411, kdy byl na místě, kde byl Sergij Radoněžský pohřben, zbudován dřevěný chrám. Stejně jako pozdější kamenná stavba, která jej nahradila (1423–1424), byl zasvěcen sv. Trojici. Ikona byla pravděpodobně přenesena ze starého chrámu do nového a tam se nacházela až do dne, kdy byla odevzdána do Treťjakovské galerie v Moskvě. A zde nepřestává svým neodolatelným kouzlem přitahovat vše­obecnou pozornost dodnes. Do tohoto díla vložil Rubljov veškerou sílu svého ge­niálního talentu a podařilo se mu vytvořit tak dokonalý artefakt, že si jím zajistil nesmrtelnost. I kdyby se od něho zachovala jenom „Trojice“, všichni by ho stejně považovali za velikého malíře.

Uprostřed 20. let pozval Daniila a Andreje igumen Trojicko-sergijevského kláštera Nikon, aby jeho nový kamenný chrám sv. Trojice, postavený v le­tech 1423–1424, opatřili malířskou výzdobou. Chrám byl zbudován nad hrobem Sergije Radoněžského, v místech, kde stál již předtím, od roku 1411, starší chrám dřevěný. Místo pro stavbu nového kamenného chrámu bylo proto nutno nejprve uvolnit, a tak byl dřevěný kostelík rozebrán a znovu postaven na území kláštera, východně od nové kamenné stavby.

Přelom prvního a druhého desetiletí 15. století bylo obdobím nejvyššího Rubljovova tvůrčího vzepětí. Do těchto let se datuje ikona z Treťjakovské galerie, která představuje Theofanii, Spasitele uprostřed nebeských sil (Spas v si­lach). Trůnící Kristus je zobrazen uprostřed serafů a symbolů evangelistů, jako na středových ikonách deésních řad vladimirského chrámu Zesnutí Bohorodičky a Trojického chrámu. Dokonalá zachovalost ikony z Treťjakovské galerie umožňuje restituovat mnoho ztracených detailů velkých ikon z deésních řad.

Posledními díly Andreje Rubljova připomínanými v písemných pramenech jsou ikony na ikonostasu v Trojickém chrámě Trojicko-sergijevské lávry. Pachomij Logothet konstatuje, že se Nikon Radoněžský v touze spatřit Trojický chrám vyzdobený malbami nedlouho před svou smrtí obrátil na Daniila a jeho spolupostníka Andreje, aby toto jeho přání proměnili ve skutečnost. Jelikož Nikon zemřel 17. listopadu 1427 a Trojický chrám byl postaven v letech 1423– 1424, musel být Trojický ikonostas namalován nutně mezi léty 1425 a 1427. Nejpravděpodobnější dobou vzniku ikonostasu tedy jsou roky 1425–1427, protože Pachomij dosvědčuje, že Nikon požádal Daniila a Rubljova o malbu již v předtuše svého blízkého konce, krátce před smrtí.

Trojický ikonostas byl podle všeho dokončen za velice krátkou dobu. Jedině touto okolností lze vysvětlit účast tak velkého počtu malířů. Zdá se, že Nikon získal pro práci na ikonostasu nejen Daniila a Rubljova s jejich učedníky a pomocní­ky, ale také malíře z jiných ikonopisných dílen a škol. Záhy po dokončení těchto prací umřel zřejmě Rubljovův druh Daniil a byl pohřben v Trojicko-sergijevském klášteře.

Po ztrátě svého přítele se Andrej Rubljov vrátil do Andronikova kláštera v Moskvě, kde vykonal svou poslední práci. Můžeme-li se spolehnout na slova Jepifanie Moudrého, pracoval Rubljov při budování chrámu sv. Spasitele nejen na malířské výzdobě, ale i na příslušných pracích stavebních. Chrám byl vystavěn asi v letech 1426–1427 za igumena Alexandra, který nezemřel před rokem 1427. Fresky chrámu byly na­malovány pravděpodobně v letech 1428–1430. Předpokládá se, že v té době již Andrej Rubljov nebyl prostým mnichem, nýbrž tzv. „sborovým starcemô (sobornyj starec), členem sboru starců pomáhajících igumenovi v řízení klášterního společenství.

Andrej Rubljov zřejmě zemřel 29. ledna 1430 a byl pochován v Andronikově klášteře v Moskvě.

Po smrti tohoto velkého umělce nepřekročila ještě jeho pověst hranice Moskevského velkoknížectví. Umění Andreje Rubljova nabylo celoruského významu později, až ve druhé polovině 15. století. Teprve potom si získávalo stále více a více přívrženců, až se Rubljovovy práce postupně staly kanonickými vzory, které napodobovali všichni ruští malíři ikon. K tomuto stavu dospěl vývoj na přelomu 15. a 16. století, hlavně zásluhou mistra Dionisije, přímého pokračovatele rubljovovských tradic. Mezi ruskými umělci 2. poloviny 15. století to byl totiž právě Dionisij, kdo ze všech nejlépe po­chopil Rubljovovo velkolepé dílo.

Použitá literatura:

Lazarev V. N., Svět Andreje Rubleva, přel. V. Konzal, Praha 1981.

Дудочкин Б. Н., Андрей Рублев. Материалы к изучению биографии и творчества, Moskva 2000.

Осташенко Е. Я., Андрей Рублев. Палеологовские традиции в московской живописи конца XIV–первой трети XV века, Moskva 2005.

Словарь русских иконописцев XI–XVII веков, I. A. Kočetkov (ed.), Moskva 2003, rozšířené vydání Moskva 2009.

Щенникова Л. А., Творения преподобного Андрея Рублева и иконописцев великокняжеской Москвы, Мoskva 2007.

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.