Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Přibližně v roce 2016 bude bod obratu definitivně za námi a americké elity již nebudou s to vybrat si mezi podmínkami kompromisu a krachem, předpovídá R. Iščenko.

Paradox probíhající globální krize spočívá v tom, že během posledních pěti let všechny byť jen trochu zodpovědné a samostatné státy vynakládaly obrovské úsilí ke spáse Spojených státu od hrozící finančně-ekonomické a vojensko-politické katastrofy. A dělaly to navzdory neméně důsledným krokům Washingtonu, které směřovaly k destabilizaci světového pořádku známého jako Pax americana („americký mír“).

Protože je politika hra s nulovým počtem, tj. prohra jednoho neznamená nutně výhru druhého, tento paradox má své logické objasnění. Krize každého systému vzniká tehdy, když vnitřní organizace začne protiřečit objemu vlastněných prostředků (tj. prostředků se nedostává na to, aby systém mohl fungovat v obvyklém režimu).

Situace připouští minimálně tři základní varianty řešení:

1. Reforma. Tehdy se vnitřní organizace systému evoluční cestou dostává do stavu, kdy odpovídá prostředkům.

2. Krach systému. Tehdy to samé probíhá revoluční cestou. 

3. Konzervace. Tehdy se následky, které systému hrozí, odstraňují cestou síly. Tím se vzájemné vztahy uvnitř systému zakonzervují v podobě nerovnoprávnosti. Není přitom důležité, zda mezi sociálními třídami, stavy, kastami či státy.

Metodu konzervace se snažily použít některé státy: Čína dynastie Ming a Čching a Japonsko za šógunátu Tokugawa. Úspěšně fungoval až do počátku kapitalistické globalizace (19. století). Obě tyto východní civilizace, vnitřně poměrně pevné, střet s technologicky dokonalejší (a tedy i silnější z vojensko-politického hlediska) evropskou civilizací nezvládly.

Japonsko našlo odpověď cestou modernizace (reformy) již ve druhé polovině 19. století. Čína se na celé století ponořila do tenat polokoloniální závislosti a krvavých občanských válek. A to až o té doby, než nová komunistická elita pod vedením Teng Siao-pchinga nedefinovala svoji koncepci modernizačních metod.

Tyto příklady nás vedou k závěru, že konzervace systému je možná pouze tehdy, když je zabezpečena před jakýmikoliv nechtěnými vnějšími podněty, tj. kontroluje globalizovaný svět.

Rozpor mezi koncepcí řešení krize, kterou přijala americká elita, a alternativní koncepcí, kterou navrhlo Rusko, podpořila Čína a poté BRICS a dnes již významná část světa, spočívá v tom, že politici ve Washingtonu vycházeli z možnosti zcela kontrolovat globalizovaný svět a směřovat jeho vývoj směrem, který jim vyhovoval. Proto poté, co se střetli s vyčerpaností prostředků zabezpečujících mechanismy globální hegemonie, pokusili se otázku vyřešit metodou silového podřízení oponentů s cílem přerozdělení světových zásob ve svůj prospěch.

V případě úspěchu by USA získávali možnost opakovat zkušenost z 80.-90. let, kdy krach SSSR a světového systému socialismu, který kontroloval, dovolil Západu vyjít z krize cestou přerozdělení globálních zásob ve svůj prospěch.

V nové etapě se jedná již o přerozdělení zásob pouze a jedině ve prospěch USA, nikoliv celého Západu. Tento krok dovolil systému oddechnout si. Tohoto období bylo využito pro vytvoření režimu konzervace nerovnoprávných vztahů, při němž hlavní kontrolu mají americké elity, a to nad vojenskými, finančními a průmyslovými zdroji. Tento postup USA zaštiťoval proti krachu systému zevnitř, likvidace alternativních center síly pak od vpádu zvnějšku. Systém se tak zdál být věčným ‒ alespoň z hlediska dohlédnutelného časového horizontu.

Alternativní přístup (nazvěme ho provizorně rusko-čínským) předpokládal, že celková zásoba systému bude vyčerpána rychleji, než USA stihnou vytvořit mechanismy konzervace své globální hegemonie. Mimo jiné to vedlo k napětí a přesměrování sil, které zabezpečují imperiální nátlak na globální periferii v zájmu washingtonského centra, a tak k nevyhnutelnému krachu systému.

Před dvěma sty lety, nebo před sto lety, by politici jednali dle principu „padajícího popostrč“ a chystali by se rozdělit si dědictví dalšího zkrachovalého impéria. Jenže globalizace nejen světového průmyslu a trhu (došlo k ní již koncem 19. století), nýbrž také světových financí dělá krach amerického impéria nebezpečnou a drahou událostí pro celý svět. Řečeno přímo, Spojené státy by společně se sebou mohly pohřbít i celou civilizaci.  

V souvislosti s touto situací a v rámci rusko-čínského přístupu byla Washingtonu nabízena několikrát varianta, která umožňovala pomalé evoluční uvolňování americké hegemonie, postupnou reformu mezinárodních finančně-ekonomických a vojensko-politických vztahů na základě existujícího systému mezinárodního práva.

Američanům bylo nabízeno „měkké přistání“, a to s uchováním podstatné části vlivu a aktiv, nicméně s postupnou adaptací systému k existujícím reáliím, tj. k uspořádání, které by odpovídalo reálnému stavu prostředků vzhledem k zájmům lidstva, nikoliv pouze jeho „lepší části“ v podobě „tří set rodin“, které ve skutečnosti hrozí změnit se na pouhých „třicet rodin“.

Nakonec ‒ vždy je lepší se domluvit, než stavět nový svět na požářišti starého. Tím spíše, že k takovým dohodám již v historii docházelo.

Patří sem mj. praxe odkupu závodu od vlastníka během znárodnění místo přímé konfiskace. Nebo ruská praxe celonárodního konsenzu posledního desetiletí, kdy oligarchy přesvědčili (prostřednictvím adresných represí zvolených k těm nejvzpurnějším a nechápavým), aby se podělili mocí a příjmy s lidem a státem. Výsledek samozřejmě neuspokojil radikály z obou stran, nicméně podařilo se vyhnout občanské válce a zničení státu.  

Až o roku 2015 americká elita (v každém případě ta její část, která definovala politiku země) byla přesvědčena o tom, že finančně-ekonomická a vojensko-politická základna postačí na to, aby bylo možné podřídit si celý svět a nakonec také zakonzervovat hegemonii Washingtonu. Mělo se tak dít prostřednictvím zbavení reálné suverenity a všech ekonomických práv všech, včetně (v poslední etapě) také amerického lidu. Důležitým spojencem v tomto díle se stala eurobyrokracie: tj. ta kompradorská, kosmopolitní část elity EU, jejíž rozkvět spočíval na integraci do transatlantických (tj. kontrolovaných USA) struktur EU. V EU a NATO se stala teze o atlantické solidaritě geopolitickým dogmatem, a to oproti zájmům konkrétních států, členů EU.

Ukrajinská krize, jež trvá daleko déle, než bylo předpokládáno, rychlá vojensko-politická aktivizace Ruska ve věci uklidnění syrské krize (na niž USA nedokázaly adekvátně reagovat) a především progresivní pokrok ve vytvoření alternativních finančně-ekonomických struktur, které zpochybňují pozici dolaru jako světové měny, donutili k aktivitě tu část americké elity, která byla nakloněna kompromisu.

Poslední prohlášení Kerryho a Obamy, která se pohybují v rozmezí od připravenosti k všezahrnujícímu kompromisu ve všech sporných otázkách (dokonce stran Kyjeva, kdy tento musí „dodržovat dohody z Minsku“) po pokračování stávajícího kurzu směrem ke konfrontaci, dokazují zostření boje ve washingtonském establishmentu.

Výsledek těchto tahanic není možné předvídat: až příliš mnoho politiků a vlivných rodin spojilo svou budoucnost s konzervací imperiální dominance, než aby jeho krach byl pro ně bezbolestný. Ve skutečnosti se hraje o mnohamiliardové majetky a celé politické dynastie.

Zcela přesně nicméně můžeme konstatovat, že pro jakákoliv řešení existuje jen omezené množství „oken“ možností. Například „okno možností“, které by dovolilo měkce a kompromisně uzemnit USA se zavírá. Washingtonské elity se brzy střetnou s daleko vážnějšími problémy, než byly ty, které čekali před 10-15 lety. Avšak pořád zde mluvíme o dosednutí, i když prudším a se ztrátami, nicméně nikoliv o katastrofě.

Spojené státy však musí přemýšlet vskutku rychle. Jejich prostředky mizí podstatně rychleji, než přepokládali autoři plánu imperiální konzervace. Ke ztrátě kontroly nad zeměmi BRICS musíme připočítat pomalou, nicméně i tak docela rychlou ztrátu kontroly nad evropskou politikou a počátek geopolitického manévrování monarchií Blízkého východu. Finančně-ekonomické struktury, které vznikly na popud Ruska, Číny a BRIC se rozvíjí dle vlastní logiky a jejich rozvoj nemůže Moskva ani Peking dlouhodobě brzdit v očekávání, že Amerika bude schopná se domluvit.

Někdy v roce 2016 bude bod obratu definitivně za námi a americké elity si již nebudou moci vybírat mezi podmínkami kompromisu a krachem. Jediné, čeho budou schopny, bude prásknutí dveřmi a snaha stáhnout s sebou do propasti zbytek světa.

Sebevražda se jim určitě daří, jenže problém likvidace civilizace se jen tak lehce s americkými prostředky nevyřeší. A co bude za rok, za dva?

(překlad čtenáře serveru)

Originál: „Спасение США: окно возможностей“ vyšel na ria.ru 5. 11. 2015.