Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor zvolil pro svou první analýzu povolební situace v matičce sovětské unii trochu jiný žánr, který asi v ostatních médiích neuvidíte, aby vyjádřil současně radost i zoufalství z výsledků.

Tak jsme si právě znovu demonstrovali, do jaké absurdity přivedla slavná „liberální demokracie“ pojem volby: V „demokracii bez přívlastků“ – prostě demokracii – původně volební akt znamenal základní znak lidovlády. To však je dnes nejen znehodnoceno a uvláčeno blátem manipulací a podvodů všeho druhu, ale dovedeno do patafyzické dokonalosti. 

Vynálezce patafyziky, spisovatel Alfred Jarry tento „obor“ definoval jako „vědu imaginárních řešení, která symbolicky přisuzuje imanentně virtuální vlastnosti objektů jejich základní podstatě.“ Že tomu vůbec nerozumíte, ač se to tváří naprosto vážně? To je právě patafyzika. A právě takové byly volby do takzvaného Evropského parlamentu. Teď je vládnoucí média, ta veřejnoprávní v první řadě, budou se stejně vážnou tváří několik dnů až týdnů interpretovat jako cosi ovlivňujícího realitu našich životů v německém protektorátu Čtvrté říše. Současně je to lež jako věž – a současně pravda. Jak je to možné? Proč by ne? Proběhly přece parlamentní volby v Absurdistánu!

Život v Absurdistánu

Žádný parlament to samozřejmě není. Nemá vládní většinu ani opozici, nevytváří zákony, nemůže vyslovit (nevolené) vládě nedůvěru, nemůže se rozpustit a vyvolat předčasné volby, pokud vládnoucí elity ženou ovládaný celek do záhuby a tak dále a tak dále. Je to prostě obrovské „imaginární“ mrtvé těleso, které stojí daňové poplatníky (i naše) astronomické (virtuální) peníze. A to všechno jenom proto, aby se EU tvářila jako (demokratický) stát, kterým ovšem není, neboť ani podle svých „základních smluv“ být nemůže. 

To je ovšem úplně jedno, protože podle těchže smluv nemá „unie“ vlajku ani hymnu, a přesto modré hadry s pěticípými hvězdami vlají nad státními budovami v sedmadvaceti zemích a otřesný Beethovenův cajdák s německým textem (tzv. Óda na radost) radostně kvílí při různých oficiálních příležitostech. Nenarodil se zatím takový Alfred Jarry, aby vymyslel podobný Absurdistán, v němž musíme žít. Přesto však reálně existuje, desetitisíci nařízeními, vyhláškami a zákony ovlivňuje náš každodenní život – předstírá, že je demokracií, nikoli tyranií protektorátního typu – a přitom neexistuje!

Volby v Absurdistánu

Do tohoto tělesa jsme tedy také u nás o víkendu „volili“. Vystavili jsme tak jedenadvaceti lidem (voko bere!) bianco šeky na bezpracný mnohaletý mnohamiliónový zisk – a rovněž tak nezanedbatelné příjmy politickým subjektům, k nimž patří. Jít, či nejít k těmto „volbám“, byla tak trochu „Sofiina volba“: Každý, kdo šel (mezi nimi autor tohoto textu), chtěnechtě svou účastí opět trochu legitimizoval strážce naší (poměrně blahobytné) evropské věznice. Kdo zůstal doma (téměř tři čtvrtiny občanů s volebním právem) dal sice najevo, že se zkušeností z předchozí totality přesně ví, o co v této komedii jde – ale také si moc nepomohl.

Vtip byl totiž v tom, že u nás – stejně jako ve všech ostatních zemích – měla tato šaráda především domácí „signalizační“ smysl. V celkovém „unijním“ rozměru šlo zase o test, v jakém rozpoložení mysli se jednotlivé mručící provincie nacházejí. A co z toho plyne pro „majitele klíčů“ za oponou politiky, kteří sice na přirozené autentické zájmy občanů zvysoka kašlou, ale současně musejí předstírat, že ztrátu občanských svobod a suverenity svých dříve samostatných států nesou občané na oltář jejich (satanských) cílů Nového světového řádu dobrovolně. A tak kdo k volbám šel, nechybil, zatímco kdo nešel, také ne. Že to není možné? Ale je. Patafyzika.

Vítězové v Evropě 

Vyhráli všichni: Marine Le Penová porazila plastového bankéře Macrona, který teď bude mít těžší pozici nejen doma, ale také jeho velkohubé plány na dokončení destrukce národních států pomocí velkoimportu „migrantů“ budou znít ještě dutěji. Italský reformátor Mateo Salvini si svým drtivým vítězstvím nechal schválit protiimigrační tažení a levičácké guerilly (rudé starosty, soudce atd.) může ještě energičtěji poslat do někam. Podobně Nigel Farage a jeho pár týdnů existující strana s názvem (tvrdý) Brexit jednoznačně řekla, co Britové (na rozdíl od vlastizrádných zrůdiček v parlamentu) opravdu chtějí. A vzkázal, že jestli Británie neodejde „natvrdo“ z EU do podzimu, půjde své vítězství zopakovat v parlamentních volbách. Vítěz.

Téměř všude s větší či menší silou uspěly národovecké protiimigrační strany. V Německu zvítězila jako obvykle CDU-CSU, posílili Zelení, dál existují socialisté a do Bruselu jde také nenáviděná a skandalizovaná Alternativa pro Německo (AfD). Ve Španělsku vyhráli (jako v jediné zemi) socialisté, ale do EP se dostal také v exilu žijící Madridem svržený katalánský expremiér Puigdemont. V Řecku propadla vládnoucí radikálně levičácká Syriza a budou nové volby. V celé unii přišlo více voličů než minule – rovná polovina (polovina zůstala doma). Výraznými vítězi jsou národně a protiimigračně orientované strany, takže je už nebude možné ignorovat jako dosud. Posílily ale také liberálové (ALDE), kam ovšem patří i (alespoň proklamativně) protiimigračně orientovaní – typicky Babišovo ANO. Vyhráli prostě všichni.

Vítězové u nás

Podobně u nás: přišlo o deset procent lidí více, vláda se tedy může radovat: konečně přestává být Brusel lidem lhostejný (kromě těch tří čtvrtin)! Vyhrál Andrej Babiš, navzdory monstrózní kampani, již proti němu vedli havlisté všech odstínů. Vyhrála ale také pražská Kavárna, která udržela při životě Jiřího Pospíšila spojeného se STANem, Bursíkem a dalšími asi padesáti pidistraničkami. Vyhráli Piráti, protože zatím neměli v Bruselu jediného člověka, a teď tam budou mít tři, na prvním místě jistou hráčku na ukulele, o níž v předvolebních materiálech tvrdili, že je pirátskou předsedkyní. I lidovci mají dva poslance: Vítězství! 

Zjevně mimořádně úspěšný byl Tomio Okamura. Zatímco ještě nikdy neměl jediného europoslance, teď má rovnou dva. A oba zajímavé, kteří budou i na domácí scéně určitě nadále slyšet a vidět – nebo teď o to více. Intelektuál Ivan David svou rétorikou může SPD více „rozkročit“, respektovaný generál Hynek Blažko naopak podtrhne její „říz“. Vítězství zcela jednoznačné! Ostatně i KSČM dostala do centra Říše svou docela hezkou (a docela rozumnou) poslankyni Kateřinu Konečnou. Vítězství!

Speciální případ je ODS: také samozřejmě jednoznačně vyhrála. Nejenže dá vydělat opět čtyřem svým věrným, ale mezi nimi i dvěma, kteří se již zcela přerodili v opovrhovaný byrokraticko-poslanecký bruselský lid (jenž žije v praktickém komunismu), a přesto je lidé žijící ještě v českém socialismu volí: nesmrtelnému Janu Zahradilovi (je v Bruselu už patnáct let!), ale také unikátnímu Evženu Tošenovskému, o jehož existenci však naštěstí zase nebudeme mít dalších pět roků ponětí. 

Moc hezké je zvolení Saši Vondry. Hovoří především o neuvěřitelně silné pozici nejzáhadnějšího z domácích poslanců ODS Marka Bendy, který vyzval své (pražské) voliče, aby Vondru kroužkovali. Vyneslo ho to z nevolitelného místa až na špici – právě tak jako pokaždé Bendu. Všichni jmenovaní jsou vítězové. Včetně Petra Fialy, který se radoval, že vyhození Václava Klause juniora stranu od úspěchu nevzdálilo.

Poražení

Současně jsou ale všichni jmenovaní poraženi: Le Penová zvítězila méně než se čekalo. Salvini a spol. budou tím více ostrakizováni, a nikdo s nimi nepůjde do tak silné koalice, aby to mohlo s něčím pohnout. Nezapomeňme, že Salvini (zatím) není ani premiér, takže na jediném místě, kde se rozhoduje (Evropská rada) nemá místo. Lidovci a socialisté oslabili – ale ve prospěch ještě šílenějších „liberálů“ z ALDE a Zelených, s nimž se teď budou muset spojit. A to teprve uvidíme, zač je toho loket! Prohra všech, kdo si mysleli, že se něco může změnit.

Babiš nedosáhl tolik, kolik předpokládal, a přestože si ve své skutečné síle nijak neuškodil (úplně jiný elektorát než pro volby do sněmovny) média budou lež o jeho oslabení opakovat tak dlouho, až se stane pravdou. Piráti doslova vybouchli. Ukázalo se, že Pražská kavárna zdaleka není jenom jejich. Vypadá to naopak na jejich začátek konce, „dlouhé sbohem“. Jenže žádná radost – přebere si jejich voliče Pospíšilova Topka a STANaři, což je jen z louže pod okap. Okamura se musí dlouze zamyslet, proč jeho elektorát (minimálně dvojnásobný) zůstal doma: on měl být na druhém místě za Babišem. O posledních záchvěvech ČSSD je lépe decentně pomlčet. O mrtvých jen dobře. Nicméně: prohra pro všechny!

ODS skončila v pasti: bude si nalhávat, že to byl úspěch, ve skutečnosti však dostala jen 14% z něco více než pětadvaceti. Tak počítejte. A to její voliči byli vždycky nejaktivnější. A ten Václav Klaus mladší? Ještě tyhle volby vynechal a svou novou stranu teprve představí někdy na podzim. Pak teprve začne řežba. Ostatně vzápětí po oznámení výsledků voleb oznámila bývalá poslankyně ODS H. Mallotová a několik dalších nikoli bezvýznamných členů, že z této “Fialovy“ strany odcházejí. Kam asi? A kolik dalších vbrzku přibude? Prohra jako Fialovo Brno!

Poučení od hrnců chryzantém

Suma sumárum: všichni vítězové prohráli, ačkoli jako poražení současně zvítězili. Pokud někdo soudí, že to v normálním světě není možné, nemýlí se. Jenže tento svět už dávno normální není. A ten bruselský, do kterého se nyní „volilo“, nikdy nebyl. Teď jen lépe ukázal svou patafyzickou podstatu. Funguje v duchu slavného (patafyzického) citátu z bolševické Internacionály: „My ničím nejsme, buďme vším!“ 

Ten svět, který Brusel buduje, se od toho komunistického „předskokana“ v ničem nezměnil. Platí v něm všechno – a dokonce vice versa: Pravda je lež, láska je nenávist, podvod je morální apel, sociální (a jakákoli jiná) korupce je lidumilná pomoc potřebným. Stát je a současně není, volí (politický) lid, který neexistuje, stejně jako vlajka a hymna, hranice jsou, ale neexistují, ničím nekryté euro nic neplatí, a přece za něj lze cokoli koupit. A vítězství je prohra. Čirá patafyzika. 

Proto vězme, že z těchto „voleb“ nelze udělat jediný rozumný analytický závěr. Kromě jistoty, že se nic nezmění. Je to, jako bychom byli čekali něco od Gorbačovovy „perestrojky“. Takoví spoluobčané nepochybně existovali. Nechápali, proč se jim s kamarády smějeme. Jedinou možností změny – tehdy i dnes – bylo celé to zgruntu zbořit. 

Tehdy před třiceti roky to za nás musely udělat sovětské a americké tajné služby (KGB a CIA). Nikoli proto, že by nenáviděly totalitu, bolševismus a nesvobodu – ale právě proto, že je chtěly udržet při životě. Převést do další „vývojové etapy“ – Nového světového řádu. Jsme v ní spíš po krk než jen po kolena.

Kdo asi teď přijde, aby zjevně selhávající patafyzický projekt „evropské integrace“ zbořil? A s jakým záměrem?

A co takhle na něj nečekat? Jak na to? Zpočátku alespoň číst Protiproud. Než ho svobodě slova oddaní „liberální demokraté“ zakážou. A chodit k volbám, ačkoli je to z hlediska výsledků zhola zbytečné (viz Brexit). 

Jacques Prévert v jedné skvělé básni, kde si představuje vzbouření na hřbitově, říká nakonec: Klid, lidičky, ničeho se nebojte, hrnce chryzantém na hrobech své místo nezmění…

My ale ještě, chvála Bohu, žijeme.

Zdroj: protiproud.cz