Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor přináší pohled na to, co jsme získali a ztratili převratem do nového Sovětského svazu, varuje, že teprve nyní půjde o krk – a vidí na konci tunelu zářit velkou naději.

Tak zase slavíme. Zostřené oslavy faktu, že před jedenatřiceti lety sovětské (a americké) tajné služby u nás provedly nekrvavý státní převrat, jsou už dávno drženy pouze na steroidech „fake news“ korporátních médií. Je to tak dávno, že konstrukce, která měla obhájit pád zřízení (nastoleného nekrvavým státním převratem v únoru 1948) jako „sametovou lidovou revoluci“ už dávno zrezivěla. Nelze ji opravit, je samonosná. A tak se jen znovu a znovu natírá ještě křiklavějšími barvami, aby generace, které onu dobu nezažily, uvěřily. Ani ty, které pamatují, si možná neuvědomují, že je to stejně tak dávno, jako když povinně zostřeně „slavily únor“ v roce 1978 – deset roků po debaklu „Pražského jara“.

Mohl se snad tehdy někdo domnívat, že za další dekádu „režim“ padne? Že se na součástky rozloží i celý „tábor míru a socialismu“ – včetně jeho gravitačního jádra, Sovětského svazu? To byla čirá myslitelnost. Nevěřili v to ani ti, kteří jako malá skupinka (převážně komunistů odstraněných ze svých luxusních a vlivných existencí po invazi Varšavské smlouvy) založili o rok dříve „opoziční“ Chartu 77. Finančně i propagandisticky podporovaní Západem usilovali jen o „demokratičtější“ socialismus – viz dopis Václava Havla generálnímu tajemníkovi KSČ Gustávu Husákovi, který se kupodivu při „oslavách“ nikdy necituje. 

Všechno bylo jinak. A všechno je jinak i v naší současnosti, kdy je nový režim opět na zhroucení. Ač to naprosté většině připadá jako čirá myslitelnost. Přesto je to tak. Pojďme se ve stručnosti podívat proč – a co to vlastně letos „slavíme“. A proč jsou „oslavy“ o něco tišší – respektive ještě více virtuální než dosud. Chystá se totiž už nová legenda.

Srdce světa

Počínaje francouzskou revolucí (a to je také už tak dávno, že z ní zbyly jen zkazky pod heslem Rovnost – Svoboda – Bratrství) probíhají všechny zrození a pády režimů buď válkami nebo státními převraty s mystifikační visačkou „revoluce“. Vždycky jsou za nimi stejné peníze, stejná finanční centra, stejné rodiny bankéřů. Počínaje tou domněle „ruskou“, financovanou a organizovanou z Německa a Spojených států. Tak i dnes. Zahájena před jedenatřiceti roky, aby bylo možné ustavit Spojené státy evropské (EU) a rozběhnout Nový světový řád (oznámený Gorbačovem a Bushem starším) s neutralistickou nálepkou „globalizace“. Tedy pochodem za světovládou, kterou ani světové války (včetně té zatím poslední, zvané „studená“) nastolit nedokázaly.

Podvod z 11. září 2001 mělo být „výstřelem z Aurory“, který měl dominantní velmoci umožnit především ovládnout ropou nasáklý Blízký a Střední východ, a zajistit tak ovládnutí „světového ostrova“. To vše podle (stále ještě platné) anglosaské strategie stanovené Halfordem Mackinderem (1861–1947), zakladatelem takzvané geopolitiky. Jeho základní idea zní: Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland, (Srdce světa = Rusko), kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov (zhruba Blízký východ a severní Afrika), kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět. Jen díky tomu jsme od Američanů získali v roce 1918 samostatnost, neboť šlo o to oddělit „řetězem závislých malých států“ od severu až k jihu Rusko od Německa – noční můra anglosaské geopolitiky.

Krach

Jenže vše opět zkrachovalo, protože žádný plán nikdy nevyjde. Druhá světová válka změnila poměr sil, státy střední a východní Evropy se staly satelity SSSR – a jaderné zbraně pak tento stav nadlouho zafixovaly. Bylo proto nutné rozložit „Srdce světa“ zevnitř – a obsadit je. Československý ani polský „experiment“ nevyšel. Svět se proto v roce 1983 ocitl jen pár minut od jaderné války. A tak musel přijít Gorbačov, respektive Jelcin. Jenže pak opět krach: Když už se zdálo, že zcela předali Rusko Západu, objevil se Putin. A mohlo se začít nanovo. A začalo. 11. zářím a „vcucnutím“ bývalých sovětských satelitů do Evropské unie.

Ztrátou „Srdce světa“ bylo 11. září v podstatě anulováno. Nekonečná válka v Afghánistánu, katastrofa v Iráku, a nakonec i nezdařené „Arabské jaro“ skončené nezdařeným pokusem o svržení Asadovy Sýrie (brilantní ruskou operací) byl „vymazán“ i „Islámský stát“, který Západ instaloval jako rozbušku v chystané válce proti Íránu. Ani z ní nebylo nic. Globalismus tak dostal těžký úder. Druhý pak Brexitem (začátek rozpadu EU) a konečně zvolením Donalda Trumpa. Všechny narychlo vyvolané globalistické operace (typicky „globální oteplování“) a instituce (OSN, WHO atd.) začaly ztrácet smysl. Veřejnost umělým blahobytem zcepenělého Západu zpozorněla a její významná část (nezkorumpovaná globalistickými penězi a „výhodami“) se začala probouzet. Zdálo se, že už to nejde zastavit a sen na celosvětový koncentrák se rozplyne.

Úder č. 2

Zatažením za záchranou brzdu se měl stát virus. Ne zcela dokončená výroba ve Spojených státech a Kanadě (skutečně smrtící HIV, tedy AIDS, který měl být jeho součástí, tam chvála Bohu chybí) a jeho rozšíření nejprve v Číně (která ještě ani nestačila dokončit protilátku respektive vakcínu), a pak po celém světě, mělo několik cílů: Ten hlavní – odstranit Donalda Trumpa „sametově“ (ne jako JFK, ale v „demokratických“ prezidentských volbách). Srazit světovou ekonomiku na kolena (hospodářská krize byla tak jako tak za dveřmi, tohle ji jen urychlilo – a dalo jí nový rámec a možnosti). A konečně zahájit likvidaci chatrných zbytků tradičních občanských svobod. Pod krytím masivně vyvolaného strachu navyknout stále více se bouřící „masy“, že nyní se bude již jen velet a veškerý odpor bude kriminalizován. 

Hlavní cíl opět selhal. Trump měl sice proti sobě devadesát procent hlavních médií, ale masovému rozšíření „démonu strachu“ – a v jeho důsledku pádu ekonomiky (lockdown) – zabránil. Americké hospodářství po prvním úderu zakolísalo, ale pak začalo zase růst. Nepomohly ani další operace (Black Lives Matter a násilnosti s ním spojené) – ba spíše se obrátily proti jejich „Demokratickým“ organizátorům, protože mobilizovaly „věrné Američany“ a daly Trumpově předvolební kampani další energii. Bylo jasné, že navzdory (jako obvykle lživým a manipulativním) „průzkumům“ ve volbách opět zvítězí. 

Tehdy přišel „úder číslo dvě“: Nevídaně masívní volební podvody (probíhaly už předtím, ale takto očividné manipulace s výsledky se zatím nikdo neodvážil) a rychlé mediální prohlášení „nově zvoleného (dementního, ovladatelného) prezidenta vyšponovaly vše na nikdy nevídané maximum. Zbývá nyní jen otázka, zda odhalené podvody (včetně řídícího centra v Německu) se americké instituce odváží přijmout a vrátit Trumopvi vítězství. Vědí totiž, že tím riskují „úder č. 3“ – pokus o rozpoutání občanské války, pád dolaru a dost možná i rozpad Spojených států. Tedy „repete“ – jako při „rozkulačení“ Sovětského svazu na počátku startu (té tentokrát již opravdové bolševické) revoluce, který dnes po jedenatřicáté mediálně „oslavujeme“. Jak by ne.

Na hraně

U nás přece zatím vše pokračuje podle plánu (v mystické důvěře organizátorů v Berlíně a Bruselu, že tentokrát konečně jednou „plán vyjde“). Protože jsme první úder (viz moje stejnojmenná kniha) na jaře až příliš dobře přestáli, během léta, při katastrofálním otevření hranic, byl u nás rozšířen (jen zčásti přes naivní „rekreanty“, především však cíleným „importem“) daleko nakažlivější kmen viru (v knize jej nazývám C). Konečně jsme se tak (spolu s ostatními „zlobivými“ státy V4) stali dostatečně „tvárným materiálem“ na manipulaci. Bez toho by nemohla vláda zdůvodnit další lockdown (i když se tváří, že není), přijmout šílené podmínky dluhové pasti Bruselu (jímž nás ekonomicky definitivně vysaje a současně připoutá) a zavést v podstatě vojenský režim – tak jako ve zbytku EU.

Teď už jen následuje vše ostatní. Zesílený útok na oslabeného Andreje Babiše vedený současně z Bruselu i domácí Pátou kolonou v médiích, hospodářství i v politice. Z toho plynoucí stále absurdnější „opatření“, která diktují „zdivočelí experti“ nového ministra zdravotnictví – pouhé bezmocné loutky (s podivnou korupční minulostí z brněnské nemocnice). Ta dále zvyšují „odpor“ přemýšlivější části veřejnosti, což brzy umožní ještě silnější restrikce a kriminalizaci odpůrců. Hlavní média se předhánějí v loajalitě a dalším šíření strachu. V Lidových novinách praví soudruh Zvěřina: „Lze tolerovat citové výlevy spolubližních, kteří přišli o obživu, jsou v zoufalé situaci. Ale projevy některých svéprávných spoluobčanů jsou takřka 'na ztrátu občanského průkazu'“. Tedy zavedení „občanů druhé kategorie“ již se vším všudy a zcela otevřeně.

Vše samozřejmě směřuje k vakcinaci. Ta je od počátku „druhým plánem“ Operace koronavirus, jenž se po prezidentských volbách v USA stává plánem prvním. Obludná a v dějinách dosud nevídaná politicko-mediální kampaň na aplikaci amerických vakcín jede na plné obrátky (ruské a čínské, které již jsou aplikovány – a nejspíš v sobě nemají látky „omezující“ schopnost lidského rozmnožování – o dalších, jako třeba 5G „stimulátorech“ v západních vakcínách se teprve zvolna dozvídáme). Navzdory tomu je u nás zatím většina lidí odmítá. 

A nejen u nás. Ne náhodou britská Královská společnost volá po tom, aby bylo „šíření protiočkovacích mýtů“ trestným činem. Jourová z Bruselu se k tomu jistě již brzy přihlásí. Ale třeba to ani nebude nutné. V okamžiku, kdy „neočkovaní“ nebudou smět cestovat, významné firmy je odmítnou zaměstnat (o státních zaměstnancích nemluvě), nebudou smět do restaurací, kin a divadel, jejich děti nevezmou do školek či na tábory – tak „zcela dobrovolně“ mnozí jistě „přijdou k rozumu“. Předvedli nám to ostatně v malém již ve slovenské „testovací laboratoři“ s drsnými podmínkami pro netestované. Oslava jedenatřiceti let „svobody“ jak má být. 

Vzpoura na Titaniku

Těsně před „oslavami“ však přišla zpráva, jejíž význam je přelomový a nese obrovskou naději. Médii pochopitelně proběhla jako téměř bezvýznamná“, přestože její důsledky mají sílu jako Brexit – dokonce možná větší: Maďarsko a Polsko oznámily, že vetují unijní rozpočet i astronomický bruselský dluh (záchranu jižního křídla eurozóny máme platit i my), pokud zůstane jako podmínka „vláda práva“ schválená takzvaným europarlamentem. Tedy možnost násilím z Bruselu zvrátit jednoznačné rozhodnutí voličů, kteří opakovaně dali mandát svým zástupcům, aby se vzepřeli bruselské diktatuře v základních parametrech fungování jejich zemí. 

Jourovské lži na ně neplatí. Výtky Polákům, že mají jinak postavit své soudnictví (mimochodem je stejné jako v řadě dalších států EU, ale tam, stejně jako u nás, je mají v rukou globalisté, takže to nevadí) či Maďarům, že mají přijmout Sorosovy školy a média (v Maďarsku je třeba proti nám přímo neuvěřitelná pluralita médií), jsou neslýchané i na bruselské „koncentráčnické“ poměry. 

Význam tohoto kroku je pro Berlín (momentálně dokonce oficiálně šéfující tyranii) a Brusel zdrcující – a naprosto není jasné, jak s ním nakládat. Oni ty (virtuální) peníze naléhavě potřebují, aby se jim euro – a s ním vše ostatní – nerozsypalo. To významem opravdu vysoce převyšuje brexit (který nyní asi s premiérem Johnsonem pod pantoflem své milenky) nakonec zvládnou – bruselský vlk se nažere a britská koza zůstane celá (v EU).

Rozpad, nebo czexit? 

Pokud však Orbán a Kaczynski své postoje udrží, může být narušena celá chatrná a prorezlá konstrukce Vězení národů (stará v podstatě zrovna tak dlouho jako ta naše popřevratová). Poláci se třeba nakonec dají koupit (často to tak dopadlo). Orbán ale nejspíš neuhne. Stává se tak skutečným evropským Trumpem – a podle toho s ním také budou zacházet (hlasovací stroje mu však Soros nedodá).

To je asi nejlepší zpráva, jakou jsme mohli dostat k výročí převratu – do nějž jsme na počátku vkládali takové naděje, než jsme pochopili, že šlo jen o geografickou, zrcadlově obrácenou, změnu umístění sovětského modelu, ovšem v dramaticky zostřené bolševické podobě. Jsme v něm a slavíme to absurdním „klaněním“ na Národní třídě. Byl jsem tam, když to tehdy vypuklo. Dnes bych se tam neukázal. Co s námi ještě „majitelé klíčů“ (a peněz) vyvedou při pokusu zachránit Covidem a volebními podvody svou hroutící se moc, teprve uvidíme. Že se neštítí ničeho, již víme. Bylo to tak vždycky.

Ostatně, pokud se unie v důsledku „Orbánovy katolické revoluce“ nerozpadne na součástky (jako dost možná její americký vzor, pokud Trump vydrží), je pro naši další státní a národní existenci jediným řešením czexit. 

Možná, že i „na naší ulici bude svátek“. Ale oslavovat koncentrák, v němž nám jde už nejen o svobodu ale přímo o zdraví a životy (nás, našich dětí a vnuků), to mohou jen zvrhlíci, zkorumpované „elity“, nebo zmanipulovaní nešťastníci.

Tak na zdraví. Na svobodu. Na život!

Zdroj: protiproud.cz