Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor připomíná pár okamžiků z převratu, kterého se aktivně účastnil (a občas trochu zíral). A tak trochu zírá na to, že až na pár kulis je „reálný socialismus“ zpátky – jen v opačném gardu.

Student jsem už dávno nebyl, ale na tu slavnou studentskou demonstraci, která skončila na Národní třídě masakrem (zcela běžným na všech demonstracích na západ od nás), jsem samozřejmě šel. Jako na všechny předtím, počínaje „Palachovým týdnem“. Když jsme zahnuli kolem divadla do policejní pasti, otevřelo se v Kapličce jedno okno a kdosi s rukama široce rozpřaženýma odtamtud zvolal: „Už to prasklo!“ Trochu jsem na to zíral. Přišlo mi to jako závěrečná scéna z Kafkova Procesu. Jako sen, do něhož jsem se probudil.

Druhý den nastalo ticho. Takové, jako bývá v oku uragánu. Volal jsem všem novinářům, které jsem znal. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval v časopisu Květy, nebylo jich málo. Věděl jsem, že mi odposlouchávají telefon, ale teď už to bylo jedno. Dal jsem dohromady jakousi skupinku. Sejdeme se zítra – symbolicky na Náměstí míru. Nevěřil jsem, že přijdou. Spíš jsem se bál, že je StB sbalí. Když jsem je všechny na náměstí u svaté Ludmily uviděl, trochu jsem na to zíral.  

Kapitolky odtamtud

1) Skupinka vyrostla v hlouček. Překvapila mě řada neznámých tváří. Ty známé mi je představovaly. Mezi nimi i jakéhosi Mirka Štětinu. Sympatický chlapík. Prý je navázán na Sověty, takže ho budeme potřebovat. Hledali jsme místo, kde bychom mohli jednat. Vůbec si nevzpomínám, kdo navrhl nedalekou redakci Lidové demokracie (dnes Palác Charitas). Vydali jsme se tam. Hlouček se k mému úžasu rozrůstal na docela slušný zástup. Odněkud se vynořovaly další a další postavy. Než jsme dorazili na místo, mohli jsme připomínat demonstraci extrémistů. Nikdo si nás ale nevšímal. Nejméně ze všech uniformovaní policisté.

Byla sice neděle večer, ale jako zázrakem nám ihned otevřeli velký zasedací sál. V čele stolky a na nich psací stroj. Trochu jsem na to zíral. Sál byl skoro plný. Znal jsem ale sotva polovinu. Zažertoval jsem, že způli tu jsou mezi námi určitě estébáci, takže ani nemusíme dělat zápis. Mnozí se zasmáli. Mnozí ne. 

2) Navrhl jsem, že sepíšeme krátkou rezoluci, jíž se obrátíme na domácí instituce i zahraničí novináře se zprávou o tom, co se na Národní skutečně stalo. A že vyjádříme nedůvěru novinářskému svazu, protože mlčí. Sál rovněž téměř mlčel. Seděl jsem za strojem a ťukal. Aktivní byli především mladíci v prvních řadách. Studenti žurnalistiky, jak se ukázalo. Pořád vyskakovali a doplňovali kacířské věty o další dramatické požadavky. Jeden se představil jako Bohumil Pečinka. Trval na tom, že musíme žádat okamžité zrušení ústavní teze o „vedoucí úloze KSČ“. Trochu jsem na to zíral. V té chvíli ještě nikdo nevěděl, že začala revoluce. Tedy kromě té poloviny sálu. Té, kterou jsem neznal. Naťukal jsem to tam. Měli ti mlaďoši pravdu. Nebylo na co čekat. Stejně nás za chvíli seberou. Pár postav se ze sálu vytratilo.

Sdělil jsem auditoriu, že zakládám Nezávislé sdružení novinářů, NSS. Teď. Tady na místě. „Uděláme legitimace!“ zajásal chlapák Štětina. Trochu jsem na to zíral. To mě nenapadlo. Posadil se vedle mě a poplácal mě po zádech: „Číslo jedna budeš mít ty, dvojku třeba já a legitimaci s číslem tři dostane korespondent Komsomolské pravdy. Je shodou okolností právě v Praze – a napíše o nás.“ To vypadalo jako dobrý nápad. 

Když jsme opouštěli místo činu, nikdo nás nezatkl. Ne, že by mi to vadilo, ale... nedávalo to nějak smysl. Tak jsme totalitní stát, nebo ne? Jenže pak se všechno rozběhlo takovým tempem, že na myšlenky nezbyl čas.

3) Také Václav Havel se dozvěděl, že je revoluce, a přijel z Hrádečku do Prahy, aby se mohl přestěhovat na Hrad. Občanské fórum obsadilo Špalíček, část domu v patě Václavského náměstí. Zašel jsem tam jednou. Potřeboval jsem se poradit, jak získat prostor v tiskárně, kterých byl tehdy nedostatek. Odešel jsem totiž z Květů, a začal připravovat týdeník Reflex – opozici proti mediálnímu mainstreamu.

Vystoupal jsem po schodech, a otevřel náhodně jedny dveře. V prázdné místnosti seděl Petr Uhl, vězeň režimu, muž, který uvedl „sametovku“ do chodu. Poslal totiž na Západ falešnou zprávu (dezinformaci, fake news) o tom, že policisté na Národní zabili studenta Šmída. Když se po pár dnech zjistilo, že nikdo nezahynul, neb šlo o nastrčeného figuranta tajné policie, už nešlo nic zastavit. Rozhořčený lid byl na nohou. Neb se z Československé televize dozvěděl, že je revoluce a že se to už smí. 

Disident ke mně zvedl pátravě oči od stolu, na němž se povalovaly mocné svazky dolarových bankovek, které zjevně právě počítal. Trochu jsem na to zíral. Řekl jsem, kdo jsem a co chci. Byl milý. Rád mě prý poznává. Jedna moje povídka z poloviny sedmdesátých let jim prý ve vězení udělala velkou radost a naplnila je nadějí. Potěšilo mě to. Méně to, že není prý o čem se radit. Místo rad vzal telefon – a za chvíli už jsem tiskárnu měl. Trochu jsem na to zíral. Slušně jsem poděkoval. Maličkost, řekl. Popřál mi hodně štěstí a zase se sklonil nad zelenými papírky, které znamenají svět.

Kapitolky odtud

1) Nedávno mi někdo zavolal. Mluvil česky, ale měl měkký ruský přízvuk. Chtěl se se mnou sejít. Proč ne? Jeho hlas mi něco připomínal, ale přece nebudu neznámého upozorňovat, že mám odposlouchávaný telefon. Když jsme se potkali, bylo všechno jasné. Byl to člen NSS č. 3. Ten korespondent Komsomolské pravdy, který o nás jako první dal vědět světu Sovětů. Padli jsme si do náručí, a konstatovali, že jsme kupodivu přece jen trochu zestárli.

Sháněl se po svém velkém příteli Mirku Štětinovi. Vysvětlil jsem, že se Velký stal poslancem Evropského parlamentu. Kariéru udělal jako přední komunistobijec, který usiluje o zákaz komunistické strany i poté, co to ostatní už dávno přestalo bavit, protože pochopili, že bolševici jsou už dávno jinde. 

Trochu na to zíral, protože prý „Mirek přece býval komunista.“ A možná ne jen to. Po celou normalizaci jezdil po Sovětském svazu do míst, kam se jen tak někdo nedostal. Bral svého sovětského druha s sebou, spali u jednoho ohně, o všechno se dělili. A teď mu nevezme telefon ani jeho asistentka. Ale prý se ještě pokusí. Třeba je to jen omyl. Radši jsem se zeptal, jestli má ještě legitimaci s číslem 3. Měl. Já už ne.

Nedlouho nato jsem se dočetl, že mu naše úřady sebraly novinářskou akreditaci. Že jsem tušil, kdo mu to zařídil, to ano. Že bych na to zíral, to zrovna ne.

2) Tu legitimaci jsem ostatně brzy zaměnil za jinou. Z Nezávislého svazu jsme udělali Syndikát novinářů. To podivné slovo navrhl Vladimír Bystrov. Báječný člověk a skvělý novinář. To on mě onoho večera „na Míráku“ seznámil s Mirkem Štětinou. Pan Bystrov je již na Pravdě Boží. Moc toho lituji, ale jaksi... alespoň nemusí zírat.

Řídil jsem ustavující schůzi Syndikátu. Prvním Syndikem jsme zvolili bývalého disidenta, který pár dnů po té scénce na Národní opustil vězení. Moc jsem se těšil, jak teď bude novinářská organizace fungovat. Začala. Nejprve se starali, jak prodat dům v Pařížské ulici, jenž si jaksi... zprivatizovali, právě tak, jako si mnozí novináři „zprivatizovali“ noviny, v nichž byli do té doby zaměstnáni. Trochu jsem na to zíral.

Za rok, na první výroční schůzi, jsem byl první novinář, který ze Syndikátu vystoupil. Trochu na to zírali.

3) Petr Uhl se stal na čas ředitelem ČTK. Vzhledem k tomu, jakou měl kvalifikaci s šířením dezinformací (ovšemže těch správných) to bylo dozajista šikovná volba. Jeho ženu zase zvolili ombudsmankou, zatímco jejich děti... 

Ale no tak. Vždyť to je správné. Rodiny mají držet při sobě. Ostatně jako věrní celoživotní přívrženci cesty k socialismu vytýčené Velkým Mao-tse-Tungem musejí být spokojeni. Jejich sen se plní. Náš stát již opět není suverénem na svém území, znovu je tu cenzura „špatných názorů“, místo rušiček nás chrání vypínání „nepřátelských“ internetových žurnalistů, mainstream – jako ten předpřevratový – brání demokracii, jen už ne lidovou, ale liberální, Bohumil Pečinka a „jeho“ mlaďoši v prvních řadách. Mládí vpřed. A ti, kteří s tím nesouhlasí, jsou jen extrémisté a zaprodanci – i když s pootočením podle Osy. Ze Západu na Východ.

Jak psal Jacques Prévert, básník mně milý: „...hrnce chryzantém své místo nezmění.“

Něco se ale přece změnilo. Tak trochu zírám, že už na to nezírám. Asi, že už mám na to léta. A v srdci milého Pána Boha. Vždyť všechno kolem je krásné. Nemohu si stěžovat. Všechno se mi zdařilo. 

Jen ten sen, řečeno s básníkem z nejmilejších, Josefem Kainarem, „...jen ten sen se nezdařil“. To je však chyba snících, nikoli snu.

Dělali jsme mu jen křoví.

Zdroj: protiproud.cz