Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Když nás Západ nechce, domluvíme se s Ruskem. A poblíž Varšavy a Krakova budou stát ruské tanky, šokoval ukrajinský oligarcha a údajný „kmotr“ ukrajinského prezidenta Zelenského, někdejší rusobijec Oleh Kolomojskij. Nic neobvyklého, upozorňuje na možný zvrat situace na Ukrajině analytička Tereza Spencerová. Ta v rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz uvádí, že úvahy, že stejně západní sankce proti Rusku budou zrušeny a vše se vrátí k normálu, v Kyjevě zní často. A přidává zásadní podrobnosti.

Vyšel moc hezký rozhovor s Ihorem Kolomojským, ukrajinským oligarchou, který je považován za loutkovodiče současného ukrajinského prezidenta Zelenského. Kolomojskij, který v roce 2014 financoval ukrajinské dobrovolnické prapory, jde teď tvrdě proti USA. Že chtějí bojovat s Ruskem „do posledního Ukrajince“, že stejně Západ Ukrajinu nikdy nepřijme, že by se Ukrajina měla usmířit s Ruskem a klidně si od něj vzít peníze. Co to, co to? Americký tisk v tom vidí snahu FBI stíhat Kolomojského za jeho finanční operace.

Článek v New York Times ZDE

Proti Ihoru Kolomojskému je opravdu v USA vedeno několik trestních stíhání kvůli zpronevěře v řádech miliard dolarů, ale nejsem si jistá, jestli jsou ty miliardy hlavním důvodem ke stíhání. Potíž s Kolomojským spíš spočívá v tom, že má „pod palcem“ značnou část Ukrajiny, možná opravdu i prezidenta, a navíc nikoho nenechá sebou manipulovat. Je vzpurný a bezskrupulózní a nekontrolovatelný. A tak je mu třeba „přistřihnout křidélka“.

Nicméně, na každý tlak reaguje Kolomojský protitlakem. O sbližování s Ruskem jako o nevyhnutelném výsledku nynější vleklé krize, která beztak nikam nevede, ostatně mluví už od chvíle, kdy Zelenskyj vyhrál v prezidentských volbách. Může to myslet vážně, protože je byznysmen a cítí zisky, může tím ale jen provokovat – vzkazovat něco jako: „Bacha, když na mě budete moc oškliví, tak zařídím, že…“ 

Ostatně, Dmytro Kuleba, nynější vicepremiér v Zelenského vládě, poskytl v posledních dnech tři rozhovory, v nichž také konstatuje, že je Ukrajina „rukojmím geografie“, a proto jí nakonec nezbude než se s Ruskem hned vedle nějak naučit žít. A k tomu rovnou přiznává, že v Kyjevě už pátým rokem beztak čekají, že je Západ zradí a zruší sankce proti Rusku, protože chce dělat „business as usual“. Pro takový případ bude Kyjev po státech, které neprodlouží sankce, požadovat kompenzace. Protože ze sebe pět let dělali šašky, nechali si zničit stát, a k ničemu to beztak nebude… 

Sice pochybuju, že jim někdo bude ochotný vyplácet jakékoli kompenzace, ale i tak se názor vlády s názorem Kolomojského podezřele shoduje. A přitom je navíc i vcelku racionální, protože Rusko očividně zaujalo pozici typu „máme všechen čas na světě“ a na žádná řešení nijak nepospíchá, nejspíš v přesvědčení, že vše nějak „vysedí“. A Západ nebude mít za chvíli na to, aby tu krizi táhl donekonečna, ostatně, o ukončení sankcí brblá čím dál víc států EU.

Zatím sice drží basu, ale za rok? Za dva?     

Kolomojskij použil kouzelnou větu: „Ruské tanky budou stát u Krakova a Varšavy. Vy si budete dělat do kalhot a shánět Pampers.“ Může to být tak zlé? Je to řečnický obrat, nebo ta změna kurzu na Ukrajině může nastat rychle? 

Jak už jsem řekla, myslím, že především provokuje a ukazuje „svaly“. Nebrala bych ho až tak doslova.  

Ukrajinská vojska se postupně stahují z Donbasu. Viděno optikou možného oteplení mezi Zelenským (a vlastně Kolomojským) a Putinem, můžeme se dočkat míru na Donbasu? 

Jistě, že na Donbasu jednou zavládne mír. Na to si můžete vsadit. Otázkou spíš je, za jak dlouho. Většina Ukrajinců i lidí z rebelských „lidových republik“ je ale v každém případě válkou totálně unavená, a tak lze předpokládat, že mír má obecně na obou stranách silnou podporu. Teď už jen překonat odpor těch sil, domácích i vnějších, kterým oddalování míru nějakým způsobem vyhovuje. 

Donald Trump se chystá na setkání s Erdoganem. Turecký prezident dělal poslední dobou vše pro to, aby toho amerického „vyprudil“. Co mu prezident USA může slíbit a co může být slíbeno jemu? Kurdy to už asi moc zajímat nemusí, že?

Nevím, co konkrétně máte na mysli tím „vypruzením“, protože Erdogan si s Trumpem vcelku rozumí, zato rozpaluje do běla americký Kongres, a přesněji Sněmovnu reprezentantů, v níž má většinu Demokratická strana. Právě její zástupci prohlasovali sankce proti Turecku kvůli invazi na severovýchod Sýrie, a navrch ještě „na just“ uznali i arménskou genocidu. Turecko je vzteky bez sebe a Erdogan jede do Washingtonu s kritikou, že Trump neplní své závazky a „američtí“ Kurdové jsou dál v oblastech, kde podle dohody už nemají být. Podle amerických médií ale Trumpovi, nebo spíš Pentagonu, dál leží na srdci ruské protiraketové systémy S400, které už Turci instalují, a prý Erdoganovi nabídne, že pokud se jich zřekne, vymyslí, jak se zbavit sněmovních sankcí, a navrch ještě slíbí obchodní dohodu za 100 miliard. Může to znít samozřejmě lákavě, ale na druhou stranu platí, že Trump může říkat, co chce, důležitější je, co mu dovolí Kongres, vojenskoprůmyslový komplex, jeho sponzoři… Čili může to znít lákavě, ale je otázkou, co z toho vlastně může Trump reálně prosadit. Takže sázím na to, že se ve skutečnosti nedohodne spíš nic hmatatelného a zůstane u slov, jak se oba mají vlastně moc rádi.    

V Iráku se to jaksi podělalo do té míry, že při povstání umřely už stovky lidí. Mluví se o nejvážnější situaci od pádu Saddáma. Že problém nebude čistě na ose Írán–Západ, jste uvedla už posledně. K čemu to může vést? A jak se u nás občas říká „zlatí komunisti“, tak napadne v Iráku někoho zvolat „zlatý Saddám“?

Po Saddámovi se mnohým prostým Iráčanům – i podle občasných přiznání západních médií – stýská už roky, vlastně od chvíle, kdy jim došlo, jak moc jim Američané se svými spojenci rozmlátili do té doby funkční a bohatý stát. Vždyť tam dodnes nemají ani pravidelné dodávky elektřiny, což je depresivní realita, zato ale mají Daeš, který za Saddáma nebyl. 

A netuším, k čemu tamní nekončící nepokoje mohou vést. Lidem prostě „ruply nervy“ a nedají se jen tak zastavit. USA požadují urychlené vypsání nových voleb, které by ale ve státě, jehož většina obyvatel je šíitská, podle všeho vynesly k moci zase jen ty samé „staré“ strany, proti nimž se dnes vlastně demonstruje. Írán ze své strany podporuje jakési reformy, které vláda slibuje, ale v současném stavu se už to jeví jako naprosto nedostačující krok. 

Důležitější je, že „dav v ulicích“ zatím ani sám pořádně neformuloval, co že by to vlastně chtěl, protože hesla typu „Pryč s korupcí!“ sice znějí hezky, ale v praxi nic moc neřeší. Zajímavější je ovšem jakýsi trend k občanskému chápání. V oněch demonstracích se totiž čím dál víc potlačuje sektářské dělení na šíity, sunnity, křesťany a další, a navrch získává cosi jako „irácké národnostní cítění“, nebo patriotismus, chcete-li. Mimochodem, podobně se nálady vyvíjejí i při obdobně masových demonstracích, které už týdny ochromují Libanon. Ve vlně různých blízkovýchodních revolt je to v zásadě novátorský prvek. Bude zajímavé, co z toho nakonec vzejde. Tedy pokud něco vzejde, samozřejmě.         

NATO je ve stavu mozkové smrti, řekl Macron. A naše eurokomisařka Jourová k tomu poznamenala, že bychom se měli vyvarovat toho, abychom dělali cokoliv, kvůli čemu se bude v Moskvě slavit. Má pravdu?

Víte, pokud jsme došli tak daleko, že se budeme vyhýbat tomu, abychom zkoušeli pojmenovávat problémy, protože veškeré naše kroky bude řídit jen strach, aby z nich neměli v Moskvě důvod k oslavám, tak jsme na tom už fakt hodně zoufale. A „mozkovou smrt“ můžeme směle diagnostikovat i jinde a i u jiných než jen v NATO.

Abychom opět trochu „listopadově bilancovali“... Tak co to naše členství v NATO? Co nám přineslo dobrého a jaký otisk jsme zanechali?

Stejně jako v případě EU si nejsem jistá, jestli jsme v NATO zanechali nějaký otisk, tedy pokud vynecháme třeba ty alianční konvoje chycené v pasti naší silniční sítě. A členství nám přineslo nejspíš jakýsi pocit bezpečí, že jsme z jednoho paktu, jak jen to šlo, rychle přeskočili pod ochranu paktu jiného. A s ním jsme si pak zaválčili v amerických válkách v zemích, o kterých se nám před rokem 89 ani nesnilo. Stejně jako o spoustě amerických zbraní, které budeme povinně nakupovat… A nesmyslnost omílaných tezí o bezpečnostním významu 5. článku NATO asi zdůrazňovat netřeba. Co víc k tomu asi tak říct? 

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Něco zajímavého se určitě najde. Kromě Ukrajiny, kde začali legislativně uvolňovat prodej černozemě cizincům, což může mít pro stát další katastrofální dopady, je tu třeba převrat v Bolívii; také začala veřejná fáze Trumpova impeachmentu, což může být hodně bizarní podívaná… 

Zdroj: parlamentnilisty.cz