Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor se zamýšlí nad neústupností Izraele a jednáním z pozice síly, které je na pozadí slábnoucích USA a sjednoceného arabského světa neudržitelné.

Turecký prezident Recep Erdogan vyzval Vladimíra Putina, aby společně pomohli ukončit šířící se konflikt kolem Jeruzaléma. A přitom usilovat o víc, než jen o intervenci Rady bezpečnosti OSN: turecký vůdce vyjádřil „myšlenku vyslat do oblasti mezinárodní bezpečnostní síly na ochranu palestinských civilistů“, jak je uvedeno ve zprávě turecké strany o jednáních.

Turecko je následníkem Osmanské říše, která před sto lety vládla v Jeruzalémě i v celé Palestině. A Rusko je nástupcem Ruské říše, která chránila křesťany ve Svaté zemi, a Sovětského svazu, který podporoval Araby v jejich boji o vytvoření palestinského státu. V průběhu let od zahájení ruské operace v Sýrii se Rusko a Turecko staly nejaktivnějšími hráči na Blízkém východě, zatímco spolupracovali i se přeli, soupeřili i hledali kompromisy – ale dokážou zvládnout věčný problém Jeruzaléma? A problém palestinsko-izraelského konfliktu jako celku, který je v zásadě považován za neřešitelný? A s kým to vyřeší? Kdo jsou skutečné strany konfliktu?

Nejde jen o Jeruzalém

Byla by to polovina potíží, kdyby se Arabové a Židé pouze přeli o svaté město tří náboženství, ale samotný boj o Jeruzalém značí prolínání všech nejdůležitějších globálních rozporů a je symbolem krize světového pořádku. Toho světového pořádku, v čase jehož rozkvětu byl založen stát Izrael a rozhořel se arabsko-izraelský konflikt.

Britové tím, že odtrhli Palestinu od umírající Osmanské říše, podporovali expanzi židovského přistěhovalectví do Svaté země. Židé se chtěli vrátit do své vlasti, kterou ztratili před dvěma tisíci lety. Otázka, jak tam budou s Araby vycházet, nikoho netrápila: věřilo se, že se po odchodu Britů nějak dohodnou. 

Po katastrofě evropského židovstva během druhé světové války se otázka vytvoření dvou států – Izraele a arabské Palestiny – na území Palestiny stala konsensem pro dvě soupeřící světové strany – SSSR a Západ. Ale války mezi Araby a Židy, které se okamžitě rozpoutaly, neumožnily vytvoření Palestiny, a po roce 1967, kdy Izrael obsadil východní Jeruzalém zahrnující staré město, se všechno velmi zhoršilo. Pokud se dříve, podle rozhodnutí OSN, měl Jeruzalém stát samostatnou administrativní jednotkou pod dohledem mezinárodního společenství, pak v té době začala postupná expanze Izraele, který si chtěl Jeruzalém zabrat pro sebe nejen fyzicky, ale také právně.

Anexe měla uzavřít otázku příslušnosti města, ale donedávna prakticky nikdo na světě neuznával Jeruzalém jako izraelský. Předminulý rok to však uznaly USA – s podmínkou, že v budoucnu bude mít palestinský stát své hlavní město na předměstí východního Jeruzaléma. Trumpův plán byl však odmítnut jak Palestinci, tak islámským světem jako celkem: hlavně proto, že jím navržené nové hranice Palestiny byly sítem rozděleným na dvě části (pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu – obě perforované mnoha izraelskými enklávami z nelegálních osad), a také proto, že Arabům bylo upřeno právo na hlavní město v Jeruzalémě. Současný konflikt symbolickou shodou okolností začal v předvečer mezinárodního dne Al Quds, který 7. května v Jeruzalémě slaví všichni muslimové na podporu Palestinců proti sionismu a Izraeli.

Nová intifáda?

Již 4. května vypukly rozbroje v oblasti Šejch Džarach ve východním Jeruzalémě, kde se izraelská policie pokusila vystěhovat několik palestinských rodin z jejich domovů, aby je mohla dát Židům. Následujícího dne byl na západním břehu Jordánu zastřelen šestnáctiletý Palestinec a 7. května došlo ke střetu na Chrámové hoře, kde izraelská armáda zaútočila na mešitu al-Aksá. 

Nejen v den Al-Quds, ale také na konci svatého měsíce Ramadánu nebylo těžké předpovědět reakci islámského světa. Záběry šťastně tančících Židů na pozadí scenérie požáru na Chrámové hoře jen přesvědčily islámský svět, že Izrael chce uchvátit a zničit jejich svatyně a postavit na jejich místě takzvaný třetí chrám. Z území pásma Gazy začalo ostřelování Izraele (v důsledku toho bylo zabito pět Izraelců) a následně izraelská armáda udeřila na Gazu (více než 50 mrtvých). Nyní se v samotném Izraeli rozšířily nepokoje a střety do všech měst se smíšeným obyvatelstvem. Všechno směřuje k nové intifádě – tedy ke všeobecnému povstání Palestinců.

Důvody současného vyostření můžeme samozřejmě hledat v různých aktuálních okolnostech: ve vnitropolitické krizi v Izraeli (Netanjahu chápe, že nadcházející páté parlamentní volby během dvou let nic nezmění, a je připraven na malou vítěznou válku s cílem využít situaci v boji o moc), nebo ve snaze zvrátit blížící se návrat USA k jaderné dohodě s Íránem (vyprovokovat Teherán k aktivní pomoci Palestincům). Co je ovšem důležitější, současné krveprolití má zásadní nevyřešené příčiny – absenci plnohodnotného palestinského státu a požadavek Izraele mít kontrolu nad celým historickým Jeruzalémem.

Bez vyřešení těchto otázek se nic nezmění – neustále se budou rozhořívat „malé války“, z nichž jedna dříve či později skončí velkou válkou přesahující regionální rozměry. Banální tvrzení, že Jeruzalém je sud s prachem pro celou planetu, neznamená, že nemusíme nic dělat a čekat, až se vše vyřeší samo. Pokud svět bude oddalovat řešení uvedených otázek, situace bude dál eskalovat. Přitom vše závisí pouze na schopnosti světových mocností se vzájemně dohodnout – za účelem zabránit katastrofě.

Izrael sází na sílu USA

Hlavní překážkou urovnání je skutečnost, že stát Izrael je v mnoha ohledech jen pobočkou USA na Blízkém východě – globalisticky smýšlející část amerických elit (včetně těch, které vyrostly z puritánů a protestantů považujících se za „Nový Izrael“) pokládá ochranu Izraele za absolutní prioritu pro Ameriku. Odtud pochází takřka sebevražedná (ve strategickém smyslu) neústupnost vlády Izraele v otázce Palestiny a Jeruzaléma – nebere v úvahu žádné nabádání ani samotných Izraelců, kteří trvají na mírovému rozvodu s Palestinci. 

Izrael předkládá Palestincům podřadný a na něm závislý „stát“ s odevzdáním Jeruzaléma Židům – s plným vědomím, že Palestinci ani celý islámský svět něco takového nikdy nepřijmou. To znamená, že Izrael vkládá veškeré své naděje do síly, a to nikoli do vlastní, ale do americké. A sází na pokusy dojednat s jednou arabskou zemí po druhé separátní usmíření.

Co se ale stane, až americká moc zeslábne, a to nejen na Blízkém východě, ale globálně (což je ve střednědobém horizontu nevyhnutelné)? Co se stane, až nebude možné udržet Palestince v rezervacích, jako je Gaza? Co se stane, až arabský svět překoná krizi, zmatek a rozkolísanost a zbaví se vnějšího vlivu?

Současná izraelská elita nechce na tyto otázky odpovídat, protože si myslí, že síla bude vždy na jejich straně. Svět se však rychle mění – a atlantický anglosaský světový řád se stává minulostí. Pokud chce Izrael v budoucnu přežít, bude muset přestat být západním projektem a proměnit se v normální stát, pokojně se rozvést s Palestinci a uzavřít mír s Araby – pro to není žádná alternativa. Jakékoli zdržování při řešení palestinské otázky pouze učiní z budoucích vojenských pokusů muslimů o její vojenské řešení stále krvavější konflikty – a není pochyb, že nastanou. Izrael nemá problém s Íránem, jak tvrdí v Tel Avivu, ale s půldruha miliardovým islámským světem, který se nikdy nevzdá Jeruzaléma. Ostatně ani katolíkům a pravoslavným křesťanům není osud svatého města lhostejný.

Jak ze slepé uličky?

Z prohlubující se a stále krvavější slepé uličky by se mělo hledat východisko tam, kde to všechno začalo – a zejména v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 181 ze dne 29. listopadu 1947 o rozdělení Palestiny (tj. o vytvoření dvou států). V ní se přímo uvádí, že mezinárodní společenství převezme kontrolu nad Jeruzalémem – ten by se měl stát samostatnou správní jednotkou se zvláštním mezinárodním režimem pod kontrolou OSN. Realizace této staré myšlenky by mohla prolomit začarovaný kruh násilí a nenávisti.

Je to koneckonců v zájmu nejen všech obyvatel Jeruzaléma, ale také všech civilizací, křesťanských i muslimských. Ale i celého světa – protože Armagedon, jenž by to mohlo celé spustit, zasáhne i buddhisty a ateisty. Nemluvě o tom, že odstoupení od snahy anektovat Jeruzalém strategicky spasí také Izrael, i když je v něm stále ještě velmi mnoho lidí, kteří to nechtějí pochopit a uznat.

Erdoganův návrh Putinovi je v současné době neproveditelný, ale již v krátkodobém horizontu musí světové společenství (s aktivní účastí Ruska) začít problém Jeruzaléma řešit. 

Snad ještě není příliš pozdě.

Zdroj: protiproud.cz