Ruský ikonostas v proměnách staletí - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V dějinách světového umění představují ruské ikonostasy zvláštní zjev. Jejich mnohasetletý vývoj odrážel jak změny dobových uměleckých stylů, tak proměny duchovního života středověké Rusi a později Ruska. Jak uvidíme níže, také v dnešní době se umělci snaží na různé historické tradice výroby a výmalby ikonostasů navázat a po více než sedmdesátiletém období útlaku církve dochází i v této oblasti k obnově.

Vývoj ikonostasu ve staroruském umění

Vybavení starorouských chrámů původně opakovalo byzantské vzory. V Treťjakovské galerii je uložena horizontální ikona deésis se třemi hlavami z neznámého chrámu Vladimirsko-suzdalského knížectví z přelomu 12. a 13. století. Očividně byla určena pro umístění na architráv. Podle jedné hypotézy byla analogická ikona se Spasitelem Emmanuelem a dvěma archanděly určena pro architráv v severní části oltářního prostranství, kde se nachází vchod ke stolu Páně. Tuto hypotézu potvrzuje obsah dané ikony zachycující Krista jako Oběť připravenou pro spásu lidstva.

Dochovaly se i jednotlivé ikony tvořící deésní řadu, např. Anděl Zlaté vlasy (Archanděl Gabriel) v Ruském muzeu. Jde o nevelkou ikonu s hlavou anděla z konce 12. století. V kamenných chrámech se tedy obvykle vytvářela oltářní přehrada s deésis nad architrávem a ikonami Krista a Bohorodičky dole. Pouze se původně neumisťovaly na samotnou přehradu, nýbrž u východních sloupů chrámu. Taková ikona se dochovala z chrámu sv. Sofie v Novgorodě – velká ikona trůnícího Krista Spasitel Zlatá říza (nyní v chrámu Zesnutí Bohorodičky v moskevském Kremlu, malba z 11. století obnovena v 17. století). V některých novgorodských chrámech ze 12. století byla zjištěna neobvyklá podoba oltářních přehrad. Byly velmi vysoké, avšak jejich přesné uspořádání a potenciální množství ikon není známo.

Příznivá situace pro růst oltářní přehrady existovala v dřevěných chrámech, jichž byla na Rusi většina. V nich se nepoužívala nástěnná malba, jež byla vždy velmi důležitá v chrámech byzantských, proto se mohl zvýšit počet ikon.

Není přesně známo, jak se oltářní přehrada zvětšovala a kdy se změnila v ikonostas. Dochovala se carská brána ze 13.–14. století, spjatá s novgorodskou a tverskou školou ikonomalby (Státní Treťjakovská galerie). Na jejích dřevěných křídlech je vyobrazeno shora Zvěstování a zdola celé postavy světitelů Basila Velikého a Jana Zlatoústého. Ze 13. století se dochovaly chrámové ikony, tj. obrazy svatých nebo svátků, jimž byly zasvěceny chrámy. Mohly se už také stavět do spodní řady přehrady. Patří k nim např. pskovské ikony Zesnutí Bohorodičky a Prorok Eliáš s životem.

Ve 14. století se rozměr deésních ikon zvětšuje a obvykle je jich malováno minimálně sedm. Ve Státní Treťjakovské galerii je uchovávána deésní řada chrámu Vysockého kláštera v Serpuchově. Jde o sedm velmi rozměrných ikon konstantinopolského původu s postavami do pasu. Kromě Bohorodičky a Jana Křtitele jsou na nich zobrazeni archandělé Michael a Gabriel a apoštolové Petr a Pavel. Analogické složení měla deésní řada ze Zvenigorodu (počátek 15. století, Státní Treťjakovská galerie), z níž tři dochované ikony jsou připisovány sv. Andreji Rubljovovi.

Jako raný příklad sváteční řady lze uvést tři horizontální ikony s 12 svátky z chrámu sv. Sofie ve Velikém Novgorodě (14. století). Původně tato řada stála na staré oltářní přehradě chrámu a v 16. století byla zařazena do nového vysokého ikonostasu, kde vytvořila třetí řadu ikon (dnes se ikony nacházejí v Novgorodském muzeu).

První příklad deésní řady s celými postavami pak představují ikony z ikonostasu chrámu Zvěstování Bohorodičce z moskevského Kremlu. Tato řada je výjimečná jak složením – je v ní 11 ikon – tak jejich rozměry (výška 210 cm). V současnosti je přesně zjištěno, že tato řada nemohla být původně určena pro chrám Zvěstování a byla sem přenesena z jiného chrámu (dosud nebylo zjištěno kterého, ačkoli existuje mnoho hypotéz). Za dobu vzniku ikon je pokládán buď počátek 15. století, nebo 80.–90. léta 14. století. Středové ikony jsou dosud často připisovány Theofanovi Řekovi. Nejdůležitějším ikonografickým specifikem této řady je zobrazení na středové ikoně Spasitele v silách, tj. trůnícího Krista obklopeného nebeskými silami. Později se tato ikonografie stane na ruských ikonostasech nejrozšířenější a vytěsní prostší vyobrazení Spasitele na trůně (to bylo rozšířené v Novgorodě).

Nad deésní řadou se v chrámu Zvěstování nachází sváteční řada, tvořená 14 ikonami (další dvě byly doplněny později). Původ sváteční řady je rovněž nejasný, tak jako v případě deésis. Obvykle se soudí, že deésis a svátky pocházejí z jednoho ikonostasu. Autorství ikon není známo, ale je jasné, že svátky jsou vytvořeny dvěma různými ikonopisci. První polovina ikon byla dlouho připisována Andreji Rubljovovi, avšak dnes tato hypotéza vyvolává silné pochybnosti.

„Klasické“ vysoké ikonostasy 15.–17. století

První známý mnohařadý ikonostas byl vytvořen pro chrám Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru v roce 1408 (resp. 1410/1411). Jeho vznik je spjat s výmalbou chrámu Daniilem Černým a Andrejem Rubljovem. Ikonostas se nedochoval do dnešní doby v úplnosti; v 18. století byl nahrazen jiným. Teprve v porevolučním období byla zachovaná část ikon objevena a dnes je uložena ve Státní Treťjakovské galerii a Státním Ruském muzeu.

Ikonostas měl čtyři řady ikon. Nad nedochovanou místní řadou stála ohromná deésní řada (o výšce 314 cm). Z ní se dochovalo 13 ikon. Podle nepodložených předpokladů jich bylo více. Nad nimi se nacházela sváteční řada, z níž přežilo pouze pět ikon. Ikonostas byl završen ikonami s postavami proroků do pasu (jde o první příklad prorocké řady), z nichž se dochovaly pouze dvě. Je pozoruhodné, že zkoumání výztuže ikonostasu odhalilo nerovné rozložení řad ikon. Deésní řada byla posunuta vpřed směrem k modlícím se, kdežto svátky byly umístěny trochu hlouběji směrem k oltáři. Důležité specifikum ikonostasu představovalo jeho rozdělení na pět částí: stál po částech ve třech otvorech apsid oltářního prostoru a v čele krajních lodí. To je potvrzeno freskami dochovanými na západních hranách východních sloupů. Mezi nimi jsou postavy ze 12. století a medailony s mučedníky, vytvořené roku 1408, jež nemohly být zakryty současně vytvořeným ikonostasem.

Analogicky byl uspořádán ikonostas v chrámu Zesnutí Bohorodičky na Gorodku v Zvenigorodu. Zde se také dochovaly fresky východních sloupů rozdělujících ikonostas. Je možné, že druhá vrstva výmalby s vyobrazením křížů byla překryta druhou řadou ikon ikonostasu, zatímco další řady byly přerušeny freskami se dvěma mnišskými náměty dole a medailony se svatými nahoře. Samotný ikonostas se nedochoval, ačkoli jeho součástí mohly být ikony deésní řady, připisované Andreji Rubljovovi – Spasitel, archanděl Michael a apoštol Pavel (postavy zachycené do pasu).

Z 15. století se dochovaly pouze tři ruské ikonostasy:

• Ikonostas chrámu sv. Trojice Trojicko-sergijevského kláštera (1425–1427)

• Ikonostas chrámu Narození Bohorodičky Ferapontovského kláštera (c. 1490)

• Ikonostas chrámu Zesnutí Bohorodičky Kirillo-bělozerského kláštera (c. 1497)

Rovněž jsou známy rozrůzněné ikonostasy:

• Ikonostas chrámu Zvěstování Bohorodičce v moskevském Kremlu (c. 1392 a poč. 15. století)

• Ikonostas chrámu Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru (c. 1408)

• Ikonostas chrámu Zesnutí Bohorodičky v Dmitrově (pol. 15. století).

První celistvý ikonostas, nerozdělený na části pomocí sloupů, byl vytvořen v letech 1425–1427 pro chrám sv. Trojice Trojicko-sergijevského kláštera. Jeho autory byli Andrej Rubljov a Daniil Černý se svou dílnou.

Ikonostas se dochoval do dnešních dnů a zůstává na svém původním místě v chrámu sv. Trojice. Jeho čtvrtá řada – proroci – byla pravděpodobně vytvořena o něco později. V ikonostasu chrámu sv. Trojice se dochovala carská brána se Zvěstováním a čtyřmi píšícími evangelisty (dnes v Sergijevsko-posadském muzeu) a chrámová ikona z místní řady – slavná Trojice (v chrámu je kopie, originál se nachází ve Státní Treťjakovské galerii).

Upřesněme na tomto místě specifika konstrukce mnohořadého ikonostasu. Ikonostasy z 15.–17. století (s výjimkou konce 17. století) jsou označovány rusky jako „ťablové“. Slovo „ťablo“ pochází z deformovaného řeckého výrazu templon a označuje vodorovný nosník. „Ťabla“ rozdělovala po horizontále řady ikon, které na nich stály jako na policích a byly k nim připevněné. „Ťabla“ byla zdobena malovaným ornamentem nebo kovovým krytem. Lakonická konstrukce ikonostasu tedy byla takto dekorovaná. Později se objevily vertikální sloupky mezi ikonami, jež sloužily jako ozdobné orámování ikon. Bohatě vyřezávané nebo jinak dekorované byly carské brány a jejich orámování, do nichž se vkládala miniaturní vyobrazení.

Kromě samotného ikonostasu mohlo být oltářní prostranství v chrámech 15. století odděleno kamennou stěnou s dveřními otvory. Taková stěna se nachází v chrámu Narození Bohorodičky ve Savvo-storoževském klášteře. Na ní se dochovala fresková vyobrazení svatých, jež představovala jakoby místní řadu ikonostasu. Analogickým způsobem byla vymalována oltářní zástěna v novém chrámu Zesnutí Bohorodičky v Moskvě, na níž se dochovaly četné postavy světců do pasu.

Vysoké ikonostasy se začaly objevovat i v jiných knížectvích než moskevském. V Kašinu byl nalezen vysoký čtyřřadý ikonostas z poloviny 15. století pocházející z chrámu Proměnění Páně v Tveri (Státní Treťjakovská galerie a Státní Ruské muzeum). Tver sousedila s Moskvou a byla jejím politickým rivalem a zároveň také svébytným centrem ikonomalby. V jiných městech – Rostově, Novgorodu, Pskově – se dochovaly deésní řady z 15. století. Počet řad ikonostasu však ještě mohl zůstat neúplným.

Na konci 15. století se tradice vysokých čtyřřadých ikonostasů prosadila v moskevské ikonomalbě. Opakování ikonostasu chrámu Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru představoval ikonostas nového chrámu Zesnutí v Moskvě (1481), jenž se do dnešní doby nedochoval, neboť byl v polovině 17. století nahrazen jiným. Jeden z největších a nejznámějších ikonostasů byl vytvořen kolem roku 1497 pro chrám Kirillo-bělozerského kláštera. V současnosti je polovina jeho ikon uchovávána v Kirillově a vystavena v muzeu, ostatní se nacházejí ve Státní Treťjakovské galerii, Státním muzeu architektury a Státním ruském muzeu. S výjimkou místní řady se nedochovala pouze jedna ikona z prorocké řady. Deésní řada ikonostasu zahrnuje kromě neměnného středu (Kristus, Bohorodička, Jan Křtitel, archandělé Michael a Gabriel, apoštolové Petr a Pavel) ikony apoštolů Ondřeje a Jana (tak jako na vladimirském ikonostasu z roku 1408), ekumenické světitele, ruské světitele, včetně moskevských, a mučedníky. Sváteční řada je jedna z největších: je tvořena 24 ikonami. Prorocká řada zachycuje postavy proroků do pasu, ve skupinách po třech a neobrácené ke středu řady, neboť středová ikona prorocké řady – Bohorodička – na tomto ikonostase není.

Dochovaly se fragmenty ikonostasu vytvořeného Daniilem (Spasitel v silách a několik ikon sváteční řady v Pavlo-obnorském klášteře) a téměř v úplnosti ikonostas chrámu Narození Bohorodičky ve Ferapontově (1502). Ferapontovský ikonostas nemá sváteční řadu, zato jeho prorocká řada obsahuje ve středu obraz Bohorodičky Znamení s přicházejícími králi Davidem a Šalamounem. Všechny postavy proroků, namalované na několika horizontálních deskách, jsou obráceny k centrálnímu obrazu. Deésní řada ve Ferapontově byla později po stranách zakončena ikonami stylitů, což se pak stalo rozšířenou tradicí. Dochovalo se několik ikon spodní místní řady a malé ikony Zvěstování a evangelistů z vyřezávané carské brány.

V 16. století vzniká obrovské množství vysokých ikonostasů. Moskevské zvyklosti přecházejí do ikonomalby měst zahrnutých do centralizovaného ruského státu a přitom se stírají některé výrazné místní rysy. Mnoho vysokých ikonostasů je vytvářeno i v Novgorodě a Pskově. Začínají se objevovat i prorocké řady s celými postavami proroků, jako např. v chrámu sv. Sofie v Novgorodě. Současně přetrvává zvyk malovat i deésní řady s postavami do pasu, jako např. v některých chrámech Kirillo-bělozerského kláštera.

Ve druhé polovině 16. století se v ruské ikonomalbě prosazují nové ikonografické syžety, jež vznikly v Moskvě za metropolity Makarije. Nová vyobrazení měla složitý dogmatický a moralistní obsah, často doslovně ilustrovaly liturgické texty a Písmo, obsahovaly mnoho symbolů, a dokonce alegorií. Právě sem patří vyobrazení Otcovství a Novozákonní Trojice. Tyto dva obrazy (zejména Otcovství nebo prostě samostatné vyobrazení Hospodina Sabaotha v podobě Starého dny) se začaly používat pro tehdy vytvořenou novou, pátou řadu ikonostasu – řadu praotců. Do páté řady byli zahrnováni starozákonní spravedliví (kromě již níže zobrazených proroků) a mezi nimi Kristovi tělesní předci. Střed řady praotců tvořil nový obraz Trojice. První řady praotců se dochovaly v chrámu Zvěstování Bohorodičce v moskevském Kremlu (malé ikony s postavami do pasu z druhé poloviny 16. století) a v chrámu sv. Trojice Trojicko-sergijevského kláštera (ikony s celými postavami z epochy Borise Godunova).

V první polovině 17. století se pětiřadý ikonostas na Rusi všeobecně rozšířil. Nyní obsahoval obvykle místní řadu, deésis s celými postavami, svátky, celé postavy proroků a praotce. Příklady takových ikonostasů můžeme dnes spatřit v chrámu Narození Bohorodičky Savvo-storoževského kláštera a v chrámu Otců sedmi ekumenických koncilů v klášteře sv. Daniela v Moskvě. Protože takové ikonostasy úplně zakrývaly celou východní stranu chrámového interiéru, došlo i v samotné architektuře chrámů k příslušným změnám. Oltářní prostranství začalo být oddělováno souvislou kamennou stěnou s proraženými otvory pro brány. Je zajímavé, že ve většině rostovských chrámů se ikonostasy malovaly jako freska přímo na východní stěně chrámu. Brány místní řady byly obvykle zvýrazněny okázalými portály.

Ve vzácných případech mohly být ikony s celými postavami nahrazeny ikonami s postavami do pasu nebo hlavami. Ještě vzácněji se redukoval počet řad ikonostasu. V chrámu Zesnutí Bohorodičky v Moskvě byl za patriarchy Nikona zřízen nový ikonostas, přesně reprodukující pětiřadé schéma, kdežto v Archandělském chrámu má ikonostas ikony velkých rozměrů a neobsahuje pátou řadu praotců. Tvůrci se očividně domnívali, že by do interiéru nezapadal a rozměr ostatních řad ikon nezmenšili.

Ikonostas Archandělského chrámu byl vytvořen později než ikonostas v chrámu Zesnutí Bohorodičky a obsahuje zásadní inovaci. Sváteční řada je na něm přenesena pod deésní a nachází se mnohem níže, hned nad místní řadou. Důvodem mohla být snaha přiblížit drobné ikony svátků, aby si je věřící mohli lépe prohlížet. Nové umístění svátků je od této doby obecně přijímáno. Další novinkou se stala deésis s dvanácti apoštoly namísto dosavadních řad zahrnujících světitele, mučedníky a stylity. „Apoštolskou“ deésis zavedl patriarcha Nikon podle tehdejšího řeckého úzu.

Proměny ikonostasu ve druhé polovině 17. století

Na konci 17. století se v ruském umění objevuje moskevský neboli naryškinovský styl. Za krátké období od konce 80. let 17. století do prvního desetiletí 18. století bylo v tomto stylu vystavěno velmi mnoho chrámů, mezi nimi i několik velkých katedrál. Analogické stavby budovali rovněž Stroganovové a Golicynové. Nová chrámová architektura způsobila i změny v podobě ikonostasu.

Již patriarcha Nikon využíval služeb ukrajinských a běloruských umělců, kteří přinesli do Ruska nové formy plastiky. Virtuózní krajková barokní řezba zvaná vlámská pocházela z Holandska a Flander. V nové objemné plastice převažovaly naturalistické rostlinné motivy, především vinné révy a dalších rostlin. Točené sloupy s hlavicemi, obtočené vinnou révou a nesoucí břevnoví, vystřídaly staré ruské sloupky a „ťabla“. Celý ikonostas tak získal pravidelné uspořádání. Dochovalo se množství pětiřadých tradičních ikonostasů s novým orámováním, např. ve Smolenském chrámu Novoděvičího kláštera v Moskvě, v chrámu sv. Trojice v Ipaťjevském klášteře v Kostromě či v mnoha chrámech v Jaroslavli.

V chrámech naryškinovského stylu nové dekorativní formy přišly vhod. Ikonostas se zde proměnil v okázalý pozlacený rám s pestrými vkládanými ikonami dominující v interiéru chrámu, neboť kontrastoval s nezdobenými bílými stěnami. Důslednost vertikálních a horizontálních linií se přitom začíná záměrně narušovat. Ikony již nemají pravoúhlý, nýbrž kulatý, oválný nebo fasetovaný tvar. Z nedostatku místa se postavy apoštolů a proroků mohou spojovat po třech až šesti na jedné ikoně. Celý ikonostas začíná připomínat kouzelnou rajskou zahradu, v níž přebývají obrazy svatých. Tyto ikonostasy jsou velmi blízké vybavení ukrajinských chrámů 17. století.

Ve vysokých interiérech chrámů vystavěných typem osmistěn na čtyřstěnu se ikonostas prodlužuje až do samotné klenby a směrem vzhůru se zužuje, tak jako např. v chrámu Příkrovu Bohorodičky ve Filech v Moskvě. Tradičnější ikonostasy s rovnými řadami jednotlivých ikon v pravidelném rozmístění jsou vytvářeny ve velkých pětikopulových chrámech, např. chrámu Zesnutí Bohorodičky v Rjazani či chrámu sv. Trojice ve Pskově.

Kromě dosavadních pěti řad se na ikonostasech konce století objevují i šesté a sedmé řady. Sem jsou umisťovány ikony utrpení Kristova a utrpení apoštolů, tj. jejich mučednické smrti. Šestá a sedmá řada je umisťována na samotném vrcholu ikonostasu. Jsou součástí již uvedených ikonostasů, stejně jako některých dalších (ve Velkém chrámu Donského kláštera v Moskvě). Jejich tematika opět pochází z ukrajinského umění, kde byla velmi rozšířená. Velmi vzácně, v souvislosti se specifiky konstrukce jednotlivých chrámových budov, jsou vrchní řady utrpení Páně a utrpení apoštolů rozděleny ještě každá na dvě řady. Jeden z takových devítiřadých ikonostasů se dochoval v moskevském chrámu sv. Trojice v Ostankinu (c. 1692).

Nejneobvyklejším doplňkem k řadám ikonostasu se stala vyobrazení předkřesťanských pohanských filosofů, básníků (Sókrata, Platóna, Vergilia aj.) a sybil, umisťovaná u samé podlahy pod ikonami místní řady. Soudilo se, že sice neznali Krista, ale směřovali k poznání Boha. Jejich vyobrazení byla provázena citáty z jejich knih, v nichž se podle představ ikonopisců objevovala proroctví o Kristu. Někdy to bylo odůvodněné, jako např. u římského básníka Vergilia, ale objevovala i slova vytržená z kontextu a hloupé kuriozity. K nim patří i to, že do této řady byli nevhodně začleněni starořečtí bozi, jimž byla vkládána do úst slova o Kristu.

Na počátku 18. století tedy ikonostasy v Rusku dosáhly svých maximálních rozměrů. Jejich obsah byl přemrštěný. Doplňky narušovaly jasnou ikonografickou strukturu pětiřadého ikonostasu. Prudce narostla dekorativní výzdoba ikonostasu, jež ho proměnila v architektonické dílo.

Ruské ikonostasy synodálního období

Církevní umění Petrovy éry je charakteristické radikálním novátorstvím, ve srovnání s nímž je polovina 18. století více spjata se starou tradicí. Architektura a výtvarné umění v Rusku si začíná aktivně osvojovat západoevropské formy. Tento proces však zasáhl především umění hlavních měst – Petrohradu a Moskvy. V provincii si formy chrámového vybavení ještě dlouho uchovávaly rysy konce 17. století.

Nejznámější památku doby Petra I. představuje ikonostas Petropavlovského chrámu v Petrohradě vytvořený v letech 1722–1726. Základní řešení patřilo D. Trezinimu, architektovi samotného chrámu. Ikonostas vytvořili řezbáři v čele s I. Zarudným.

Má tvar vítězného oblouku, podobného těm, jež se tehdy stavěly na počest válečných vítězství. Otvor carské brány je neobvykle velký, což dovoluje vidět oltářní prostranství s klenutím nad oltářem. Malý počet ikon je zasazen do okázalého architektonického orámování, jež se podstatně liší od „vlámské“ plastiky v naryškinovských chrámech. Ikonostas se tedy definitivně proměnil v architektonické dílo. Malba v něm nemá dominující pozici a kromě toho ikonostas záměrně nezakrývá oltářní prostor souvislou stěnou.

Ikonografický program Petropavlovského ikonostasu je precizně promyšlený a odráží nejen církevní dogmata, ale i politické ideje. Např. ikona Vzkříšení Kristova nad carskou bránou je spjata s vojenskými vítězstvími Ruska a klenutí nad oltářem připomíná klenutí v chrámu sv. Petra v Římě. Prvky tradičních ikonografií jsou zde použity v neobvyklém uspořádání. Např. reliéf na carské bráně zachycující apoštoly s Kristem v chrámu-rotundě s obrazem Bohorodičky v mandorle, jež vyvolává řadu ikonografických asociací, v sobě nese precizně promyšlený ideový záměr. Ikony jsou doplněny mohutnou skulpturou – archanděly po stranách carských vrat, králi Davidem a Šalamounem po stranách středové ikony Vzkříšení, zástupem andělů kolem Hospodina Sabaotha, završujícím ikonostas.

Pravidelné uspořádání a vyřezávané rámy se stávají nedílnou součástí ikonostasů barokních chrámů. Ikonostas je pokračováním architektonického ztvárnění interiéru. Podstatně se změnila i samotná ikonomalba. Ikony začaly být častěji vytvářeny umělci s evropským vzděláním, stará ikonomalba se stahuje do provincie a nabývá podoby řemesla. Velmi se rozšířila dřevěná pozlacená nebo polychromovaná plastika. Ta mohla nést jak naturalistický evropský styl, tak i více národní podobu, navazující na tradice staroruské dřevěné plastiky. V podobě reliéfu nebo někdy i objemných postav se začala objevovat ztvárnění evangelistů na carské bráně, stejně jako Ukřižování s okolostojícími, završující ikonostas.

V polovině 18. století se ikonostasy vracejí k tradičnější formě vysoké souvislé stěny s řadami ikon. Tak byly řešeny ikonostasy v chrámech carského dvora, vystavěných B. Rastrellim (dodnes se prakticky nedochovaly). Dochoval se ikonostas Nikolo-mořského chrámu v Petrohradě, jenž vyniká mimořádnou okázalostí architektonického řešení, neboť se skládá ze sloupů ovinutých girlandami, zpevněného břevnoví, obloukovitého štítu, volut a soch. Skladba ikon je zde velmi chudá a omezuje se jen na klíčové momenty: obrazy místní řady, Poslední večeři nad carskou bránou, Spasitelem na trůnu a vše završujícím Ukřižováním.

Z moskevských děl se dochoval ikonostas D. Uchtomského, pocházející z chrámu sv. Paraskevy na Pjatnické (zbořen). Dnes se nachází ve Smolenském chrámu Trojicko-sergijevské lávry, s jehož výraznou barokní architekturou dobře souzní. Ikonostas je složen z prohloubených a vystupujcích částí, přímých a prohnutých ploch, vytvářejících efekt vibrace prostoru. Je zdoben pilastry, břevnovím s těžkými římsami. Ikony jsou zasazeny do vyřezávaných rámů a doplněny sochami andělů.

Ačkoli se zde i v jiných ikonostasech ikony nacházejí v několika řadách, jejich náměty nemusejí nutně vytvářet deésis, prorockou řadu a řadu praotců. Často se do středu ikony, kde se obvykle nachází ikona Spasitel na trůnu, dostává Vzkříšení Kristovo. Ikony k Němu přicházejících mohou být nahrazeny náměty z evangelia, Skutků apoštolů, Starého zákona. Tradiční ikonografické složení ikonostasu je tak buď rozbito a nahrazeno svobodným výběrem ikon, nebo se přece jen dodržuje pod vlivem tradice.

Velké mnohapásové ikonostasy v barokním stylu s týmiž specifiky (pravidelné uspořádání, řezba, skulptura) se dochovaly v Perejaslavu Zalesském (chrám Gorického kláštera) a v chrámu Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru. Ten vladimirský byl vytvořen na příkaz Kateřiny II. a nahradil starý ikonostas Andreje Rubljova a Daniila Černého. (Pro 18. století bylo charakteristické nepochopení a neúcta k dílům minulých epoch. Výzdoba a ikony staroruského stylu byly nahrazovány novými, odpovídajícími evropskému, přesněji italskému umění.)

Klasicismus, jenž v 60. letech 18. století vystřídal v Rusku baroko, způsobil i změny ve výzdobě ikonostasů. Kromě prosté záměny rysů jednoho stylu druhým se v období klasicismu objevila i nová kompoziční řešení ikonostasů. Zajímavé jsou projekty M. F. Kazakova, jenž vystavěl řadu moskevských chrámů konce 18. a začátku 19. století. Např. projektoval ikonostas chrámu Spasitele v Raj-Semjonovském. Ačkoli jeho návrh nebyl plně realizován a v sovětské éře byl ikonostas úplně zničen, dochoval se alespoň Kazakovův návrh. Podle něj ikonostas představoval ohromný klasický vítězný oblouk s korintskými sloupy. Oblouk měl být korunován širokým trojúhelníkovým štítem s Poslední večeří. Nad sloupy měla být postavena sousoší. Nízká carská brána nechávala dobře viditelný oltářní prostor s klenbou-rotundou a nahoře umístěným obrazem Hospodina Sabaotha. Ikonostas byl vyroben z mramoru a kovu, dřevo nebylo použito. Počet ikon byl minimální a měly nevelké rozměry. Veškerý záměr spočíval v efektním architektonickém řešení ikonostasu.

Téma triumfálního oblouku při vstupu do oltářního prostranství se dál rozvíjelo. V letech 1834–1836 O. I. Bove vybudoval v Moskvě novou centrální kapli chrámu ikony Bohorodičky „Všech trpících radost“ a dal chrámu tvar rotundy. Chrám se stal jedním z proslulých památek empírového stylu. Centrální část ikonostasu je řešena jako volně stojící oblouk na sloupech. Oblouk je téměř prostý vyobrazení, nahoře je na něm umístěn obraz Ukřižování s postavami okolostojících. Samotný ikonostas je pod obloukem stojící jednopásová přehrada s ikonami místní řady.

Současně O. I. Bove vystavěl v klášteře sv. Daniela v Moskvě chrám sv. Trojice, pro nějž rovněž projektoval ikonostas. Chrám sv. Trojice má tradičnější pravoúhlou formu s vnitřním rozdělením chrámu pomocí pilířů nesoucích kopuli. Oblouk ikonostasu je zde zdařile začleněn do obloukovitého otvoru centrálního oltářního prostranství a splývá s architekturou interiéru. Mezi sloupy nesoucími oblouk je umístěna přehrada s ikonami místní řady a svátků. Samotný oblouk je pokryt řadou medailonů s ikonami. Centrální část přehrady je plavně prohloubena a završena širokým půlkruhem, díky čemuž vyniká carská brána a ikona Poslední večeře nad nimi.

V 19. století bylo vytvořeno mnoho ikonostasů klasického stylu. Motivy vítězných oblouků, klasický pravidelně uspořádaný dekor a trojúhelníkové štíty bylo možné spatřit na mnoha chrámech obou hlavních měst i v provincii. Ikonografický obsah těchto ikonostasů často zůstával velmi chudý.

Nejznámější památkou pozdního klasicismu v Petrohradě se stal chrám sv. Izáka, vysvěcený roku 1858. Poslední dvě desetiletí jeho výstavby zabralo vytvoření maleb a ikonostasů navržených architektem chrámu O. Monferranem a zrealizovaných velkou skupinou umělců z Akademie umění. Projekty a skici pro hlavní chrám Petrohradu procházely kritikou a schválením nejsvětějšího synodu a cara. Některé prvky architektury centrálního ikonostasu byly přejaty z popisu staveb předcházejících novému chrámu. Ikonostas nabyl podoby souvislé stěny sahající až k obloukům chrámové klenby. Spodní dvě řady ikon (místní řada ikonostasu) jsou zakončeny obrovskými malachitovými sloupy peristylu (sloupového ochozu). Oblouk carské brány je nesen dvěma azuritovými sloupy menší velikosti. Nad obloukem jsou umístěny pozlacené sochy sedícího Krista s Bohorodičkou, Janem Křtitelem a anděly, tj. deésis. Nad břevnovím peristylu je umístěna Poslední večeře, po jejíchž stranách se nacházejí obrazy proroků. Ikonostas je završen Modlitbou Krista v Getsemanech (Modlitba o kalich) spolu se sochami andělů držících kříž. To znamená, že i přes kolosální rozměry ikonostasu zůstala skladba jeho ikon omezená. Ikony svátků, jež chyběly na ikonostasu, byly umístěny v samotném chrámu u nosných pilířů. Zajímavé je provedení ikon vycházející z akademické školy, avšak s uplatněním zlatého pozadí. Kromě toho jsou ikony místní řady provedeny technikou mozaiky, jež opakuje malované prototypy.

Již od 30. let 19. století nastupuje v ruské architektuře období eklekticismu. V chrámové výstavbě dala nová epocha vzniknout „ruskému“ stylu, jehož předním architektem byl K. Ton. Roku 1883 vysvěcený chrám Krista Spasitele v Moskvě představoval jeho hlavní, nikoli však jedinou chrámovou stavbu. K. Ton zůstal závislý na formách klasické architektury, ale vnesl do svých staveb rysy staroruského stavitelství v té míře a podobě, jak o něm tehdy mohl mít představu. Originální je zejména řešení centrálního ikonostasu chrámu, jenž je vytvořen zároveň jako klenutí – rotunda nad oltářem. V tom se projevil dávný zvyk vytvářet v oltářním prostoru klenutí (nebesa nad oltářním stolem), jenž se stejně aktivně uplatňoval i v klasických chrámech. Nový byl „ruský“ dekor obsahující motivy sloupků, kokošníků kýlovitého tvaru, a cibulovitých kopulek. Konečně ruskou architekturu 16.–17. století připomínalo stanovité završení klenby. Skladba ikon byla určena se znalostí staroruských tradic. Celkově měl ikonostas čtyři řady ikon: místní, sváteční, deésní a prorockou s Bohorodičkou Znamení uprostřed. Styl ikon však neměl se staroruskou ikonomalbou nic společného a uchovával si ryze akademickou podobu.

„Ruské“ motivy na ikonostasech, stejně jako chrámy v pseudoruském stylu, se velmi rozšířily ve druhé polovině 19. století. Staly se prvním článkem ve studiu a osvojení národních tradic. Kromě „ruského“ stylu se v chrámech období eklektiky objevil i styl „byzantský“. Nejznámější (a dodnes skvěle dochovaný) příklad pseudobyzantského stylu představuje chrám sv. Vladimira v Kyjevě, vysvěcený roku 1896 u příležitosti 900. výročí christianizace Rusi. Idea jeho výstavby, stejně jako výstavby chrámu Krista Spasitele, pochází od Mikuláše I. a metropolity moskevského Filareta (Drozdova). K výstavbě a výmalbě však došlo až v jiné epoše. Velkolepou událostí se staly malby V. Vasněcoa a M. Něstěrova, orientované na dávnou ikonomalbu, ačkoli jsou stále ještě jejímu stylu vzdálené. Chrámový ikonostas byl vytvořen ve formě jednopásové oltářní přehrady s obrazy místní řady umístěnými do oblouků. Oblouky byly neseny mramorovými sloupy byzantských tvarů. Nad vysokým otvorem carské brány byl umístěn byzantský kříž. Volba nízké přehrady byla dána přáním umožnit pohled na malby v oltářním prostranství, jež byly zahrnuty do uceleného programu chrámové výmalby.

Na počátku 20. století se v Rusku rozšířila secese, jež v chrámové architektuře nabyla zvláštních forem. Kromě četných staveb v duchu eklekticismu vznikly v tomto období také některé chrámy, které vynikaly originalitou své architektury i odpovídající formou vnitřního vybavení. Přitom se projevovala buď orientace na Byzanc, nebo na starou Rus. Pochopení formy i obsahu starých památek se však nyní značně prohloubilo. Nejlepší ikonostasy této doby mohly velmi přesně reprodukovat historické formy a přitom si zachovat ucelenost a svébytnost. V chrámech byly vytvářeny jak kamenné přehrady v byzantském duchu, tak „ťablové“ ruské ikonostasy s kovovým, reliéfně zdobeným obložením. V ikonomalbě předrevolučních desetiletí se rovněž projevil značný zájem o tradiční techniku a ikonografii. Nesmírné množství děl této epochy však bylo záhy, s nástupem sovětské moci, zničeno. Vzácnou dochovanou památku představuje ikonostas v kapli mučedníka Demétria Soluňského v chrámu Zesnutí Bohorodičky v Moskvě.

Současné ikonostasy

Rozvoj ruského církevního umění orientovaného na studium a osvojení dávných tradic, byl přerušen revolucí a pronásledováním náboženství a církve. Přitom byly způsobeny obrovské škody dochovaným památkám, včetně zničení mnoha ikonostasů posledního období. Současně se aktivizovalo vědecké bádání o staroruských památkách. Došlo k zásadním objevům, bylo nalezeno a zrestaurováno mnoho ikon, ozřejmil se historický vývoj ikonomalby.

Nové ikony a chrámové vybavení byly nadále vytvářeny v ruské emigraci. Umělecké práce probíhaly jak v Evropě (zejména v Paříži), tak v Americe. Pravoslavné farnosti se staly nejen útočištěm pro ruskou komunitu, ale začaly přitahovat i Evropany a Američany. Středobod veškeré práce představovala orientace na styl dávných ikon. Forma vysokého ikonostasu však ztratila svou aktuálnost a více začala být využívána nízká oltářní přehrada, v čemž se projevil vliv místní tradice katolicismu a protestantismu. Jestliže v raně křesťanském období existovaly v chrámech západní Evropy závěsy a přehrady jako na východě, v pozdější době zmizely. Pro lidi jiné kultury bylo úplné zakrytí oltářního prostranství před zraky věřících nezvyklé a nepochopitelné. Kromě toho se problematizovalo i chápání ikonostasu v samotném pravoslaví. Ikonografické složení a jeho smysl byly v mnohém zapomenuty.

Ikonostas byl často chápán jako hluchá stěna tvořená náhodně nahromaděnými ikonami a bránící vnímání bohoslužby. Příčinou tohoto názoru se stal skutečný úpadek chrámového vybavení v synodálním období. Na ikonostasech synodálního období byl buď redukován počet ikon, nebo bylo deformováno jejich složení. Objevily se teoretické práce o ikonomalbě, jež směřovaly k probádání a odhalení smyslu ikonostasu a jeho role pro modlící se.

Současná ikonomalba se aktivně rozvíjí v Řecku, na Kypru, na Balkáně i v dalších pravoslavných zemích. Ikonostasy v řeckých chrámech pokračují v byzantské a místní postbyzantské tradici. Mají formu dřevěné či kamenné nepříliš vysoké přehrady s jednou či dvěma řadami ikon.

V SSSR došlo k oživení církevního života po 2. světové válce. Byla zahájena oprava a obnova vybavení některých navrácených chrámů. Skvělá ikonopisecká škola se vytvořila v Trojicko-sergijevské lávře, a to v souvislosti s prací největší malířky ikon sovětské éry, mnišky Julianie (Sokolovové). Velmi proslulé jsou práce archimandrity Zinona (Teodora), např. ikonostasy v Pečerském klášteře ve Pskově a ve spodních kaplích chrámu Otců sedmi ekumenických koncilů v klášteře sv. Daniela v Moskvě.

Od konce 80. let 20. století začaly být otevírány a obnovovány chrámy. V Rusku 90. let 20. století a prvního desetiletí 21. století probíhají v této souvislosti umělecké práce kolosálního rozsahu. Vzniká množství ikonostasů různých stylů i různých uměleckých kvalit. Pětiřadé „ťablové“ ikonostasy ve stylu 15.–16. století lze spatřit v chrámu Sretěnského kláštera a na Trojickém dvoře v Moskvě. V mnoha chrámech ze 17. století se obnovují ikonostasy s vlámskou plastikou a s dekorativní ikonomalbou, charakteristickou pro toto období. Někteří mistři dokáží virtuózně napodobit plastiku ve stylu baroka 18. století, a to i sochy. Jeden z příkladů ikonostasu v barokním stylu představuje ikonostas chrámu sv. Jiří ve Lvově z roku 1986. Interiéry klasických chrámů jsou někdy zdobeny ikonostasy charakteristickými pro epochu architektonických forem. Ikony přitom mohou být ztvárněny jak v akademickém stylu, tak ve staroruském nebo byzantském. V některých případech starobylá ikonomalba dobře zapadá do klasického interiéru. Někdy architektura chrámu dovoluje využít formu oltářní přehrady (centrální kaple chrámu Kosmy a Damiána na Marosejce v Moskvě). Byzantské formy chrámového zařízení se rovněž uplatňují. Jsou obzvláště aktuální ve starobylých chrámech (chrám kláštera sv. Jana ve Pskově, chrám Příkrovu Bohorodičky na Něrli). Dobrý příklad dvoupásového ikonostasu-přehrady zapadajícího do interiéru klasicistního stylu lze spatřit v chrámu Sv. Trojice ve Višňakách na Pjatnické ulici v Moskvě.

Rozmach prací spjatých s obnovou ikonostasů a jejich zřizování v nových chrámech však má i své negativní stránky. Vytváření ikonostasů se někdy mění v práci jako na běžícím pásu, což je zhoubné pro kvalitu. To se týká jak architektonického řešení, tak především ztvárnění ikon. V současnosti neexistuje jednotný styl, proto forma a dekorace ikonostasu, stejně jako styl ikon, se mohou diametrálně lišit. Nejlepší výsledky přináší přísná orientace na nejlepší vzory dávné minulosti, ale často jako hlavní vzory slouží ikonostasy synodálního období a epochy eklekticismu. Nejbolestnější jsou ikonografické nedostatky ve výstavbě ikonostasu, jež deformují jeho ideový smysl.

Doporučená literatura: 

V češtině:

Florenskij P., Ikonostas, Brno 2000.

Ikona v ruském myšlení 20. století. Sborník statí a studií, J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil (eds.), Červený Kostelec, Pavel Mervart, 2011.  

V ruštině:

Азы древнерусской иконописи, Moskva 2000. 

Архимандрит Зинон (Теодор), Беседы иконописца, předmluva S. S. Averinceva, Pskov 2003.

Иконостас собора Рождества Богородицы Ферапонтова монастыря, Moskva 2011.

Иконостас Успенского собора Кирилло-Белозерского монастыря, Moskva 2011.

Иконостас придела Рождества Богородицы Софийского собора, Moskva 2011.

История Иконописи. Истоки. Традиции. Современность, Moskva 2002.

История древнерусской живописи,Moskva 2007.

Кудрявцева Т. Н., Федоров В. А., Высокий русский иконостас, Moskva 2004.

Мельник А. Г.,Храмовые иконостасы конца XVII–XIX века Ростова Великого: Каталог, Petrohrad 2011.

Православная икона. Канон и стиль, Moskva 1998.

Флоренский П.,Иконостас, Petrohrad 2006. 

Успенский Л. А., Богословие иконы, Moskva 2001.