Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Smyslem rusko-čínského spojenectví není učinit něco špatného Západu nebo Spojeným státům, nýbrž snaha změnit současný světový řád.

Státy Rusko a Čína učinily další velmi významný krok ke sblížení. Moskva a Peking se sice nepovažují za spojence, nicméně v úterý se vojenští piloti obou států poprvé zúčastnili společného průzkumu.

Jedná se o počátek spojenectví?

Skutečnost, že rusko-čínské vztahy dosáhly „nové výšky“, se stala známou náhodou – poté, co Jižní Korea a Japonsko protestovaly proti narušení svého vzdušného prostoru ruskými a čínskými vojenskými bombardéry. Jižní Korea považuje Tokdoské ostrovy za své území, Japonsko tento nárok zpochybňuje a nazývá je Takešima. Pro Rusko – stejně jako pro Čínu – se jedná o mezinárodní vody a tedy neutrální oblohu.

Hlavní však není to, že tuto oblast přeletěli Rusové a Číňané, nýbrž to, že tak učinili společně. Několik hodin po protestech v Koreji a Japonsku zveřejnilo ministerstvo obrany v Moskvě zprávu, že dva ruské bombardéry Tu-95MS a dva čínské Hun-6K vytvořily společné letecké hlídky v asijsko-tichomořském regionu:

„Společné hlídky by měly posílit rusko-čínské vztahy, zvýšit úroveň interakce mezi ozbrojenými silami obou zemí – zejména rozšířit jejich schopnost provádět společné akce. Společný let byl proveden za účelem posílení globální strategické stability“.

V posledních letech provedly Rusko a Čína několik společných námořních cvičení a v loňském roce se Číňané poprvé účastnili velkých ruských cvičení na Dálném východě a na Sibiři. Nikdy ovšem nešlo o společnou leteckou akci. Vzhledem k tomu, že let 22. července také vykonával průzkumné funkce (neoficiálně, ale letouny, které vzlétly, k tomu mají vybavení), se jedná o zcela mimořádnou událost: rusko-čínská vojenská spolupráce tak dosáhla nové úrovně. To potvrzují i následné události.

Hned druhý den poté totiž oficiální zástupce čínského ministerstva obrany Wu Qian prohlásil, že se „vojenská spolupráce mezi Čínou a Ruskem na vojenském poli nadále rozvíjí na vysoké úrovni“. A dodal, že země vstoupily do éry nových vztahů a interakce jejich ozbrojených sil dosáhla také nové úrovně.

V ruském tisku se poté objevily komentáře ve stylu: přišla nová strategická realita, Rusko a Čína vytvářejí nový vojensko-politický blok.

Je tomu skutečně tak?

V 50. letech byly naše země vojenskými a ideologickými spojenci: společně jsme bojovali v Koreji proti Američanům a celkově jsme byli přesvědčeni o tom, že vítězné tažení komunismu nelze zastavit a „celý svět se brzy stane rudým, tedy komunistickým“. Tak si to alespoň mysleli ve Washingtonu: měli za to, že se Moskva a Peking snaží o světovou nadvládu.

Ve skutečnosti nebylo všechno tak jednoduché – SSSR nechtěl podrobit všechny a všechno silou zbraní a v Číně, která se právě vynořila ze stoletého zmatku, vnášel mesiášské nálady do politiky hlavně vůdce Mao, který věřil, že Východ v blízké budoucnosti překoná Západ. V praxi Moskva a Peking jednoduše pozorovali, jak silná protizápadní a antikapitalistická vlna stoupá po celém světě a chtěli ji ovládat pomocí zjevné tendence oslabovat Západ. Zároveň však Rusové i Číňané chápali, že Spojené státy a Západ jako celek jsou mnohem silnější než Rusko a Čína: éra čtyřsetleté nadvlády západní civilizace nad světem nemohla skončit ihned.

Sovětsko-čínské spojenectví mohlo urychlit pád Západu, přiblížit jeho nevyhnutelný konec, nicméně nemohlo – a ani nechtělo – zasáhnout Západ vojenskou silou. Spojené státy prohlašovali pravý opak a obviňovali „rudé“ z expanze. Úmyslně tak obrátili všechno vzhůru nohama: říkali, že krizi západního systému světové nadvlády mají na svědomí machinace agresivních Rusů a Číňanů. USA napadly Vietnam, aby zastavily „komunistickou nákazu“ podporovanou Rusy a Číňany. Ve skutečnosti se však jen snažily zabránit vietnamskému lidu v tom, aby si vládl ve vlastní zemi.

Naše země se nejdříve pohádaly počátkem 60. let, a to i kvůli nedostatečně horlivé – jak se zdálo Maovi – Chruščovově antiimperialistické politice. Peking věřil, že by se Moskva jako silnější a starší měla aktivněji zapojit do konfrontace se Západem. Sovětský svaz se více zajímal o postupnou ofenzivu a především o zachování již získaných pozic. Přesto vliv Sovětů na světové dění nikdy nedosahoval takové intenzity, jako v 60. letech.

Nakonec se obě země pohádaly a v 60. letech se Čína propadla do zmatků tzv. kulturní revoluce.

V roce 1971 se Čína – ze strachu z SSSR – usmířila se Spojenými státy.

Ke smíření Moskvy a Pekingu došlo až v polovině 80. let, jenže v době kolapsu SSSR se země nemohly znovu vzájemně přiblížit. Sovětský svaz, i když se jednalo o řádově silnější stát než byla tehdejší Čína, se ponořil do vlastních vnitřních problémů. A Teng Siao-pching neviděl žádný důvod ke společnému jednání s Gorbačovem – co by také mohl dohodnout s mužem „bez cara v hlavě“?

Rozpad SSSR byl pro Čínu šokem, a to nejen proto, že se změnila světová rovnováha sil v neprospěch světa socialismu, ale také proto, že se zhroutila komunistická strana podle jejíhož vzoru fungovala mocenská struktura také v ČLR. Od té doby bylo Rusko slabé a flirtovalo se Západem, nicméně Čína získává na síle. Právě na tomto pozadí začíná v 90. letech rusko-čínské sbližování.

Postupně se vše rozvíjí, nicméně omezení přicházejí kvůli prozápadní orientaci ruské elity a čínské nedůvěře k prohlášení Moskvy o dodržování přátelských vztahů s ČLR. Co když si s námi Rusové jen hrají a sami se již stali součástí Západu?, říkají si.

Nová éra

Teprve v nultých letech, tedy s Putinovým příchodem, se sbližování stalo výraznějším: obě země začaly budovat zásady společné geopolitické strategie, která stále více získává protizápadní, antiamerické rysy. Příchod Si Ťin-pchinga k moci v Číně v roce 2012 umožnil navázat silné osobní vazby mezi vůdci obou zemí a vybudovat strategické, dlouhodobé vztahy pro nadcházející desetiletí. Konflikt mezi Ruskem a Západem okolo Ukrajiny, který začal v roce 2014, ještě více urychlil sblížení mezi Moskvou a Pekingem.

Ještě před několika lety Putin odpovídal na otázku stran rusko-čínské vojenské aliance zhruba toto: „potřebujeme ji?“. Měl na mysli, že i tak se oběma zemím daří dobře, navíc oficiální dvoustranná rusko-čínská prohlášení neustále zdůrazňovala, že vztahy obou zemí nejsou namířeny proti třetím zemím.

To je samozřejmě nepravda, nicméně zcela vědomá.

Rusko-čínské spojenectví nemá za cíl uškodit Západu nebo Spojeným státům. Obě země pouze chtějí posílit sami sebe a věří, že v tom společně uspějí. Aby se však Rusko a Čína staly silnějšími, musí se změnit světový řád. To znamená zajistit přechod od bankrotujícího atlantického globalizačního projektu k multipolárnímu světovému modelu založenému na rovnováze moci několika světových civilizací a aliancí.

Moskva i Peking chtějí tento přechod zajistit co možná nejklidnější cestou: válku nikdo nepotřebuje.

Budou však Spojené státy, které ztratí pozici světového hegemona, schopny udržet tento přechod v mírových mantinelech? Zejména vzhledem k tomu, že nedávno vyhlásily politiku blokády a izolace Ruska a zadržování Číny (včetně pokusu o aktivizaci jejich sousedů proti nim pomocí vzájemných obav a územních sporů), včetně jejich obklopení vojenskými základnami. Tato americká politika má být považována za prioritu pro nadcházející desetiletí.

Rusko a Čína proto musí v dalším sbližování pokračovat, a to i když jsme to sami nechtěli. Chování Spojených států nás zavazuje ke stále těsnější strategické alianci. Geopoliticky a ideologicky jsme opět spojenci.

A Putin a Si Ťin-pching naše vztahy označí za „vojenské spojenectví“ až budou považovat za důležité veřejně informovat celý svět o již existující alianci.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Петр Акопов - Русский с китайцем пошли вместе в разведку vyšel 26. července 2019 na sevastopol.su.

Zdroj: sevastopol.su